29 Cdo 1306/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
I. T., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá
43/6, PSČ 301 00, proti žalovanému R. S., zastoupenému Mgr. Petrem Kuběnou,
advokátem, se sídlem v Plzni, náměstí Míru 1077/3, PSČ 301 00, o námitkách
proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.
zn. 45 Cm 151/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 26. března 2015, č. j. 2 Cmo 492/2014-153, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 19. září 2011, č. j.
45 Cm 151/2011-9, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 900.000,- Kč s 6%
úrokem od 1. července 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu 3.000,- Kč a náhradu
nákladů řízení.
K námitkám žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. října 2013, č.
j. 45 Cm 151/2011-99, ponechal směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v
platnosti a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Usnesením ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 45 Cm 151/2011-141, Krajský soud v
Plzni k návrhu žalovaného ze dne 26. února 2014 (srov. č. l. 116), rozhodl, že
„doručení předvolání ze dne 16. září 2013, č. j. 45 Cm 151/2011-87, s výzvou ze
dne 16. září 2013, č. j. 45 Cm 151/2011-88, je neúčinné“ (výrok I.) a zrušil
rozsudek ze dne 22. října 2013, č. j. 45 Cm 151/2011-99 (výrok II.).
Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 50d odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), shledal návrh žalovaného
na vyslovení neúčinnosti doručení důvodným a současně uzavřel, že „jednání, kdy
byl vydán napadený rozsudek, vůbec nemělo proběhnout“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 26. března 2015, č. j.
2 Cmo 492/2014-153, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II. (tj.
ve výroku, jímž soud prvního stupně zrušil rozsudek ze dne 22. října 2013)
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud zdůraznil, že ve vztahu k napadenému výroku II. neobsahuje
usnesení soudu prvního stupně žádné odůvodnění a není z něj zřejmé, z jakého
důvodu a dle jakého zákonného ustanovení soud prvního stupně „přistoupil“ ke
zrušení rozsudku ze dne 22. října 2014, v důsledku čehož jde o rozhodnutí
nepřezkoumatelné. Navíc ? pokračoval odvolací soud ? soud prvního stupně nebyl
k vydání usnesení o zrušení rozsudku funkčně příslušný, neboť podle ustanovení
§ 10 odst. 2 o. s. ř. přísluší rozhodovat o odvoláních proti rozhodnutím
krajských soudů jako soudů prvního stupně vrchnímu soudu. Současně nejde o
žádný z případů vyjmenovaných v ustanovení § 210a o. s. ř., které „soudu
prvního stupně umožňuje (za předpokladu, že odvolání v celém rozsahu vyhoví)
změnit rozhodnutí tam taxativně vyjmenovaná“.
Dále doplnil, že na podání žalovaného ze dne 26. února 2014 „v té jeho části,
jíž se žalovaný domáhá zrušení rozsudku ve věci vydaného“, je třeba pohlížet
(podle ustanovení § 201 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 41 odst. 2 o. s.
ř.) jako na odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku, když žalovaný tímto
úkonem „jasně vyjádřil svůj nesouhlas s vydaným rozsudkem“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., maje za to, že odvolací soud se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí „č. j. 2 Cdo
1646/96“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2
Cdon 1646/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1997, pod
číslem 69), podle něhož „každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního
hlediska, to jest podle toho, jako byl navenek projeven, nikoli podle toho,
jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný
souhlas“ a podle něhož „ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním
úkonem projevil a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho
účinnost žádného vlivu“.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil podání
žalovaného ze dne 26. února 2014 jako odvolání a zdůrazňuje, že „zrušení
rozsudku je navrhováno v procesním režimu neúčinnosti doručení a nikoli v
režimu odvolacího přezkumu“.
Konečně žalobce nesouhlasí s posouzením otázky „doručení rozsudku ze dne 22.
října 2003“, maje za to, že v poměrech dané věci pro opětovné doručování
rozsudku není důvod.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil a návrh
žalovaného na zrušení rozsudku odmítl nebo zamítl, in eventum, aby tento návrh
vyloučil jako žalobu na obnovu řízení k samostatnému projednání.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, jelikož co do výkladu
úkonu žalovaného ze dne 26. února 2014 odpovídá závěrům formovaným Nejvyšším
soudem v rozhodnutí (usnesení) ze dne 9. října 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015.
Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen
podle ustavení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle
ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno (výklad podání
žalovaného ze dne 26. února 2014) Nejvyšší soud shledává (oproti mínění
dovolatele) souladné jak s dovolatelem označeným usnesením sp. zn. 2 Cdo
1646/96, tak s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp.
zn. 26 Cdo 4165/2011 a s důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
369/2015.
Přitom úvaha, podle níž, domáhal-li se žalovaný (podáním ze dne 26. února 2014)
zrušení rozsudku ze dne 22. října 2013 proto, že doručení předvolání k jednání,
které proběhlo dne 22. října 2013 a v jehož rámci po provedení dokazování soud
prvního stupně vydal rozsudek, jímž směnečný platební rozkaz ponechal v
platnosti, bylo neúčinné, pročež toto podání není jen návrhem na určení
neúčinnosti doručení, nýbrž i odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně,
není ani zjevně nepřiměřená.
Dovolací námitky žalobce vztahující se k dalším právním otázkám neobsahují nic
ve vztahu k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o.
s. ř.); Nejvyšší soud se pro tuto ? po uplynutí lhůty k podání dovolání již
nezhojitelnou ? vadu dovolání těmito otázkami nezabýval (k tomu srov. důvody
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem
15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Konečně nelze přehlédnout, že závěr odvolacího soudu o nepřezkoumatelnosti
výroku II. usnesení soudu prvního stupně, na němž právní posouzení věci
odvolacím soudem spočívá, nebyl dovoláním zpochybněn. Vzhledem k tomu, že
dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového
vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí
přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např.
důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS
560/08), věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu
výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je nepřípustné jako celek (k tomu
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož
i usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod
číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu