USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce města Česká Lípa,
IČ 002 60 428, se sídlem v České Lípě, T. G. Masaryka 1/1, zastoupeného JUDr.
Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786,
proti žalované VETT a.s., IČ 254 04 717, se sídlem v Praze 4, Nad Opatovem
2140, zastoupené JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke
Klimentce 2186/15, o zaplacení 70.512.021,87 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 13 C 203/2007, o dovolání žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26.
května 2017, č. j. 29 Co 73/2017-1227, t a k t o :
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. května
2017, č. j. 29 Co 73/2017-1227, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu
řízení.
Okresní soud v České Lípě mezitímním rozsudkem ze dne 20. 4. 2009, č. j. 13 C
203/2007-288, rozhodl, že nárok žalobce na zaplacení částky 70.512.023,68 Kč s
příslušenstvím je co do základu důvodný. Žalobou uplatněné právo odůvodňoval
žalobce tvrzením, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila ve výši
žalované částky tím, že na základě neplatného právního úkonu – „Smlouvy o
závazku veřejné služby k zajištění dopravní obslužnosti města Česká Lípa podle
§ 19c zákona č. 111/1994 Sb.“ ze dne 1. 3. 2002 od něho přijala finanční
podporu za účelem rozvoje dopravní obslužnosti města. Uvedenému rozsudku
předcházelo usnesení okresního soudu ze dne 18. 5. 2009, č. j. 13 C
203/2007-287, jímž soud připustil rozšíření žaloby na částku uvedenou v záhlaví
a současně rozhodl, že námitka věcné nepříslušnosti není důvodná. Okresní soud
uvedl, že jde-li o nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z
neplatné smlouvy, je jeho pravomoc dána i přesto, že samotný závazek ze smlouvy
platně uzavřené by měl charakter veřejnoprávního vztahu a byl by přezkoumatelný
správním orgánem. V odůvodnění mezitímního rozsudku pak okresní soud dovodil,
že účastníci chtěli uzavřít smlouvu o závazku veřejné služby dle § 19a zákona
č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, představující veřejnoprávní smlouvu
spadající pod právní úpravu obsaženou v zákoně č. 500/2004 Sb., správním řádu,
jelikož však součástí smlouvy nebyl dopravcem předložený předběžný odborný
odhad prokazatelné ztráty vyžadovaný § 19b zákona č. 111/1994 Sb., o silniční
dopravě, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, je třeba smlouvu pro tento
nedostatek zákonné náležitosti považovat za neplatnou. Plnění na základě
neplatné smlouvy přitom má za následek vznik bezdůvodného obohacení, z čehož
lze usoudit, že žaloba je co do základu důvodná.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem
– pobočka v Liberci, který je usnesením ze dne 11. 3. 2010, č. j. 29 Co
393/2009-346, zrušil a řízení zastavil (výrok I.), současně rozhodl, že po
právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Krajskému úřadu pro Liberecký
kraj jako správnímu orgánu věcně a místně příslušnému (výrok II.), a dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací
soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že se jedná o spor z veřejnoprávní
smlouvy, jejž je v souladu s ustanovením § 169 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, povolán rozhodovat správní orgán, nemají dle § 7 odst. 1 o. s.
ř. soudy pravomoc o věci rozhodovat v občanském soudním řízení. Nebyla tak
splněna základní podmínka řízení, a odvolacímu soudu proto nezbylo než
mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušit, řízení zastavit a věc postoupit
příslušnému orgánu, do jehož pravomoci náleží.
Na základě dovolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž
je usnesením ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zdůraznil, že v daném případě
je třeba přihlédnout k tomu, že projednávaná pře je dle žalobních tvrzení
sporem o vydání bezdůvodného obohacení, tedy v podstatě sporem z
občanskoprávního závazkového vztahu dle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Není
přitom důvodu odpírat civilním soudům pravomoc posoudit jako předběžnou otázku,
zda byl dán titul pro poskytnutí plnění z oblasti veřejného práva, a zda se tak
může jednat o bezdůvodné obohacení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci následně rozsudkem ze dne 4.
12. 2012, č. j. 29 Co 393/2009-527, rozsudek okresního soudu potvrdil. Odmítl
námitku žalované, jíž bylo poukazováno na údajnou protiústavnost usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4410/2010 spočívající v nerespektování
skutečnosti, že v době rozhodování Nejvyššího soudu již bylo v téže věci vydáno
Krajským úřadem Libereckého kraje rozhodnutí ze dne 1. 11. 2010. Jelikož toto
rozhodnutí vydal orgán absolutně věcně nepříslušný (což v uvedené věci
konstatoval i Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze
dne 4. 4. 2012, č. j. 59 A 2/2011-113), jde o akt nicotný, jenž není způsobilý
založit překážku věci rozhodnuté. Poukazuje-li žalovaná na to, že se v jiném
sporu domáhá plnění z veřejnoprávní smlouvy a okresním soudem bylo rozhodnuto o
postoupení věci krajskému úřadu, pak je třeba připomenout, že v uvedené kauze
je žalobní požadavek vymezen jako plnění z veřejnoprávní smlouvy, a nikoliv
jako bezdůvodné obohacení, o němž jsou příslušné rozhodovat obecné soudy.
Odvolací soud dále uvedl, že s ohledem na to, že smlouva o závazku veřejné
služby k zajištění ostatní dopravní obslužnosti byla uzavřena dne 1. 3. 2002,
tedy před účinností zákona č. 500/2004 Sb., jenž nově upravil režim
veřejnoprávních smluv, je v souladu s přechodným ustanovením obsaženým v § 182
odst. 2 tohoto zákona třeba posoudit vznik veřejnoprávních smluv, jakož i
nároky z nich vzniklé před nabytím účinnosti odkazovaného předpisu, podle
dosavadních právních předpisů. V daném případě je tak možno se zabývat
neplatností předmětné smlouvy pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 obč. zák.
Smlouva byla uzavírána dle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, jelikož
šlo o tzv. ostatní dopravní obslužnost ve smyslu § 19c citovaného zákona,
přiměřeně se pak použijí ustanovení § 19, § 19a a § 19b zákona č. 111/1994 Sb.,
z nichž je stěžejní ustanovení § 19b odst. 2, dle něhož je povinnou součástí
smlouvy o závazku veřejné služby dopravcem předložený předběžný odborný odhad
prokazatelné ztráty za celé období, na které se závazek veřejné služby uzavírá.
Neobsahuje-li smlouva zmíněnou náležitost, je absolutně neplatná dle § 39 obč.
zák. Odvolací soud dále k otázce vzniku závazku veřejné služby ve veřejné
linkové dopravě uvedl, že z udělení licence nevyplývá povinnost za službu
platit. Pro závazek úhrady za služby je podstatný obsah smlouvy, v níž je
stanovena horní hranice prokazatelné ztráty, a to přesto, že způsob jejího
výpočtu je stanoven prováděcím předpisem. Tyto úvahy vedly odvolací soud k
potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.
Proti posledně zmíněnému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání,
které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 778/2013,
zamítl. Dovolací soud vyzdvihl, že výklad relevantních zákonných ustanovení
zvolený správním orgánem nemůže závazně determinovat řešení právní otázky
soudem a že v řízení vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C
57/2009 bylo sice pravomocně rozhodnuto o postoupení věci Krajskému úřadu
Libereckého kraje s odkazem na veřejnoprávní charakter smlouvy, avšak již z
tvrzení dovolatelky je zřejmý odlišný charakter zmiňovaného sporu, očividně
vymezeného jako spor o plnění z řádně uzavřené veřejnoprávní smlouvy. Byl-li ve
zmíněné při soud veden k procesnímu závěru, že věc náleží do pravomoci
správních orgánů, nelze v tom spatřovat odchylné posuzování otázky platnosti
smlouvy. Závěr, že pro posouzení pravomoci rozhodnout o tvrzeném nároku z
veřejnoprávní smlouvy je stěžejní, jak je žalobními tvrzeními vymezen požadavek
strany, jež se plnění domáhá, ostatně vyplývá i z rozhodnutí zvláštního senátu
zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“), v uvedené věci ze dne 8. 3. 2012, č.
j. Konf 5/2012-11. V usnesení ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. Konf 22/2012, pak
zvláštní senát ve sporu, jenž se taktéž týkal smluvně založeného závazku
veřejné služby ve veřejné linkové dopravě, dovodil, že pravomoc správního
orgánu obecně nadaného oprávněním řešit spory z veřejnoprávních smluv nebude
dána, pokud se žalobce domáhá po žalovaném plnění z titulu náhrady škody, a
spor tak bude jako spor civilní v souladu s § 7 odst. 1 o. s. ř. náležet do
pravomoci obecných soudů. Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že odvolací soud
svými úvahami nevybočil z pojetí dané problematiky v rozhodovací praxi
zvláštního senátu, přičemž předestřený náhled na rozebíranou otázku byl
podpořen i závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20.
9. 2012, č. j. 4 As 37/2012-39. Aprobace se ze strany dovolacího soudu dostalo
též závěrům o neplatnosti předmětné smlouvy, jakož i úvahám, že udělení licence
či schválení jízdního řádu samo o sobě není dle dikce zákona přímo spjato s
povinností obce uhradit dopravci určitou částku za provozování dopravy podle
těchto rozhodnutí, a že nedošlo-li k platnému uzavření smlouvy, na jejímž
základě mělo být poskytováno finanční protiplnění, nemohlo žalované vzniknout
právo na sjednaný prospěch, čímž není nijak popřeno její právo na kompenzaci za
plnění poskytnuté žalobci.
Okresní soud v České Lípě nato rozsudkem ze dne 10. 7. 2015, č. j. 13 C
203/2007-1092, uložil žalované zaplatit žalobci 34.963.976,59 Kč se
specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), co do částky 35.548.045,28 Kč,
respektive zbytku příslušenství žalobu (jejíž změnu připustil na jednání
konaném dne 26. 6. 2015) zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech účastníků
řízení i státu (výroky III. až V.). Soud prvního stupně se s ohledem na
pravomocné rozhodnutí o základu nároku zaměřil na stanovení výše bezdůvodného
obohacení žalované, kterou odvodil od rozdílu mezi poskytnutými zálohami
určenými na krytí prokazatelné ztráty a obvyklou cenou realizovaných dopravních
výkonů po odečtení tržeb z jízdného za současného zohlednění maximálního
přiměřeného zisku dle nařízení vlády č. 493/2004 Sb., kterým se upravuje
prokazatelná ztráta ve veřejné linkové dopravě a kterým se konkretizuje způsob
výkonu státního odborného dozoru v silniční dopravě nad financováním dopravní
obslužnosti.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 26. 5. 2017,
č. j. 29 Co 73/2017-1227, k odvolání obou účastníků rozsudek Okresního soudu v
České Lípě ze dne 10. 7. 2015 (společně s usnesením soudu prvního stupně ze dne
9. 5. 2016, č. j. 13 C 203/2007-1167, jímž bylo zastaveno řízení o odvolání
žalobce pro nezaplacení soudního poplatku) zrušil a řízení zastavil (výrok I.),
věc postoupil Krajskému úřadu pro Liberecký kraj jako příslušnému správnímu
orgánu (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Odvolací
soud uvedl, že otázku pravomoci v řešené věci hodnotily Nejvyšší i Nejvyšší
správní soud, přičemž shodně dospěly k závěru, že předmětná žaloba má být
projednána v občanském soudním řízení. Dne 25. 2. 2016 ovšem zvláštní senát
zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. vydal usnesení č. j. Konf 10/2015-11, v
němž zaujal ve zcela obdobné věci stanovisko opačné. S ohledem na obecnou
závaznost rozhodnutí zvláštního senátu je namístě pokládat právní názor, jejž
vyslovil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, za překonaný,
uzavřít, že pravomoc soudu k projednání posuzované pře v režimu občanského
soudního řízení není dána, a postupovat dle § 104 odst. 1 o. s. ř. K návrhu
žalované na zrušení mezitímního rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne
20. 4. 2009, č. j. 13 C 203/2007-288, uvedl, že tak učinit nemůže, neboť toto
rozhodnutí nebylo předmětem nynějšího odvolacího přezkumu, vzhledem k
nedostatku pravomoci soudu jde nicméně o akt nicotný.
Proti tomuto usnesení brojí žalobce dovoláním, v němž namítá, že se odvolací
soud odchýlil od ustálené judikatury soudu dovolacího, popřel-li pravomoc
civilních soudů k rozhodnutí v přezkoumávané věci. Nerespektování závazného
právního názoru dovolacího soudu je myslitelné toliko v případech změny
skutkových okolností věci, jinak smí závěry Nejvyššího soudu překonat právě
tento soud sám, případně Soud ústavní. Dovolatel nastoluje k řešení otázku,
jaké jsou časové účinky pravomocného rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného
podle zákona č. 131/2002 Sb., upravené co do šíře závaznosti ustanovením § 5
odst. 5 citovaného předpisu, přičemž vyslovuje mínění, že by na ně měly být
přiměřeně aplikovány principy regulující časové účinky právních předpisů,
včetně zákazu retroaktivního působení. Jednoznačně podle žalobce nemůže platit,
že by změna právního názoru zvláštního senátu měla ovlivnit již pravomocně
rozsouzené případy. Nelze přitom přehlédnout, že v posuzované kauze o základu
nároku pravomocně rozhodnuto bylo – mezitímním rozsudkem ze dne 20. 4. 2009,
který již nelze napadnout žádným řádným ani mimořádným opravným prostředkem.
Dovolatel přitom zpochybňuje závěr odvolacího soudu o nicotnosti posledně
zmíněného rozhodnutí, neb nepokládá za myslitelné, aby byly pravomocné akty
soudní moci po více než 8 letech anulovány bez jakékoli autoritativní deklarace
jejich normativní neexistence (k postižení nedostatku pravomoci v případě
soudních rozhodnutí slouží žaloba pro zmatečnost, nikoli institut nicotnosti).
Žalobce má ve světle výše uvedeného za to, že by se rozhodnutí zvláštního
senátu mělo s ohledem na právní jistotu procesních stran uplatnit pouze na ta
řízení, v nichž doposud nebylo o nároku pravomocně rozhodnuto. Nejvyššímu soudu
proto navrhuje usnesení odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
K dovolání podala žalovaná vyjádření, v němž polemizovala se shora nastíněnou
argumentací dovolatele, zopakovala též svou tezi, že vydání usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 4410/2010 bránila existence rozhodnutí Krajského úřadu
Libereckého kraje ze dne 1. 11. 2010 v téže věci, zakládajícího překážku věci
pravomocně rozhodnuté, a navrhla odmítnutí, případně zamítnutí předmětného
mimořádného opravného prostředku.
Na toto vyjádření žalobce reagoval replikou.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce je přípustné, neboť otázku intertemporálních souvislostí
vývoje rozhodovací praxe zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002
Sb. Nejvyšší soudu ve své judikatuře dosud neřešil.
Při výkladu časových účinků vývoje judikatury se konstantně dovozuje, že coby
východisko platí v českém právním řádu tzv. incidentní retrospektivita nových
právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i
případy budoucí s tím, že výjimečné nepoužití později se prosadivších názorů v
dříve zahájených kauzách může být odůvodněno pouze specifiky konkrétních
situací, jež zakládají intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a
důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 20 Cdo 653/2013, dále viz krom
jiných nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15, body
18 až 20, či usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS
1979/17, srovnej též Kühn, Z. In: Bobek, M., Kühn, Z. a kol. Judikatura a
právní argumentace. 2. vyd. Praha: Auditorium, 2013. 149–162). Byť jsou tyto
teze někdy vyslovovány s tím, že platí v kontextu horizontálních právních
vztahů, není důvodu, aby se neprosadily též v právu procesním, kde se zásada,
dle níž neurčují-li přechodná ustanovení nového předpisu jinak, použije se nové
procesní právo také v řízeních zahájených přede dnem nabytí jeho účinnosti,
uplatňuje i v rámci posuzování časového střetu norem obsažených v právních
předpisech (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29
Cdo 3681/2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
14/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo
838/2014, popřípadě usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS
512/05). Při řešení otázky bezprostřední aplikovatelnosti nových judikatorních
názorů v dosud probíhajících řízeních, respektive problému, zdali by se posléze
zaujaté náhledy v neskončené věci výjimečně uplatnit neměly, pak může mít
význam též hledisko procesní ekonomie (srovnej přiměřeně výklad týkající se
intertemporality zákonných norem v Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. Občanský
zákoník – velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2014. s. 1136). Z
judikatury správních soudů jsou přitom známy též případy, v nichž byl obecně
platný princip incidentní retrospektivity moderován uplatněním zásady čisté
prospektivity umožňující použití překonané judikatury na dosud neskončenou věc
v zájmu ochrany práv účastníka, jenž před provedením judikatorního obratu
jednal v důvěře v dřívější výklad právní úpravy (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2016, č. j. 1 As 66/2016-104, body 27
až 29).
V posuzované kauze stala se v důsledku judikatorního vývoje nejistou sama
otázka, zda mají civilní soudy pravomoc k jejímu projednání, na niž zpočátku
vrcholné soudy (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn.
28 Cdo 4410/2010, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2012, č.
j. 4 As 37/2012-39) dávaly kladnou odpověď s ohledem na dřívější judikaturu
zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. [nikoli „zvláštního
senátu Nejvyššího správního soudu“, jak ve svých podáních uvádí žalovaná, neboť
se jedná o specifické rozhodovací těleso s paritním zastoupením soudců
civilních a správních soudů, jež není článkem soudní soustavy (viz např.
usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/09, bod
31), nejde tudíž ani o organizační součást Nejvyššího správního soudu; k tomu
srovnej Hrádek, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l).
Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 1065–1066], v souladu s níž
o podání příslušelo rozhodovat soudu v občanském soudním řízení, bylo-li podle
svého obsahu a označení žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, a to i v
případě, že se podle názoru soudu žalobce měl domáhat sporné částky za použití
prostředků správního řízení (srovnej namátkou usnesení zvláštního senátu ze dne
30. 6. 2006, č. j. Konf 132/2005-7, ze dne 20. 9. 2007, č. j. Konf 18/2007-14,
ze dne 15. 12. 2011, č. j. Konf 70/2011-16, či ze dne 30. 7. 2015, č. j. Konf
30/2014-8).
Ještě v usnesení ze dne 8. 3. 2012, č. j. Konf 5/2012-11, zvláštní senát ve
sporu mezi účastníky aktuálně řešené věci, jsa dle narace dotčeného judikátu
informován i o obsahu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28
Cdo 4410/2010, zopakoval, že „pravomoc správních orgánů posuzovat spory z
veřejnoprávních smluv nebude dána výjimečně tehdy, pokud se žalobce domáhá po
žalovaném vydání plnění z titulu bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl.
občanského zákoníku“, s dodatkem, že „je-li podání podle svého označení i
obsahu žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší o něm rozhodovat
soudu v občanském soudním řízení“ (srovnej též usnesení zvláštního senátu ze
dne 14. 11. 2013, č. j. Konf 55/2012-21, kde se uvádí, že „spory z
veřejnoprávních smluv přísluší rozhodovat správním orgánům“, „to ovšem platí s
výjimkou případů, kdy žalobce požaduje po žalovaném nárok z titulu bezdůvodného
obohacení; o nároku na vydání bezdůvodného obohacení pak přísluší rozhodovat
soudům v občanském soudním řízení“). Teprve v usnesení ze dne 25. 2. 2016, č.
j. Konf 10/2015-11, zvláštní senát tento svůj někdejší názor modifikoval,
konstatuje, že „sporem z veřejnoprávní smlouvy“ je nutno rozumět podstatně
širší okruh nároků svou povahou a podstatou veřejnoprávních než pouze nároků
vyplývajících z konkrétního ujednání o plnění obsaženého v platné veřejnoprávní
smlouvě a že pro založení pravomoci civilních soudů muselo by ze žalobních
tvrzení vyplývat, že takový nárok nemá souvislost s právními vztahy veřejného
práva, které zákon umožňuje upravit veřejnoprávními smlouvami. I v oblasti
veřejnoprávních smluv je přitom představitelná obdoba nároků, jakými jsou v
oblasti práva soukromého nárok na vydání bezdůvodného obohacení či nárok na
náhradu škody, neboť přiměřené užití příslušných ustanovení občanského zákoníku
není v § 170 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, vyloučeno.
Jakkoli není pochyb o tom, že naposledy zmíněný úsudek zvláštního senátu musí
být v souladu s § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. (k tomu srovnej mimo jiné
nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1743/10, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 499/2013, a ze dne 5. 4.
2017, sp. zn. 28 Cdo 4781/2016) a shora podaným výkladem principu incidentní
retrospektivity judikatorních změn napříště zásadně respektován i ve sporech
dosud pravomocně neskončených, nyní přezkoumávaný případ je značně specifický
přinejmenším potud, že v něm byl vydán pravomocný mezitímní rozsudek, kterému
se dostalo aprobace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 28
Cdo 778/2013, čímž byla velmi silně utvrzena (předchozím usnesením dovolacího
soudu sp. zn. 28 Cdo 4410/2010 založená) důvěra žalobce ve správnost jeho
postupu spočívajícího v uplatnění požadavku na úhradu sporné částky žalobou
před civilními soudy. Zmíněný mezitímní rozsudek přitom nelze v žádném případě
pokládat za nicotný, jak se domnívá odvolací soud, vycházející z judikatury
Nejvyššího správního soudu, jež vykládá podmínky nicotnosti správních
rozhodnutí (srovnej např. rozsudek zmíněného soudu ze dne 18. 1. 2018, č. j. 9
As 57/2017-44, bod 45). Aplikace pojmu nulity sice není vyloučena ani ve vztahu
k soudním rozhodnutím, omezuje se však na případy zcela zjevného nedostatku
pravomoci (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 22
Cdo 657/2003, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn.
III. ÚS 2562/16, bod 28). O takovou situaci se v posuzovaném sporu zřetelně
nejedná, pročež by závěr o chybějící pravomoci soudu k projednání předmětné
žaloby v občanském soudním řízení, učiněný ve světle pozdější judikatury
zvláštního senátu, mohl implikovat toliko zatížení mezitímního rozsudku
zmatečnostní vadou ve smyslu § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (jak přiléhavě
podotýká dovolatel); tento procesní defekt by však krom dovolání zamítnutého
rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 778/2013 mohl být namítán toliko v žalobě pro
zmatečnost, k jejímuž podání již uplynula zákonem stanovená lhůta (srovnej §
234 odst. 1 o. s. ř.).
Ústavní soud ve své judikatuře často varuje před přístupem, který z práva činí
nástroj odcizení a absurdity (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5.
12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, bod 16, či ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS
835/14, bod 19), současně připomínaje, že po účastnících nelze vždy spravedlivě
požadovat, aby predikovali, jakým směrem se bude vyvíjet relevantní judikatura,
a uzpůsobovali tomu svou procesní taktiku (viz kupř. nálezy Ústavního soudu ze
dne 4. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 428/06, a ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS
3503/10, bod 19). V intencích popsaných myšlenek Nejvyšší soud uzavírá, že bez
ohledu na to, kudy má být do budoucna vedena hranice mezi pravomocí soudů a
správních orgánů, bylo by projevem nepřiměřeného lpění na technických
pravidlech (jdoucího na úkor snahy o efektivní řešení merita sporu
předestřeného žalobcem), jakož i naprostým popřením procesní ekonomie, pokud by
v řešené věci byl po více než 10 letech od podání žaloby a poté, co byl vydán
pravomocný mezitímní rozsudek o důvodnosti základu nároku (jenž obstál v
dovolacím přezkumu a v současnosti již nemůže být procesně regulérním způsobem
odpraven), konstatován nedostatek soudní pravomoci a byly-li by veškeré výstupy
dosavadního řízení anulovány s poukazem na vývoj v náhledu zvláštního senátu na
výklad pojmu „spory z veřejnoprávní smlouvy“, k němuž došlo v průběhu řízení o
odvolání proti konečnému rozhodnutí prvostupňového soudu. To platí tím spíše,
že dokončení projednávání řešeného sporu civilními soudy v souladu s dříve se
prosazujícím názorem vrcholných soudů samo o sobě nepřivodí žádnou materiální
újmu ve sféře žalované, nýbrž pouze stanoví procesní rámec pro autoritativní
posouzení nároku vzneseného předmětnou žalobou, aniž by tím byl artikulován
jakýkoli úsudek o jeho důvodnosti nebo byl předurčen způsob řešení dalších
případných rozepří mezi účastníky, v nichž již bude pravomoc orgánů veřejné
moci zkoumána v duchu usnesení zvláštního senátu ze dne 25. 2. 2016, č. j. Konf
10/2015-11.
Jelikož žalovaná ve svém vyjádření opětovně vyslovila mínění, že rozhodnutí
Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 1. 11. 2010, č. j. OD
921/2009-76/99.9.1/LS, které se týkalo téhož nároku, zakládalo v řešené kauze
překážku věci rozhodnuté, sluší se pro úplnost dodat, že nicotnost tohoto
správního rozhodnutí byla pravomocně deklarována rozsudkem Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 4. 2012, č. j. 59 A 2/2011-113,
proti němuž směřovala kasační stížnost zamítnutá rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 9. 2012, č. j. 4 As 37/2012-39. Byť by na otázku pravomoci
krajského úřadu k vydání onoho rozhodnutí bylo v současnosti (ve světle shora
připomenutého vývoje judikatury zvláštního senátu) patrně nazíráno odlišně, je
námitka, že by uvedený správní akt měl znemožňovat soudní projednávání
předmětné žaloby, s ohledem na existenci nezrušeného pravomocného rozsudku
správního soudu označujícího jej za nulitní evidentně neopodstatněná.
Z předestřených důvodů dovolací soud navzdory pochopení pro úvahy krajského
soudu (jenž musel reflektovat kontradikci mezi právním názorem dovolacího soudu
vysloveným v jeho předešlých rozhodnutích v této věci – závazným pro soudy
nižších instancí podle § 243d odst. 1, části věty za středníkem, o. s. ř. ve
znění účinném do 31. 12. 2012 – a precedenčně závazným usnesením zvláštního
senátu) dospěl k závěru, že předmětný spor by měl být věcně vyřešen civilními
soudy, pročež přikročil ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto
soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 6. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu