KSOS 36 INS 11470/2010
36 ICm 2130/2010
29 ICdo 28/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Klimentská
1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupeného
JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí
135/19, PSČ 500 03, proti žalovanému Mgr. Martinu Fuchsigovi, se sídlem v
Oticích, Hlavní 25, PSČ 747 81, jako insolvenčnímu správci dlužníka Z. K., o
určení pohledávky ve výši 38.004,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. 36 ICm 2130/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Z.
K., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 11470/2010, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soud v Olomouci ze dne 2. února
2012, č. j. 36 ICm 2130/2010, 12 VSOL 35/2011-69 (KSOS 36 INS 11470/2010),
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. února 2012, č. j. 36 ICm
2130/2010, 12 VSOL 35/2011-69 (KSOS 36 INS 11470/2010), se zrušuje a věc se
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 31. května 2011, č. j. 36 ICm 2130/2010-41, zamítl Krajský
soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) žalobu na určení, že žalobce
(PROFI CREDIT Czech, a. s.) má v insolvenčním řízení dlužníka Z. K. i část
pohledávky, která byla přihlášena přihláškou P1 ve výši 38.004,- Kč z titulu
smluvní pokuty (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Insolvenční soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel
zejména z toho, že:
1/ Žalobce jako věřitel uzavřel s dlužnicí N. K. a spoludlužníkem Z. K. dne 30. září 2004 „smlouvu o revolvingové půjčce“, podle které se zavázal poskytnout
dlužnici peněžní prostředky ve výši 76.008,- Kč, a to za smluvní odměnu ve výši
27.363,- Kč, a dlužnice se zavázala splácet „peněžní prostředky“ ve 24
měsíčních splátkách po 3.167,- Kč. K závazku dlužnice přistoupil jako
spoludlužník Z. K. Pro případ porušení povinnosti řádně a včas splácet splátky
úvěru byly ve smluvních ujednáních dohodnuty 3 samostatné smluvní pokuty, a to
ve výši 8% z výše splátky při prodlení se zaplacením splátky 15 dnů po termínu
splatnosti, 13% z výše splátky při prodlení se zaplacením splátky 30 dnů po
termínu splatnosti a ve výši 50% ze schválené výše úvěru pro případ prodlení se
zaplacením tří splátek nebo pro případ prodlení s úhradou měsíční splátky po
dobu delší než 60 dnů. Smlouva obsahuje rozhodčí doložku, ve které se smluvní
strany dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo
odvozeně vznikly z této smlouvy nebo v návaznosti na ni, má rozhodnout v
jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z těchto
rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Rozhodčí řízení se bude konat v sídle
rozhodců. Rozhodci pro tento účel jsou: JUDr. Josef Kunášek, JUDr. Eva Vaňková,
Mgr. Marek Landsmann nebo jiný věřitelem zvolený rozhodce. 2/ Rozhodčím nálezem ze dne 17. března 2008, č. j. La 372/08-13, který nabyl
právní moci dne 2. dubna 2008, uložil rozhodce Mgr. Marek Landsmann dlužnici a
spoludlužníku (a směnečnému ručiteli) Z. K., aby společně a
nerozdílně zaplatili žalobci částku 46.238,- Kč spolu s 6% úrokem od dne 17. ledna 2008 do zaplacení a dále na nákladech řízení částku 1.600,- Kč. Žalobce
přitom v rozhodčím řízení uplatnil nárok na směnečný peníz, který se skládal ze
zbývajícího dluhu podle smlouvy o revolvingovém úvěru ve výši 5.321,- Kč,
smluvní pokuty ve výši 38.004,- Kč a neuhrazených penalizačních faktur v
celkové výši 2.913,- Kč. 3/ Usnesením ze dne 8. října 2010 zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka,
povolil dlužníku oddlužení a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil
žalovaného. 4/ Dne 18. října 2010 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení vedeného na
majetek dlužníka (přihláškou pohledávky evidovanou pod číslem P1) pohledávku v
celkové výši 44.241,- Kč z titulu nedoplatku na směnečné sumě ze zajišťovací
směnky ze smlouvy o revolvingové půjčce a z titulu směnečného
úroku. Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná dle rozhodčího nálezu. 5/ Při přezkumném jednání, jež se konalo dne 3.
prosince 2010, popřel žalovaný
pohledávku žalobce v rozsahu 38.004,- Kč, s tím, že sjednaná smluví pokuta je
absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, s poukazem na ustanovení § 55 a § 56
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a v
rozhodnutí označenou judikaturu Evropského soudního dvora, že rozhodčí doložka
zapracovaná žalobcem do smluvních ujednání smlouvy „o
revolvingovém úvěru“ je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). Přitom měl za podstatné, že rozhodčí nález ve sporu ze spotřebitelské smlouvy
není třeba odklidit způsobem předpokládaným pro odklizení rozhodčích
nálezů (tj. dle § 31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím
řízení a o výkonu rozhodnutí), ale že soud má kdykoliv z úřední povinnosti
přihlížet k neplatnosti, resp. nicotnosti takového rozhodčího nálezu. Rozhodčí
nález ze dne 17. března 2008 proto podle insolvenčního soudu nezakládá
vykonatelnost předmětné pohledávky. Z uvedeného podle insolvenčního soudu rovněž plyne, že nicotnost rozhodčího
nálezu vede k tomu, že se ustanovení § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), stanovící meze popírání
vykonatelných pohledávek, vůbec neuplatní. K žalovaným popřené smluvní pokutě insolvenční soud uvedl, že smluvní
pokuta ve výši 38.004,- Kč sjednaná pro případ prodlení se zaplacením
tří splátek s ohledem na výši těchto splátek (3.167,- Kč měsíčně) a za prodlení
s úhradou jedné splátky za dobu delší než 60 dnů zcela postrádá svou prevenční
funkci k řádnému splnění závazku, rovněž tak kompenzační funkci. Proto ji
shledal neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. února
2012, č. j. 36 ICm 2130/2010, 12 VSOL 35/2011-69 (KSOS 36 INS
11470/2010), rozhodnutí insolvenčního soudu změnil tak, že žalobě zcela vyhověl
(výrok I.) a současně rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok). Odvolací soud především zdůraznil, že žalobce si spornou směnečnou pohledávku
přihlásil jako vykonatelnou, přičemž vykonatelnost pohledávky doložil současně
s podáním přihlášky rozhodčím nálezem, který nabyl účinky vykonatelného
rozhodnutí (§ 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení) a u nějž uběhla lhůta k
podání návrhu na jeho zrušení (§ 32 téhož zákona). Na rozdíl od insolvenčního
soudu měl odvolací soud za to, že právní úprava neumožňuje posouzení platnosti
rozhodčí smlouvy v rámci řízení o určení vykonatelné pohledávky. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že posouzení neplatnosti rozhodčí
smlouvy je právní kvalifikací, proto je popření vykonatelné pohledávky z důvodu
neplatnosti rozhodčí smlouvy nepřijatelným důvodem popření. Rovněž námitka
neplatnosti smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. je
právním hodnocením a ani tato námitka žalovanému podle odvolacího soudu
nepřísluší (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za
přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
tj. namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatel konkrétně namítá, že rozhodčí doložka nebyla sjednána platně a potud
odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS
2164/10 (jde o nález uveřejněný pod číslem 187/2011 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu), z něhož cituje pasáž, podle níž, aby mohla být rozhodčí
doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, v prvé řadě to
předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osob rozhodce. Dále
pak cituje pasáž, ve které se Ústavní soud vyslovil k tomu, jaká procesní práva
musí rozhodčí řízení zaručovat účastníku, který je spotřebitelem.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, když zejména upozorňuje na
to, že rozhodčí doložka posuzovaná Ústavním soudem v nálezu, kterým argumentuje
dovolatel, je naprosto odlišná od doložky v projednávané věci. Ve věci
posuzované Ústavním soudem rozhodčí doložka nejenže odkazovala na soukromou
rozhodčí společnost, ale ještě zahrnovala i rozhodování dle ekvity.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i
důvodné, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s níže
označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
K otázce platnosti rozhodčích doložek obsažených v adhézních
smlouvách a k posuzování pohledávek přiznaných
rozhodčími nálezy vydanými na základě těchto rozhodčích doložek pro nároky
vzešlé ze spotřebitelských smluv (jež podléhají ochraně unijního práva na
základě směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách
ve spotřebitelských smlouvách) se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých
rozhodnutí, přičemž dospěl k následujícím závěrům:
1/ Není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým
exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci
rozhodčí smlouvy nenamítl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp.
zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek - dále jen „R 83/2011“).
2/ Od právního názoru vyjádřeného v (důvodech) R 83/2011 a dalších rozhodnutích
Nejvyššího soudu, že „jiná situace (než v případě neexistence rozhodčí doložky)
by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť
neplatně, a že v takovém případě by obrana žalovaného spočívala v podání žaloby
na zrušení rozhodčího nálezu“ (z něhož vychází i napadené rozhodnutí odvolacího
soudu), se Nejvyšší soud odklonil v usnesení velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012,
uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále
jen „R 92/2013“ – pro případ, kdy rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž k tomu
neměl podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Nejde pak o titul způsobilý k
nařízení soudního výkonu rozhodnutí (exekuce); kdyby již byl soudní výkon
rozhodnutí (exekuce) nařízen, musí být soudní výkon rozhodnutí (exekuce) v
každém jeho stádiu pro nepřípustnost zastaven podle § 268 odst. 1 písm. h/ o.
s. ř., jakmile soud zjistí (dodatečně) nedostatek pravomoci rozhodce, který
nález vydal.
3/ K závěrům formulovaným v R 92/2013 se Nejvyšší soud následně
přihlásil i pro insolvenční poměry v rozsudku ze dne 31. března
2014, sen. zn. 29 ICdo 2/2011 (který je – stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu v tomto usnesení zmíněná – dostupný na webových stránkách
Nejvyššího soudu) a v usnesení ze dne 29. dubna 2014,
sen. zn. 29 ICdo 18/2014.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož v případě, kdy
dlužník nevyužije svého práva domoci se zrušení rozhodčího nálezu cestou
žalobou podle § 32 zákona o rozhodčím řízení, nelze posuzovat platnost rozhodčí
doložky (a potažmo pravomoc rozhodce vydat rozhodčí nález) v incidenčním sporu,
je v rozporu se současnou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nadto nelze přehlédnout, že napadené rozhodnutí neobstojí ani v rovině
úvah o vykonatelné pohledávce (důvodech jejího popření).
V rozsudku ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněném pod
číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
vysvětlil, že u přihlášené vykonatelné směnečné pohledávky přiznané pravomocným
rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti
nebo výše i kauzální námitky, nebyly-li uplatněny dlužníkem v řízení, které
předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Z pohledu ustanovení § 199 odst. 2
insolvenčního zákona v takovém případě nejde o (nepřípustné) jiné právní
posouzení věci.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož je námitka žalovaného o neplatnosti
ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o revolvingové půjčce nepřípustná, učiněný
za situace, kdy rozhodčím nálezem byl přiznán nárok ze zajišťovací směnky a
soud nezjišťoval, zda tuto námitku dlužník uplatnil v rozhodčím řízení, je
přinejmenším předčasný.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.
s. ř vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda
senátu