26 Cdo 2195/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobců a) A. S., a b) A. V., zastoupených Mgr. Otou
Jankulíkem, advokátem se sídlem Liberec II., Truhlářská 336/9, proti žalovanému
A. K. J., o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu
v Liberci pod sp.zn. 24 C 284/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. prosince 2009, č.j. 29 Co
620/2009-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 6. 2009, č. j.
24 C 284/2008-22, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu č.
08 o velikosti 2+1 na ulici A. 764 v L. 10 (dále jen „předmětný byt“, resp.
„byt“), kterou dal žalovaný žalobcům dopisem ze dne 11. 7. 2008, dále rozhodl o
nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud
odvolací) rozsudkem ze dne 10. 12. 2009, č.j. 29 Co 620/2009-36, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalovaný
(pronajímatel předmětného bytu) dal žalobcům (nájemcům bytu) dne 11. 7. 2008
výpověď z nájmu bytu (dále též jen „Výpověď“) podle § 711 odst. 2 písm. b)
občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále
jen „obč.zák.“) z důvodu, že nezaplatili nájemné a úhradu za plnění poskytovaná
s užíváním bytu (dále jen „úhradu za služby“) ve výši odpovídající trojnásobku
měsíčního nájemného a úhrad za služby (za část prosince 2006 a za měsíce duben
až červen 2008), že Výpověď – obsahující mj. poučení o možnosti podat ve lhůtě
60 dnů žalobu na určení její neplatnosti – byla doručena žalobkyni a) dne 25.
7. 2008 a žalobci b) dne 14. 7. 2008. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně,
že pokud byla žaloba v dané věci podána až dne 30. 9. 2008, stalo se tak po
uplynutí šedesátidenní prekluzivní lhůty (§ 711 odst. 3 obč.zák.), a proto ji
bylo nutno zamítnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (nezastoupeni advokátem)
dovolání, které doplnili prostřednictvím advokáta, jenž jim byl ustanoven
soudem. Přípustnost dovolání opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelé mají za to, že své povinnosti nájemců bytu hrubě neporušili, neboť
sám pronajímatel neplní své – v dovolání specifikované – závazky vůči nájemcům
a vyjadřují přesvědčení, že Výpověď je s ohledem na jejich majetkové poměry v
rozporu s dobrými mravy. Jsou rovněž toho názoru, že závěr soudů obou stupňů,
že žaloba na neplatnost Výpovědi byla podána opožděně, je výsledkem jejich
nesprávného právního posouzení věci, a namítají, že ačkoli se předem omluvili a
požádali odvolací soud o odročení jednání, nebylo jim vyhověno a soudní jednání
proběhlo v jejich nepřítomnosti. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno
a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby bylo zrušeno
též rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností. Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací
rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.); dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání
podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012,
sp.zn. IV. ÚS 1572/11) přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a
jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží. Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil. Dovolatelé výslovně neoznačují otázku, s níž spojují zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí.
Napadené rozhodnutí je založeno na právním názoru, že žaloba na neplatnost
Výpovědi byla podána po uplynutí 60-ti denní zákonné lhůty, a proto bylo nutno
ji zamítnout. Právní názor, že šedesátidenní lhůta podle § 711 odst. 5 obč. zák. je lhůtou hmotně právní (obsaženou v hmotně právním předpisu),
prekluzivní, odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu z 13. 8. 2008, sp.zn. 26 Cdo 778/2008, z 10. 6. 2009, sp.zn. 26 Cdo 2813/2007, a z 28. 4. 2011, sp.zn. 26 Cdo 2693/2009, a dále např. usnesení z 20. 10. 2009, sp.zn. 26 Cdo 3770/2008). Protože k zamítnutí takovéto
žaloby postačuje již sama skutečnost, že byla podána opožděně, považuje
dovolací soud za nadbytečné zabývat se dovolacími námitkami zpochybňujícími
platnost Výpovědi. Námitkou, že jim postupem odvolacího soudu bylo znemožněno účastnit se jednání
odvolacího soudu, uplatňují dovolatelé tzv. zmatečnostní vadu dle § 229 odst. 3
o.s.ř. Ke zmatečnostním vadám řízení ovšem Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li
dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.) a samy způsobilým dovolacím
důvodem nejsou. Proto také nelze jejich prostřednictvím založit přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod R 32/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 12. 2005, sp.zn. 21 Cdo 496/2005, a z 11. 3. 2009, sp.zn. 26 Cdo 3351/2008). K účinné ochraně práv účastníků těmito vadami
postižených slouží (tam, kde přípustnost dovolání není nebo nemusí být dána ani
při uplatnění způsobilého dovolacího důvodu) jiný mimořádný opravný prostředek,
a to žaloba pro zmatečnost (srov. § 229 a násl. o.s.ř.). Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobců není podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost,
že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení žádné náklady, na
jejichž náhradu by měl právo vůči žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu