29 Cdo 1242/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobce M. B., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, se sídlem v
Praze 2, Mánesova 19, PSČ 120 00, proti žalovanému Bytovému družstvu Dejvice
čp. 335 v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Václavkova 335/18, identifikační
číslo osoby 60194855, zastoupenému JUDr. Alenou Dvořáčkovou, advokátkou, se
sídlem v Praze 10, Vršovická 817/5, PSČ 101 00, o určení vlastnického práva a o
uložení povinnosti převést bezplatně jednotku, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 39 Cm 258/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 11 Cmo 127/2009-132, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 11 Cmo
127/2009-132, se v rozsahu, jímž byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
26. listopadu 2008, č. j. 39 Cm 258/2006-91 potvrzen ve věci samé ve výroku II.
a změněn ve výroku III. o nákladech řízení, a ve výroku o nákladech odvolacího
řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 39 Cm
258/2006-91, zamítl žalobu o určení, že žalovaný je vlastníkem ve výroku
označené jednotky (nebytového prostoru – dále jen „sporná jednotka“ nebo
„sporný nebytový prostor“) a s ní spojeného spoluvlastnického podílu na budově
č. p. 335 na pozemku parc. č. 185 v katastrálním území Dejvice, obci Praha
(výrok I.), jakož i žalobu o uložení povinnosti uzavřít se žalobcem ve výroku
specifikovanou smlouvu o převodu sporné jednotky na žalobce (výrok II.), a
rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Ve výroku označeným rozsudkem potvrdil odvolací soud k odvolání žalobce
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (první výrok), změnil jej ve
výroku III. o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (třetí výrok).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Právní předchůdkyně žalobce uzavřela dne 1. září 1991 s tehdejším vlastníkem
(Lidovým bytovým družstvem Praha) smlouvu o nájmu sporného nebytového prostoru.
2) Dopisy ze dne 28. ledna 1992 a ze dne 27. července 1992 požádala vlastníka o
bezplatný převod sporného nebytového prostoru do jejího vlastnictví.
3) Lidové bytové družstvo Praha zaniklo rozdělením a jedním z jeho právních
nástupců je i žalovaný. Na žalovaného přešlo vlastnické právo ke spornému
nebytovému prostoru.
4) Po vkladu prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí převedl
žalovaný spornou jednotku na vlastníky ostatních jednotek v budově.
(Spolu)vlastnické právo vlastníků ostatních jednotek v budově ke sporné
jednotce bylo vloženo do katastru nemovitostí.
Na takto ustaveném základě odvolací soud uzavřel, že žaloba o určení
vlastnického práva žalovaného ke sporné jednotce nesměřuje proti všem v
katastru nemovitostí zapsaným spoluvlastníkům sporné jednotky a proto není
splněna ani podmínka pasivní věcné legitimace, ani předpoklad naléhavého
právního zájmu žalobce na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)
[potud odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června
1997, sp. zn. 3 Cdon 1319/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9,
ročník 1997, pod číslem 71]. Nedůvodnou pak odvolací soud shledal žalobu i v
části, v níž se žalobce domáhá uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu
sporné jednotky, a to taktéž pro nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť
rozhodnutí o této žalobě by „založilo právní důsledky nejen pro žalovaného, ale
i pro ostatní vlastníky jednotek a spoluvlastníky společných prostor v budově
(jejich podíly by doznaly změny), jinými slovy bylo by rozhodováno o právním
postavení osob, proti nimž žaloba nesměřuje“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje tak dovolací důvod
vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhuje, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Dovolatel výslovně uvádí, že proti závěru odvolacího soudu o nedostatku pasivní
věcné legitimace ve vztahu k žalobě o určení vlastnického práva žalovaného ke
sporné jednotce ničeho nenamítá. Nicméně ve vztahu k žalobě o nahrazení projevu vůle dovolatel považuje závěr o
nedostatku pasivní věcné legitimace za nesprávný. Dovolatel se domáhal uložení
povinnosti uzavřít s ním smlouvu o převodu sporné jednotky pouze vůči
žalovanému. Tato povinnost svědčí pouze žalovanému, přičemž smlouvy, jimiž
jednotku převedl na třetí osoby, dovolatel považuje za neplatné pro rozpor s
ustanoveními § 23 a 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Otázka, zda
je žalovaný vlastníkem sporné jednotky, tak měla být řešena jako předběžná. Dovolatel připouští, že uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ním smlouvu o
převodu sporné jednotky ovlivní „postavení osob, které jsou v katastru
nemovitostí zapsány jako vlastníci“, nicméně má za to, že závěr o nedostatku
pasivní věcné legitimace není správný. Žalovaný považuje dovolání žalobce za nepřípustné, zdůrazňuje, že smlouvu o
převodu sporné jednotky nemůže uzavřít, neboť není „vlastníkem zapsaným v
katastru nemovitostí a takový výrok by byl nevykonatelný“ a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud -
jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam. Dovoláním – posuzováno podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – nebylo
rozhodnutí odvolacího soudu napadeno ve výroku o zamítnutí žaloby o určení
vlastnického práva žalovaného ke sporné jednotce; proto rozsudek odvolacího
soudu zůstal v tomto rozsahu dovoláním nedotčen a Nejvyšší soud závěr o
nedostatku pasivní věcné legitimace v řízení žalobě o určení vlastnického práva
žalovaného ke sporné jednotce nepřezkoumával. Dovolání směřující proti té části výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé,
jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí
žaloby o uložení povinnosti uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu sporné
jednotky, Nejvyšší soud shledal přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. neboť řešení otázky pasivní věcné legitimace přijaté odvolacím
soudem je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Odvolací soud založil svůj závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace na
úvaze, podle níž by rozhodnutí o žalobě o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o
převodu sporné jednotky „založilo právní důsledky nejen pro žalovaného, ale i
pro ostatní vlastníky jednotek a spoluvlastníky společných prostor v budově
(jejich podíly by doznaly změny), jinými slovy bylo by rozhodováno o právním
postavení osob, proti nimž žaloba nesměřuje“. Z úvahy, podle níž by v případě úspěchu dovolatele „doznaly“ spoluvlastnické
podíly vlastníků ostatních jednotek na společných částech budovy změny, lze
usuzovat, že odvolací soud vycházel z toho, že (spolu)vlastníky sporné jednotky
jsou vlastníci ostatních jednotek v budově (jinak by se převod sporné jednotky
jejich práv dotknout nemohl). Jinými slovy odvolací soud – posuzuje otázku
vlastnictví sporné jednotky jakožto otázku předběžnou (neboť povinnost převést
spornou jednotku dovolateli lze uložit toliko osobě, která je jejím vlastníkem)
– vyšel bez dalšího ze stavu zapsaného v katastru nemovitostí, aniž se
vypořádal s argumentací dovolatele, podle níž nedošlo k platnému převodu
vlastnického práva ke sporné jednotce na třetí osoby a vlastníkem je stále
žalovaný. Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 21. prosince 1999, sp. zn. 22 Cdo
305/98 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy číslo 5, ročník 2000, str. 142)
vysvětlil, že rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad
vlastnického práva k nemovitosti (§ 1 odst. l, § 2 odst. l zák. č. 265/1992
Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění
pozdějších předpisů) není rozhodnutím správního orgánu o vlastnickém právu,
kterým by byl soud vázán v tom smyslu, že by nemohl jako předběžnou řešit
otázku vlastnictví nemovitosti, resp. odchýlit se při posouzení otázky kdo je
vlastníkem od stavu zapsaného v katastru. Možnost, že vlastníkem nemovitosti je
subjekt jiný, než který je v katastru zapsán, vyplývá z § 11 posledně
označeného zákona, který stanoví, že ten, kdo vychází ze zápisu v katastru
učiněného po l. l. 1993 (účinnost zákona č. 265/1992 Sb.), je v dobré víře, že
stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav
zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti (srov. obdobně i rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 880/2006 či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 3561/2009, jež jsou veřejnosti
dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Odvolací soud tudíž pochybil, vyšel-li při posuzování vlastnického práva ke
sporné jednotce pouze ze stavu zápisu v katastru nemovitostí a nezabýval-li se
argumenty dovolatele, podle nichž tento stav neodpovídá skutečnosti a
vlastníkem sporné jednotky je žalovaný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud opětovně posoudí, zda žalovaný je vlastníkem
sporné jednotky, přičemž se vypořádá i s argumenty dovolatele o neplatnosti
smlouvy o jejím převodu na vlastníky ostatních jednotek v budově, jakož i s
námitkou žalovaného, podle níž jsou ostatní vlastníci v budově od roku 1995 v
dobré víře, že jim svědčí vlastnické právo ke sporné jednotce. Dospěje-li k
závěru, podle něhož vlastnické právo ke sporné jednotce svědčí žalovanému,
posoudí, zda dovolateli svědčí i právo na její převod. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu