21 Cdo 995/2019-224
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobkyně E. Z., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Jindřichem
Lvem, advokátem se sídlem v Praze, Murmanská č. 1475/4, proti žalovaným 1) IMEX
REALITY s. r. o. se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží č. 1167/12, IČO
26846764, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Janotou, advokátem se sídlem v Ostravě,
28. října č. 1727/108, 2) TG CREDIT CZ s. r. o. se sídlem v Ostravě,
Poděbradova č. 1442/109, IČO 26848511 a 3) D. K., narozenému dne XY, bytem v
XY, o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby, vedené u Okresního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 80 C 225/2016, o dovolání žalované 1) proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. září 2018, č. j. 57 Co 145/2018-198,
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 15. 7. 2016 u Okresního soudu v Ostravě
domáhala, aby bylo určeno, že „nedobrovolná veřejná dražba uskutečněná
elektronicky dne 7. 6. 2016 od 13:00 hodin, jejímž předmětem byl soubor
nemovitých věcí ve vlastnictví žalobkyně, a to bytová jednotka č. XY v budově
č. p. XY na parcele č. XY a podíl na společných částech domu a pozemcích ve
výši id. 761/62678 specifikovaných na LV č. XY, vše v katastrálním území XY,
obec XY, zapsáno u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální
pracoviště XY je neplatná“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že notářský zápis se
svolením k přímé vykonatelnosti ze dne 5. 6. 2015, podle nějž byla dražba
nařízena, nemůže být vykonatelným titulem opravňujícím k provedení nedobrovolné
dražby. „Hmotně právním podkladem“ pro svolení k přímé vykonatelnosti je jednak
smlouva o úvěru ze dne „5. 6. 2016“ (správně 5. 6. 2015) a jednak uznání dluhu,
jež je součástí uvedeného notářského zápisu. Poukazuje na to, že podle smlouvy
o úvěru měly být peněžní prostředky dlužníku poskytnuty až po sepsání
notářského zápisu; přitom také platí, že „závazek úvěrovaného vrátit peněžní
prostředky představující úvěr může vzniknout až v okamžiku, kdy dojede k
čerpání úvěru.“ Dovozuje, že „dlužník v okamžiku sepsání notářského zápisu
neměl povinnost vrátit prostředky představující úvěr, protože v okamžiku
sepsání notářského zápisu mu úvěr nebyl poskytnut. Dlužník tak uznal
neexistující závazek.“ Uvedená skutečnost má „logicky dopad do účinků svolení k
přímé vykonatelnosti dluhu. Je vyloučeno, aby v takovém případě byl notářský
zápis řádným a vykonatelným titulem opravňujícím k provedení nedobrovolné
dražby.“ Nebyly tím splněny podmínky podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č.
26/2000Sb., o veřejných dražbách, neboť pohledávka žalovaného 2) nebyla
doložena vykonatelným notářským zápisem, a v návaznosti na tuto skutečnost byla
žalované 1) podána dne 23. 5. 2016 žádost o upuštění od konání dražby.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 11. 2006, č. j. 80 C 225/2016-120,
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a
nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů řízení 50.277 Kč k rukám zástupce
žalobkyně. Dospěl k závěru, že „…neplatnost dražby je založena na tom, že
dražebník neupustil od dražby, ač měl tak povinnost učinit…, neboť nebyly
splněny podmínky uvedené v § 36 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných
dražbách. Zástavní právo bylo zřízeno k zajištění pohledávky a jejího
příslušenství a poskytuje zástavnímu věřiteli oprávnění domáhat se uspokojení
zajištěné pohledávky, která nebyla včas a řádně splněna, a jejího
příslušenství, ať již prodejem nebo jiným zpeněžením zástavy. Pohledávka je
zástavnímu věřiteli ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o
veřejných dražbách, přiznána tehdy, představuje-li vykonatelné rozhodnutí
soudu, vykonatelný rozhodčí nález nebo notářský zápis se svolením k
vykonatelnosti, způsobilý právní prostředek k prodeji nebo jinému zpeněžení
zástavy, potřebný k uspokojení zajištěné pohledávky a jejího příslušenství. V
daném případě, jak bylo shora uvedeno, notářský zápis toto nesplňuje, není
vykonatelným titulem vůči žalobkyni, vůči ní nebyl ani řádně sjednán ručitelský
závazek…“.
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. září 2018,
č. j. 57 Co 145/2018-198, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě
nákladů odvolacího řízení 16.963 Kč „advokátu žalobkyně“. Vyšel z toho, že soud
prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a sám doplněním dokazování
zjistil, že na „LV č. XY“ pro okres město XY, obec XY, k. ú. XY, bylo zapsáno
zástavní právo smluvní na základě smlouvy o zřízení zástavního práva podle
občanského zákoníku ze dne 8. 10. 2015 zajišťující pohledávku ve výši 2.850.000
Kč s příslušenstvím, budoucí pohledávky do výše 3.000.000 Kč vzniklé do dne 30. 11. 2025, a to pro Cash & Lease Service s. r. o., přičemž právní účinky zápisu
nastaly ke dni 9. 10. 2015. Dále zjistil, že pan D. K. (dlužník) podal dne 30. 5. 2016 žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 10 (u něhož byla vedena pod sp. zn. 8 C 212/2016), a to proti žalovanému TG CREDIT CZ s. r. o. - žalovaná 2) v
tomto řízení - , kterou se domáhal určení, že prodej předmětných nemovitostí je
nepřípustný s odůvodněním, že nejsou splněny podmínky podle ustanovení § 36
odst. 1 zákona o veřejných dražbách, neboť pohledávka žalované nebyla doložena
vykonatelným notářským zápisem, který obsahuje náležitosti stanovené zvláštním
právním předpisem. Okresní soud v Ostravě, jemuž byla věc postoupena z důvodu
místní příslušnosti, zastavil řízení o návrhu na vydání předběžného opatření s
odůvodněním, že žalobce vzal podáním doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne
13. 6. 2016 návrh na vydání předběžného opatření zpět z důvodu jeho
bezpředmětnosti, neboť dražba již dne 7. 6. 2016 proběhla. Po právní stránce
věc posoudil podle ustanovení § 1359 odst. 1 zákona č. 89/2012, občanský
zákoník a § 36 odst. 1, § 46a, 46b a 48 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o
veřejných dražbách, a dospěl k závěru, že i na poměry po dni 1. 1. 2014 jsou
aplikovatelné závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo
3802/2012, ze dne 26. 9. 2013. Dovodil, že „…došlo-li přes podání žaloby na
určení nepřípustnosti prodeje zástavy k dražbě, pak při takové dražbě došlo k
vydražení z dražeb vyloučeného předmětu dražby, což je důvodem neplatnosti
veřejné nedobrovolné dražby podle ustanovení § 48 odst. 3 zákona o veřejných
dražbách. Jelikož D. K. podal žalobu na určení nepřípustnosti prodeje předmětné
zástavy u soudu včas, přičemž není podstatné, že se tak stalo u místně
nepříslušného soudu, je nutno dospět k závěru, že předmětná veřejná
nedobrovolná dražba, kterou žalovaná 1) provedla, ačkoliv tomu bránil zákaz
uvedený v ustanovení § 46b zákona o veřejných dražbách, je neplatná podle
ustanovení § 48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, neboť došlo k vydražení z
dražeb vyloučeného předmětu dražby. Skutečnost, že dražebník se o podání žaloby
nedozvěděl, je irelevantní, stejně jako je irelevantní skutečnost, že žaloba na
určení nepřípustnosti prodeje zástavy byla podána toliko proti zástavnímu
věřiteli, když podle zákona o veřejných dražbách bylo nutné počkat na
pravomocné rozhodnutí ve věci (viz ustanovení § 46b odst.
3 zákona o veřejných
dražbách, které zákaz vykonat dražbu váže na včas podanou žalobu na
nepřípustnost prodeje zástavy, což bylo v tomto případě splněno, a neváže jej
na podání žaloby proti všem pasivně legitimovaných účastníkům, kteří jsou
vymezeni v ustanovení § 46b odst. 1 zákona o veřejných dražbách, pasivní
legitimaci posoudí soud rozhodující o žalobě na nepřípustnost prodeje zástavy)…
“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Přípustnost
dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek
hmotného práva, zda žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy, podaná u
místně nepříslušného soudu a dražebník ani navrhovatel dražby se o podání
žaloby nedozvěděli, „vyvolá následek, předvídaný v § 46b odst. 1 zákona č.
