29 Cdo 1322/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní
věci žalobkyně TROPPAU INVEST LEASING, spol. s r. o., se sídlem v Opavě,
Těšínská 2759/30, PSČ 746 01, identifikační číslo 62362887, zastoupené JUDr.
Richardem Mencnerem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě,
Milíčova 12, PSČ 702 00, proti žalovanému Ing. J. L., jako správci konkursní
podstaty úpadkyně Progres 3001 s. r. o., identifikační číslo 61944165,
zastoupenému JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2,
Trojanova 12, PSČ 120 00, o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 42/2005,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13.
listopadu 2008, č. j. 9 Cmo 212/2008-181, ve znění opravného usnesení ze dne
14. ledna 2009, č. j. 9 Cmo 212/2008-198, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
23. dubna 2008, č. j. 9 Cm 42/2005-130, se zastavuje.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám zástupce žalovaného.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. dubna 2008, č. j. 9 Cm 42/2005-130, kterým
byla zamítnuta žaloba o vyloučení ve výroku označených nemovitostí ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadkyně Progres 3001 s. r. o. (dále jen „úpadkyně“).
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu a výslovně též rozhodnutí soudu
prvního stupně v celém rozsahu dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc přitom dovolací důvody dle § 241a odst.
2 a odst. 3 o. s. ř.
Řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud
zastavil z důvodu nedostatku funkční příslušnosti soudu k jeho projednání (viz
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 10/2001 a 47/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, jímž je napadán výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť proti
tomuto výroku není dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí s stanovisek). Dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku může
být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci
předvídanou v ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom
vázán obsahem dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu
soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá. Námitkou, podle níž dostatečně prokázala své vlastnické právo k nemovitostem a
v opačném případě měla být dle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzvána k předložení
dalších důkazů, jakož i výtkou, že se soudy nevypořádaly se všemi (blíže
nekonkretizovanými) tvrzeními a navrženými důkazy, dovolatelka uplatňuje
dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř., které nemá u
dovolání přípustného toliko podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. k dispozici a
z nichž závěr o přípustnosti dovolání nelze učinit (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a usnesení Ústavního
soudu ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Otázka výkladu kupní smlouvy ze dne 8. prosince 1999 - jež byla soudy obou
stupňů shledána jako celek absolutně neplatnou pro rozpor s § 335 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2000, avšak dle dovolatelky neplatná není,
neboť „účastníci fakticky zamýšleli provést převod vlastnického práva až po
odpadnutí zákonné překážky převodu“ - napadené rozhodnutí zásadně právně
významným nečiní. Výklad obsahu kupní smlouvy, jak jej provedl odvolací soud, Nejvyšší soud
neshledává rozporným s hmotným právem, když plně respektuje zásady výkladu
právních úkonů určené ustanovením § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod
číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního
soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. Závěr, podle něhož není-li v kupní smlouvě, jíž se převádí více nemovitostí,
cena jednotlivých nemovitostí specifikována (a to ani odkazem na znalecký
posudek) a z povahy převáděných nemovitostí je zřejmé, že nemůže jít o stejné
ceny, platí, že je-li smlouva neplatná ohledně převodu jedné z nemovitostí, je
neplatná i v části týkající se zbývajících nemovitostí, z něhož odvolací soud
při posuzování platnosti kupní smlouvy vycházel, formuloval a odůvodnil
Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 67/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
Skutečnost, že účastníci kupní smlouvy podali návrh na vklad vlastnického
práva podle této smlouvy do katastru nemovitostí až po odpadnutí zákazu
převodu, není z pohledu posouzení platnosti této smlouvy určující, neboť
platnost právního úkonu je třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl právní úkon
učiněn (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. prosince 1986 sp. zn. 1 Cz 34/86, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, ročník 1987, pod
č. 28, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2009, sp. zn. 21 Cdo 1550/2008). Námitka, že se soudy nezabývaly otázkou ochrany dobré víry dovolatelky, která
nabyla nemovitosti od třetí osoby v dobré víře, není pro posouzení věci
významná. I kdyby totiž žalobkyně v dobré víře jednala, nebyla by tato skutečnost
dostačující pro závěr, že se vlastnicí nemovitostí stala (srov. rozsudek
velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo
1424/2006). Dovolání konečně není přípustné ani k posouzení otázky, zda „lze připustit
restituci in natura z údajně neplatného právního úkonu, aniž by byl zachován
princip funkcionálního synallagma k vrácení bezdůvodného obohacení druhého
účastníka (tj. povinnost, resp. schopnost správce konkursní podstaty vydat
bezdůvodné obohacení úpadce vzniklé soupisem do podstaty)“. Řešení předestřené
otázky není pro projednávanou věc významné, neboť se nemůže projevit v poměrech
dovolatelky; týká se pouze právního vztahu mezi úpadkyní a kupující MOTORINVEST
– EXPANDIA – GROUP, a. s., mezi nimiž byla neplatná kupní smlouva uzavřena (viz
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto
a žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady řízení
sestávají ze sazby odměny advokáta za řízení v jednom stupni (dovolací řízení)
určené podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 2.250,- Kč a z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s
připočtením náhrady za 20 % daň z přidané hodnoty celkem činí 3.060,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.