29 Cdo 129/2024-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Raiffeisenbank a. s., sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49240901, proti žalované A. V., o zaplacení 636 493,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 56/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2023, č. j. 12 Cmo 94/2023-21, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Usnesením ze dne 31. března 2023, č. j. 49 Cm 56/2023-10, Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“): [1] Zastavil řízení (bod I. výroku). [2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení(bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že: [1] Žalobce (Raiffeisenbank a. s.) se žalobou podanou u něj dne 29. března 2023 domáhal po žalované (A. V.) zaplacení směnečné pohledávky ve výši 636 493,70 Kč s postižními právy ze směnky vystavené dne 24. dubna 2017. [2] Usnesením ze dne 9. prosince 2020, č. j. KSPL 27 INS 23364/2020-A-8, Krajský soud v Plzni (mimo jiné) zjistil úpadek žalované a povolil jeho řešení oddlužením.
3. Soud prvního stupně – vycházeje z § 103 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a z § 109 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že se s ohledem na datum vystavení směnky nejedná o nový závazek dlužnice po povolení oddlužení a zahájené insolvenční řízení tak představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení; proto řízení zastavil.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. července 2023,č. j. 12 Cmo 94/2023-21: [1] Potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok). [2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud vyšel ze závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. února 2023, sen. zn. 29 ICdo 32/2021, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 11/2024 (dále jen „R 11/2024“), jež shrnul následovně: [1] Remitent směnky je jako věřitel oprávněn přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek směnečného rukojmího pohledávku z blankosměnky jako pohledávku podmíněnou ve smyslu § 173 odst. 3 insolvenčního zákona. [2] Úprava obsažená v § 173 odst. 3 insolvenčního zákona, která dovoluje přihlásit do insolvenčního řízení i pohledávku vázanou na podmínku, předjímá typové uplatnění těch pohledávek, jejichž vznik podmínili účastníci závazkového právního vztahu (zpravidla účastníci smlouvy) tím, že nastane skutečnost, která je jim v době, kdy činí právní úkon (od 1. ledna 2014 právní jednání), neznámá a je pro ně nejistá, tedy pohledávek zpravidla vázaných na splnění odkládací podmínky (srov. § 36 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a pro dobu od 1. ledna 2014 § 548 a § 549 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). [3] V případě blankosměnky dochází ke vzniku směnečné pohledávky zpětně jejím vyplněním, a to včetně nároků vzniklých vůči směnečnému rukojmímu. [4] Podepíše-li blankosměnku směnečný rukojmí, nezaručuje se za zaplacení směnky bez dalšího, ale s výminkou (s podmínkou), že směnka bude podle dohody vyplněna. Jeho směnečný závazek je tedy podmíněn řádným vyplněním směnky (a rovněž tím, že směnka nebude zaplacena).
6. Na základě toho odvolací soud dovodil, že závěry přijaté v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2019, č. j. 2 Cmo 147/2019-25, na něž odkazoval žalobce, jsou překonány pozdější judikaturou Nejvyššího soudu; proto se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podle § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona nemůže žalobce uplatnit svou pohledávku žalobou, ale měl ji uplatnit v insolvenčním řízení přihláškou; zahájené insolvenční řízení tak zakládá neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.
7. Proti usnesení odvolacího soudu „v plném rozsahu“ podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda právní názor vyslovený v R 11/2024 (že majitel blankosměnky může přihlásit svou pohledávku za dlužníkem, který je na blankosměnce podepsán jako směnečný rukojmí, do insolvenčního řízení dlužníka jako pohledávku vázanou na podmínku, že bude blankosměnka doplněna o chybějící náležitosti a stane se tak – s účinky ex tunc – směnkou úplnou) se vztahuje retroaktivně i na případ, kdy v insolvenčním řízení žalované uplynula lhůta pro uplatnění pohledávek před vydáním, respektive nabytím právní moci tohoto rozsudku.
8. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje, že zahájené insolvenční řízení zakládá neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (toliko) v případě směnečných pohledávek, které mohly být jako podmíněné pohledávky uplatněny v rámci insolvenčních řízení včasnou přihláškou poté, co bylo vydáno (popřípadě nabylo právní moci) R 11/2024. Okamžikem zveřejnění R 11/2024 dovolatel neprodleně změnil svou praxi tak, aby byla v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu. Předtím však, v souladu s dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxí soudů, postupoval v dobré víře a nemohl objektivně očekávat, že nepřihlášením dluhu z blankosměnky jako podmíněné pohledávky bude zbaven reálné možnosti svou pohledávku uplatnit v rámci nalézacího řízení a následně ji vymáhat. Takovým postupem by došlo k zásadnímu zásahu do práv věřitelů na uspokojení pohledávek zajištěných blankosměnkou.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
11. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
12. Dovolatel napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tedy ohledně jeho prvního výroku též v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil bod II. výroku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků, jakož i ohledně jeho druhého výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve vztahu k těmto (nákladovým) výrokům však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části bez dalšího odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné. Ostatně v této části žalobce nevymezil žádný dovolací důvod ani přípustnost dovolání.
13. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že ohledně závěru o retrospektivním působení judikatury, k němuž směřují dovolací námitky, je napadené rozhodnutí v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
14. V rozsudku ze dne 28. června 2023, sp. zn. 23 Cdo 2921/2022, Nejvyšší soud vyložil následující: [1] Přípustnost změny dosavadní judikatury s účinky pro již probíhající řízení vyplývá přímo ze zákona. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), totiž platí, že dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu; při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní. Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Je tak zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá. [2] Shora uvedené závěry vyplývají taktéž z odborné literatury, z níž se podává, že změny judikatury působí retrospektivně vůči dosud neskončeným řízením (tzv. incidentní retrospektivita). Nový právní názor vyjádřený např. v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu lze proto aplikovat i na již běžící řízení (srov. KÜHN, Z. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy. 2011, č. 6, s. 191 a násl.).
15. V usnesení ze dne 31. ledna 2024, sen. zn. 29 NSČR 82/2023, Nejvyšší soud uvedl: [1] Judikatura Nejvyššího soudu slouží ke sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým časovým odstupem a může se vyvíjet i bez změny litery zákona. [2] Při výkladu časových účinků vývoje judikatury se konstantně dovozuje, že coby východisko platí v českém právním řádu tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí s tím, že výjimečné nepoužití později se prosadivších názorů v dříve zahájených kauzách může být odůvodněno pouze specifiky konkrétních situací, jež zakládají intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu; srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11, uveřejněný pod číslem 216/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15, uveřejněný pod číslem 208/2015 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
16. V R 11/2024 pak Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že věřitel jako remitent směnky je oprávněn přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek směnečného rukojmího pohledávku z blankosměnky jako pohledávku podmíněnou ve smyslu § 173 odst. 3 insolvenčního zákona. Se závěrem o možnosti přihlásit takovou pohledávku do insolvenčního řízení se nutně pojí i závěr o nemožnosti uplatnit takovou pohledávku žalobou (§ 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), což v obecné rovině nezpochybňuje ani dovolatel.
17. Se shora uvedenou ustálenou judikaturou ohledně incidentní retrospektivy nových právních názorů je napadené rozhodnutí v souladu (nijak se jí nepříčí). To platí tím spíše, že v posuzované věci nejde o změnu dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nýbrž Nejvyšší soud v R 11/2024 nově usměrnil dosavadní soudní praxi nižších soudů, jejichž závěry (v intencích usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 82/2023) za „ustálenou judikaturu“ považovat nelze. Nejde ani o některý z případů popisovaných nálezovou judikaturou Ústavního soudu (s ohledem na povahu závazku ze směnečného rukojemství a postavení dovolatele coby banky); dovolatelem poukazovaná rozhodovací praxe týkající se nicotnosti rozhodčích doložek na projednávanou věc též nedopadá.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2024
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu