29 Odo 1335/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní
věci žalobkyně I. s. r. o., zastoupené Mgr. L. R., advokátem, proti žalované Č.
I. s., a. s., zastoupené JUDr. B. K., advokátem, o zaplacení 2,078.322,70 Kč,
vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 3 Cm 173/2002, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2005, č. j. 5
Cmo 555/2004 – 146, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení 37.383,85 Kč do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 20. září 2004, č. j. 3 Cm 173/2002 – 116, kterým tento soud (jsa vázán
právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení ze dne 1. března 2004,
č. j. 5 Cmo 304/2003 – 69) zamítl žalobu na zaplacení 2,078.322,70 Kč.
V projednávané věci se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení náhrady škody
vzniklé v důsledku tvrzeného porušení smluvní povinnosti. Žalobkyně tvrdila, že
žalovaná vyhlásila obchodní veřejnou soutěž o nejvýhodnější návrh na uzavření
smlouvy o převodu 473.228 ks akcií S. a. s. Z. Dne 18. října 2000 žalobkyně (v
reakci na vyhlášení této soutěže) učinila žalované návrh na uzavření smlouvy o
takovém převodu za navrhovanou kupní cenu 0,16 Kč za akcii, tedy celkově
75.716,48 Kč. Dopisem ze dne 30. října 2000 žalovaná sdělila žalobkyni, že její
návrh přijala. Tím došlo podle žalobkyně k uzavření smlouvy o prodeji těchto
akcií. Dopisem ze dne 9. listopadu 2000 nicméně žalovaná sdělila, že žalobkyni
uvedla v omyl, a že má sdělení obsažené v dopise ze dne 30. října 2000
považovat za neplatné. Mezitím však žalobkyně dne 1. listopadu 2000 jako
prodávající uzavřela s B., spol. s r. o. (která byla od 25. května 2004 v
likvidaci a dne 5. srpna 2005 byla vymazána z obchodního rejstříku) jako s
kupující, smlouvu o prodeji těchto akcií za cenu 2,20 Kč za akcii, tj.
1,041.101,60 Kč celkem. Příkaz k převodu akcií měla žalobkyně dát na žádost
kupující, nejpozději však 27. listopadu 2000. Pro případ prodlení se splněním
závazku převést akcie se žalobkyně zavázala uhradit smluvní pokutu ve výši 0,3
% z kupní ceny za každý kalendářní den prodlení. Pokud by prodlení trvalo déle
než 15 dnů, měla žalobkyně navíc zaplatit smluvní pokutu ve výši 1,041.101,60
Kč. Dopisem ze dne 20. prosince 2000 odstoupila B., spol. s r. o. od smlouvy a
vyúčtovala žalobkyni smluvní pokutu ve výši 1,112.937,50 Kč. Její úhradou
vznikla žalobkyni škoda ve stejné výši. Další škoda spočívala v ušlém zisku
zjištěném rozdílem mezi kupní cenou, za niž se žalovaná zavázala akcie prodat
žalobkyni, a kupní cenou, kterou měla žalobkyně inkasovat od B., spol. s r. o.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí odkázal ohledně námitky žalobkyně, že
mezi ní a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o prodeji předmětných akcií dle
ustanovení § 287 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na právní názor
vyslovený v jeho zrušujícím rozhodnutí, podle kterého dne 30. října 2000
nedošlo mezi žalobkyní a žalovanou k uzavření smlouvy o převodu akcií postupem
upraveným v § 286 a § 287 obch. zák. V odkazovaném rozhodnutí poukázal odvolací
soud na to, že v tzv. dalších podmínkách soutěže, jež tvořily nedílnou součást
publikovaného vyhlášení obchodní veřejné soutěže, bylo v prvé odrážce výslovně
uvedeno, že „smlouva o úplatném převodu cenných papírů musí být účastníkem
uzavřena nejpozději do 10 pracovních dnů od jeho vyrozumění o přijetí návrhu
vyhlašovatelem“. Oznámení žalované ze dne 30. října 2000 o tom, že návrh byl
přijat, tudíž, dle názoru odvolacího soudu, nemohlo mít za následek vznik
smlouvy o úplatném převodu akcií, když v podmínkách soutěže bylo výslovně
stanoveno, že smlouva bude uzavřena právě až po takovém vyrozumění. Přitom
žalobkyně již z dalších podmínek veřejné soutěže věděla a musela vědět, že
smlouva o úplatném převodu akcií nemohla vzniknout doručením dopisu ze dne 30.
října 2000. Ostatně ani z obsahu dopisu, kterým žalovaná sdělila žalobkyni, že
přijala její návrh, a navrhla uzavření obchodu dne 6. listopadu 2000 s
vypořádáním dne 14. listopadu 2000, dle názoru odvolacího soudu nelze dovodit,
že by již tím byla uzavřena smlouva o úplatném převodu akcií.
Jako správný posoudil odvolací soud závěr soudu prvního stupně, podle něhož
mezi žalobkyní a žalovanou nedošlo ke vzniku smlouvy ani jinak než postupem
podle ustanovení § 287 obch. zák. V té souvislosti znovu potvrdil, že z
dopisu žalované ze dne 30. října 2000 nelze dovodit existenci smlouvy o
úplatném převodu akcií. Dle názoru odvolacího soudu nedošlo ani k uzavření
smlouvy o smlouvě budoucí týkající se prodeje těchto akcií, když od počátku
bylo mezi žalobkyní a žalovanou zřejmé, že žalovaná sama nebyla osobou, která
je prodávala. Odvolací soud tudíž uzavřel, že jelikož nebyla prokázána
existence smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, neporušila žalovaná
smluvní povinnost tím, že se akcie nedostaly do dispozice žalobkyně, která
proto nedostála svým povinnostem vůči společnosti B., spol. s r. o.
Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že
žalovaná nezpůsobila neplatnost právního úkonu, neboť ke vzniku žádného
právního úkonu mezi účastníky nedošlo, a že tedy za škodu odpovídat nemůže.
Uvedl, že žalobkyně od počátku věděla, že dopis ze dne 30. října 2000 nevedl ke
vzniku smlouvy o úplatném převodu akcií mezi ní a žalovanou. Jako správné
zhodnotil rovněž závěry soudu prvního stupně ohledně aplikace ustanovení § 415
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Za situace, kdy žalobkyně (aniž
měla uzavřenu smlouvu o úplatném převodu akcií), uzavřela smlouvu se
společností B., spol. s r. o., v níž dohodla vysokou smluvní pokutu, to byla
sama žalobkyně, kdo nerespektoval ustanovení § 415 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., co do
důvodů na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka znovu vylíčila skutkový stav a jeho právní kvalifikaci, jak ji
uvedla již v žalobě. Odkazujíc na obecnou úpravu vzniku smlouvy v § 43 a násl.
obč. zák., namítá, že jejím přípisem ze dne 18. října 2000 a odpovědí žalované
ze dne 30. října 2000 vznikla platná a účinná smlouva o převodu cenných papírů
ve smyslu § 13 a násl. zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech. Uvádí, že
odvolací soud neodůvodnil neexistenci právního vztahu absencí žádné ze
skutečností rozhodných pro vznik smlouvy o převodu cenných papírů, nýbrž toliko
tvrzením, že „z dopisu ze dne 30. 10. 2000 nelze existenci smlouvy o úplatném
převodu předmětných akcií dovodit“. Polemizuje s názorem odvolacího soudu o
tom, že ačkoliv
- žalovaná vyhlásila obchodní veřejnou soutěž, o které později jen
účelově tvrdila, že o obchodní veřejnou soutěž nešlo,
- dovolatelka podala relevantní soutěžní nabídku,
- nabídka byla vyhodnocena jako nejvýhodnější a dovolatelka byla
informována o tom, že žalovaná její návrh přijímá,
- žalovaná opakovaně odmítla na dovolatelku převést vlastnické právo k
předmětným akciím a
- žalovaná výslovně připustila vlastní pochybení,
nedošlo k porušení právních povinností žalované, jež by založily její
odpovědnost za škodu.
Dovolatelka uzavírá, že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav
striktně formalistická hlediska, když dovodil, že nebyly naplněny předpoklady
ani obchodní veřejné soutěže, ani smlouvy o převodu cenných papírů, ačkoliv z
provedených důkazů je zřejmé, že úmysl žalované směřoval k oběma právním
úkonům. Argumentuje též tím, že žalovaná v analogickém případě nabídky
dovolatelky na odkup akcií společnosti T., velkoobchod obuví, a. s. Z. na
základě shodných právních úkonů vlastnické právo k těmto cenným papírům na
dovolatelku bez výhrad převedla.
Postup a závěry odvolacího soudu se, dle názoru dovolatelky, příčí zásadě
spravedlnosti. Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatelka navrhuje, aby
Nejvyšší soud zrušil obě předchozí rozhodnutí odvolacího soudu i Městského
soudu v Praze a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání odkazuje na svá předchozí podání a snáší
argumenty na podporu rozhodnutí odvolacího soudu. Ve vztahu k převodu akcií
společnosti T., velkoobchod obuví, a. s. Z. uvádí, že zvolený postup naopak
potvrzuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu, když v daném případě po
doručení vyrozumění docházelo k následnému uzavření smlouvy o převodu těchto
akcií, a to mezi vlastníky těchto akcií, odlišnými od žalované. Poukazuje též
na to, že důkazy provedené v dosavadním řízení nepotvrzují, že dovolatelka
uzavřela smlouvu se společností B., spol. s r. o. ještě před tím, než jí byl
doručen dopis žalované o tom, že ohledně akcií smlouva s dovolatelkou uzavřena
nebude. Spekuluje, že ze strany dovolatelky se mohlo jednat o snahu úmyslně
poškodit žalovanou.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že mezi dovolatelkou a žalovanou nedošlo k
uzavření smlouvy o úplatném převodu akcií, je jeho závěr správný.
Základním předpokladem platnosti právního úkonu, tedy i úkonů žalované v
posuzovaném případě, je podle § 37 odst. 1 obč. zák. jeho určitost. Není-li
právní úkon určitý, je neplatný.
V ustanovení § 281 obch. zák. se určuje, že kdo vyhlásí neurčitým osobám soutěž
(dále jen „vyhlašovatel“) o nejvhodnější návrh na uzavření smlouvy (obchodní
veřejná soutěž), činí tím výzvu k podávání návrhů na uzavření smlouvy (dále jen
„návrh“).
Ustanovení § 286 obch. zák. stanoví, že vyhlašovatel vybere nejvhodnější z
předložených návrhů a oznámí jeho přijetí způsobem a ve lhůtě, jež stanoví
podmínky soutěže (odstavec 1). Není-li v podmínkách soutěže stanoven způsob
výběru nejvhodnějšího návrhu, je vyhlašovatel oprávněn vybrat si návrh, který
mu nejlépe vyhovuje (odstavec 2).
A konečně, ustanovení § 287 odst. 1 obch. zák. určuje, že vyhlašovatel je
povinen přijmout návrh, který byl vybrán způsobem uvedeným v § 286. Sdělí-li
vyhlašovatel přijetí návrhu po lhůtě stanovené v podmínkách soutěže, smlouva
nevznikne, jestliže vybraný účastník soutěže sdělí vyhlašovateli bez zbytečného
odkladu po dojití sdělení o přijetí návrhu, že odmítá smlouvu uzavřít.
Z uvedeného je zřejmé, že k uzavření smlouvy postupem podle ustanovení § 281 a
násl. obch. zák. dochází dojitím sdělení vyhlašovatele obchodní veřejné soutěže
osobě, jejíž návrh přijal, o přijetí návrhu.
V projednávané věci však podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů
podmínky údajné obchodní veřejné soutěže žalované, vyhlášené v H. n. č. 194 v
roce 2000, na jedné straně uváděly, že „Výsledky obchodních veřejných soutěží
oznámí vyhlašovatel účastníkům, jejichž návrh na uzavření smlouvy byl přijat…“,
současně ale stanovily, že „smlouva o úplatném převodu cenných papírů musí být
účastníkem uzavřena nejpozději do 10 pracovních dnů od jeho vyrozumění o
přijetí návrhu vyhlašovatelem“. Porovnáním obou ustanovení nelze než dospět k
závěru, že právní úkon žalované byl v otázce okamžiku uzavření smlouvy o
úplatném převodu cenných papírů neurčitý a tudíž neplatný, když na jedné straně
sice nesl označení obchodní veřejná soutěž, na druhé straně však jasně a
výslovně deklaroval, že k uzavření smlouvy nedojde doručením oznámení o přijetí
návrhu, ale později, a to do 10 dnů od jeho doručení.
Nemohlo tedy jít o obchodní veřejnou soutěž ve smyslu § 281 a násl. obch. zák.
Na určitost obchodní veřejné soutěže, pokud jde o okamžik uzavření smlouvy mezi
vyhlašovatelem a účastníky soutěže, je přitom třeba klást přísné nároky již
proto, že obchodní veřejnou soutěž upravuje obchodní zákoník právě jako jeden
ze způsobů uzavírání smlouvy v obchodním styku, a to kogentním způsobem, jak
plyne z ustanovení § 263 odst. 1 obch. zák.
Stejný závěr učinil dovolací soud o úkonu ze dne 30. října 2000, kterým měla
žalovaná, dle tvrzení dovolatelky, ve smyslu § 43c odst. 1 obč. zák. akceptovat
její návrh ze dne 18. října 2000. Žalovaná v něm sice oznámila, že „byl přijat“
návrh dovolatelky na uzavření smlouvy o úplatném převodu akcií, současně ale
výslovně uvedla (zcela v souladu s dikcí podmínek obsažených v předchozím
„vyhlášení obchodní veřejné soutěže“): „Navrhuji uzavření obchodu 6. listopadu
2000 s vypořádáním do 14. listopadu 2000.“, čímž nepochybně deklarovala, že k
uzavření smlouvy dosud nedošlo. Uvedený rozpor založil neurčitost uvedeného
projevu vůle, pokud jde o závěr, že žalovaná akceptovala návrh dovolatelky na
uzavření smlouvy. Nevyplývala-li z dopisu ze dne 30. října 2000 vůle žalované,
uzavřít tímto úkonem smlouvu o úplatném převodu cenných papírů, nemohlo jít o
platný akcept návrhu, kterým by vznikla mezi smluvními stranami smlouva.
Neobstojí námitka dovolatelky, podle níž odvolací soud nevzal ohled na
to, že vůle žalované směřovala k akceptaci návrhu, a tudíž k uzavření smlouvy.
Jak Nejvyšší soud opakovaně uzavřel (viz např. rozsudek ze dne 9. července
2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, či ze dne 14. května 2003, sp. zn. 29 Odo
104/2003), ustanovení § 266 odst. 1 obch. zák., podle něhož projev vůle se
vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je
projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám, pro účely výkladu právních
úkonů v obchodních závazkových vztazích pouze doplňuje, nikoliv nahrazuje
ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. Výklad projevu vůle tak ani v prostředí
obchodních závazkových vztahů nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela
příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu (nejde-li o zřejmé přeřeknutí či
obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením), když podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je, aby tato vůle nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu. Tím se též v obchodním právu projevuje tradiční civilistická
zásada, podle níž jasný projev vůle nepřipouští jinou než doslovnou
interpretaci (in claris non fit interpretatio). Nejvyšší soud ostatně opakovaně
dovodil, že neurčitost obsahu právního úkonu nelze překlenout ani za použití
výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák. (srov. např. rozsudek ze dne
29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č.
7/1998). Odvolací soud proto nepochybil, založil-li svůj závěr na doslovném
výkladu úkonu žalované, když z provedeného dokazování ani nebylo možné dovodit,
že vůle žalované směřovala k závěru jinému.
Pokud dovolatelka poukazuje na postup žalované ve věci srovnatelného prodeje
akcií společnosti T. velkoobchod obuví, a. s. Z., k němuž došlo prakticky ve
stejné době, kdy měl být realizován i prodej předmětných akcií, lze souhlasit s
názorem žalované, že tento postup svědčí spíše proti závěru zastávanému
dovolatelkou. V dané věci totiž dle skutkových zjištění soudu prvního stupně,
po shodně formulovaném oznámení žalované ze dne 30. října 2000 zaslali
prodávající, kterými byly subjekty odlišné od žalované (investiční fondy),
dovolatelce dne 1. listopadu 2000 k podpisu písemný návrh smlouvy s výzvou, aby
návrh podepsala a vrátila obratem zpět. Třebaže prodávající úkon nazvali
„Potvrzení obchodu“ a v záhlaví uvedli, že jím „potvrzují telefonické uzavření
smlouvy o provedení následujícího obchodu“, tento projev vůle jako kterýkoliv
jiný musí být posuzován podle obsahu, nikoliv podle označení. Již z toho, že
text nadpisu odkazuje na „telefonické uzavření“, je třeba usuzovat, že byl
použit standardizovaný formulář, jehož znění nelze pro dané účely přeceňovat a
opírat o ně závěry ohledně projevu vůle žalované, která navíc tento úkon
nečinila, v jiném případě.
Nejvyšší soud se sice plně neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, podle něhož
k uzavření smlouvy o úplatném převodu předmětných akcií nedošlo i proto, že
žalovaná nebyla oprávněna vlastním jménem takovou smlouvu uzavřít, když akcie
tvořily součást majetku subjektů od ní odlišných (investičních fondů), a že
žalobkyni byla tato okolnost známá. Z provedeného dokazování nelze seznat, zda
žalované takové oprávnění neplynulo z jejích smluvních vztahů k vlastníkům
těchto akcií. I kdyby ale žalovaná nebyla vlastníkem akcií, které měly být
předmětem prodeje, nebránilo to tomu, aby se k jejich prodeji účinně zavázala.
Předpokladem platnosti smlouvy o úplatném převodu cenných papírů není, aby byl
prodávající v době uzavření smlouvy vlastníkem cenných papírů, k jejichž
prodeji se zavazuje, resp. aby byla tato skutečnost pro kupujícího seznatelná.
Důvodem neplatnosti takové smlouvy by ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. mohla
být pouze objektivní nemožnost plnění (např. kdyby převáděné akcie vůbec
neexistovaly, popř. nikoliv v počtu, který by se prodávající zavázal převést).
Argumentace odvolacího soudu ohledně této otázky nicméně neměla vliv na
celkovou správnost jeho rozhodnutí. S odvolacím soudem lze totiž ve vazbě na
posuzovanou skutečnost souhlasit potud, že zmíněná okolnost (mj. ve vazbě na
shora uváděný postup při prodeji akcií společnosti T., velkoobchod obuví, a. s.
Z.) nasvědčovala tomu, že projev vůle žalované neměl směřovat k tomu, aby byla
sama vázána smlouvou o prodeji těchto akcií, jak tvrdí dovolatelka, když v
daném případě bylo běžné a dovolatelce prokazatelně známé, že smlouvu nakonec
uzavřou přímo vlastníci akcií – dotčené investiční fondy, úkony žalované tudíž
nemají bezprostředně směřovat k uzavření smlouvy o prodeji akcií z majetku
investičních fondů, jež byly jejich vlastníky.
Nedůvodná je i námitka dovolatelky, že na základě skutečností uvedených v
podmínkách soutěže žalované, popř. v jejím oznámení ze dne 30. října 2000,
mohla spoléhat na to, že s ní žalobkyně uzavře smlouvu o prodeji akcií, a
nestalo-li se tak, měla by žalovaná nést odpovědnost za takový stav. Tato
námitka neobstojí již proto, že při takovém závěru, by bylo nutno v každém
případě, kdy navrhovatel v souladu se zákonem (43a odst. 3 obč. zák.) odstoupí
od návrhu smlouvy, dovodit jeho odpovědnost za důsledky toho, že adresát návrhu
spoléhal na to, že dojde k uzavření smlouvy. Nehledě ani na to, že, jak shora
uvedeno, bylo žalobkyni známo, že smlouva má být uzavřena se subjekty odlišnými
od žalované. Kvalifikovala-li sama dovolatelka úkony žalované nesprávně a na
základě vlastní chybné kvalifikace na ně spoléhala natolik, že uzavřela smlouvu
se třetí osobou ohledně plnění, které neměla smluvně zajištěno, a v této
smlouvě přistoupila na sankce, jejichž výši lze stěží považovat za obvyklou,
činila tak neoprávněně a toto její jednání nesoucí znaky značného
podnikatelského rizika, nelze spravedlivě přičítat k tíži žalované.
Tyto závěry ničeho nemění na případné odpovědnosti žalované za škodu vzniklou
porušením předsmluvní povinnosti bezdůvodným ukončením jednání o uzavření
smlouvy, jejíž podmínky formuloval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. října
2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že
(při respektování zásady smluvní volnosti), pokládá za první předpoklad takové
odpovědnosti skutečnost, že konkrétní osoby zahájily jednání o uzavření určité
smlouvy, přičemž tato jednání dospěla do stadia, kdy jedna ze stran
kontraktačního procesu byla v důsledku chování druhé potencionální smluvní
strany v dobré víře, že předpokládaná smlouva bude uzavřena. Dalším nezbytným
předpokladem je, že k ukončení jednání o uzavření smlouvy druhá strana
přistoupila, aniž k tomu měla legitimní důvod.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle §
243b odst. 2, věta před středníkem, zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a
přiznal žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 6. a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 31.340,- a paušální náhradu nákladů
řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč, tj. celkem
31.415,-. K tomu přistupuje 19%-ní DPH ve výši Kč 5.968,85.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 25. září 2007
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu