Nejvyšší soud Usnesení občanské

20 Cdo 1964/2008

ze dne 2010-07-29
ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1964.2008.1

20 Cdo 1964/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové v

exekuční věci oprávněného města Oslavany proti povinné G & C Pacific Niue

Limited, reg. č. 6701826, se sídlem v Londýně, Dalton House 60, Windsor Avenue,

SW19 2RR, Spojené království Velké Británie a Severního Irska (dříve G & C

Pacific, a. s., IČO 262 51 019), pro 1.429.492,- Kč s příslušenstvím, vedené u

Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 22 Nc 5427/2007, o dovolání povinné

proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2007, č. j. 12 Co

804/2007-49, takto:

Dovolání se odmítá.

Krajský soud napadeným rozhodnutím odmítl odvolání povinné proti usnesení ze

dne 23. 3. 2007, č. j. 22 Nc 5427/2007-6, kterým okresní soud nařídil podle

vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodkyní Mgr. Andreou Najvárkovou,

se sídlem Sdružení rozhodců, s. r. o. v Brně, pod sp. zn. 1002/06, ze dne 17.

10. 2006, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1 429 492,- Kč s úrokem z

prodlení ve výši uvedené ve výroku, pro náklady předcházejícího řízení 107

000,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu exekuce stanoveny,

exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. Pavla Procházku, soudního exekutora se

sídlem ve Znojmě. Dospěl k závěru, že všechny předpoklady pro nařízení exekuce

byly splněny. Zpochybnila-li povinná pravomoc rozhodce rozhodnout rozhodčím

nálezem o nákladech rozhodčího řízení, zpochybnila tím věcnou správnost

rozhodčího nálezu, pod kterou lze zahrnout i otázku platného uzavření rozhodčí

smlouvy, resp. platnost sjednání rozhodčí doložky, a kterou již není exekuční

soud oprávněn přezkoumávat.

Povinná v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) zákona č.

99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále též jen

„o. s. ř.“), namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (§

241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uvedla, že již v doplnění odvolání namítala

neplatnost rozhodčí doložky, neboť v ní nebyla specifikována osoba rozhodce a

ani způsob jeho určení. Pouhý odkaz na Rozhodčí řád a Poplatkový řád vydaný

Sdružením rozhodců, s. r. o., neurčuje, kdo tímto rozhodcem bude. Rozhodčí

nález 1002/06 byl proto vydán v rozporu se zákonem a dopadá na něho § 31 písm.

b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve

znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 216/1994 Sb.“). Povinná

odvolacímu soudu vytýká, že se zabýval § 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o

soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších

zákonů, ve znění účinném do 31. 10. 2009 (dále též jen „zákon č. 120/2001

Sb.“), aniž by přihlédl k § 34 odst. 1 a § 35 zákona č. 216/1994 Sb. Uvedla

také, že pověřený exekutor byl odsouzen pro úmyslný trestný čin a ztratil

způsobilost vykonávat funkci soudního exekutora. Navrhla, aby dovolací soud

usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu

řízení.

Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění

účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009

Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná

rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2

o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné

věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 130

zákona č. 120/2001 Sb. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího

soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen tehdy, dospěje-

li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní

stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího

soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena

nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo

řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)

o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní,

vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních,

navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání

odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s.

ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a

tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení

odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uplatněným důvodem

včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Dovolatelka sice přednesla argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí

má po právní stránce zásadní význam, hodnocením námitek v dovolání obsažených

však k takovému závěru dospět nelze.

Jak již uzavřel odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (např.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2668/2004,

usnesení ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1152/2005), soud v exekučním

řízení již není oprávněn přezkoumávat správnost exekučního titulu. To platí i

pro případ, že tímto titulem je rozhodčí nález.

Zpochybňuje-li povinná platnost rozhodčí doložky, resp. rozhodčí smlouvy proto,

že v ní nebyl stanoven způsob určení rozhodce a nebylo v ní ujednání o

nákladech řízení, zpochybňuje tím věcnou správnost rozhodčího nálezu. Tu však,

jak již bylo uvedeno výše, přezkoumávat nelze. Odkazuje-li dále povinná na § 34

a § 35 zákona č. 216/1994 Sb., ten upravuje možnost zrušení rozhodčího nálezu

soudem (ale soudem nalézacím) a důvody, pro které lze podat návrh na zastavení

exekuce; ustanovení tedy neupravují podmínky, za kterých lze exekuci nařídit.

Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení,

Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.)

podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl.

zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. července 2010

JUDr.

Miroslava J i r m a n o v á , v. r.

předsedkyně senátu