21 Cdo 3822/2018-1056
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobců a) J. M., narozeného XY, bytem XY, b) V. M., narozené XY, bytem
XY, c) P. Š., narozeného XY, bytem XY, d) K. Š., narozené XY, bytem XY, všech
zastoupených Mgr. Barborou Kutovou, advokátkou se sídlem v Praze, Štefáníkova
č. 1/65, proti žalovaným 1) České republice, jednající Úřadem pro zastupování
státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO
69797111, 2) Bytovému podniku v Praze 5, státní podnik v likvidaci, se sídlem v
Praze, Nádražní č. 1301/24, IČO 00063606, zastoupenému Mgr. Jakubem Zumanem,
advokátem se sídlem v Praze, Laubova č. 1729/8, 3) LERIDA, s. r. o., se sídlem
v Praze, Borského č. 667/7, IČO 26477491, 4) K. B., narozenému XY, bytem XY,
zastoupenému JUDr. Monikou Zoulovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze,
Podolská č. 103/126, 5) L. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr.
Janem Mejzlíkem, advokátem se sídlem v Praze, Malá Štupartská č. 635/6, za
účasti vedlejších účastníků na straně žalobců a) Městské části Praha 5, se
sídlem úřadu městské části v Praze, náměstí 14. října č. 1381/4, IČO 00063631,
b) Nad Turbovou 928 s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze, Nad Turbovou č.
928/8, IČO 26434440, c) L. V., narozené XY, bytem XY, d) R. H., narozeného XY,
bytem XY, e) H. H., narozené XY, bytem XY, f) V. R., narozeného XY, bytem XY,
g) M. R., narozené XY, bytem XY, h) M. B., narozeného XY, bytem XY, ch) V. M.,
narozené XY, bytem XY, i) A. M., narozené XY, bytem XY, j) B. M., narozeného
XY, bytem XY, k) J. Š., narozeného XY, bytem XY, l) K. H., narozené XY, bytem
XY, m) P. R., narozeného XY, bytem XY, n) Společenství pro dům Na Šmukýřce 932,
se sídlem v Praze, Na Šmukýřce č. 932, IČO 29017106, o určení neplatnosti
veřejné dobrovolné dražby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C
286/2016, o dovolání žalobců a čtvrtého a pátého žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2018, č. j. 20 Co 123/2018-949,
I. Dovolání čtvrtého a pátého žalovaného se odmítají.
II. Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se Městskému soudu v Praze vrací
k dalšímu řízení.
Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 30. 9. 2016
domáhali vydání rozsudku, jímž by bylo určeno, že „veřejná dražba dobrovolná,
konaná dne 1. 7. 2016 v prostorách paláce XY, na adrese XY, jejímž předmětem
byl soubor věcí nemovitých, a to pozemek parc. č. XY o výměře 8424 m2, pozemek
parc. č. XY o výměře 2788 m2 a pozemek parc. č. XY o výměře 30 m2, včetně
veškerého příslušenství, jak je zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY,
vedeném Katastrálním úřadem pro XY, Katastrální pracoviště XY, je neplatná“.
Žalobu odůvodnili zejména tím, že v nájemní smlouvě ze dne 21. 3. 2007, v níž
žalobci vystupují jako nájemci a Bytový podnik v Praze 5, státní podnik (nyní v
likvidaci) jako pronajímatel, byl mimo jiné sjednán závazek pronajímatele
přednostně nabídnout pronajatý pozemek navrhovatelům k odkoupení za cenu
schválenou Ministerstvem financí ČR. Neplatnost dovozovali z toho, že nebyli o
konání dražby vyrozuměni, čímž jim byla zamezena účast ve dražbě, popř. možnost
realizace jejich předkupního práva, že dražební vyhláška nebyla uveřejněna
způsobem v místě obvyklým, že v dražební vyhlášce nebyly uvedeny veškeré
závazky váznoucí na předmětu dražby a že dražební protokol neobsahuje označení
vydražitele, podpis vydražitele ani licitátora. Jednání likvidátora bytového
podniku považují za obstrukční, v rozporu s dobrými mravy.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 12. 2017, č. j. 6 C
286/2013-789, byla žaloba zamítnuta a žalobci a vedlejší účastníci na straně
žalobců byli zavázáni zaplatit na náhradě nákladů řízení prvnímu žalovanému
2.700 Kč, třetímu žalovanému 2.700 Kč, čtvrtému žalovanému 463.732,50 Kč a
pátému žalovanému 309.034 Kč; druhému žalovanému nebyla náhrada nákladů řízení
přiznána. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas, tedy
ve lhůtě do 3 měsíců od konání dražby (§ 24 odst. 3 zákona č. 56/2000 Sb., o
veřejných dražbách). Žalobci však nejsou aktivně věcně legitimováni k podání
žaloby, neboť ujednání o předkupním právu ve smlouvě ze dne 21. 3. 2007, která
je jinak jako smlouva nájemní perfektní, není ujednáním platným, neboť se
vázalo k „pozemku, který ještě v právním slova smyslu neexistoval“. Navíc soud
prvního stupně neshledal ani věcné důvody pro to, aby bylo možno dražbu
prohlásit za neplatnou.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 20
Co 123/2018-949, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil
jej pouze ve výrocích o nákladech řízení tak, že „výše nákladů čtvrtého
žalovaného činí 35.150,50 Kč, a pátého žalovaného 20.570 Kč“, a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že zavázal žalobce a vedlejší účastníky
zaplatit prvnímu a třetímu žalovanému každému 600 Kč a čtvrtému a pátému
žalovanému každému 8.228 Kč. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně o neplatnosti ujednání o předkupním právu žalobců ve smlouvě ze
dne 21. 3. 2007, když na rozdíl od něj jej shledal platným, avšak ztotožnil se
s jeho závěrem v tom, že žalobcům nesvědčí aktivní věcná legitimace k podání
žaloby. Dovodil, že „… z dražby jsou podle tohoto ustanovení (§ 17 odst. 7
zákona o veřejných dražbách) vyloučeny jen (mimo jiné) takové nemovitosti, na
nichž vázne věcné předkupní právo a pouze osoba, které toto právo svědčí, v něm
může být zasažena ve smyslu § 24 odst. 3 zákona. Žalobcům věcné předkupní právo
k předmětu dražby nesvědčilo a do jejich práva tak nebylo zákonem požadovaným
způsobem zasaženo“. Protože žalobci nejsou aktivně věcně legitimováni k podání
žaloby, „nejsou již významné jejich další námitky proti neplatnosti dražby,
jakkoliv by mohly mít i právní relevanci“. Odvolání seznal důvodným pouze ve
výrocích o nákladech řízení a z části v těchto rozsudek soudu prvního stupně
změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci a čtvrtý a pátý
žalovaný. Žalobci přípustnost dovolání odvíjí od toho, že odvolacím soudem
řešená otázka, zda aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby o neplatnost
veřejné dražby dobrovolné má pouze osoba oprávněná z předkupního práva k
předmětu dražby, které je vloženo v katastru nemovitostí, anebo ji má jakákoliv
osoba oprávněná z předkupního práva, nebyla doposud v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu řešena. Dovozují též, že tato otázka nebyla odvolacím soudem
vyřešena v souladu s hmotným právem. Připomínají, že ustanovení § 24 odst. 3
zákona o veřejných dražbách obsahuje taxativní výčet „navrhovatelů“ vyslovení
neplatnosti dražby. Mezi nimi je uvedena i osoba oprávněná z předkupního práva
k předmětu dražby, a to „bez přívlastku či další specifikace“. Výklad, že jde o
osobu oprávněnou pouze z předkupního práva „věcného charakteru“, je v rozporu s
„jazykovým významem“ daného ustanovení. Odvolací soud na uvedené usoudil ze
znění ustanovení § 17 odst. 7 zákona o veřejných dražbách, podle něhož nelze
dobrovolně dražit nemovitosti, jejichž vlastnictví je omezeno předkupním právem
„zapsaným v katastru nemovitostí“. Takový výklad je však „dezinterpretací
zákona“, neboť toto ustanovení pouze uvádí jeden z důvodů neplatnosti
„žaloby“ (myšleno zřejmě „dražby“). Zákon nikde nedefinuje „legislativní
zkratku předkupní právo“ v tom smyslu, že by „mínil pouze předkupní právo
zapsané v katastru nemovitostí“. Poukazují dále na ustanovení § 17 odst. 5
zákona o veřejných dražbách a dovozují, že zákonodárce hovoří o různých druzích
předkupního práva, a s odkazem na ustanovení § 23 odst. 11 zákona o veřejných
dražbách dovozují, že „zákonodárce vždy přesně specifikuje, o jakém druhu
předkupního práva hovoří“. Mají též za to, že právní názor odvolacího soudu lze
vyvrátit i teleologickým výkladem a připomínají důvodovou zprávu k novele
zákona o veřejných dražbách, provedenou zákonem č. 315/2006 Sb., která
rozšiřuje okruh osob oprávněných domáhat se určení neplatnosti dražby o „další
subjekty, jejichž práva mohou být realizací dražby dotčena“. Zákon o veřejných
dražbách podle jejich názoru neomezuje žalobce v tom smyslu, že by každý z nich
„mohl namítat pouze určitý jediný důvod neplatnosti dražby, osoba oprávněná z
předkupního práva může dražbu napadnout i z jiného důvodu, než že bylo porušeno
její předkupní právo ve smyslu § 17 odst. 7 zákona“. Vložením „zpřesňující
podmínky“, že „žalobcem může být pouze osoba, do jejíhož práva bylo provedením
dražby podstatným způsobem zasaženo, pak zákonodárce mínil vyloučit dosavadní
praxi šikanózních žalob, což ovšem neplatí u dovolatelů“. Nesouhlasí ani s
výkladem, že provedením dražby zaniklo předkupní právo dovolatelů a „tím
dovolatelé ztratili své postavení osob oprávněných z předkupního práva a
současně i pozbyli i aktivní legitimací k podání žaloby“, a to již prostě
proto, že zákon uvádí i jiné osoby oprávněné k podání žaloby, které po ukončení
dražby své postavení ztratily (typicky „navrhovatel dražby, účastník dražby“).
Mají za to, že pro daný případ již není použitelné rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 718/2007, kterým argumentuje odvolací soud k
podpoře svých závěrů, neboť toto rozhodnutí „pochází z doby před novelizací §
24 odst. 3 zákonem č. 315/2006 Sb.“, tedy z doby, kdy v citovaném ustanovení
nebyla osoba oprávněná z předkupního práva „explicitně uvedena mezi možnými
žalobci“. Navíc sám odvolací soud uznal existenci důvodu neplatnosti dražby v
porušení ustanovení § 12 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, a proto mají za
to, že žalobě mělo být vyhověno. Navrhli, aby byl rozsudek Městského soudu v
Praze zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Čtvrtý žalovaný a pátý žalovaný napadli rozsudek odvolacího soudu pouze ve
výrocích o náhradě nákladů řízení, shodně namítajíce jeho rozpor s judikaturou
jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu a shodně navrhujíce, aby byl
rozsudek ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušen a věc vrácena k dalšímu
řízení. Čtvrtý žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobců poukázal na to, že zákon o
veřejných dražbách “ve svém obsahu odlišuje osoby oprávněné z předkupního
práva, jenž je zapsané v katastru nemovitostí a osoby oprávněné z předkupního
práva, jenž není zapsané v katastru nemovitostí“ a pro obě skupiny těchto
oprávněných „stanoví dva rozdílné postupy, a to jak ve vztahu ke způsobu
provedení dražby samotné, vč. vyloučení věci z předmětu dražby, tak i ve vztahu
ke způsobu uplatňování nároků těchto skupin osob po dražbě samotné, pokud jsou
tyto osoby názoru, že jejich předkupní právo bylo porušeno“. Postup při
uplatnění předkupního práva s pouze obligačními účinky upravuje ustanovení § 23
odst. 11 zákona o veřejných dražbách, avšak jeho porušení není „sankcionováno“
neplatností dražby, ani „oprávněností k podání žaloby na vyslovení neplatnosti
veřejné dražby“. Závěr o absenci aktivní věcné legitimace dovolatelů je tak
zcela správný. Pátý žalovaný v písemném vyjádření poukázal na to, že rozhodnutí je v souladu s
rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 20/2005, ze
dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 718/2007, a ze dne 20. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo
357/2006, dále se vyjadřuje k otázce platnosti předmětné veřejné dražby a
navrhuje odmítnutí dovolání. Druhý žalovaný se v písemném vyjádření ztotožnil s argumentací žalobců v
dovolání použitou a shodně s nimi dovozuje, že i žalobci, jimž svědčí smluvní
předkupní právo k předmětu dražby, jsou aktivně věcně legitimování k podání
žaloby na určení neplatnosti veřejné dražby dobrovolné. „Nad rámec vyjádření“
poukázal na to, k návrhu druhého žalovaného je u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 34 C 285/2016 vedeno řízení o vyslovení neplatnosti téže dražby,
které doposud není ukončeno, neboť jak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5,
jímž byl návrh zamítnut, tak rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byl tento
rozsudek potvrzen, byly rozsudkem „Nejvyššího soudu zrušeny“ a věc vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Má za to, že i ze zrušujícího rozsudku
Nejvyššího soudu lze aktivní věcnou legitimaci žalobců k podání žaloby dovodit.
Stejně jako žalobci navrhuje zrušení rozsudku Městského soudu v Praze a vrácení
věci zpět k dalšímu projednání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami
(účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolání podle ustanovení § 237 není přípustné proti rozhodnutí v části
týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Protože dovolání čtvrtého a pátého žalovaného směřují pouze proti výroku o
nákladech řízení, není takové dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h)
o. s. ř. přípustné a muselo být podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto. Žalobcem nastolená otázka, „zda je k podání žaloby o neplatnost veřejné
dobrovolné dražby aktivně věcně legitimována také osoba oprávněná z předkupního
práva, které bylo sjednáno pouze jako obligační“, zakládá přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť jde o otázku v rozhodovací praxi
dovolacího soudu doposud neřešenou. K tomu je třeba dodat, že rozhodnutí
zmíněná ve vyjádření pátého žalovaného se uvedené problematiky nedotýkají,
popř. ji řeší ve vztahu k jiné právní úpravě (ve znění zákona č. 26/2000 Sb., o
veřejných dražbách, do dne 31. 8. 2006, tedy před účinností zákona č. 315/2006
Sb., kterým se mění zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobců je důvodné. Projednávanou věc je třeba i v současné době – s ohledem na to, že napadená
veřejná dobrovolná dražba byla provedena dne 1. 7. 2016 – posuzovat podle
zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákonů č. 120/2001 Sb.,
č. 517/2002 Sb. a č. 257/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 181/2005 Sb.,
zákonů č. 377/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 110/2007 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 7/2009 Sb., č. 223/2009 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb.,
č. 303/2013 Sb., č. 167/2015 Sb., č. 375/2015 Sb. a č. 51/2016 Sb., tedy podle
zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění účinném do 18. 9.
2016
(dále též jen „zákon o veřejných dražbách“). Podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách každý, do jehož práv
bylo provedením dražby podstatným způsobem zasaženo a je účastníkem dražby,
navrhovatelem, osobou oprávněnou z předkupního práva k předmětu dražby, osobou
oprávněnou z práva na přednostní nabytí předmětu dražby nebo osobou, k jejímuž
návrhu bylo vykonatelným rozhodnutím zakázáno s předmětem dražby nakládat, může
navrhnout soudu, aby soud vyslovil neplatnost dražby, pokud dražebník neupustil
od dražby, ač tak byl povinen učinit, vydražila-li předmět dražby osoba, která
je z účasti na dražbě vyloučena, nebo nejsou-li splněny podmínky v § 12 odst. 1
a 2, § 14 odst. 3, § 17 odst. 5 a 6, § 19, 20, § 23 odst. 1 až 10, § 25 a v §
26 odst. 1 a 2 nebo byly-li vydraženy z dražeb vyloučené předměty dražby. Není-
li právo na určení neplatnosti dražby uplatněno do 3 měsíců ode dne konání
dražby, zaniká. Podle ustanovení § 17 odst. 5 zákona o veřejných dražbách předměty kulturní
hodnoty z oboru archeologie a předměty kulturní hodnoty sakrální a kultovní
povahy lze dražit, pouze jsou-li opatřeny osvědčením k trvalému vývozu. Věci,
na nichž vázne zákonné předkupní právo státu podle zvláštních právních
předpisů, zákonné předkupní právo spoluvlastníků, a byty a nebytové prostory, s
nimiž je nakládání omezeno právem nájemců na přednostní nabytí vlastnictví nebo
zákonným předkupním právem nájemců podle zvláštního právního předpisu, lze
dražit, pouze vysloví-li každá z oprávněných osob s provedením dražby svůj
souhlas formou písemného prohlášení opatřeného jejím úředně ověřeným podpisem a
předloženého dražebníkovi nejpozději před podpisem dražební vyhlášky. Tento
souhlas může být podmíněn tím, že nejnižší podání nebude nižší než cena v
souhlasu uvedená. I bez tohoto souhlasu je dražba přípustná, koná-li se na
návrh správce konkursní podstaty, pokud správce konkursní podstaty písemně
vyzval oprávněnou osobu k využití jejího předkupního práva nebo práva na
přednostní nabytí předmětu dražby a toto právo nebylo včas využito. Koná-li se
dražba podle tohoto odstavce, není přípustné stanovit nejnižší podání pod cenu
případně uvedenou v kterémkoli ze souhlasů udělených oprávněnými osobami,
snížit nejnižší podání ani konat opakovanou dražbu; práva podle § 23 odst. 11
však nejsou dotčena. Podle ustanovení § 17 odst. 7 zákona o veřejných dražbách dražit v dražbě
dobrovolné nelze nemovitosti, jejichž vlastnictví je omezeno předkupním právem
zapsaným v katastru nemovitostí, a věci movité, jejichž vlastnictví je omezeno
předkupním právem zapsaným v listinách osvědčujících vlastnictví a nezbytných k
nakládání s věcí. To neplatí, vysloví-li každá z oprávněných osob s provedením
dražby svůj souhlas formou písemného prohlášení opatřeného jejím úředně
ověřeným podpisem a předloženého dražebníkovi nejpozději před podpisem dražební
vyhlášky. I bez tohoto souhlasu je dražba přípustná,
koná-li se na návrh správce konkursní podstaty.
Koná-li se dražba se souhlasem
oprávněných osob, není přípustné stanovit nejnižší podání pod cenu případně
uvedenou v kterémkoli z takto udělených souhlasů, snížit nejnižší podání ani
konat opakovanou dražbu; práva podle § 23 odst. 11 však nejsou dotčena. Přechodem vlastnictví k předmětu dražby na vydražitele zanikají předkupní práva
uvedená v první větě. K výkladu zákona je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že právní teorie v
zásadě rozlišuje (podle metod a způsobů výkladů) jazykový výklad (provádí se na
základě zjištění smyslu slov a vět podle gramatických, morfologických a
syntaktických pravidel), logický výklad (spočívá v tom, že smysl normy se
zjišťuje pomocí pravidel formální logiky), systematický výklad (smysl normy se
zjišťuje srovnáním s jinými právními normami, v souvislosti s širším celkem, s
celým zákonem), historický výklad (smysl normy vysvětluje z okolností, za nichž
vznikla, a v souvislosti s cílem, který sledovala) a teleologický výklad (smysl
a funkci právní normy vysvětluje v souvislosti se společenskými a sociálními
podmínkami a potřebami, v nichž se má norma realizovat). Přitom platí, že
žádnou z těchto metod výkladu nelze používat výlučně nebo izolovaně, poněvadž
všechny metody jako celek tvoří součást myšlenkového postupu směřujícího k
zjištění pravého smyslu právní normy. Ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách jednak stanoví okruh
subjektů, kterým jako jediným přiznává aktivní věcnou legitimaci k podání
žaloby na neplatnost veřejné dražby dobrovolné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 718/2007), a jimž zároveň bylo provedením
dražby podstatným způsobem zasaženo do jejich práv (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 487/2018), jednak výčet důvodů, pro
něž lze dražbu posoudit jako neplatnou, a jednak propadnou lhůtu k podání
návrhu. Mezi osobami, jimž přiznává aktivní věcnou legitimaci, uvádí i „…osobu
oprávněnou z předkupního práva k předmětu dražby…“. Lze se ztotožnit s dovolatelem, že z hlediska jazykového výkladu ustanovení
neobsahuje žádný „upřesňující přívlastek“, který by vymezoval předkupní právo
podle titulu, dle nějž vzniklo (smluvní, zákonné), či podle jeho dosahu
(obligační, věcné), a naopak tam, kde zákonodárce chtěl na takové rozlišení
vázat určitý následek, pak tak jednoznačně učinil (srov. odkaz na vymezení
zákonného předkupního práva v ustanovení § 17 odst. 5 zákona o veřejných
dražbách či odkaz na věcné předkupní právo v ustanovení § 17 odst. 7 zákona o
veřejných dražbách). Z hlediska historického lze pouze poukázat na to, že okruh osob oprávněných k
podání žaloby na určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby byl výrazně
rozšířen zákonem č. 315/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 26/2000 Sb., o
veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
přičemž, jak vyplývá z důvodové zprávy k návrhu tohoto zákona ze dne 11. 11. 2005, důvodem byly „poznatky z praxe, že zákonem taxativně stanovený okruh
osob, jimž je umožněno domáhat se neplatnosti dražby, je nepřiměřeně úzký“. Uvedenému však vyhovuje i výklad učiněný odvolacím soudem.
Okruh osob oprávněných k podání žaloby na určení neplatnosti veřejné dobrovolné
dražby je dále stanoven tak, že se chrání jejich zájem na (zákonném) průběhu
dražby, protože jsou dražby aktivně účastni (účastník dražby), mají zájem na
jejím výsledku (navrhovatel), popř. se dražba jinak dotýká jejich práv (osoba
oprávněná z předkupního práva k předmětu dražby, osoba oprávněná z práva na
přednostní nabytí předmětu dražby a osoba, k jejímuž návrhu bylo vykonatelným
rozhodnutím zakázáno s předmětem dražby nakládat). Protože, jak správně uvedl
odvolací soud, důsledkem přechodu vlastnického práva po udělení příklepu (§ 30
zákona o veřejných dražbách) je i zánik předkupního práva (včetně věcného -
srov. § 17 odst. 7 zákona o veřejných dražbách), je nepochybné, že provedení
dražby se dotýká i práv osoby oprávněné z předkupního práva sjednaného pouze
jako obligace, a není proto z hlediska systematického či teleologického výkladu
důvod tyto osoby obecně z okruhu oprávněných vyčleňovat.
Lze shrnout, že není žádný rozumný důvod obecně dovozovat, že osoby, jimž
svědčí předkupní právo sjednané „pouze“ jako obligace, nesvědčí aktivní věcná
legitimace k podání žaloby podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných
dražbách. K uvedené problematice se již Nejvyšší soud obdobně vyjádřil v
rozsudku ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1346/2018, když poukázal na to, že „…
osoby oprávněné z předkupního práva k předmětu dražby mají aktivní věcnou
legitimaci k podání žaloby o neplatnost veřejné dobrovolné dražby, bylo-li do
jejich práv provedením dražby podstatným způsobem zasaženo (srov. § 24 odst. 3
zákona o veřejných dražbách), a mohou proto hájit své zájmy v řízení o
neplatnost veřejné dobrovolné dražby…“.
Zbývá proto posoudit argument odvolacího soudu, že „…z dražby jsou podle tohoto
ustanovení (§ 17 odst. 7 zákona o veřejných dražbách) vyloučeny jen (mimo jiné)
takové nemovitosti, na nichž vázne věcné předkupní právo, a pouze osoba, které
toto právo svědčí, v něm může být zasažena ve smyslu § 24 odst. 3 zákona.
Žalobcům věcné předkupní právo k předmětu dražby nesvědčilo a do jejich práva
tak nebylo zákonem požadovaným způsobem zasaženo…“.
Uvedená argumentace je v rozporu jak se systematickým zařazením použitých
ustanovení tak i jejich jazykovým výkladem, kdy je zjevné, že ustanovení § 17
odst. 5 až 7 zákona o veřejných dražbách upravují podmínky, za jakých lze (v
případě konkrétních předmětů dražby) tyto věci dražit, oproti tomu ustanovení §
24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách stanoví podmínky, za nichž lze (úspěšně)
dražbu napadnout. Z hlediska věcné podmínky aktivní věcné legitimace pak zákon
používá formulaci „do jehož práv bylo provedením dražby podstatným způsobem
zasaženo“, tedy nikoli „do jehož práv bylo způsobem podle tohoto zákona
zasaženo“, jak uvedené vykládá odvolací soud. Nelze tedy bez dalšího dovodit,
že jenom proto, že zákon o veřejných dražbách nestanoví žádná omezení pro
dražbu nemovitostí, jejichž vlastnictví není omezeno předkupním právem zapsaným
v katastru nemovitostí popř. zákonným předkupním právem osob, vyjmenovaných v §
17 odst. 5 a 6 zákona o veřejných dražbách, je vyloučen „podstatný zásah do
práv“ ostatních osob oprávněných z předkupního práva. Je třeba proto uzavřít,
že podstatné je, co tyto osoby tvrdí o tom, jakým konkrétním způsobem došlo
provedením dražby, resp. způsobem jejího provedení, k zásahu do jejich práv a
zda tedy jde o zásah podstatný, a nelze jejich aktivní legitimaci „en bloc“
odmítnout, protože „z podstaty věci“ nemohlo být do jejich práv provedením
dražby zasaženo.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Závěrem lze k věci podotknout, že odvolací soud by neměl ztratit ze zřetele, že
pod sp. zn. 34 C 285/2016 je u Obvodního soudu pro Prahu 5 vedeno k návrhu
nynějšího druhého žalovaného ze dne 30. 9. 2016 řízení o neplatnost téže dražby.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu