ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně L. D., zastoupené JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v
Havířově-Šumbarku, Opletalova 608/2, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a. s.,
se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo 61860069,
zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké
náměstí 135/19, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové-pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 13/2011, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. července 2012, č. j. 5 Cmo
211/2012-163, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
1.573,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ervína
Perthena, advokáta.
Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích (dále jen „soud prvního
stupně“) rozsudkem ze dne 23. února 2012, č. j. 55 Cm 13/2011-125, zamítl
žalobu o zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem
se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, ze dne 7. května 2009, č. j. La
1975/09-10, a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. července 2012, č. j. 5 Cmo
211/2012-163, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly z toho, že rozhodce Mgr. Marek Landsmann vydal dne 7. května
2009, č. j. La 1975/09-10, rozhodčí nález, jímž žalobkyni (v rozhodčím řízení v
procesním postavení žalované) uložil zaplatit žalované (v rozhodčím řízení v
procesním postavení žalobkyně) 18.700,- Kč s 6 % úrokem a náklady rozhodčího
řízení. Rozhodčí nález byl žalobkyni doručen dne 11. 5. 2009 (plná moc její
zmocněnkyně – advokátky JUDr. Zdeňky Polákové byla rozhodci doručena až 11. 5.
2009). Žaloba o zrušení rozhodčího nálezu byla Okresnímu soudu v Pardubicích
doručena dne 5. 5. 2010. Odvolací soud z usnesení Okresního soudu v Rokycanech
ze dne 16. března 2010, č. j. 9 Nc 2635/2009-30, zjistil, že tento soud
přerušil exekuční řízení podle § 35 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení
a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „z. r. ř.“), za tím účelem, aby
žalobkyně podala do třiceti dnů od doručení tohoto usnesení žalobu o zrušení
předmětného rozhodčího nálezu. Ta podala žalobu dne 5. 5. 2010.
S poukazem na ustanovení § 32 z. r. ř., podle něhož žaloba o zrušení rozhodčího
nálezu musí být podána do tří měsíců od jeho doručení, odvolací soud uzavřel,
že žalobkyně podala žalobu opožděně. K otázce aplikace § 35 z. r. ř. uvedl, že
jeho první odstavec ve znění, jaké platilo „v rozhodné době“, umožňuje, aby i v
případě, kdy nebyl nejdříve podán návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem,
mohla strana, proti níž byl nařízen výkon rozhodčího nálezu, podat návrh na
zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním
předpisu (§ 268 o. s. ř.) i z důvodů uvedených v § 35 odst. 1 z. r. ř. Na
základě takového návrhu soud řízení o výkon rozhodčího nálezu přeruší a vyzve
povinného, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího
nálezu. Výčet důvodů pro zastavení výkonu rozhodnutí (a podání žaloby o zrušení
vykonávaného rozhodčího nálezu) v § 35 odst. 1 z. r. ř. je taxativní a z
jiných než tam uvedených, nelze žalobu o zrušení rozhodčího nálezu podat. Na
prvém místě jde o situaci, kdy je rozhodčí nález zatížen vadou uvedenou v § 31
písm. a), d) nebo f) [§ 35 odst. 1 písm. a) z. r. ř.], tzn., že byl vydán v
nearbitrovatelné věci, nebyl usnesen většinou rozhodců a odsuzuje stranu k
plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva
nemožnému či nedovolenému. Podle § 35 odst. 1 písm. b) a c) z. r. ř. dalšími
důvody umožňujícími podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí a žalobu jsou
tzv. kvalifikované závady v zastoupení v rozhodčím řízení, tzn., že strana,
která musí mít zákonného zástupce, nebyla v řízení takovým zástupcem zastoupena
a její jednání nebylo ani dodatečně schváleno, a ten, kdo vystupoval v
rozhodčím řízení jménem strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomu
zmocněn a jeho jednání nebylo ani dodatečně schváleno. Důvody, na nichž
žalobkyně založila svou žalobu, lze ovšem podřadit pod námitku neplatnosti nebo
neexistence rozhodčí smlouvy podle § 31 písm. b) z. r. ř., námitku podjatého
nebo nezpůsobilého rozhodce podle § 31 písm. c) z. r. ř. a pod námitku, že
žalobkyni nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat podle § 31
písm. e) z. r. ř. Protože žalobkyně žalobu nezaložila na důvodech uvedených v §
35 z. r. ř., jak platil „v rozhodné době“, nýbrž na důvodech uvedenému
ustanovení neznámých, neměla možnost využít výhodu „dodatečné“ lhůty k podání
návrhu, a mohla napadnout rozhodčí nález jen ve lhůtě podle § 32 z. r. ř.
Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se nevypořádal s argumentací
žalobkyně vztahující se k účinkům § 35 z. r. ř., avšak zároveň dodal, že tato
okolnost neměla na správnost jeho rozsudku žádný vliv. Jako obiter dictum se
odvolací soud vyjádřil k námitce neplatnosti rozhodčí doložky a jejímu rozporu
s předpisy na ochranu spotřebitele.
Proti rozsudku odvolacího soud podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání, které má za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Přestože ohlašuje dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci), obsahově (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.) odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, a je založeno na řešení několika otázek, pro které má po právní
stránce zásadní význam:
1. „zda návrh na zrušení rozhodčího nálezu podaný po uplynutí lhůty
uvedené v § 32 odst. 1 z. r. ř. byl podán včas i v případě, že v rámci nařízené
exekuce byl podán návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí a současně
byl podán návrh, aby soud provádějící výkon rozhodčího nálezu podle § 35 odst.
2 z. r. ř. exekuční řízení přerušil a uložil povinné, aby do 30 dnů podala u
příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu.“
2. „zda v případě podání návrhu podle § 35 odst. 2 z. r. ř.
odůvodněného existencí některého z důvodů podle § 35 odst. 1 z. r. ř. je soud
povinen existenci takového tvrzeného důvodu nejprve zkoumat, a dojde-li k
závěru, že takový důvod existuje, rozhodčí nález zrušit bez ohledu na lhůtu
danou v § 32 odst. 1 z. r. ř.“
3. „zda skutečnost, že rozhodkyně obvykle uvedená v tiskopise smlouvy o
revolvingovém úvěru zpracovaném žalovanou (na jejíž osobě se smluvní strany
nedohodly, ale jejíž jméno bylo vybráno toliko žalovanou a žalobkyni tiskopisem
vnuceno), která s žalovanou pravidelně spolupracuje, což zakládá pochybnost o
její nezávislosti a nestrannosti při rozhodování v řízeních účastníka (§ 1 z.
r. ř.), nezakládá neplatnost rozhodčí doložky“.
4. „zda ujednání účastnic uvedené v tiskopise spotřebitelské smlouvy o
tom, že jejich majetkový spor má rozhodnout rozhodce (na jehož osobě se smluvní
strany nedohodly, ale jehož jméno bylo vybráno toliko žalovanou a žalobkyni
tiskopisem vnuceno), je ujednáním v neprospěch spotřebitele ve smyslu článku 3
odst. 2 a odst. 3 Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených
podmínkách ve spotřebitelských smlouvách“.
5. „zda za plnění podle tuzemského práva nemožné či nedovolené [§ 31
odst. 1 písm. f) z. r. ř.] lze považovat lichvu“.
Citujíc čl. 3 směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, dovolatelka
akcentuje, že vztah účastnic řízení je vztahem ze spotřebitelské smlouvy,
rozhodčí doložka ve smlouvě o revolvingovém úvěru nebyla sjednána individuálně
(dovolatelka její obsah nemohla ovlivnit), a proto jde o zneužívající klauzuli,
která ji nezavazuje. Dohodnuté podmínky rozhodčího řízení zakládají nerovnováhu
v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch spotřebitele -
dovolatelky. Rozhodčí nález by měl být proto zrušen podle § 31 písm. a), b) či
f) z. r. ř.
Žalovaná navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. jako nedůvodné
zamítnout.
Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II. bod
2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jestliže podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jde o rozhodnutí po právní
stránce zásadního významu jen tehdy, kdy právní otázka, kterou dovolatelka
považuje za významnou, byla pro rozhodnutí určující, potom otázka, na jejímž
řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže vést k závěru o jeho
zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v § 237
odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp.
zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23). Zároveň platí, že
otázky již řešené v rozhodnutích dovolacího soudu, nejsou otázkami zásadního
právního významu.
Zamítl-li soud prvního stupně žalobu pro opožděnost (a odvolací soud s tímto
odůvodněním jeho rozsudek potvrdil), bylo nadbytečné zabývat se dovoláním
vymezenými otázkami pod č. 3, 4 a 5, tj. neplatností rozhodčí doložky pro
nikoli individuální sjednání osoby rozhodkyně, její podjatosti z důvodu
ekonomické provázanosti s osobou věřitele, ani existencí důvodu pro zrušení
rozhodčího nálezu spočívajícímu v závazku žalobkyně poskytnout plnění podle
tuzemského práva nemožné či nedovolené, neboť na jejich řešení není rozhodnutí
odvolacího soudu založeno – nebyly pro rozhodnutí věci určující (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000,
uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.
H. Beck, svazku 1, pod č. C 23); vyjasnění těchto otázek, jakkoli pro žalobkyni
může mít význam, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. Na posledním místě uvedenou právní otázku navíc vyřešil Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 30. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, publikovaném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2010). V něm přijal závěr,
podle něhož za „nedovolené“ lze považovat plnění, které není aprobováno
vnitrostátním právem. Půjde o plnění, které je vyhrazeno jen některým
subjektům, zejména státu, nebo podléhající státnímu dozoru či státnímu povolení
(např. výbušniny, střelné zbraně, drogy, nerostné bohatství, části lidského
těla apod.), u nichž je možnost dispozice s nimi omezena či vyloučena. Uvedené
znamená, že „nedovolenost plnění“ je spojena s předmětem závazku (s plněním
žalované strany) a nikoliv s okolnostmi, pro které by měl být výkon práva na
požadované plnění odepřen (pro rozpor s dobrými mravy).
Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. pro řešení otázky včasnosti žaloby o zrušení rozhodčího nálezu v
návaznosti na znění § 35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném do 31.
3. 2012 (dále opět jen „z. r. ř.“); její řešení bylo určující pro rozhodnutí
soudů obou stupňů.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci
je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle§ 32 odst. 1 z. r. ř. návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být
podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení
rozhodčího nálezu domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podle § 35 odst. 1 z. r. ř. i když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu
soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu,
podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve
zvláštním předpisu i tehdy, jestliže: a) rozhodčí nález je stižen některou
vadou uvedenou v § 31 písm. a), d) nebo f), b) strana, která musí mít zákonného
zástupce, nebyla v řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo
ani dodatečně schváleno, c) ten, kdo vystupoval v rozhodčím řízení jménem
strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomu zmocněn a jeho jednání
nebylo ani dodatečně schváleno. Je-li podán návrh podle odstavce 1, soud
provádějící výkon rozhodčího nálezu řízení o výkon rozhodnutí přeruší a uloží
povinnému, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího
nálezu. Není-li v této lhůtě návrh podán, pokračuje soud v řízení o výkon
rozhodčího nálezu (odst. 2).
Podle čl. II bodu 1. zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994
Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, rozhodčí řízení zahájená přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně řízení v případě sporů ze
spotřebitelských smluv, se dokončí podle dosavadních právních předpisů.
V rozsudku ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, publikovaném pod
č. 21/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud zopakoval
obecnou zásadu procesního práva, podle níž „při změnách právních předpisů
procesněprávní povahy platí zásada (ve vztahu k občanskému soudnímu řízení
výslovně vyjádřená například v ustanovení § 355 zákona č. 99/1963 Sb. nebo v
Části dvanácté, Hlavě I bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb.), že nové procesní právo
(jeho změny) platí ode dne nabytí účinnosti nové právní úpravy i pro řízení
zahájená přede dnem nabytí její účinnosti s tím, že právní účinky úkonů, které
v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti nové právní úpravy, zůstávají
zachovány.“ V případě procesních vztahů platí nové právo i ve věcech před jeho
účinností zahájených, ale dosud neskončených (Steiner: K problematice
nepřípustnosti retroaktivity právních norem, Právník č. 1/94-3,5). Přitom je
ovšem též na místě poukázat na skutečnost, že tato zásada může být prolomena,
neboť rozhodující jsou vždy konkrétní přechodná ustanovení v nových procesních
předpisech, která mohou stanovit, že řízení započatá přede dnem účinnosti
nového předpisu se dokončí podle dosavadních předpisů (případně něco
obdobného). Nestanoví-li však nic jiného, případně pokud nestanoví vůbec nic,
výše uvedená zásada platí (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 2. února
2006, sp. zn. II. ÚS 512/05).
Jestliže podle § 35 odst. 1 z. r. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 19/2012 Sb. bylo možné podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí
(exekuce) kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu i z důvodů uvedených v §
35 odst. 1 písm. a) až c), potom přerušil-li soud provádějící výkon rozhodnutí
(vykonávající rozhodnutí v exekučním řízení) a vyzval povinnou osobu
(žalobkyni) k podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu, musela ji (mimo 30
denní lhůty uložené soudem) podat ve lhůtě tří měsíců počítané od okamžiku, kdy
jí byl rozhodčí nález doručen, neboť zákon o rozhodčím řízení v těchto
případech nestanovil jinak. Ustanovení čl. II bodu 1. zákona č. 19/2012 Sb.
totiž dopadá pouze na rozhodčí řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona, včetně rozhodčích řízení ve věcech sporů ze spotřebitelských
smluv, a nikoli již na probíhající řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Správně
proto odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) zamítl žalobu o zrušení
rozhodčího nálezu pro její opožděnost.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
Přes shora uvedené považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že závěr o
opožděnosti podané žaloby nebrání tomu, aby se soudy provádějící výkon
rozhodčího nálezu, popř. exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, se
zřetelem k níže citované judikatuře Nejvyššího soudu zabývaly otázkou platnosti
rozhodčí doložky a s tím související pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012,
publikovaném pod č. 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„Sbírka“), velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia zdůraznil, že
byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která
není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález
není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního
řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na
základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání
rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce
v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek
pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím
stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. V
usnesení ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, publikovaném pod č.
53/2014 Sbírky, Nejvyšší soud zopakoval, že neobsahuje-li rozhodčí doložka
přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje-li pouze na seznam rozhodců vedený a
„rozhodčí řád“ vydaný fyzickou osobou (rozhodcem), je (jako celek) neplatná
podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Rozhodčí nález vydaný rozhodcem
určeným na základě takovéto absolutně neplatné rozhodčí doložky není způsobilým
exekučním titulem, neboť rozhodce neměl k jeho vydání pravomoc.
V rozsudku ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014, ve věci stejného
věřitele, kde byla obdobně formulovaná rozhodčí doložka, Nejvyšší soud dodal,
že netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní)
neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany
dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím
řízení také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě. Přijetí názoru o částečné
neplatnosti ujednání o určení rozhodců (§ 41 obč. zák.) by vnášelo nejistotu do
právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, neboť vykonatelnost rozhodčího
nálezu nebo usnesení by závisela na tom, který z rozhodců ad hoc o majetkovém
sporu rozhodne. K závěrům tohoto rozsudku se Nejvyšší soud dále přihlásil v
rozsudku ze dne 30. září 2014, sen. zn. 29 ICdo 18/2012, v rozsudku ze dne 9.
října 2014, sp. zn. 33 Cdo 2505/2014, v usnesení ze dne 16. prosince 2014, sp.
zn. 21 Cdo 4529/2014, v rozsudku ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. 33 Cdo 68/2014,
a v rozsudku ze dne 29. ledna 2015, sen. zn. 29 ICdo 27/2012.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v
dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (viz
nález ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů
České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil
podle § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 3, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb, vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění do 31. 12. 2012
(srovnej čl. II. vyhlášky č. 390/2013 Sb., a čl. II. vyhlášky č. 120/2014 Sb. -
dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 1.000,- Kč. Součástí nákladů je
paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši
300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 273,- Kč odpovídající
21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.), kterou je
advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění. Platební místo a lhůta
ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. ledna 2016
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu