29 Cdo 4565/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatelů a/ J. Š. a b/ J. Š., obou zastoupených Mgr. Jiřím Zbořilem,
advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, PSČ 779 00, za účasti 1/
P. L. a 2/ D. L., obou zastoupených Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se
sídlem v Olomouci – Nové Ulici, Na Střelnici 1212/39, PSČ 779 00, a 3/
Stavebního bytového družstva Olomouc, se sídlem v Olomouci 10, U Kovárny
540/44, PSČ 770 10, identifikační číslo osoby 00090816, zastoupeného JUDr.
Tomášem Klimkem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Olomouci 9, Novosadský dvůr
756/6, PSČ 779 00, o určení společného členství v bytovém družstvu, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 247/2008, o dovolání P. a D. L.
proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. července 2010, č. j. 5 Cmo
18/2010-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci potvrdil k odvolání P. a
D. L. a Stavebního bytového družstva Olomouc (dále jen „družstvo“) usnesení ze
dne 11. září 2009, č. j. 29 Cm 247/2008-74, ve znění usnesení ze dne 19. února
2010, č. j. 29 Cm 247/2008-107, jímž Krajský soud v Ostravě určil, že
navrhovatelé a/ a b/ jsou společnými členy družstva s právem nájmu k ve výroku
specifikovanému družstevnímu bytu (první výrok), změnil usnesení soudu prvního
stupně ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že žádnému
z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal (druhý výrok), a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti prvnímu a třetímu výroku usnesení odvolacího soudu podali P.a D. L.
dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohlašujíce
uplatnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhujíce,
aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. Dovolání proti třetímu výroku napadeného usnesení odvolacího soudu Nejvyšší
soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího
soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že
dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zásadně právně významným neshledal. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné - z
povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem,
který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srov. § 237 odst. 3 část věty za
středníkem o. s. ř.), jestliže tvrzené vady řízení nezahrnují podmínku
existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního
soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). V rovině právního posouzení brojí dovolatelé jak proti závěru odvolacího soudu,
podle něhož dohoda o převodu členských práv a povinností ze dne 11. srpna 2008,
jíž měli navrhovatelé převést svá společná členská práva a povinnosti v
družstvu na dovolatele (dále jen „dohoda“), nebyla uzavřena (nevznikla), neboť
její strany spolu vzájemně nikdy nejednaly a nedohodly se na jejích podstatných
náležitostech, čehož důsledkem bylo i to, že převod v dohodě výslovně
deklarovaný jako bezúplatný byl ve skutečnosti úplatný, neboť dovolatelé
uhradili za nabytí členských práv a povinností částku 1,200.000,- Kč, nikoli
však navrhovatelům, ale realitní kanceláři, kterou navrhovatelé pověřili
řešením exekuce vedené na jejich majetek, tak i proti závěru, že k tomu, aby
byly odklizeny účinky generálního inhibitoria, je zapotřebí (pravomocného)
zastavení exekučního řízení.
Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k
zamítnutí návrhu, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu
posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího
zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je tomu
tak proto, že věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu
výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je – podle posledně označeného
ustanovení – nepřípustné jako celek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Posouzení otázky vzniku dohody (a rovněž jejího obsahu) učiněné odvolacím
soudem (které je zcela odvislé od okolností projednávané věci) napadené
usnesení zásadně právně významným nečiní, neboť plně respektuje zásady výkladu
právních úkonů určené ustanovením § 266 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního
zákoníku a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem
35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze
dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu a je i v souladu s judikaturou Nejvyššího
soudu. Z judikatury Nejvyššího soudu se totiž podává závěr, podle něhož slovně
vyjádřený právní úkon lze vykládat podle vůle konajícího jen za předpokladu, že
tvrzená vůle není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, jenž je,
stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu citované níže, veřejnosti
dostupný na jeho webových stránkách). Byť byl přijat ve vztahu k výkladovým
pravidlům občanskoprávních úkonů (§ 35 odst. 2 obč. zák.), plně se prosadí i
při výkladu úkonů obchodněprávních (§ 266 obch. zák.). V rozsudku ze dne 25. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, totiž Nejvyšší soud dovodil, že výklad
projevu vůle tak ani v prostředí obchodních závazkových vztahů nemůže směřovat
k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu
(nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením),
když podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby tato vůle nebyla v
rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Tím se též v obchodním
právu projevuje tradiční civilistická zásada, podle níž jasný projev vůle
nepřipouští jinou než doslovnou interpretaci (in claris non fit interpretatio). Námitka, podle níž se odvolací soud nezabýval „možností posouzení“ dohody jako
písemného oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemného souhlasu
nabyvatele členství, založit přípustnost dovolání nemůže již proto, že
dovolatel při jejím formulování vychází z jiných než odvolacím soudem učiněných
skutkových závěrů.
Soudy obou stupňů totiž vyšly z toho, že družstvu nebylo předloženo oznámení
převodců a souhlas nabyvatelů, ale že navrhovatelé uzavřeli s dovolateli o
převodu společných členských práv a povinností písemnou dohodu, kterou
předložili družstvu, v níž deklarovali bezúplatnost převodu, zatímco ve
skutečnosti šlo o převod úplatný. Uvedená námitka dovolatele tak obsahově vystihuje dovolací důvod vymezený v
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím (srov. výslovné znění
tohoto ustanovení) však na přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. usuzovat nelze. V otázce odklizení účinků generálního inhibitoria, jejíž přezkum za tohoto
stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, Nejvyšší soud pouze odkazuje na závěry,
které formuloval v rozsudku velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního
kolegia uveřejněném pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být
dovolání přípustné. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání P. a D. L. bylo odmítnuto a ostatním
účastníkům podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly. Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (účinné od 1. července 2009), se podává z bodu 1. a
2., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2012
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu