KSBR 30 INS 685/2011
30 ICm 1056/2011
29 ICdo 18/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Mgr. Radoslava Lavičky, se sídlem v Olomouci, Járy da Cimrmana 735/8,
PSČ 779 00, jako insolvenčního správce dlužnice S. L., zastoupeného JUDr.
Tomášem Čejnou, advokátem, se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1447/10, PSČ 750
02, proti žalovanému PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská
1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61 86 00 69, zastoupenému JUDr.
Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19,
PSČ 500 03, o popření vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 30 ICm 1056/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice
S. L., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 685/2011, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února
2012, č. j. 30 ICm 1056/2011, 12 VSOL 59/2011-102 (KSBR 30 INS 685/2011), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2012, č. j. 30 ICm
1056/2011, 12 VSOL 59/2011-102 (KSBR 30 INS 685/2011), se zrušuje a věc se
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. února 2012, č. j. 30 ICm 1056/2011,
12 VSOL 59/2011-102 (KSBR 30 INS 685/2011), k odvolání žalobce potvrdil
rozsudek ze dne 16. září 2011, č. j. 30 ICm 1056/2011-57, jímž Krajský soud v
Brně (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal
určení, že žalovaný (PROFI CREDIT Czech a. s.) nemá za dlužnicí (S. L.)
vykonatelnou pohledávku ve výši 120.645,- Kč (dále jen „sporná pohledávka“),
přiznanou rozhodčím nálezem vydaným dne 9. dubna 2010, pod č. j. La 1808/10-9
rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem (dále jen „rozhodčí nález“). Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Dlužnice a žalovaný uzavřeli dne 27. července 2006 spotřebitelskou smlouvu o
revolvingovém úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“). 2) V bodu 18. smluvních ujednání smlouvy o úvěru je obsažena rozhodčí doložka
ve znění: Smluvní strany se dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o
nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy o úvěru nebo v
návaznosti na ni, má v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně
kterýkoli z rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Rozhodci pro tento účel
jsou – JUDr. Josef Kunášek, JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Landsmann, jiný
věřitelem zvolený rozhodce. 3) Sporná pohledávka se zakládá na zajišťovací směnce, vystavené dle smlouvy o
úvěru, a sestává ze směnečné sumy 111.925,- Kč (dlužné splátky dle smlouvy o
úvěru 61.116,- Kč, smluvní pokuty 50.004,- Kč a nezaplacené penalizační faktury
805,- Kč), směnečného úroku 7.120,- Kč a nákladů rozhodčího řízení 1.600,- Kč;
jde o pohledávku vykonatelnou, přiznanou pravomocným a vykonatelným rozhodčím
nálezem. 4) Usnesením ze dne 2. března 2011, č. j. KSBR 30 INS 685/2011-A-10, zjistil
insolvenční soud úpadek dlužnice, rozhodl o způsobu jeho řešení oddlužením a
insolvenčním správcem ustanovil žalobce. Usnesením ze dne 29. dubna 2011, č. j. KSBR 30 INS 685/2011-B-5, ve znění usnesení ze dne 2. května 2011, č. j. KSBR
30 INS 685/2011-B-7, insolvenční soud schválil oddlužení dlužnice plněním
splátkového kalendáře. 5) Na přezkumném jednání konaném dne 26. dubna 2011 žalobce popřel pravost
sporné pohledávky a včas [ve lhůtě určené ustanovením § 199 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] podal u
insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatnil proti žalované, a to na
základě týchž námitek, které proti pohledávce uplatnil v popěrném úkonu. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že:
a) Pravomoc rozhodce Mgr. Marka Landsmanna, jenž vydal rozhodčí nález, o který
žalovaný opírá (vykonatelnou) spornou pohledávku, byla založena smlouvu o
úvěru, jejíž součástí byla smluvní ujednání, včetně rozhodčí doložky, která se
vztahovala i na spory o nároky plynoucí ze zajišťovací (blanko)směnky. b) Spory ze spotřebitelských smluv (včetně smluv o úvěru) i spory o směnečných
nárocích lze rozhodovat v rozhodčím řízení; potud odkázal mimo jiné na závěry
formulované v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn.
31 Cdo 1945/2010 (jde o
usnesení uveřejněné pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29
Cdo 1130/2011, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2012, pod
číslem 87. c) Vzhledem k omezením důvodů popření určených ustanovením § 199 odst. 2
insolvenčního zákona žalobci nepřísluší námitky jiného právního posouzení věci,
pročež „se nelze věcně zabývat“ námitkou neplatnosti rozhodčí doložky, námitkou
neplatnosti smlouvy o úvěru, případně neplatnosti jejího ujednání o smluvené
odměně a smluvní pokutě. d) Výše formulovaný závěr (o nemožnosti zabývat se „ve sporu o určení
vykonatelné pohledávky, přiznané rozhodčím nálezem vydaným v řízení o sporu ze
spotřebitelské smlouvy, platností rozhodčí doložky v situaci, kdy rozhodce měl
pravomoc k vydání rozhodčího nálezu, ten již nabyl účinků pravomocného soudního
rozhodnutí a je vykonatelný“), je v souladu se směrnicí Rady č. 93/13/EHS ze
dne 5. dubna 2013 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách,
jakož i „s názorem“ vysloveným Evropským soudním dvorem v rozsudku ve věci
C-40/08, Asturcom Telecomunicaciones SL v. Christina Rodriguez Nogueira.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel akcentuje, že „byl oprávněn v rámci insolvenčního řízení
popřít vykonatelnou pohledávku žalovaného“, přičemž uplatnil jako důvody
popření skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužnicí v řízení, které
předcházelo vydání rozhodčího nálezu; nevybočil tak z mezí určených ustanovením
§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona.
Dodává, že dotčená „rozhodčí doložka je klauzulí, která je individuálně
neprojednaná, byla předem připravena profesionálem a spotřebitel tak neměl ani
možnost ji jakkoli ovlivnit. Smlouva (o úvěru) je koncipována záměrně složitě,
obsahuje množství zkratek a odkazů na smluvní ujednání, je tištěna titěrným
písmem a průměrný spotřebitel se tak není schopen řádně zorientovat ve svých
právech a povinnostech. Tímto je významně narušena rovnováha v právech a
povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. O hrubém nepoměru práv a
povinností smluvních stran svědčí i sjednaná smluvní pokuta ve výši 50 % z
celkové výše poskytnuté částky, a to bez ohledu na částky již dlužnicí
zaplacené v rámci splátkového kalendáře. Jako rozporné s dobrými mravy vidí
taktéž ujednání o dalších smluvních pokutách, které si žalovaný ve smluvních
ujednáních vymínil“.
Konečně dovolatel setrvává na názoru, podle něhož smlouva o úvěru
„nevznikla“ a vznikla-li, je absolutně neplatná jednak pro rozpor s dobrými
mravy podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“), jednak pro nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních
stran a pro porušení pravidel obsažených v ustanoveních § 55 a § 56 obč. zák.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, snáší argumenty na
podporu jeho závěrů, vycházející z (v dovolání specifikované) judikatury
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako
nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Dovolání žalobce shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když právní posouzení věci, na němž rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v rozporu s
(následnou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 199 insolvenčního zákona insolvenční správce, který popřel
vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního
soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou
pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního
dne lhůty soudu (odstavec 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné
pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen
skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo
vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení
věci (odstavec 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené
pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odstavec 3).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013,
uveřejněném pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 106/2013“), formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož u přihlášené
vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze
uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky,
konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo
vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona). Přitom je
lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto,
že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil
vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec
(např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se
odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro
uznání). Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo
výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí
příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci
neplyne.
V rozsudku ze dne 26. února 2014, sp. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněném pod
číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud s odkazem
na R 106/2013 doplnil, že u přihlášené vykonatelné směnečné pohledávky přiznané
pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její
pravosti nebo výše i kauzální námitky, nebyly-li uplatněny dlužníkem v řízení,
které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Z pohledu ustanovení § 199 odst. 2
insolvenčního zákona v takovém případě nejde o (nepřípustné) jiné právní
posouzení věci. Přitom se přihlásil i k závěrům obsaženým v rozsudku ze dne 31.
července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, podle nichž (mimo jiné) a) režim
přezkoumání vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím
„příslušného orgánu“ se uplatní i pro vykonatelnou pohledávku přiznanou
pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce nebo rozhodčího soudu a b) platnost
písemného právního úkonu není vždy závislá jen na skutečnostech podávajících se
z listiny, v níž je zachycen (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněného pod číslem 71/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), když důvody neplatnosti se mohou podávat z
řady jiných skutečností, které (nebyly-li uplatněny dlužníkem v řízení, které
předcházelo vydání rozhodnutí, z nějž vzešla vykonatelná pohledávka) mohou být
důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky (§ 199 odst. 2 část
věty za středníkem insolvenčního zákona) jako skutečnosti způsobilé změnit
výsledek „sporu o pohledávku“ (právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného
právního posouzení věci).
Konečně v rozsudku ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 ICdo 2/2011, Nejvyšší
soud dovodil, že námitka, podle které je ujednání o smluvní pokutě, jejíž
úhrada byla v rozhodčím řízení vymáhána zajišťovací směnkou, absolutně neplatné
pro rozpor s dobrými mravy, je kauzální námitkou. Takovou kauzální námitku lze
v insolvenčním řízení účinně uplatnit (jako důvod popření její pravosti nebo
výše) i proti vykonatelné směnečné pohledávce přiznané pravomocným rozhodčím
nálezem rozhodce v rozhodčím řízení, v němž směnečný dlužník žádné kauzální
námitky neuplatnil.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem shora citované judikatuře
neodpovídá, již z tohoto důvodu nelze upřít dovolání žalobce důvodnosti.
V poměrech dané věci Nejvyšší soud doplňuje, že nesprávným shledává i závěr
odvolacího soudu o tom, že ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona
nedovoluje (insolvenčnímu) soudu zabývat se otázkou pravomoci rozhodce k vydání
rozhodčího nálezu z pohledu (ne)platnosti sjednané rozhodčí doložky. Je totiž
zcela zjevné, že nemožnost popřít vykonatelnou pohledávku z důvodu jiného
právního posouzení věci se vztahuje k pohledávce jako takové a nikoli k
posouzení, zda rozhodčí nález, jímž bylo rozhodnuto o sporné pohledávce, byl
vskutku vydán subjektem nadaným pravomocí k takovému rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3
věta první o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud při řešení otázky (ne)platnosti
rozhodčí doložky nepřehlédne závěry obsažené v usnesení velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července
2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněného pod číslem 92/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jakož i v důvodech rozsudků Nejvyššího soudu ze dne
30. září 2014, sp. zn. 29 ICdo 28/2012 a ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo
2504/2014.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení odvolací soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu