KSLB 57 INS 2308/2010
57 ICm 777/2010
29 ICdo 18/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce ESSOX s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné náměstí
231/7, PSČ 370 21, identifikační číslo osoby 26764652, proti žalovaným 1/ GRM
Insolvence v. o. s., se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, PSČ 400 01,
identifikační číslo osoby 28716671, jako insolvenčnímu správci dlužníka D. P.,
zastoupenému Mgr. Janem Faltejskem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem,
Mírové náměstí 101/25, PSČ 400 01, a 2/ D. P., o určení pravosti pohledávky,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 57
ICm 777/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka D. P., vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 57 INS
2308/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1.
září 2011, č. j. 57 ICm 777/2010, 102 VSPH 24/2011-77 (KSLB 57 INS 2308/2010),
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 2.904,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení,
k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 29. října 2010, č. j. 57 ICm 777/2010-36, zamítl
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“)
žalobu na určení, že žalobce (ESSOX s . r. o.) má v insolvenčním řízení druhého
žalovaného (D. P.) pohledávku ve výši 12.550,- Kč (bod I. výroku) a rozhodl o
nákladech řízení (bod II. výroku).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozhodnutí insolvenčního soudu ve výroku ve věci samé a změnil je ve výroku o
nákladech řízení (první výrok); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti oběma jeho výrokům, podal
žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dál též jen
„o. s. ř.“), ohlašuje dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou
stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. První žalovaný navrhuje dovolání zamítnout. Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro
dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II, zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V rozsahu, ve kterém směřuje i proti té části prvního výroku napadeného
rozsudku, jíž odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o
nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího
řízení, odmítl Nejvyšší soud dovolání jako objektivně nepřípustné podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že
dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však napadené
rozhodnutí zásadně právně významným neshledal. Je tomu tak proto, že otázky, v jejichž zodpovězení dovolatel spatřuje zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud vyřešil v níže označených
rozhodnutích, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu je se závěry v nich uvedenými
v souladu. V usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 25/2011, uveřejněném pod
číslem 105/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
vysvětlil, že jestliže pohledávka přihlášená věřitelem jako „vykonatelná“ byla
při přezkumném jednání přezkoumána coby pohledávka „nevykonatelná“ a popřena co
do pravosti (či výše), pak věřitel, jehož insolvenční správce vyzval postupem
podle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona k podání incidenční žaloby o určení
pravosti takové pohledávky, byl povinen postupovat podle § 198 insolvenčního
zákona (podat ve stanovené lhůtě žalobu o určení pravosti pohledávky u
insolvenčního soudu). Spor o povahu popření (jež se může projevit v omezení
popěrných důvodů ve smyslu § 199 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního
zákona) lze vést jen v rámci včas a řádně zahájeného incidenčního sporu.
K otázce platnosti rozhodčích doložek obsažených v adhézních smlouvách a k
posuzování pohledávek přiznaných rozhodčími nálezy vydanými na základě těchto
rozhodčích doložek pro nároky vzešlé ze spotřebitelských smluv (jež podléhají
ochraně unijního práva na základě směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993
o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách) se Nejvyšší soud
vyjádřil v řadě svých rozhodnutí. V usnesení velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012,
uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 92/2013“), uzavřel, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení
rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a jen odkazuje na
„rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem
zřízeným na základě zákona, pak v takovém případě rozhodčí nález vydal
rozhodce, jenž k tomu neměl podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Nejde pak
o titul způsobilý k nařízení soudního výkonu rozhodnutí (exekuce); kdyby již
byl soudní výkon rozhodnutí nebo exekuce nařízen, musí být soudní výkon
rozhodnutí (exekuce) v každém jeho stádiu pro nepřípustnost zastaven podle §
268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., jakmile soud zjistí (dodatečně) nedostatek
pravomoci rozhodce, který nález vydal. K závěrům formulovaným v R 92/2013 se Nejvyšší soud následně přihlásil i pro
insolvenční poměry v rozsudku ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 2/2011
(který je – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení
zmíněná – dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu) a dále je rozvedl v
rozsudku ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, který byl na
jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 23. dubna
2014 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce i v tomto rozsahu odmítl podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako
nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo
odmítnuto, čímž mu vznikla povinnost hradit prvnímu žalovanému účelně
vynaložené náklady dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání ze dne 16. ledna 2012) určené podle vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Incidenční spor o určení pravosti pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst.
3 písm. a/ advokátního tarifu sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo
právo, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 25.000,- Kč (shodně
srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo
19/2012, uveřejněného pod číslem 81/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5 advokátního tarifu) mimosmluvní
odměna ve výši 2.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení §
13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč a s náhradou za 21 % daň z
přidané hodnoty ve výši 504,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud
přiznal prvnímu žalovanému k tíži žalobce celkem částku 2.904,- Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního
tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010,
uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným je
odůvodněn skutečností, že druhému žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2014
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu