29 Cdo 1285/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce Města Dvůr Králové nad Labem, se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem,
náměstí T. G. Masaryka 38, PSČ 544 17, identifikační číslo osoby 00277819,
zastoupeného Mgr. Kateřinou Kavalírovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové
– Pražském Předměstí, Dukelská 15/16, PSČ 500 02, proti žalovaným 1) Ing.
Stanislavu Kuželovi, jako správci konkursní podstaty úpadce TIBA, a. s.,
identifikační číslo osoby 48171468, zastoupenému JUDr. Kamilem Podroužkem,
advokátem, se sídlem Hradci Králové – Pražském Předměstí, Fráni Šrámka 1139/2,
PSČ 500 02 a 2) HYBLER GROUP, a. s., se sídlem v Semilech, Riegrovo náměstí 15,
PSČ 513 01, identifikační číslo osoby 25273850, zastoupenému Mgr. Milanem
Šikolou, advokátem, se sídlem v Semilech, Tyršova 341, PSČ 513 01, o určení
pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34
Cm 141/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3.
listopadu 2011, č. j. 10 Cmo 55/2011-343, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 2.904,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku,
k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 2. února 2011, č. j. 34 Cm 141/2007-307, kterým Krajský soud v Hradci Králové
zamítl žalobu, jíž se žalobce (Město Dvůr Králové nad Labem) domáhal vůči
žalovaným (1/ Ing. Stanislavu Kuželovi, jako správci konkursní podstaty úpadce
TIBA, a. s. a 2/ HYBLER GROUP, a. s., jako popírajícímu konkursnímu věřiteli)
určení, že má za úpadcem pohledávku ve výši 12.639.191,43 Kč „z důvodu nákladů
na čištění odpadních vod vypouštěných do kanalizace žalobce v období od 13. května 2005 do 8. února 2007“. Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku odvolací soud vyšel
zejména z toho, že:
1) Žalobce přihlásil do konkursu vedeného na majetek úpadce pohledávku z titulu
nároku na úplatu za odvádění a čištění odpadních vod za období od 13. května
2005 do 8. února 2007 v celkové výši 12.639.191,43 Kč (dále též jen „sporná
pohledávka“); pohledávku popřeli správce konkursní podstaty a druhý žalovaný. 2) Žalobce (jako pronajímatel) uzavřel se společností VODOVODY A KANALIZACE
Dvůr Králové n. L. spol. s r.o. (jako nájemcem) [dále jen „společnost V“] dne
1. února 1994 nájemní smlouvu (dále jen „smlouva o provozování kanalizace“), v
níž se smluvní strany dohodly, že vodovodní a kanalizační systém ve městě D. K. n. L., jenž je ve vlastnictví pronajímatele, bude provozovat nájemce, s tím, že
bude (mimo jiné) provádět i fakturaci vodného a stočného odběratelům a tyto
pohledávky bude případně vlastním jménem a na vlastní účet také vymáhat. 3) Dne 26. července 2005 uzavřeli žalobce a společnost V dohodu (dále též jen
„dohoda ze dne 26. července 2005“), podle níž počínaje dnem 1. července 2005
bude společnost V převádět „vždy po zaplacení stočného jednotlivými odběrateli
(…) na bankovní účet Města Dvůr Králové nad Labem tu část ze získané ceny
stočného, která odpovídá některým nákladům na čištění odpadních vod“. 4) Žalobce uzavřel dne 14. dubna 2006 s pozdějším úpadcem smlouvu o dodávce
pitné vody a o odvádění odpadních vod (dále též jen „smlouva o dodávce vody a
odvádění odpadních vod“). V ní se žalobce zavázal zajistit pro pozdějšího
úpadce dodávku vody z veřejného vodovodu a odvádění odpadních a srážkových vod
a vod z jiných zdrojů. Podle čl. IV. smlouvy měla být „fakturace vodného a
stočného prováděna (…) provozovatelem vodovodu a kanalizace“ (společností V). Podle čl. V. pak měl pozdější úpadce „veškeré platby za dodávky vodného a
stočeného hradit nadále na účet provozovatele“ (společnosti V). Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení § 8 odst. 2 a 11 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně
některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění účinném do 14. března 2006 – uzavřel, že žalobce není aktivně věcně legitimován k uplatnění
sporné pohledávky v konkursním řízení úpadce, neboť není „nositelem pohledávky
vůči úpadci“. Přitom zdůraznil, že podle smlouvy o provozování kanalizace (uzavřené v souladu
s ustanovením § 8 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích) náleželo právo na
stočné (právo na úplatu za odvádění odpadních vod podle § 8 odst.
11 zákona o
vodovodech a kanalizacích) nikoli vlastníku kanalizace, nýbrž jejímu
provozovateli, kterým byla společnost V. Na tom podle odvolacího soudu nic
nezměnila ani dohoda uzavřená mezi vlastníkem kanalizace (žalobcem) a jejím
provozovatelem (společností V) dne 26. července 2005 (jež pouze založila
povinnost provozovatele část vybraného stočného, odpovídající některým nákladům
za čištění odpadních vod, převést žalobci), ani následně uzavřená smlouva o
dodávce vody a odvádění odpadních vod (v níž je naopak výslovně deklarováno, že
veškeré platby za dodávky vodného a stočného bude pozdější úpadce hradit i
nadále na účet provozovatele). Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a požaduje, aby
Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání – dále též jen „ZKV“ (§ 433 bod 1. a § 434), s
přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a
vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory
vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona
o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský
soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010,
uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který
je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti
dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu. Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §
243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by
bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti
skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení
důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. především bezvýznamné
výhrady dovolatele, podle kterých odvolací soud „pominul celou řadu prokázaných
skutečností“, které vedou k závěru, že úmyslem účastníků dohody ze dne 26. července 2005 „bylo rozdělení pohledávek ze stočného s tím, že nositelem jedné
z těchto částí (…) je přímo žalobce“.
Prostřednictvím uvedené argumentace totiž
dovolatel – posuzováno podle obsahu – ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jež může být
přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici
nemá. Zásadně právně významným pak Nejvyšší soud neshledává napadené rozhodnutí ani v
řešení otázky účinků dohody ze dne 26. července 2005 (zda touto dohodou bylo
dotčeno právo společnosti V jako provozovatele kanalizace na úplatu za odvádění
vod, jež jí náležela dle smlouvy o provozování kanalizace). Výklad dohody ze
dne 26. července 2005, provedený odvolacím soudem (ústící v závěr, podle něhož
dohoda nezakládá právo žalobce požadovat po pozdějším úpadci úplatu za odvádění
odpadních vod), totiž plně respektuje výkladová pravidla určená ustanovením §
35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a zásady pro výklad právních úkonů
formulované např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000,
sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, jakož i ustálené judikatorní závěry shrnuté např. v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4565/2010. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a
vznikla mu tak povinnost nahradit žalovaným náklady řízení. Druhému žalovanému
podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, náklady vzniklé
prvnímu žalovanému pak sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem
za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 10. dubna 2012), která
podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
účinném do 31. prosince 2012, činí 2.100,- Kč, dále z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady
za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 504,- Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.