26/2000 Sb., o veřejných dražbách, tedy nezpůsobilost zástavy být předmětem
veřejných nedobrovolných dražeb“ a zda tento následek je „způsobilou vyvolat
žaloba, která ve lhůtě uvedené v § 46b odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o
veřejných dražbách, nebyla podána proti všem tam označeným pasivně
legitimovaným účastníkům“, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu
nebyly vyřešeny. Vytýká dále odvolacímu soudu nepředvídatelnost jeho
rozhodnutí, neboť je opřel o zjištění (že dražba byla provedena v době, kdy
ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o dlužníkově žalobě na určení nepřípustnosti
prodeje zástavy), které ale žalobkyně nikdy netvrdila. Má za to, že odvolací
soud shora prezentované otázky v napadeném rozhodnutí správně nevyřešil.
Dovozuje, že pokud odvolací soud v rozhodnutí vyšel ze závěrů rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3802/2012, je jeho právní
posouzení „vzhledem k odlišným okolnostem případu“ nesprávné. Akcentuje
skutečnost, že žaloba o nepřípustnost prodeje zástavy byla dlužníkem podána
jednak k místně nepříslušnému soudu a jednak pouze proti zástavnímu věřiteli
(navrhovateli dražby), nikoliv proti dražebníku, který se tak o této
skutečnosti do konání dražby nedozvěděl. Dovolatel, jako dražebník, tak nemohl
splnit povinnosti, které na něj zákon, zejména potom v ustanovení § 46b zákona
č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, klade. Uzavírá, že žaloba, která
nesplňuje požadavky stanovené v ustanovení § 46b zákona č. 26/2000 Sb., o
veřejných dražbách, nemůže „vyvolat předvídané účinky“. Navrhuje, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalované 1) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda „žaloba na určení nepřípustnosti
prodeje zástavy, která ve lhůtě uvedené v ustanovení § 46b odst. 3 zákona č.
26/2000 Sb., o veřejných dražbách, nebyla podána proti všem v ustanovení § 46b
odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, označeným účastníkům,
způsobuje neplatnost provedené nedobrovolné dražby“, neboť tato otázka doposud
v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Projednávanou věc je, vzhledem k datu provedení dražby (dne 7. 6. 2016), třeba
posoudit podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění účinném,
do dne 18. 9. 2016 (dále jen „zákon o veřejných dražbách“) a (ve vztahu k
řešení problematiky zástavního práva) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále jen „o. z.“).
Podle ustanovení § 48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách každý, do jehož práv
bylo provedením dražby podstatným způsobem zasaženo a je dlužníkem, zástavcem,
zástavním dlužníkem, účastníkem dražby, dražebním věřitelem nebo navrhovatelem,
může navrhnout u soudu, aby soud vyslovil neplatnost dražby, pokud dražebník
neupustil od dražby, ač tak byl povinen učinit, vydražila-li předmět dražby
osoba, která je z účasti na dražbě vyloučena, nebo nejsou-li splněny podmínky
uvedené v § 36 odst. 1 a 4, § 39 odst. 1 až 7, 9 a 11, § 40 odst. 1 a 2, § 43
odst. 1 až 3 nebo § 46 odst. 1 nebo byly-li vydraženy z dražeb vyloučené
předměty dražby. Důvodem vyslovení neplatnosti nedobrovolné dražby nemůže být
skutečnost, že nebyla doručena dražební vyhláška dlužníkovi, zástavci, nebo
zástavnímu dlužníkovi, pokud jim dražebník dražební vyhlášku ve stanovené lhůtě
zaslal. Není-li právo na určení neplatnosti dražby uplatněno do 3 měsíců ode
dne konání dražby, zaniká.
Podle ustanovení § 46a odst. 1 zákona o veřejných dražbách nelze-li dražbu
provést v původně uveřejněném termínu proto, že jejímu provedení brání
rozhodnutí soudu nebo správního orgánu o předběžném opatření, nebo v důsledku
podání žaloby na vyslovení nepřípustnosti prodeje zástavy podle zvláštního
právního předpisu, anebo v důsledku zásahu vyšší moci, neupustí dražebník od
dražby, ale dražba se ve stanoveném termínu nekoná. Dražba bude v tomto případě
provedena do 90 dnů poté, kdy se dražebník dozví o pominutí překážky.
Podle ustanovení § 46a odst. 2 zákona o veřejných dražbách v případech podle
odstavce 1 je dražebník povinen ve lhůtě nejméně 30 dnů před konáním dražby
uveřejnit stejným způsobem, jakým byla uveřejněna dražební vyhláška, dodatek k
této dražební vyhlášce, v němž budou uvedeny místo, datum a čas konání dražby,
nové termíny prohlídek předmětu dražby, jakož i další rozhodné skutečnosti
týkající se dražby, které v období od uveřejnění dražební vyhlášky nastaly nebo
k jejichž změně v tomto období došlo. Lhůta pro složení dražební jistoty v
tomto případě nesmí být kratší než polovina lhůty stanovené pro uveřejnění
dodatku k dražební vyhlášce.
Podle ustanovení § 46b odst. 1 zákona o veřejných dražbách pokud byla proti
zástavnímu věřiteli a dražebníkovi podána u soudu žaloba na určení
nepřípustnosti prodeje zástavy nebo pokud bylo soudem vydáno předběžné opatření
o nepřípustnosti prodeje zástavy, veřejná dražba se ve stanoveném termínu
nekoná.
Podle ustanovení § 46b odst. 2 zákona o veřejných dražbách v případech podle
odstavce 1 je dražebník povinen ve lhůtě nejméně 30 dnů před konáním dražby
uveřejnit stejným způsobem, jakým byla uveřejněna dražební vyhláška, dodatek k
této dražební vyhlášce, v němž budou uvedeny místo, datum a čas konání dražby,
nové termíny prohlídek předmětu dražby, jakož i další rozhodné skutečnosti
týkající se dražby, které v období od uveřejnění dražební vyhlášky nastaly nebo
k jejichž změně v tomto období došlo. Lhůta pro složení dražební jistoty v
tomto případě nesmí být kratší než polovina lhůty stanovené pro uveřejnění
dodatku k dražební vyhlášce.
Podle ustanovení § 46b odst. 3 zákona o veřejných dražbách žalobu na určení
nepřípustnosti prodeje zástavy lze podat do 1 měsíce ode dne doručení oznámení
o veřejné dražbě zákonem určeným osobám, nejpozději však 7 dnů přede dnem
zahájení veřejné dražby.
Podle ustanovení § 46b odst. 4 zákona o veřejných dražbách veřejnou dražbu lze
vykonat až po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 3; je-li v této lhůtě podána
žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy, lze veřejnou dražbu vykonat až
poté, kdy bylo o této žalobě pravomocně rozhodnuto.
Podle ustanovení § 46b odst. 5 zákona o veřejných dražbách ten, kdo podal
bezdůvodně žalobu na určení nepřípustnosti prodeje zástavy, je povinen nahradit
zástavnímu věřiteli škodu, která mu vznikla oddálením prodeje zástavy za dobu
od podání žaloby do dne rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, jestliže
zástavní věřitel uplatnil právo na náhradu této škody v průběhu řízení o žalobě
před soudem prvního stupně; na návrh zástavního věřitele může soud již v
průběhu řízení rozhodnout o tom, že je povinen složit do úschovy u soudu zálohu
až do výše možné náhrady škody. Ustanovení věty první o zástavním věřiteli se
použije obdobně též pro dražebníka.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
termín veřejné nedobrovolné dražby byl žalovanou 1) jako dražitelem stanoven na
den 7. 6. 2016 od 13:00 hodin a v tomto termínu také dražba elektronicky
proběhla. Dne 30. 5. 2016 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 10 doručena žaloba o
určení nepřípustnosti prodeje zástavy (v nyní pojednávané dražbě) žalobce pana
D. K., jinak dlužníka pohledávky, zajištěné zástavním právem k nemovitostem,
které byly předmětem touto žalobou napadené dražby, a to pouze proti
společnosti TG CREDIT CZ s. r. o., v této věci žalovaným 2), navrhovateli
dražby a zástavnímu věřiteli ve vztahu k zajištěné pohledávce. Žaloba proti
žalované 1), dražebníkovi, doposud podána nebyla; účastníkem řízení o určení
nepřípustnosti prodeje zástavy není.
K žalovaným naznačené problematice vztahu žaloby na určení nepřípustnosti
prodeje zástavy a žaloby na určení neplatnosti dražby se (ještě v režimu
ustanovení § 166 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a § 46a zákona č.
26/2000 Sb., zákon o veřejných dražbách, ve znění do účinnosti zákona č.
303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím
rekodifikace soukromého práva, tedy do 31. 12. 2013) Nejvyšší soud zabýval v
odvolacím soudem správně zmíněném rozsudku ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo
3802/2012, který byl uveřejněn v časopisu Soudní judikatura pod pořadovým
číslem 138, roč. 2014, kde dospěl k závěru, že včasné podání žaloby o určení
nepřípustnosti prodeje zástavy u soudu má za následek, že zástava není (po dobu
trvání překážky) způsobilým předmětem veřejných nedobrovolných dražeb. V tomto
rozsudku se však již nezabýval (a ani s ohledem na meze dovolacího přezkumu
zabývat nemohl) podrobně otázkou, nastíněnou žalovanou 1), tedy zda lze dovodit
tyto účinky i v režimu úpravy zástavního práva podle zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, a režimu dražeb prováděných podle zákona č. 26/2000 Sb., o
veřejných dražbách, ve znění zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé
zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, tedy po dni 31.
12. 2013 v případě žaloby na nepřípustnost prodeje zástavy, podané nikoliv
proti všem v zákoně uvedeným osobám (pasívně věcně legitimovaným). Tato otázka
v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena doposud nebyla.
Nejvyšší soud pouze ve vztahu k žalobě na určení neplatnosti dražby, tedy
žaloby (zdánlivě) obdobné, v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo
599/2007, který byl uveřejněn pod č. 91 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2008, vyslovil a odůvodnil závěr, že byla-li žaloba o
neplatnost veřejné dobrovolné dražby podána u soudu do 3 měsíců ode dne jejího
konání (§ 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), právo
na vyslovení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby nezaniklo, i když žaloba
nesměřovala proti všem osobám, které se z hlediska věcné legitimace musí řízení
zúčastnit, a i když se staly účastníky řízení (postupem podle ustanovení § 92
o. s. ř.) až na návrh podaný po uplynutí této lhůty, a tento závěr byl
aprobován i pozdějšími rozhodnutími i ve vztahu k dražbám nedobrovolným (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1305/2017).
Zbývá tak posoudit, zda tyto závěry obstojí i v návaznosti na interpretaci
ustanovení § 46a a 46b zákona o veřejných dražbách a § 1362 o. z., resp. § 1364
o. z.).
Ve vztahu k výkladu zákona, je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že právní
teorie v zásadě rozlišuje (podle metod a způsobů výkladů) jazykový výklad
(provádí se na základě zjištění smyslu slov a vět podle gramatických,
morfologických a syntaktických pravidel), logický výklad (spočívá v tom, že
smysl normy se zjišťuje pomocí pravidel formální logiky), systematický výklad
(smysl normy se zjišťuje srovnáním s jinými právními normami, v souvislosti s
širším celkem, s celým zákonem), historický výklad (smysl normy vysvětluje z
okolností, za nichž vznikla, a v souvislosti s cílem, který sledovala) a
teleologický výklad (smysl a funkci právní normy vysvětluje v souvislosti se
společenskými a sociálními podmínkami a potřebami, v nichž se má norma
realizovat). Přitom platí, že žádnou z těchto metod výkladu nelze používat
výlučně nebo izolovaně, poněvadž všechny metody jako celek tvoří součást
myšlenkového postupu směřujícího k zjištění pravého smyslu právní normy. Každé
ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních
práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento
zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání (§ 2 odst. 1
o. z.). Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s
tímto příkazem, musí mu ustoupit (§ 2 odst. 2 o. z.). Zákonnému ustanovení
nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich
vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí
dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Výklad a použití právního
předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo
bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 o. z.).
Z hlediska historického lze připomenout, že institut žaloby na nepřípustnost
prodeje zástavy byl v ustanovení § 166 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
zakotven zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinném ke dni
1. 1. 2001 ve znění: „Každý, kdo tvrdí, že prodej zástavy ve veřejné dražbě
nebo soudním prodejem zástavy není přípustný, je oprávněn podat žalobu u soudu
proti zástavnímu věřiteli na určení nepřípustnosti prodeje zástavy“. Zákonem č. 315/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bylo uvedené ustanovení
změněno tak, že okruh pasivně věcně legitimovaných osob byl rozšířen o
dražebníka (srov. čl. IV. tohoto zákona); tato změna byla vyvolána změnou
zákona o veřejných dražbách, provedenou v čl. I. tohoto zákona, kdy bylo nově
zavedeno ustanovení § 46a, upravující povinnosti dražebníka v případě podání
žaloby podle § 166 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. K tomu důvodová
zpráva uvedla, že „současná právní úprava ukládá povinnost dražebníka od dražby
upustit v důsledku jakéhokoliv vykonatelného rozhodnutí soudu (např. vydání
předběžného opatření) nebo dokonce jen v důsledku účelového jednání dlužníka
(např. žaloby dlužníka na nepřípustnost prodeje zástavy, jejímž často jediným
účelem je dosáhnout zrušení dražby a zmaření uspokojení věřitele). Automatické
zrušení dražby v těchto případech znamená, že dražebník s navrhovatelem jsou
povinni – a to i když je následně předběžné opatření jako nedůvodné zrušeno či
žaloba na nepřípustnost prodeje zástavy zamítnuta – celý proces vedoucí k
vyhlášení nedobrovolné dražby opakovat a vyhlásit novou dražbu. Tento stav je
však v praxi velmi snadno zneužitelný, zejména ze strany dlužníků, kterým podle
stávající zákonné úpravy postačí po vyhlášení nové dražby znovu doručit do
podatelny soudu žalobu nazvanou jako žaloba na nepřípustnost prodeje zástavy,
přičemž dražebník s navrhovatelem jsou povinni (i když bude žaloba následně
znovu zamítnuta) od dražby znovu upustit. Novela proto upřesňuje, že v těchto
případech, jakož i ve srovnatelných případech vyšší moci, nebude ze strany
dražebníka s navrhovatelem automaticky upuštěno od dražby a že dojde pouze k
přerušení dražebního procesu, přičemž vyjde-li najevo pominutí překážky, která
bránila provedení dražby (např. zrušení předběžného opatření), bude původní
dražba následně vykonána bez nezbytnosti vyhlášení zcela nové dražby.“, resp.,
že „..Ustanovení § 166 občanského zákoníku upravuje zásadním způsobem jeden z
právních vztahů, který může vzniknout při veřejné dražbě, a to tak, že
dražebník je povinen dražbu nekonat, pokud je žaloba ve smyslu § 166 občanského
zákoníku doručena soudu. Dražebník, kterému z podané žaloby vyplývají významné
povinnosti, se však o žalobě dozvídá jen nahodile a nemá možnost si tuto
skutečnost u soudu ze spisu ověřit. Z tohoto důvodu je třeba, aby žaloba
směřovala i proti dražebníkovi…“ (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 315/2006
Sb., změna zákona o veřejných dražbách).
Tato změna tak měla za účel jednak
„změkčit“ následek podání žaloby na nepřípustnost prodeje zástavy a jednak, a
to je hlavní, umožnit dražebníku, aby mohl řádně (v intencích zákona) na podání
žaloby reagovat, a tedy, aby se o takové žalobě vůbec dozvěděl (tím, že bude
jako strana sporu v žalobě uveden). Lze proto dovodit, že úmyslem zákonodárce
bylo již v této době stanovit povinnost žalobci již přímo v žalobě (samozřejmě
podané v prekluzivní lhůtě) stanovit okruh účastníků tak, jak vyžaduje právní
norma.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nově institut žaloby na nepřípustnost
prodeje zástavy neupravil, skutečnost, že je zájmem, aby tento institut dále
přetrval, byla vyjádřena v zákoně č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé
zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, kde, jak již
bylo zmíněno, bylo v ustanovení § 46b odst. 1 výslovně uvedeno, že „pokud byla
proti zástavnímu věřiteli a dražebníkovi podána u soudu žaloba na určení
nepřípustnosti prodeje zástavy nebo pokud bylo soudem vydáno předběžné opatření
o nepřípustnosti prodeje zástavy, veřejná dražba se ve stanoveném termínu
nekoná“. Vazba následku žaloby (nekonání dražby) na podání žaloby proti oběma
(zástavnímu věřiteli a dražebníku) je tedy již zřejmá. Je tak odůvodněn závěr,
že historický výklad jednoznačně tenduje k povinnosti žalobce označit již přímo
v žalobě, resp. do uplynutí prekluzivní lhůty, okruh účastníků tak, jak
vyžaduje právní norma.
Uvedený závěr odpovídá i teleologickému výkladu příslušné právní normy. Žaloba
na určení nepřípustnosti prodeje zástavy má jednoznačně preventivní účel,
vzhledem k poměrně rozsáhlým a nežádoucím důsledkům vyslovení neplatnosti již
provedené dražby má taková žaloba již před konáním dražby eliminovat ty
případy, které by následně vedly k jejímu zneplatnění. Kdyby nebyl dodržen
požadavek zákona uvést přímo v žalobě oba v zákoně uvedené subjekty (tedy i
dražebníka) a tak umožnit, aby se dražebník o žalobě dozvěděl (a činil zákonné
kroky – srov. ustanovení § 46a odst. 1, § 46b odst. 1 zákona o veřejných
dražbách, tedy s dražbou „posečkal“), mělo by to naprosto opačný efekt, neboť
by bylo umožněno zneplatnit i ty dražby, které jinak z hlediska hmotně právních
předpokladů byly zcela zákonné (srov. důsledky provedení dražby v rozporu s
ustanovením § 166 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, resp. § 46b zákona o
veřejných dražbách, vyvozené v již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
26. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3802/2012, který byl uveřejněn v časopisu Soudní
judikatura pod pořadovým číslem 138, roč. 2014). I z tohoto hlediska je zjevné,
že požadavek uvedení přesného okruhu účastníků již v žalobě je zcela legitimní.
Jazykový výklad ustanovení § 46b odst. 1 zákona o veřejných dražbách
pochybnosti nevzbuzuje; dražebník je povinen odvolat dražbu („dražba se
nekoná“) jen tehdy, směřuje-li žaloba jak proti navrhovateli dražby (zástavnímu
věřiteli), tak proti dražebníku; vykládat slova zákona „pokud byla proti
zástavnímu věřiteli a dražebníkovi podána u soudu žaloba na určení
nepřípustnosti prodeje zástavy“ tak, že postačuje podání žaloby pouze proti
jednomu z nich (tedy pouze proti zástavnímu věřiteli nebo pouze proti
dražebníku), je logický i sémantický nonsens, a jako výklad nepřípustný.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že, provedl-li dražebník
dražbu zástavy přesto, že byla podána žaloba na nepřípustnost prodeje této
zástavy, lze dovodit neplatnost takové dražby jen, byla-li žaloba podána v
prekluzivní lhůtě uvedené v ustanovení § 46b odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o
veřejných dražbách, proti všem v zákoně uvedeným subjektům, tedy jak proti
zástavnímu věřiteli, tak proti dražebníku; nedostatek spočívající v neuvedení
jednoho z nich, nelze po uplynutí prekluzivní lhůty zhojit.
Právní názor odvolacího soudu, který dovodil, že „je irelevantní skutečnost, že
žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy byla podána toliko proti
zástavnímu věřiteli“, tak není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro
změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst.
2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu