U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně Apston Capital Ltd., se sídlem v Dublinu, 4th Floor, Hannover
Building, Windmill Lane, Irsko, identifikační číslo osoby 408579, zastoupené
Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 55, PSČ 602 00,
proti žalované K. K., o neúčinnost převodu obchodního podílu, vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 252/2009, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 30 Co
325/2010-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
zástupkyně žalobkyně.
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 25.
února 2010, č. j. 12 C 252/2009-92, kterým Okresní soud v Příbrami určil, že
smlouva o převodu obchodního podílu ve společnosti ZBRANEX s. r. o.
(identifikační číslo osoby 25706713) ze dne 5. září 2006, na jejímž základě
převedla M. L. svůj obchodní podíl ve jmenované společnosti na žalovanou, je
vůči žalobkyni právně neúčinná.
Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, ohlašujíc formálně
uplatnění dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a navrhujíc, aby rozhodnutí
soudů obou stupňů byla zrušena.
Dovolání žalované Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm.
c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.
s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) -
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem,
který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání
skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku
existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního
soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal, neboť v
rovině právních argumentů je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěrech, s
nimiž je napadené rozhodnutí v souladu.
Námitkou, že žalobkyně „má vymahatelnou pohledávku de iure, avšak nemá
vymahatelnou pohledávku fakticky“, neboť dovolatelka „již od roku 2004 věděla,
že u předmětné pohledávky uplynula promlčecí doba, a nemusela v den faktického
převodu nic zkoumat“, neboť rovněž věděla, že její matka, M. L., vznese námitku
promlčení, dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, podle něhož má žalobkyně
za dlužnicí M. L. vymahatelnou pohledávku (rozuměj přiznanou rozsudkem
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. září 1998, č. j. 7 Cm 32/96-24). Výtkou, podle níž „nelze hovořit o zkrácení věřitele tam, kde věřitel již
promeškal promlčecí dobu a dlužník této skutečnosti hodlá využít“, zpochybňuje
dovolatelka závěr odvolacího soudu, podle něhož převodem obchodního podílu ve
společnosti ZBRANEX s. r. o. dlužnice M. L. objektivně zkrátila uspokojení
pohledávky žalobkyně, neboť k jejímu uspokojení nelze použít jiný majetek
dlužnice. Jak se podává z odůvodnění, odvolací soud dovoláním napadené právní závěry
opřel jednak o rozsudek ze dne 22. června 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000,
uveřejněný pod číslem 12/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve
kterém Nejvyšší soud uzavřel, že vymahatelnou pohledávkou se ve smyslu
ustanovení § 42a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“), rozumí taková pohledávka, která byla věřiteli přiznána
vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon
rozhodnutí (exekuci), jednak o rozsudek ze dne 1. prosince 2000, sp. zn. 21 Cdo
2662/99 (jenž je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu),
v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku
věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže
v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel
nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt
těchto úkonů - by se z majetku dlužníka uspokojil. Z pohledu namítaného promlčení pohledávky žalobkyně odvolací soud přiléhavě
odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2007, sp. zn. 30 Cdo
2684/2007 (jenž je veřejnosti rovněž dostupný na jeho webových stránkách), ve
kterém Nejvyšší soud, vycházeje z toho, že v řízení o neúčinnost právního úkonu
je účastníkem řízení na straně žalované osoba, s níž nebo v jejíž prospěch byl
právní úkon učiněn, a nikoli dlužník, vůči němuž má žalující věřitel
vymahatelnou pohledávku, uzavřel, že tato osoba odlišná od dlužníka není
oprávněna vznést v řízení o neúčinnost právního úkon námitku promlčení
věřitelovy pohledávky (neboť ta přísluší zásadně dlužníku). Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné být
nemůže. Pouze pro úplnost se poznamenává, že argumentaci v rozsudku sp. zn. 30 Cdo
2684/2007 Nejvyšší soud doplnil i závěrem, podle něhož námitku promlčení
věřitelovy pohledávky může osoba, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon
učiněn, uplatnit až v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci), byl-li právní úkon
dlužníka prohlášen vůči věřiteli neúčinným podle ustanovení § 42a obč.
zák,
neboť této osobě, jež je z hlediska procesního v postavení povinného, náleží i
všechna práva, která může povinný v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci)
uplatnit; mimo jiné i právo namítat promlčení pohledávky věřitele (oprávněného)
přiznané vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit
výkon rozhodnutí (exekuci).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto,
čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom
stupni (dovolací řízení), jež podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1,
§ 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 2.250,- Kč, a z paušální
částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. S
připočtením náhrady za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč tak Nejvyšší
soud přiznal žalobkyni k tíži žalované částku 3.060,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července
2009) se podává z bodu 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 21. prosince 2011
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu