23 Cdo 2921/2022-225
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně
České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, jednající Úřadem pro zastupování
státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42,
proti žalované GEODETICKÉ SDRUŽENÍ s.r.o., se sídlem v Příbrami, Pod Anenskou
245, identifikační číslo osoby 61682764, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem,
advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, o zaplacení 261 100
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C
115/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6.
4. 2022, č. j. 21 Co 47/2022-196, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 21 Co 47/2022-196, se
zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se v řízení po žalované domáhala zaplacení částky 261 100
Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty za prodlení žalované se splněním dílčí
části díla na základě smlouvy o dílo č. 345-2016-541101 uzavřené dne 11. 4.
2016 ve znění jejích dodatků č. 1–5 (dále jen „předmětná smlouva o dílo“ či
„předmětná smlouva“).
2. Okresní soud v Příbrami jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23.
9. 2021, č. j. 7 C 115/2021-164, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
částku 175 459 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z této
částky od 2. 5. 2020 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se
žalobkyně domáhala zaplacení částky 85 641 Kč se smluveným úrokem z prodlení ve
výši 0,05 % denně z této částky od 2. 5. 2020 do zaplacení (výrok II), a
rozhodl o povinnostech žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení
částku 413 Kč (výrok III) a zaplatit České republice – Okresnímu soudu v
Příbrami soudní poplatek ve výši 8 773 Kč (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako objednatel a
žalovaná jako zhotovitel uzavřely předmětnou smlouvu o dílo, v níž se žalovaná
zavázala při realizaci veřejné zakázky vypracovat návrh komplexních pozemkových
úprav v k. ú. Ždírec v Podbezdězí včetně nezbytných zeměměřičských činností
určených pro obnovu katastrálního operátu, vyhotovení dokumentace pro zavedení
výsledků komplexních pozemkových úprav do katastru nemovitostí a vytyčení
hranic nových pozemků dle zapsané digitální katastrální mapy (dále jen „DKM“).
Dílo bylo členěno na hlavní celky – Přípravné práce, Návrhové práce, Mapové
dílo a Vytyčení pozemků dle zapsané DKM. Hlavní celek Návrhové práce byl dále
rozčleněn na dílčí části, mimo jiné dílčí část 3. 2. 1. – Vypracování plánu
společných zařízení, a bylo sjednáno předání této dílčí části díla (po sjednání
dodatků) do 28. 2. 2019. Celková cena díla byla sjednána (po sjednání dodatků)
ve výši 2 351 020 Kč, z toho cena návrhových prací činila 576 550 Kč a cena
dílčí části díla 3. 2. 1. byla stanovena na 261 100 Kč. Pro případ nesplnění
termínu stanoveného předmětnou smlouvou nebo jednotlivé dílčí části díla ve
sjednaném termínu prokazatelně zaviněného žalovanou byla sjednána sankce ve
výši 0,2 % z ceny hlavního celku bez daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za
každý den prodlení. Dílčí část díla 3. 2. 1. byla žalované opakovaně vracena k
přepracování či opravě zjištěných nedostatků. Žalovaná se ocitla v prodlení s
jejím předáním. Tuto dílčí část předala žalobkyni až dne 19. 2. 2020. Předtím
byla žalovaná opakovaně upozorňována na dodržování termínů vyplývajících z
předmětné smlouvy o dílo a na možnost uplatnění smluvní pokuty. Žádostem
žalované o prodloužení termínu předání této části díla podaným po marném
uplynutí smluvně sjednaného termínu žalobkyně nevyhověla (na základě dříve
podaných žádostí byl jednotlivými dodatky předmětné smlouvy původní termín
předání této dílčí části díla prodloužen z 31. 3. 2018 do 28. 2. 2019). Geodet
žalované nebyl úspěšný s kasační stížností proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu před nezákonným
zásahem, který měl spočívat v nepotvrzení geometrického plánu katastrálním
úřadem, u nějž však nebyly splněny předpoklady pro potvrzení. Žalobkyně dne 16.
4. 2020 vyzvala žalovanou k zaplacení smluvní pokuty za nesplnění termínu
předání dílčí části díla 3. 2. 1. v době od 1. 3. 2019 do 18. 2. 2020, která
činila 1 153,10 Kč za den prodlení (celkem 409 350,50 Kč), avšak po žalované
uplatňovala jen 261 100 Kč.
4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání o
smluvní pokutě bylo mezi stranami platně sjednáno (neshledal důvodnou námitku
žalované o rozporu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy), byl v souladu se
zákonem, jasně, logicky a srozumitelným způsobem vymezen základ pro její
výpočet za den prodlení, což bylo oběma stranám známo již při podpisu předmětné
smlouvy o dílo. Podle soudu prvního stupně se žalovaná zaviněně dostala do
prodlení s předáním části díla, které trvalo 336 dnů a za které mohla žalobkyně
podle předmětné smlouvy požadovat 409 350,05 Kč, avšak požadovala smluvní
pokutu jen ve výši celkové ceny dílčí části díla 3. 2. 1. ve výši 261 100 Kč.
Soud prvního stupně však využil moderačního oprávnění podle § 2051 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a na návrh žalované snížil
výši smluvní pokuty. Za základ pro její výpočet vzal cenu dílčí části díla 3.
2. 1. (261 100 Kč), s jejímž odevzdáním se žalovaná dostala do prodlení,
nikoliv cenu hlavního celku a rozhodl, že žalobkyni náleží na smluvní pokutě za
den prodlení 522,20 Kč, tj. celkem za 336 dnů prodlení 175 459 Kč.
5. K odvoláním žalobkyně a žalované Krajský soud v Praze jako soud
odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I
(první výrok), ve výroku II jej změnil tak, že uložil žalované povinnost
zaplatit žalobkyni částku 85 641 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05
% denně z této částky od 2. 5. 2020 do zaplacení (druhý výrok), změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku IV ve výši soudního poplatku na částku 13 055 Kč
(třetí výrok III), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2 100 Kč (čtvrtý výrok).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně. Přisvědčil též právnímu závěru soudu prvního stupně, že žalobkyni
vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty, neboť žalovaná porušila smluvní
pokutou utvrzenou smluvní povinnost, když opakovaně prodloužený termín plnění
do 28. 2. 2019 nesplnila a dílčí část díla 3. 2. 1. předala s prodlením až 18.
2. 2020. K prodlení žalované přitom došlo z důvodů na její straně, neboť jí byl
opakovaně vrácen k přepracování jí předložený plán společných zařízení pro
zjevné a zásadní vady. Stran námitky neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro
rozpor s dobrými mravy odvolací soud uvedl, že nepřiměřená výše smluvní pokuty
je důvodem pro její moderaci, nikoliv důvodem neplatnosti ujednání o smluvní
pokutě. Současně nesdílel názor žalované, že výpočet smluvní pokuty uvedený v
předmětné smlouvě lze aplikovat pouze při prodlení s předáním hlavního celku
při současném neodevzdání ani jedné jeho dílčí části, neboť takový závěr ze
žádného smluvního ujednání nevyplývá. Dodal, že ačkoliv byla smluvní pokuta
vypočtena žalobkyní v souladu se smluvním ujednáním jako 0,2 % z ceny hlavního
celku na 1 153,10 Kč denně, což za 336 dnů prodlení odpovídalo částce 387
441,60 Kč, žalobkyně sama uplatnila smluvní pokutu (přestože to nebylo v
předmětné smlouvě sjednáno) jen do výše ceny dílčí části díla 3. 2. 1., tj. ve
výši 261 100 Kč a sama tak moderovala smluvní pokutu o 126 341,60 Kč (o 32 %).
7. Odvolací soud nesouhlasil s moderací smluvní pokuty provedenou soudem
prvního stupně především z důvodu, že soud prvního stupně nemoderoval výslednou
částku smluvní pokuty, ale způsob jejího určení a nesprávně vzal za základ
výpočtu smluvní pokuty cenu dílčí části díla, ač byla jako její základ ujednána
cena hlavního celku. Odvolací soud přitom neshledal žádné důvody pro moderaci
smluvní pokuty, neboť ji neměl za nepřiměřenou. Citoval závěry rozhodovací
praxe dovolacího soudu, podle kterých je nezbytné posuzovat nepřiměřenost
smluvní pokuty sjednané ve formě denní sazby podle sjednané denní sazby s
přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, úvahy o nepřiměřenosti
smluvní pokuty se mohou upínat toliko k okolnostem, které byly dány v okamžiku
jejího sjednání. K tomu dodal, že skutečnost, zda byla smluvní pokuta sjednána
v nepřiměřené výši, proto nelze zkoumat prizmatem skutečností, které nastaly až
poté, co byla smluvní pokuta v určité výši sjednána, a že v případě smluvní
pokuty stanovené procentní sazbou nelze při posuzování její přiměřenosti
vycházet z celkové výše smluvní pokuty vzniklé v důsledku dlouhodobého prodlení
dlužníka, ale je třeba zkoumat, zda je přiměřená sjednaná denní sazba. Sazbu
0,2 % denně z ceny díla přitom považoval za sazbu přiměřenou i podle konstantní
judikatury. K tomu doplnil, že i podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo
5488/2017 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), na který poukazovala žalovaná v
odvolání, lze za nepřiměřenou považovat sazbu přesahující 0,5 % denně. Přihlédl
též k hodnotě a významu utvrzované povinnosti, kterým byl zájem žalobkyně na
dodržování termínů odevzdání jednotlivých částí díla, jež na sebe navazovaly,
aby byl minimalizován zásah do vlastnických a dalších věcných práv vlastníků a
dalších oprávněných a povinných osob. Zohlednil též skutečnost, že podmínky
uplatnění a způsob výpočtu smluvní pokuty byly obsaženy již v zadávacích
podmínkách veřejné zakázky a mohly mít vliv na rozhodování ostatních uchazečů,
zda se výběrového řízení zúčastní či nikoli a uplatnění moderačního práva soudu
by bylo zásahem do podmínek veřejné soutěže a šlo by o podstatnou změnu
závazku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v rozsahu všech jeho výroků,
napadla žalovaná včasným dovoláním. Namítla nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem, a co do přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla
zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalovaná se domnívá, že v řízení nebylo prokázáno, že prodlení s
plněním díla zavinila. Tvrdí, že důvody, pro které nemohla předmětnou dílčí
část díla splnit v ujednaném termínu, stály mimo sféru jejího vlivu z důvodu
schvalování díla dotčenými orgány státní správy, regionální dokumentační komisí
a zastupitelstvem obce. V tomto ohledu poukazuje zejména na postup
katastrálního úřadu a má za to, že se po celou dobu zpracování předmětné dílčí
části díla snažila minimalizovat časové prodlevy.
10. Podle žalované odvolací soud také pochybil, pokud nepřistoupil k
moderaci smluvní pokuty a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Poukazuje na to, že podle jejího výkladu měl výpočet smluvní pokuty
vycházet z ceny dílčí části díla, s níž byla v prodlení, neboť prodlení s dílčí
částí díla nevylučuje, že hlavní celek bude odevzdán včas, což bylo zásadním
bodem předmětné smlouvy o dílo. Považuje za nepřiměřené, aby hradila smluvní
pokutu i z ceny dílčích částí díla, které byly včas a řádně předány žalobkyni.
Smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně z ceny hlavního celku za každý den prodlení
se splněním dílčí čísti díla (odpovídající podle výpočtu žalované 0,44 % denně
z ceny dílčí části díla), je podle ní zjevně nepřiměřená (rozporná s dobrými
mravy), neboť cena dílčí části díla, jíž se prodlení týkalo, je podstatně
nižší. Poukazuje v tomto ohledu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1.
2018, sp. zn. 33 Cdo 5488/2017, podle kterého je sazba smluvní pokuty více než
0,5 % denně z dlužné částky rozporná s dobrými mravy. Odvolací soud měl podle
žalované při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty přihlédnout k hodnotě
dílčího plnění, s nímž byla žalovaná v prodlení, a zohlednit, že takto
stanovená výše smluvní pokuty je nepřiměřená i s přihlédnutím k významu
zajišťované povinnosti a k tomu, že ujednání vzniklo v rámci veřejné zakázky a
že smluvní pokutu určila sama žalobkyně jako součást podmínek výběrového
řízení. Žalovaná odkazuje též na rozsudek Krajského soudu v Praze, v němž byl
posuzován obdobný případ mezi stejnými účastnicemi a odvolací soud v něm
dovodil, že jsou dány důvody pro moderaci smluvní pokuty.
11. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího
soudu. Zavinění žalované bylo podle žalobkyně v řízení prokázáno a z dovolání
nevyplývá, v čem se měl odvolací soud v tomto ohledu odchýlit od ustálené
judikatury. Sjednanou smluvní pokutu nepovažuje za rozpornou s dobrými mravy a
má za to, že nebylo namístě využití moderačního práva soudu. Poukazuje na to,
že sjednáním smluvní pokuty sledovala především zajištění závazku zhotovitele
splnit v termínu odevzdání jednotlivých částí díla, které spolu úzce souvisejí
a navazují na sebe. Uplatněním moderačního práva soudu by bylo podle ní navíc
zasaženo do podmínek veřejné soutěže. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
dovolání žalované odmítl.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
[srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s.
ř.“.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
15. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že
požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu
v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit pro každý z
uplatněných dovolacích důvodů, které z tam uvedených hledisek považuje za
splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. (či jeho části), aniž by z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní)
ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která
konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena
nebo je rozhodována rozdílně, případně které (své dříve přijaté) řešení má
dovolací soud nyní posoudit jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh.
obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo
3198/2022).
16. Těmto požadavkům žalovaná v projednávané věci nedostála ve vztahu k
námitce, že nárok na smluvní pokutu nevznikl pro nedostatek jejího zavinění,
neboť neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Citovaným požadavkům žalovaná nedostála ani ve vztahu k námitce zpochybňující
výklad ujednání o smluvní pokutě, ze kterého vycházel odvolací soud, tj. že i
pro případ prodlení s plněním jednotlivé dílčí části díla byla sjednána jako
základ procentní denní sazby smluvní pokuty cena hlavního celku bez DPH.
Správnost takového výkladu smluvního ujednání, z nějž odvolací soud vycházel
(správnost postupu – aplikačních pravidel, kterými k takovému závěru o obsahu
tohoto ujednání odvolací soud dospěl), žalovaná v dovolání nezpochybnila
způsobem, který by mohl založit přípustnost dovolání (řádně nevymezila některý
z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.). V uvedených částech
proto dovolání trpí vadou absence obligatorní náležitosti dovolání, kterou již
nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno
učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu,
jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této
náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v těchto částech.
17. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho
rozsahu, tedy i ve třetím a čtvrtém výroku, kterými bylo rozhodováno o
povinnosti k zaplacení soudního poplatku a o nákladech řízení. Podle § 238
odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výroku o
nákladech řízení a proti rozhodnutí o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
18. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky
moderace smluvní pokuty, neboť se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle § 2048 odst. 1 věty první o. z. platí, že ujednají-li strany
pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo
způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu
bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.
21. Podle § 2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na
návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti
až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou
se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je
poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.
22. Nejvyšší soud se rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, odklonil od
své dřívější rozhodovací praxe (představované např. usneseními ze dne 21. 3.
2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1121/2020, a
ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019, či rozsudkem ze dne 31. 8. 2021,
sp. zn. 33 Cdo 3249/2019) a uzavřel, že moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o.
z. již nelze pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání (o
smluvní pokutě). Jejím východiskem se naopak stává zkoumání přiměřenosti
konkrétní pohledávky na smluvní pokutu a jejím cílem pak zajištění toho, aby s
ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta in
concreto nepřiměřená. Je to přitom dlužník, jehož tíží břemeno tvrzení a
důkazní břemeno ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na
nepřiměřenost smluvní pokuty.
23. Podle citovaného rozhodnutí velkého senátu lze postup soudu při
moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. rozlišit na následující fáze
(kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v
§ 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit.
Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní
pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž
zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též
okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti
nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li
v době porušení povinnosti předvídatelné. Na základě těchto okolností zodpoví
otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům,
které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní
pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní
pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného
dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře
věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní
pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud
ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in
concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě
a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do
doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.
24. V citovaném rozhodnutí velkého senátu Nejvyšší soud rovněž vyslovil,
že závěr soudu o (ne)přiměřenosti nároku na smluvní pokutu je přitom výsledkem
uvážení soudu při zkoumání těch okolností, které jsou v jednotlivém případě
relevantní. Úvahy o přiměřenosti a úvahy o míře snížení nároku na smluvní
pokutu jsou vnitřně propojeny natolik, že v obou krocích se fakticky přihlíží
ke stejným okolnostem. Zjišťuje-li totiž soud, jaký nárok je nepřiměřeným,
zjevně musí vycházet z určité představy o tom, jaký nárok za přiměřený
považovat lze. Z podstaty volného uvážení, které nepřipouští tzv. jediné
správné řešení, pak vyplývá, že soud ve svém uvážení pochybí pouze tehdy,
jsou-li jeho úvahy zjevně nepřiměřené, tj. nedbá-li v rozporu se zjištěnou
funkcí smluvní pokuty okolností, kterých dbát má, nebo vice versa dbá-li
okolností, kterých dbát nemá.
25. V projednávané věci odvolací soud při posuzování přiměřenosti
smluvní pokuty zkoumal toliko přiměřenost její denní sazby, hodnotu a význam
utvrzované povinnosti, a to výlučně prizmatem skutečností existujících v době
sjednání smluvní pokuty. Odvolací soud se však již ve svých úvahách podrobněji
nezabýval tím, jakou funkci měla smluvní pokuta v dané věci plnit (sankční,
paušalizační či jinou), ani nepřihlédl k relevantním okolnostem, které nastaly
později při porušení smluvní povinnosti žalovanou (příp. po porušení její
povinnosti). Neujasnil si též, zda v tomto směru, tj. ohledně objasnění
okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost žalobkyní požadované částky
smluvní pokuty, žalovaná dostatečně splnila svou povinnost tvrzení (příp.
důkazní), pokud v řízení sice namítala její nepřiměřenost, avšak poukazovala
výlučně na okolnosti, jež podle ní měly svědčit o nepřiměřenosti (nemravnosti)
samotného ujednání o smluvní pokutě. Odvolací soud přitom sám také posuzoval
pouze obsahovou přiměřenost ujednání o smluvní pokutě (přiměřenost denní
sazby), nikoliv přiměřenost smluvní pokuty in concreto, tedy přiměřenost
konkrétní pohledávky na smluvní pokutu s ohledem na její funkci a na konkrétní
zájmy, jež byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být
smluvní pokutou chráněny. Za daných okolností proto nelze než uzavřít, že
odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
(vedle shora citovaného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu srov. též
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1491/2020, a ze
dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1050/2022).
26. Nejvyšší soud doplňuje, že přípustnost změny dosavadní judikatury s
účinky pro již probíhající řízení vyplývá přímo ze zákona. Podle § 20 odst. 1
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a
o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), totiž platí, že
dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který
je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu,
postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu; při postoupení věci svůj odlišný
názor zdůvodní. Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován
předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc,
která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Je tak
zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011,
a ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn.
III. ÚS 2698/18, jakož i další v těchto rozhodnutích citovanou judikaturu).
27. Shora uvedené závěry vyplývají taktéž z odborné literatury, z níž se
podává, že změny judikatury působí retrospektivně vůči dosud neskončeným
řízením (tzv. incidentní retrospektivita). Nový právní názor vyjádřený např. v
rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu lze proto aplikovat i na již běžící
řízení (srov. KÜHN, Z. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních
změn. Právní rozhledy. 2011, č. 6, s. 191 a násl.). Pro úplnost dovolací soud
uvádí, že přípustnost dovolání se posuzuje vzhledem k době rozhodování
dovolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.) a dojde-li tedy ke změně
judikatury v průběhu dovolacího řízení, je třeba přípustnost dovolání posuzovat
již podle změněného stavu (srov. ŠÍNOVÁ, R., HAMUL'ÁKOVÁ, K. In: SVOBODA, K. a
kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 736-737).
28. Nejvyšší soud konečně dodává, že skutečnost, že smluvní vztah
účastníků vznikl v režimu zadávání veřejných zakázek (což odvolací soud ve
svých právních úvahách zohlednil) není bez dalšího důvodem bránícím uplatnění
moderačního práva soudu, nýbrž toliko jednou ze skutečností (potenciálně)
relevantních pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty. Nelze navíc opomenout,
že judikatura, na niž odkázal odvolací soud (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2012, sp. zn. 23 Cdo 436/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS
4522/12), vychází ze specifické situace, kdy parametry smluvní pokuty navrhl
sám zhotovitel, který ve veřejné soutěži uspěl, což v souvislosti s dalšími
okolnostmi věci vedlo k závěru, že moderací takové smluvní pokuty by bylo
protiprávně zpětně zasaženo do veřejné soutěže. To však neznamená, že by
moderace smluvní pokuty mající původ v závazku vzniknuvším v režimu veřejných
zakázek byla paušálně vyloučena.
29. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovou vadou zatíženo nebylo.
30. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu v rozsahu všech jeho výroků (tj. včetně závislých výroků o náhradě
nákladů řízení a o povinnosti k zaplacení soudního poplatku) podle § 243e odst.
1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle ustanovení § 243e odst. 2 věta první o. s. ř.
vrátil k dalšímu řízení.
31. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu