26 Cdo 4165/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobkyně M. M., zastoupené Mgr. Evou Oncirkovou, advokátkou
se sídlem Karlovy Vary, Dr. Davida Bechera 19, proti žalované MASHA BRASKO s.
r. o., se sídlem Praha 6, Závěrka 2369/12, zastoupené JUDr. Martinem Tocikem,
advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 66, o určení neplatnosti výpovědi z
nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C
117/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
11. ledna 2011, č. j. 56 Co 510/2010-115, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
21. 10. 2010, č.j. 15 C 117/2010-81, určil, že výpověď žalované z nájmu bytu č. 957/6, o velikosti 3+1, ve 3. nadzemním podlaží domu č. 957 (dále též
„předmětný byt“, resp. „byt“) ze dne 6. 1. 2010, doručená žalobkyni dne 21. 1. 2010 (dále též „Výpověď“), je neplatná (výrok I). Dále rozhodl o odměně právní
zástupkyně žalobkyně (výrok II) a o platební povinnosti žalované vůči státu
(výrok III a IV). Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou včasnosti
podání žaloby na neplatnost Výpovědi. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobkyně
dne 11. 2. 2010 doručila na adresu zdejšího soudu žádost o přiznání osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce ve věci výpovědi z nájmu bytu, že
usnesením tohoto soudu ze dne 5. 3. 2010, sp.zn. 0 Nc 15/2010, jí bylo přiznáno
osvobození od soudních poplatků a zároveň jí byl ustanoven zástupce – advokátka
Mgr. Oncirková. Z obsahu a smyslu uvedené žádosti soud prvního stupně dovodil,
že se týká napadení platnosti výpovědi z nájmu bytu. Na základě toho učinil
závěr, že „žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, která je u
zdejšího soudu vedena pod sp.zn. 15 C 117/2010, je doplněním a pokračováním
podání žalobkyně z 11. 2. 2010 a že žaloba byla tudíž podána včas“. Poté se
zabýval existencí uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b)
občanského zákoníku ve znění do 31. 10. 2011 (dále jen „obč.zák.“), přičemž
dospěl k závěru, že nebyl naplněn; na základě toho žalobě vyhověl. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 11. 1. 2011, č.j. 56 Co 510/2010-115, změnil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku I o věci samé tak, že žalobu na určení neplatnosti Výpovědi zamítl;
rovněž jej změnil ve výrocích II a III a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu
mezi účastnicemi před soudy obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil s názorem
soudu prvního stupně, že žaloba na neplatnost Výpovědi byla podána včas (§ 711
odst. 5 obč.zák.). Dovodil, že žalobkyně svým podáním, doručeným soudu prvního
stupně dne 11. 2. 2010, mínila požádat o osvobození od soudních poplatků a o
ustanovení zástupce, na něž soud reagoval vydáním procesního rozhodnutí. Tuto
žádost nelze považovat za podání, kterým se zahajuje řízení ve věci samé, tj. za návrh na zahájení řízení neboli žalobu, jež musí vedle obecných náležitostí
(§ 42 odst. 4 o.s.ř.) obsahovat i další údaje (§ 79 odst. o.s.ř.). Takovýmto
podáním je až žaloba podaná žalobkyní u soudu prvního stupně dne 1. 4. 2010. Byla-li Výpověď doručena žalobkyni dne 21. 1. 2010, skončila zákonná 60-ti
denní lhůta dne 22. 3. 2010; žaloba tak byla podána opožděně, až po jejím
uplynutí. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 26 Cdo
2813/2007 dovodil, že tato lhůta je prekluzivní a že po jejím uplynutí právo
domáhat se neplatnosti Výpovědi zaniká. K námitce žalobkyně, že absolutní
neplatnosti Výpovědi se lze domáhat i po uplynutí lhůty stanovené v § 711 odst. 5 obč.zák. a že tak činí i v dané věci, neboť Výpověď je neurčitá (§ 37 odst.
1
obč.zák.), uvedl – poté co doplnil dokazováním opakováním důkazu listinou,
obsahující tento právní úkon – že výpovědní důvod je v ní vymezen dostatečně
určitě a že ji nelze shledat z tohoto důvodu absolutně neplatnou. Na základě
toho změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Uvádí, že považuje za
chybný závěr odvolacího soudu o marném uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v §
711 odst. 5 obč.zák., na němž napadené rozhodnutí spočívá. Poukazuje na to, že
svým podáním ze dne 11. 2. 2010 požádala o ustanovení právního zástupce a
„napadla (zažalovala) platnost Výpovědi“. Usnesení soudu prvního stupně, jímž
jí byla ustanovena právní zástupkyní Mgr. Oncirková, bylo jmenované doručeno
dne 12. 3. 2010 a v tomto výroku nabylo právní moci až dne 30. 3. 2010. Do
uvedeného data nemohla její právní zástupkyně cokoli činit, ani nahlédnout do
soudního spisu. Pokud tedy odvolací soud uvádí, že žaloba měla být podána
nejpozději do 22. 3. 2010, nezohlednil tu skutečnost, že ustanovená právní
zástupkyně byla oprávněna jednat až 8 dnů po uplynutí tvrzené lhůty. Tímto
postupem odvolacího soudu došlo k chybné interpretaci jejího podání ze dne 11. 2. 2010 a dále i k nerespektování jejího práva na právní pomoc. Namítá dále, že
pokud odvolací soud nepovažoval podání z 11. 2. 2010 za žalobu, „měl maximálně
od data podání do 30. 3. 2010 považovat běh prekluzivní lhůty dle ustanovení §
711 odst. 5 obč.zák. za přerušený“, jako je tomu např. v případě prekluzivní
lhůty k podání dovolání (§ 241b o.s.ř.). Navrhla, aby napadený rozsudek byl
zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1
a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř, neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolatelka výslovně uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř. Posuzováno dle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) jej spatřuje v
postupu odvolacího soudu, který nepřihlédl k tomu, že právní zástupkyně, jež jí
byla ustanovena, byla oprávněna ve věci jednat až 8 dnů po uplynutí lhůty
stanovené v § 711 odst. 5 obč.zák., čímž došlo k chybné interpretaci jejího
podání z 11. 2. 2010 a k nerespektování jejího práva na právní pomoc. Z hlediska ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. není právně významná každá
vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Shora uvedené námitky, které dovolatelka v této souvislosti vznáší, lze přitom
zčásti obsahově (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) podřadit pod dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. Proto se jimi dovolací soud bude soud zabývat v rámci
právního posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) se jedná
tehdy, jestliže odvolací soud použil jiný právní předpis, než který měl správně
použít, nebo sice použil správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Právním předpisem jsou zde především normy práva hmotného; v případech, kdy se
věci týkají i procesněprávní předpisy, jak je tomu v daném případě, je třeba
správně aplikovat rovněž tyto právní normy.
V projednávané věci dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že neposoudil její
podání ze dne 11. 2. 2010 jako žalobu na neplatnost výpovědi z nájmu bytu.
Podle § 41 odst. 2 o.s.ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je
úkon nesprávně označen. Posouzení procesního úkonu podle jeho obsahu však soudu
neumožňuje, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které
z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. též závěry vyjádřené v usneseních
Nejvyššího soudu z 30. 6. 2004, sp.zn. 30 Cdo 721/2003, a z 27. 7. 2007, sp.zn.
21 Cdo 2704/2006, uveřejněných pod C 2862 a C 5207 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu).
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil, proč
nebylo možné podání žalobkyně z 11. 2. 2010 považovat za podání, kterým se
zahajuje řízení ve věci samé, jakým je návrh na zahájení řízení neboli žaloba
(v dané věci žaloba na neplatnost Výpovědi). Dovolací soud proto pro stručnost
odkazuje v tomto směru na závěry odvolacího soudu, jež shledává správnými.
Námitka dovolatelky, že odvolací soud nezohlednil skutečnost, že usnesení soudu
prvního stupně, jímž jí byla ustanovena právní zástupkyně, nabylo právní moci
až po uplynutí lhůty stanovené v § 711 odst. 5 obč.zák., není důvodná. Bylo
totiž věcí dovolatelky, aby se postarala o svoje práva a uplatnila je včas. Z
obsahu Výpovědi vyplývá, že byla poučena o možnosti podat žalobu na její
neplatnost, jakož i o lhůtě k podání takovéto žaloby. Nepodala-li ji sama
(případné vady žaloby mohly být odstraněny postupem podle § 43 odst. 1 o.s.ř.),
čímž by zabránila marnému uplynutí zákonné lhůty dle § 711 odst. 5 obč.zák.,
mohla požádat o ustanovení právního zástupce dříve, než tak učinila (podáním z
11. 2. 2010, tj. po 20 dnech od doručení Výpovědi, kdy již v podstatě třetina
této lhůty uplynula). Ostatně jak vyplývá ze spisu soudu prvního stupně ve věci
sp.zn. 18 C 221/2005 (týkajícího se přivolení k výpovědi z nájmu žalované z
předmětného bytu), jímž byl v řízení před soudem prvního stupně v projednávané
věci proveden důkaz (srov. č.l. 27 verte spisu), žalovaná reagovala v označené
věci na podanou žalobu, aniž by byla zastoupena advokátem. Pro úplnost lze
podotknout, že její právní zástupkyně nemusela se sepsáním a podáním žaloby
vyčkávat až na právní moc usnesení, jímž bylo rozhodnuto o jejím ustanovení
(srov. § 170, § 171 o.s.ř.).
Odvolacímu soudu nelze tedy v dané věci důvodně vytýkat, že nezohlednil shora
uvedenou námitku dovolatelky; to platí i ohledně námitky jeho nesprávné
interpretace podání z 11. 2. 2010, jakož i námitky, že nebylo respektováno její
právo na právní pomoc.
Z uvedeného vyplývá, že řízení není postiženo tzv. jinou vadou řízení (§ 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že právní posouzení věci odvolacím soudem z
hlediska procesněprávních předpisů je správné.
Dovolatelka rovněž zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že žaloba na
neplatnost Výpovědi byla podána po marném uplynutí lhůty stanovené v § 711
odst. 5 obč.zák. Činí tak prostřednictvím námitky, že měl „minimálně od data
podání žádosti o právní zastoupení do pravomocného rozhodnutí o této žádosti“
považovat běh této prekluzivní lhůty za přerušený, obdobně přičemž poukazuje na
úpravu obsaženou v ustanovení § 241b o.s.ř.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 13. 8.
2008, sp.zn. 26 Cdo 778/2008, z 20. 10. 2009, sp.zn. 26 Cdo 3770/2008, ze 17.
12. 2009, sp.zn. 26 Cdo 4821/2009, a z 18. 7. 2012, sp.zn. 26 Cdo 2195/2011) je
ustálena v názoru, že šedesátidenní lhůta podle § 711 odst. 5 obč. zák. je
lhůtou hmotněprávní (obsaženou v hmotněprávním předpise), prekluzivní. Ohledně
těchto lhůt (na rozdíl od lhůt promlčecích) obecně platí, že jejich běh se
nestaví ani nepřerušuje.
Námitka dovolatelky není tedy opodstatněná. Pokud jde o odkaz na ustanovení §
241b o.s.ř., dovolatelka tu přehlíží, že úprava zde obsažená se týká lhůty
procesněprávní.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v mezích otevřených
dovolacímu přezkumu správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§
243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2
věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že
žalované nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž
náhradu by jinak měla právo vůči neúspěšné žalobkyni.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu