KSUL 69 INS 5292/2010
69 ICm 825/2010
29 ICdo 2/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1 - Novém Městě,
Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61860069,
zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové,
Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovanému VRŠANSKÝ a spol., v. o. s.,
se sídlem v Teplicích, Kollárova 1879/11, PSČ 415 01, identifikační číslo osoby
25466763, jako insolvenčnímu správci dlužníka M. K., zastoupenému JUDr. Janem
Svobodou, advokátem, se sídlem v Teplicích, Kollárova 1064/18, PSČ 415 01, o
určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp.
zn. 69 ICm 825/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. K.,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 69 INS 5292/2010, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2011,
č. j. 69 ICm 825/2010, 102 VSPH 14/2011-73 (KSUL 69 INS 5292/2010), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 2.904,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
zástupce žalovaného.
Rozsudkem ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 69 ICm 825/2010-46, zamítl Krajský
soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) žalobu, kterou se žalobce
(PROFI CREDIT Czech, a. s.) domáhal vůči žalovanému (insolvenčnímu správci
dlužníka M. K.) určení pravosti pohledávky ve výši 49.392,58 Kč přihlášené do
insolvenčního řízení dlužníka vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSUL
69 INS 5292/2010 (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Insolvenční soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel
zejména z toho, že:
1/ Žalobce uzavřel s dlužníkem dne 1. dubna 2008 smlouvu o revolvingovém úvěru,
podle které se zavázal poskytnout dlužníku úvěr ve výši 106.416,- Kč, s tím, že
částku 56.416,- Kč započte na úhradu odměny s poskytnutím úvěru, takže dlužníku
bude vyplaceno 50.000,- Kč a úvěr bude uhrazen v 36 měsíčních splátkách po
2.956,- Kč. 2/ Žalobce uzavřel s dlužníkem dne 4. dubna 2008 dodatek ke smlouvě o
revolvingovém úvěru, podle kterého došlo ke snížení výše úvěru na 97.884,- Kč a
výše měsíční splátky na 2.719,- Kč, přičemž dlužníku bylo namísto 50.000,- Kč
vyplaceno 46.000,-Kč. 3/ Dlužník uhradil žalobci 17 splátek po 2.719,- Kč a 1 splátku ve výši 1.025,-
Kč; jelikož od února 2010 již další splátky nehradil, žalobce mu dle článku
13.4 smlouvy o revolvingovém úvěru vyúčtoval smluvní pokutu ve výši 48.942,- Kč
a dle článku 6 smlouvy o revolvingovém úvěru vyplnil směnečnou sumu ve výši
100.583,- Kč do dlužníkem vystavené blankosměnky. 4/ Rozhodčím nálezem ze dne 13. května 2010, č. j. La 2705/10-12, který nabyl
právní moci 14. května 2010, uložil rozhodce Mgr. Marek Landsmann dlužníku
zaplatit žalobci 100.583,- Kč s 6 % úrokem p. a. od 26. března 2010 do
zaplacení. 5/ Usnesením ze dne 21. května 2010 zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka,
povolil dlužníku oddlužení a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil
žalovaného. 6/ Dne 14. června 2010 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení vedeného na
majetek dlužníka směnečnou pohledávku ve výši 101.509,- Kč, sestávající ze
směnečné sumy ve výši 100.583,- Kč a směnečného úroku ve výši 926,- Kč. 7/ Při přezkumném jednání, jež se konalo dne 2. července 2010, popřel žalovaný
pohledávku žalobce do výše 49.392,58 Kč, s tím, že v popřeném rozsahu jde o
smluvní pokutu ve výši 48.942,- Kč a o směnečný úrok ze smluvní pokuty ve výši
450,58 Kč. Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že:
1/ Kdyby insolvenční soud uznal, že rozhodčí nález je platný, stala by se
pohledávka v souladu s ustanovením § 198 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), vykonatelnou, čímž by se
důkazní povinnost v řízení změnila a žalovaný by mohl v řízení uplatnit pouze
takové důvody popření pohledávky, které nebyly uplatněny dlužníkem v
předcházejícím řízení. Z rozhodčího nálezu je přitom zřejmé, že dlužník v
řízení, které probíhalo bez nařízení jednání, žádné skutečnosti neuplatnil. Žalovaný by tedy byl oprávněn namítnout „neoprávněnost“ uplatněné smluvní
pokuty, což učinil, přičemž jde o stejný důvod, pro který žalovaný pohledávku
popřel.
Postup žalovaného by tedy nebyl v rozporu s ustanovením § 199 odst. 2
insolvenčního zákona. 2/ Uzavřená smlouva o revolvingovém úvěru není smlouvou o úvěru ve smyslu
ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen
„obch. zák.“) [chybí obligatorní ujednání o úrocích], ale smlouvou o půjčce v
režimu spotřebitelské smlouvy podle § 52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), na kterou dopadají rovněž
ustanovení zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách spotřebitelského
úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. V daném případě totiž šlo o půjčku za
úplatu (za sjednanou odměnu za poskytnutí úvěru ve výši 51.884,- Kč) a současně
o smlouvu uzavřenou mezi žalobcem jako dodavatelem (při uzavření smlouvy
žalobce jednal v rámci své obchodní činnosti) a dlužníkem - spotřebitelem. Žalobce (totiž) v řízení neprokázal (ani netvrdil), že by dlužník při uzavření
smlouvy jednal v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti. Na takovou
smlouvu se tedy subsidiárně vztahují ustanovení občanského zákoníku, a to jak
ustanovení o spotřebitelských smlouvách (§ 52 až § 57 obč. zák.), tak i
ustanovení o platnosti právních úkonů, tedy i ustanovení § 39 obč. zák. Smlouva
by tedy neměla být v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku poskytujícími
ochranu spotřebiteli, ani se „spotřebitelskými směrnicemi“ Evropského
parlamentu a Rady, zejména směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o
nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále též jen „směrnice
93/13“) a směrnicí č. 98/27/ES. Shodně judikoval i Ústavní soud v nálezu ze dne
6. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 3/2006 (jde o nález uveřejněný pod číslem
185/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je - stejně jako další
rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách
Ústavního soudu). 3/ Ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu
rozhodčích nálezů, předpokládá, že rozhodčí doložka bude přijata způsobem, z
něhož je patrný souhlas druhé strany s obsahem rozhodčí smlouvy. V posuzované
věci tomu tak nebylo, neboť v samotné smlouvě chybí zmínka o rozhodčí doložce;
ta je „ukryta“ v článku 18 „smluvních ujednání“ (dále jen „všeobecné obchodní
podmínky“), na která vlastní smlouva pouze odkazuje. Všeobecné obchodní
podmínky jsou přitom psány tak drobným písmem a tak složitým stylem, že mohly
být pro neznalého spotřebitele zcela nesrozumitelné a jeho podpis na smlouvě
(kde rozhodčí doložka není vůbec zmíněna) proto nelze v žádném případě vykládat
jako souhlas s touto rozhodčí doložkou. Proto má insolvenční soud ujednání o
rozhodčí doložce za neplatné a rozhodčí nález, který byl na jejím podkladě
vydán, za nicotný. 4/ Judikáty, jimiž argumentoval žalobce, na řešený problém zčásti nedopadají a
z části z nich vyplývají jiné závěry, než dovozuje žalobce. Nález Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 539/2010 (správně jde o usnesení ze dne 20. dubna 2010) i
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2282/2008 (jde o usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31.
července 2008, které je - stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího
soudu) se týkají situace, kdy řešený úvěr nebyl úvěrem spotřebitelským, ale
pohledávkou z leasingové smlouvy. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo
1201/2009 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2010) problematiku
spotřebitelských smluv řeší a dovozuje možnou platnost sjednaných rozhodčích
doložek, avšak ve zcela odlišné situaci (Nejvyšší soud tam dovodil, že rozhodčí
doložka je platná, neboť je obsažena v textu smlouvy jako samostatný bod 13 a
prostor vyhrazený ve smlouvě pro podpis zájemce se nachází přímo pod touto
doložkou). V souzené věci je však situace odlišná. Ve smlouvě není o rozhodčí
doložce žádná zmínka (rozhodčí doložka je obsažena ve všeobecných obchodních
podmínkách, které dlužník nepodepsal). 5/ Jelikož insolvenční soud považuje rozhodčí nález za nicotný, je pro účely
tohoto řízení pohledávka pokládána za nevykonatelnou a omezení podle § 199
insolvenčního zákona neplatí. 6/ Ujednání o smluvní pokutě je právním úkonem, který se příčí dobrým mravům (§
39 obč. zák.) a vytváří nerovnováhu ve spotřebitelském vztahu (§ 56 odst. 1
obč. zák.). Ujednání souladné s dobrými mravy musí být vyvážené; získanému
právu musí odpovídat povinnosti, které na sebe účastník smlouvy bere, a naopak. To v daném případě dovodit nelze, protože povinnosti, které na sebe dlužník
vzal, mnohonásobně převyšují to, co smlouvou získal. Dlužníku byla reálně
poskytnuta pouze částka 46.000,- Kč, avšak zavázal se (byť bezúročně) zaplatit
97.884,- Kč, tedy více než dvojnásobek poskytnuté částky. Toto zhodnocení je
samo o sobě dostatečným zajištěním toho, že se žalobci dostane více, než
dlužníku půjčil, i když dlužník neporuší žádné povinnosti. Závazek dlužníka, že
v případě prodlení se dvěma splátkami zaplatí další smluvní pokutu, která je
navíc konstruována jako 50 % schválené výše úvěru (tedy nikoliv ze skutečně
poskytnuté půjčky ani z dlužné částky) je ve zjevném nepoměru s ostatními právy
a povinnostmi ze smlouvy. Za těchto podmínek soud nemohl dospět k jinému
závěru, než že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými
mravy. Navíc je nutno přihlédnout k tomu, že smluvní pokuta má mít pouze
reparační funkci, tj. jejím účelem je sanovat škodu, která porušením povinnosti
vznikla. Žalobce dlužníku fakticky poskytl 46.000,- Kč, za které již dlužník
zaplatil formou splátek 47.248,- Kč. Žalobce navíc v insolvenčním řízení
úspěšně uplatnil nárok na zbývající splátky v hodnotě 50.636,- Kč, které mu
budou hrazeny v pětiletém splátkovém kalendáři. Správce dokonce uznal i další
pohledávku žalobce ve výši 1.005,- Kč z penalizačních faktur. Uplatnění nároku
na dalších 49.730,- Kč tedy s reparací škody nemá nic společného a ze strany
žalobce jde jen o snahu získat obohacení na úkor dlužníka. Proto insolvenční
soud zamítl žalobu jak v části týkající se uplatněné smluvní pokuty, tak i v
části týkající se úroků z této smluvní pokuty.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o věci samé a změnil jej ve výroku o
nákladech řízení (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(druhý výrok). Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím
závěrům. 1/ Smlouva o revolvingovém úvěru je svou povahou spotřebitelskou smlouvou, na
kterou dopadají ustanovení zákona č. 321/2001 Sb., neboť byla fakticky uzavřena
jako smlouva o půjčce za úplatu mezi žalobcem jako dodavatelem jednajícím v
rámci své obchodní činnosti a dlužníkem jako spotřebitelem, jenž při uzavírání
a plnění smlouvy nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské
činnosti. Na smlouvu se subsidiárně vztahují ustanovení § 52 až § 57 obč. zák. 2/ Insolvenční soud nepochybil ani při úvaze, že ustanovení o spotřebitelských
smlouvách je nutno interpretovat „komunitárně konformním způsobem“, neboť
implementují směrnice Evropské Unie o ochraně spotřebitele. V této souvislosti
je třeba zdůraznit, že směrnice 93/13 považuje podle článku 1 písm. e/ přílohy
za nepřiměřený požadavek, aby spotřebitel, který neplní svůj závazek, platil
nepřiměřeně vysoké odškodné. Toto ustanovení sice nelze aplikovat přímo, neboť
směrnice jako pramen „komunitárního“ práva nemá přímý účinek, leč podle
judikatury Soudního dvora Evropské Unie jsou soudy povinny vykládat
vnitrostátní právo způsobem slučitelným se směrnicí. Jinými slovy, při
interpretaci a aplikaci vnitrostátního práva je nutno pohlížet na směrnici jako
na výkladové vodítko. 3/ Co do rozhodčího nálezu se odvolací soud shoduje se žalovaným a se závěry,
formulovanými Krajským soudem v Ostravě v rozsudku ze dne 8. března 2010, č. j. (správně sp. zn.) 33 Cm 13/2009, v tom, že ustanovení § 55 odst. 1 a § 56 odst. 1 obč. zák. je nutno vykládat tak, že ve spotřebitelských smlouvách jsou
rozhodčí doložky v zásadě zakázány. Směrnice 93/13 totiž v článku 1 písm. q/
přílohy považuje za nepřiměřené, aby byl spotřebitel zbaven práva podat žalobu
nebo použít jiný opravný prostředek, zejména, aby byl povinen předkládat spory
výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních přepisů. Tuto úpravu je třeba chápat tak, že podnikatel jako druhá smluvní strana
spotřebitelské smlouvy nesmí zneužívat své silnější postavení - dané tím, že
spotřebitel není fakticky schopen prosadit jakékoliv změny formulářových
smluvních podmínek a že u úvěrových smluv jedná pod tlakem finanční tísně - k
získání unfair výhody, jíž je právě přenesení sporu ze soustavy nezávislých
soudů k rozhodci, s nímž podnikatel dlouhodobě spolupracuje, poskytuje mu zdroj
příjmu apod. 4/ Evropský soudní dvůr k výše uvedenému v rozhodnutí M. C., C-168/05 (jde o
rozsudek Soudního dvora /prvního senátu/ ze dne 26. října 2006, E. M. M. C. proti C. M. M. SL, C-168/05, Sbírka rozhodnutí 2006, str.
I-10421), uvedl, že
směrnice 93/13 musí být vykládána v tom smyslu, že vyžaduje, aby vnitrostátní
soud posoudil neplatnost rozhodčí dohody a zrušil rozhodčí nález již v důsledku
toho, že uvedená dohoda obsahuje zneužívající klauzuli, i když spotřebitel
neplatnost rozhodčí dohody uplatnil nikoli v rámci rozhodčího řízení, ale pouze
v rámci žaloby na neplatnost. Z toho lze dovodit, a žalobkyně se mýlí,
usuzuje-li jinak, že rozhodčí nález ve sporu ze spotřebitelské smlouvy není
třeba odklidit způsobem předpokládaným národním právem, ale že soud má kdykoli
z úřední povinnosti přihlížet k jeho neplatnosti či nicotnosti. Odvolací soud
míní, že řečené platí zvlášť v situaci, kdy jsou rozhodčí nálezy (jako v
posuzované věci) vydávány soukromými rozhodčími institucemi. Insolvenční soud
proto nepochybil, uzavřel-li, že rozhodčí nález vykonatelnost uplatněné
pohledávky nezakládá. 5/ Při přezkumu závěru insolvenčního soudu, že ujednání o smluvní pokutě je
absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy, vycházel odvolací soud z toho,
že souladné s dobrými mravy je takové ujednání, jež vymezuje práva a povinnosti
účastníků smlouvy vyváženě. To však v daném případě dovodit nelze, jelikož
dlužník se za poskytnutí částky 46.000,- Kč zavázal zaplatit žalobci částku ve
výši 97.884,- Kč. Jinak vyjádřeno, podle smlouvy se žalobci mělo dostat více
než dvojnásobku poskytnutého plnění, aniž by dlužník porušil jakékoli smluvní
povinnosti. O tom, že mezi vzájemnými povinnostmi smluvních stran byl hrubý
nepoměr, svědčí i to, že se dlužník v článku 13. 4 všeobecných obchodních
podmínek zavázal, že v případě prodlení s úhradou dvou splátek uhradí (mimo
dalších smluvních pokut stanovených v procentních sazbách v článku 13. 1) ještě
jednorázovou smluvní pokutu ve výši 50 % z částky 97.884,- Kč (označené ve
smlouvě o revolvingovém úvěru jako výše úvěru). Za tohoto stavu věci je i
odvolací soud přesvědčen o tom, že ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s
dobrými mravy, a je tudíž neplatné ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. 6/ Dlužno dodat, že jde jen o částečnou neplatnost smlouvy dle ustanovení § 41
obč. zák., neboť důvod neplatnosti se vztahuje výlučně k tomuto ujednání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky,
zda soudy mohou nepřihlížet k rozhodčímu nálezu opatřenému doložkou právní moci
a vykonatelnosti, vydanému na základě rozhodčí doložky ve spotřebitelské
smlouvě, jenž nikdy nebyl zrušen, jakož i otázky, zda rozhodčí doložka ve
spotřebitelských smlouvách je obecně přípustná, s tím, že jde o otázky, jež
doposud nebyly vyřešeny uspokojivě a jednotlivé soudy je řeší značně rozdílně. Naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje
dovolatel v „překvapivosti“ napadeného rozhodnutí. Insolvenční soud nezpochybňoval rozhodčí doložku a priori jako takovou, ale
dovodil, že dlužník nevěděl, co podepisuje, pročež není rozhodčí doložkou ani
rozhodčím nálezem vázán. Odvolací soud přišel až v důvodech napadeného rozhodnutí s názorem, že rozhodčí
doložky jsou ve spotřebitelských smlouvách obecně nepřípustné. Právním
zástupcem dovolatele byl přitom odvolací soud výslovně žádán, aby jej (v
případě, že by měl jiný názor na rozhodčí doložky) poučil v souladu s
ustanovením § 118a odst. 2 o. s. ř., což neučinil. Tím (dle dovolatele) zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; potud
dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 373/2009. V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (vyhrazeného
otázkám přípustnosti rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách) pak
dovolatel obsáhle argumentuje ve prospěch následujících závěrů:
I/ K arbitrabilitě spotřebitelských smluv. Dovolatel cituje ustanovení § 2 odst. 1 a 2 zákona o rozhodčím řízení, s tím,
že v daném případě je naplněn požadavek arbitrability, neboť jde o majetkový
spor (spor o zaplacení peněžité částky) a povaha věci zároveň připouští
uzavření smíru ve smyslu § 99 o. s. ř. II/ K právní úpravě v občanském zákoníku. Ani úprava obsažená v občanském zákoníku (srov. ustanovení § 55 odst. 1 a 2
obč. zák. a ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. a ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. s přihlédnutím k tomu, že ve znění účinném do 31. července 2010, mělo
zakázané ujednání ve spotřebitelských smlouvách za následek jen relativní
neplatnost právního úkonu) nezakazuje použití rozhodčích doložek ve
spotřebitelských smlouvách. III. Ke směrnici 93/13. Ze směrnice 93/13 nevyplývá, že všechny rozhodčí doložky ve spotřebitelských
smlouvách představují „a priori“ „nepřiměřené podmínky“ a jsou zakázány. IV.
K relevantní judikatuře Soudního dvora Evropské Unie. Z judikatury Soudního dvora Evropské Unie nevyplývá a nikdy nevyplývalo, že by
rozhodčí doložky jako takové byly zakázány ve spotřebitelských smlouvách. V/ K rozhodčí doložce a formulářové smlouvě. Zákon o rozhodčím řízení ani jiný právní předpis nevylučuje ani výslovně
nezakazuje rozhodčí doložku ve formulářové smlouvě. VI/ K judikatuře českých soudů k rozhodčím doložkám. Podle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 539/10, pokud rozhodčí nález
nebyl v daném případě nikdy zrušen, je pravomocný a zakládá překážku věci
rozhodnuté. Rozhodčí doložka je navíc relativně samostatnou smlouvou a ani teoretická
neplatnost smlouvy hlavní nezpůsobuje automaticky neplatnost rozhodčí doložky,
neboť jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 103/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 103/2008“), nevztahuje-li se důvod
neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku týkající se sporů z této smlouvy, nemá
neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky. Dále je třeba zmínit právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1201/2009 (výše citovaném) a rozhodnutí (jde o usnesení) Nejvyššího
soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 20 Cdo 1964/2008 (o tom, že soud v
exekučním řízení již není oprávněn přezkoumávat správnost exekučního titulu). Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně
zamítnout jako nedůvodné. Přitom poukazuje na to, že dovolání může být
přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. a míní, že
podstata sporu tkví v posouzení přípustnosti v řízení zkoumané rozhodčí
doložky. Přitom nesouhlasí s dovolatelem v tom, že by tyto otázky nebyly soudy
doposud uspokojivě vyřešeny. V dotčeném ohledu poukazuje příkladmo na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné
pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
121/2011“). Dovolatel následně doplnil dovolání podáním z 23. prosince 2011, podáním z 27. února 2012 a podáním z 26. března 2012. V podání z 23. prosince 2011 se dovolatel zabývá:
1/ Možností popírat vykonatelné pohledávky (rozborem ustanovení § 199
insolvenčního zákona), s poukazem na překážku věci rozhodnuté (res judicata) ve
smyslu ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. 2/ Možností sjednat rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách (k čemuž
cituje z R 121/2011 a dále z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011,
sp. zn. II. ÚS 2164/10, uveřejněného pod číslem 187/2011 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu), uváděje, že požadavky na rozhodčí doložky ve
spotřebitelských smlouvách uvedené v tomto nálezu je nutno chápat pouze jako
úvahu de lege ferenda a (zároveň) jako (jen) vodítko pro výklad, zda konkrétní
rozhodčí doložka dostatečně zaručuje procesní práva spotřebitele. 3/ Závazností judikatury v českém právním prostředí. 4/ Novelou zákona o rozhodčím řízení provedenou zákonem č.
19/2012 Sb., s tím,
že ani ta nezakazuje rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách, ale
výslovně s nimi počítá. 5/ Pozdější judikaturou k jeho rozhodčím doložkám. Potud dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011,
sp. zn. 29 Cdo 1130/2011 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 6, ročník 2012, pod číslem 87), jenž ponechal v platnosti
rozhodčí nález rozhodnutý ve prospěch dovolatele o nároku ze spotřebitelské
smlouvy. Dodává též, že podobně se k jeho rozhodčím doložkám vyjádřil Vrchní
soud v Praze v označených rozhodnutích.
V podání z 27. února 2012 dovolatel:
1/ Opět poukazuje na to, že ani podle novely zákona o rozhodčím řízení
provedené s účinností od 1. dubna 2012 zákonem č. 19/2012 Sb. nejsou rozhodčí
doložky ve spotřebitelských smlouvách paušálně zakázány. 2/ Rozebírá judikaturu obou vrchních soudů při výkladu § 199 odst. 2
insolvenčního zákona. V podání z 26. března 2012 dovolatel s poukazem na „poslední vývoj v oblasti
judikatury“ dále uvedl:
Stávající soudní praxe ve věci vykonatelných pohledávek, zvláště ve věci
možnosti uplatňování právního hodnocení vykonatelné pohledávky odlišného od
hodnocení provedeného v nalézacím řízení, v němž se dlužník nevyjádřil, není
jednotná (k čemuž označuje četná rozhodnutí obou vrchních soudů). S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc
uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 30. března 2011 (tj. naposledy ve znění zákona č. 409/2010 Sb.). Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro
incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu,
nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se
zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Pro rozhodnutí v této věci jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o
přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního
zákona. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Nejvyšší soud shledává dovolání v této věci přípustným podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř., když napadené rozhodnutí je v posouzení otázek dovoláním
předestřených zčásti v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. 1/ K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Tento dovolací důvod zjevně dán není. V situaci, kdy argument použitý odvolacím
soudem (že v intencích závěrů obsažených v rozsudku Krajského soudu v Ostravě
sp. zn. 33 Cm 13/2009, je nutno vykládat ustanovení § 55 odst. 1 a § 56 odst. 1
obč. zák. tak, že „ve spotřebitelských smlouvách jsou rozhodčí doložky v zásadě
zakázány“) uplatnil žalovaný na svou obranu již v řízení před insolvenčním
soudem (podáním ze 6. srpna 2010, č. l. 30), může být skutečnost, že se jím
odvolací soud zabýval (a dopřál mu sluchu) „překvapivá“ pouze pro účastníka
svých práv nedbalého a na jednání odvolacího soudu nepřipraveného (srov. obdobně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněného pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). A jelikož právní názor zaujatý odvolacím soudem nevyvolal
potřebu doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je
prokazující), nebylo na místě ani dovolatele poučovat postupem podle ustanovení
§ 118a odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009,
sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1,
ročník 2010, pod číslem 6).
Ostatně, Nejvyšší soud v této souvislosti dále odkazuje např. na usnesení
Ústavního soudu ze dne 5. února 2009, sp. zn. III. ÚS 1733/08. Tam Ústavní soud
ve vztahu k tzv. nepředvídatelným či překvapivým rozhodnutím vysvětlil, že v
jeho judikatuře se věcnou správností rozuměla jak správnost skutkových
zjištění, tak i správnost právního posouzení (dikce § 219 o. s. ř. je od 1. dubna 2005 jiná), přičemž jejich společným jmenovatelem bylo, že účastník
řízení by měl možnost v konkrétním stadiu řízení, v němž jsou pro takový
procesní postup vytvořeny podmínky a předpoklady příslušným procesním
předpisem, reagovat na změněnou situaci argumenty, návrhy a vylíčením těch
skutkových okolností, které nebyly dosud relevantní. O takovou situaci v daném
věci nešlo. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu. 2/ K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se
zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Společným jmenovatelem argumentace obsažené v původním textu dovolání, shrnuté
výše bod body I. až VI., je výhrada k závěru odvolacího soudu, že ve
spotřebitelských smlouvách jsou rozhodčí doložky v zásadě zakázány (z níž dále
plyne závěr o nicotnosti rozhodčího nálezu, byť nebyl odklizen v řízení podle §
31 a násl. zákona o rozhodčím řízení). Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již zabýval otázkami souvisejícími s
platností rozhodčích doložek obsažených v adhezních smlouvách a s posuzováním
pohledávek přiznaných rozhodčími nálezy vydanými na základě těchto rozhodčích
doložek pro nároky vzešlé ze spotřebitelských smluv (jež podléhají ochraně
unijního práva na základě směrnice 93/13), přičemž dospěl k následujícím
závěrům:
1/ V soukromoprávním sporu ze spotřebitelské smlouvy mezi dodavatelem a
spotřebitelem nesmí soud aplikovat směrnici 93/13 přímo; kdyby tak učinil, šlo
by o horizontální přímý účinek směrnice 93/13, zakázaný judikaturou Soudního
dvora Evropské unie (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné pod
číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 2/ Není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým
exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci
rozhodčí smlouvy nenamítl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek - dále jen „R 83/2011“). 3/ Od právního názoru vyjádřeného v (důvodech) R 83/2011 a dalších rozhodnutích
Nejvyššího soudu, že „jiná situace (než v případě neexistence rozhodčí doložky)
by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, a že
v takovém případě by obrana žalovaného spočívala v podání žaloby na zrušení
rozhodčího nálezu“, se Nejvyšší soud odklání pro případ, kdy v řízení bylo
zjištěno, že rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a jen odkazovala na „rozhodčí řád“ vydaný
právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě
zákona, a kdy tudíž rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž k tomu neměl podle
zákona o rozhodčím řízení pravomoc, jelikož jde právě o takovou relevantní
okolnost, pro niž je provedení exekuce nepřípustné (usnesení velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července
2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 92/2013“, vydané ve „spotřebitelské
věci“).
4/ Jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru, nelze posuzovat práva a povinnosti
z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků (dohody o
srážkách ze mzdy, smluvní pokuty a vystavené zajišťovací směnky); i zajištění
spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle § 56 odst. 1
obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. 33 Cdo
1201/2012, uveřejněný pod číslem 93/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek - dále jen „R 93/2013“). 5/ Soudy jsou povinny posuzovat neplatnost rozhodčí doložky, i když spotřebitel
její neplatnost uplatnil nikoliv v rámci rozhodčího řízení, ale až v řízení o
zrušení rozhodčího nálezu (R 93/2013). 6/ Rozhodčí smlouvu lze uzavřít i ohledně sporu o zaplacení směnky (rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1130/2011). K tomuto judikatornímu výčtu lze doplnit, že R 92/2013 výslovně vycházelo z
„nálezové“ judikatury Ústavního soudu; vedle výše zmíněného nálezu Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 šlo zejména o nález Ústavního soudu ze dne 27. září 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12, uveřejněný pod číslem 164/2012 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu a o (dříve vydaný) nález Ústavního soudu ze
dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, uveřejněný pod číslem 71/2012 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu. Již z tohoto přehledu lze pro souzenou věc uzavřít, že úsudek odvolacího soudu,
že ve spotřebitelských smlouvách jsou rozhodčí doložky v zásadě zakázány (z
nějž dále plyne závěr o nicotnosti rozhodčího nálezu), správný není. Závěr, že rozhodčí nález zkoumaný v této věci není bez dalšího nicotný jen
proto, že šlo o nález vydaný ve spotřebitelské věci (jež v rozhodné době mohla
mít - v intencích rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1130/2011 - i podobu
nároku ze zajišťovací směnky), však sám o sobě nečiní nesprávnými úvahy
odvolacího soudu, podle nichž je ujednání o smluvní pokutě absolutně neplatné
pro rozpor s dobrými mravy. Podle ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona jako důvod popření pravosti
nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného
orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení,
které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být
jiné právní posouzení věci. Na tomto místě Nejvyšší soud poznamenává, že v mezích dovolacího důvodu dle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je dovolací soud při dovolacím přezkumu vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných
než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního
soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem
236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom Nejvyšší soud nemá důvod vypořádat se (proto, že je dovolatel uplatnil)
s těmi dovolacími argumenty, jež dovolatel (coby obsahově nové) formuloval v
doplňujících podáních z 23. prosince 2011, 27. února 2012 a 26. března 2012,
zejména pak s argumentací, jež se v podání z 23.
prosince 2011 pojí nově s
výkladem ustanovení § 199 insolvenčního zákona a s ustanovením § 159a odst. 5
o. s. ř. Měnit dovolací důvody (a to i kvalitativní změnou dovolací argumentace
v rámci již uplatněného dovolacího důvodu) totiž lze jen po dobu trvání lhůty k
dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.) a doplňující podání dovolatele tuto
časovou podmínku nesplňují (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 8. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněného pod číslem
148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již zabýval i mezemi popření
vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu,
přičemž dospěl k následujícím závěrům:
1/ U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím
příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen
skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení,
které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 insolvenčního
zákona). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní
vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném
řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se
neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo
rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo
rozsudkem pro uznání) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněné pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 106/2013“)]. 2/ Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše
přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí
příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci
neplyne (R 106/2013). 3/ U rozsudků pro uznání a pro zmeškání se právní posouzení věci (v rovině
zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) promítá v
předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 157 odst. 3 o. s. ř.). U platebního rozkazu včetně elektronického platebního rozkazu a u směnečného
nebo šekového platebního rozkazu se právní posouzení věci (v rovině zkoumání
předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) projevuje v tom, že
soud taková rozhodnutí (jež neobsahují žádné odůvodnění) vydal (R 106/2013). 4/ Závěr soudu, že i ohledně žalobcem požadovaného příslušenství pohledávky lze
o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, v sobě zahrnuje též úsudek, že takto
přiznávané příslušenství pohledávky neodporuje právním předpisům (§ 153a odst. 2, § 99 odst. 2 věta první část věty za středníkem o. s. ř.). Takový úsudek je
současně postačující pro závěr, že rozsudek pro uznání obsahuje právní
posouzení věci ohledně přiznaného příslušenství pohledávky (R 106/2013). 5/ Závěr rozhodce, že ohledně věřitelem požadovaného nároku lze o věci
rozhodnout rozhodčím nálezem pro uznání (podle fikce uznání nároku), v sobě
zahrnuje též úsudek, že takto přiznávaný nárok neodporuje právním předpisům.
Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že zkoumaný rozhodčí nález
obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaných částek (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011). 6/ Na tom, že vzájemný vztah věřitele a dlužníka je v mimoinsolvenčních
poměrech rozřešen pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (jež mezi nimi
nebo jejich právními nástupci nadále vytváří překážku věci pravomocně
rozsouzené), se výsledkem incidenčního sporu o popřené vykonatelné pohledávce
ničeho nemění (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 392/2011, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněný
pod číslem 3/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 7/ U přihlášené vykonatelné směnečné pohledávky přiznané pravomocným
rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti
nebo výše i kauzální námitky, nebyly-li uplatněny dlužníkem v řízení, které
předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Z pohledu ustanovení § 199 odst. 2
insolvenčního zákona v takovém případě nejde o (nepřípustné) jiné právní
posouzení věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29
ICdo 4/2012). Podle zjištěného skutkového stavu věci byl rozhodčím nálezem přiznán směnečný
nárok ze zajišťovací směnky a dlužník v rozhodčím řízení, které probíhalo bez
nařízení jednání, žádné kauzální námitky neuplatnil. Námitka, že ujednání o smluvní pokutě, jejíž úhrada byla v rozhodčím řízení
vymáhána zajišťovací směnkou, je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy,
je kauzální námitkou. Takovou kauzální námitku lze v insolvenčním řízení účinně
uplatnit (jako důvod popření její pravosti nebo výše) i proti vykonatelné
směnečné pohledávce přiznané pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce v rozhodčím
řízení, v němž směnečný dlužník žádné kauzální námitky neuplatnil (srov. opět
rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 4/2012). Možnost zkoumat na základě
takové kauzální námitky (coby důvodu popření pravosti pohledávky) platnost
ujednání o smluvní pokutě, tedy odvolací soud měl bez zřetele k tomu, zda šlo o
vykonatelnou pohledávku ve smyslu § 199 odst. 2 insolvenčního zákona; „jiné
právní posouzení věci“ důvodem popření nebylo. Jelikož proti závěru o nemravnosti ujednání o smluvní pokutě dovolání nebrojí
(jinak než zpochybněním úsudku o tom, že šlo o nevykonatelnou pohledávku), lze
uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu v
konečném důsledku nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto, čímž
žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení. Náklady žalovaného v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 18. července 2011) určené podle
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
účinném do 31. prosince 2012. Incidenční spor o určení pravosti pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo
právo, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 25.000,- Kč (shodně
srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo
19/2012, uveřejněného pod číslem 81/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5 advokátního tarifu) mimosmluvní
odměna ve výši 2.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení §
13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč a s náhradou za 21 % daň z
přidané hodnoty ve výši 504,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud
přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem částku 2.904,- Kč. K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního
tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010,
uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2014
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu