USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce Brátová a Krejčí, v. o. s., se sídlem ve Stříbře, Americká 1304, PSČ
349 01, identifikační číslo osoby 29103461, jako insolvenčního správce dlužníka
V. Č., narozeného XY, zastoupeného Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, se sídlem v
Praze, Domažlická 1256/1, PSČ 130 00, proti žalovanému CASPER UNION s. r. o.,
se sídlem v Praze 6, náměstí Borise Němcova 510/3, PSČ 160 00, identifikační
číslo osoby 24830801, zastoupenému Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se
sídlem v Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00, o zaplacení 250 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 31/2012, o
dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince
2021, č. j. 4 Cmo 156/2021-429, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Usnesením ze dne 23. srpna 2021, č. j. 49 Cm 31/2012-411, Krajský
soud v Plzni zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobce domáhal po žalovaném
zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku); dále uložil žalobci
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 157 721,96 Kč (bod II.
výroku).
2. Usnesením ze dne 6. října 2021, č. j. 49 Cm 31/2012-416, soud prvního
stupně opravil záhlaví svého usnesení ze dne 23. srpna 2021 tak, že doplnil
údaj označující žalobce jako insolvenčního správce dlužníka V. Č., narozeného
XY (dále jen „dlužník“).
3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
usnesením potvrdil (opravné) usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. října 2021
(první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobou ze dne 23. února 2012 se
žalobce domáhal zaplacení částky 250 000 Kč (původně proti JUDr. Jitce Wolfové,
soudní exekutorce, jako žalované 1/ a právnímu předchůdci nynějšího žalovaného
jako žalovanému 2/) s tvrzením, že v rámci exekuce na majetek dlužníka vymohla
JUDr. Jitka Wolfová ve prospěch právního předchůdce nynějšího žalovaného částku
250 000 Kč, a protože se tak stalo až po zahájení insolvenčního řízení na
majetek dlužníka, měla být vymožená částka složena do jeho majetkové podstaty.
V žalobě se žalobce označil „Brátová a Krejčí, v. o. s., IČO 29103461, sídlem
Americká 1304, 349 01 Stříbro“, tedy nikoliv jako insolvenční správce dlužníka.
Ve svém druhém podání ze dne 27. září 2012 však již žalobce doplnil údaj o tom,
že vystupuje jako insolvenční správce dlužníka, a soud prvního stupně při
jednání dne 12. února 2013 výslovně uvedl, že nedostatek v označení žalobce
považuje za zhojený. Navzdory tomu však soud prvního stupně označil žalobce v
usnesení ze dne 23. srpna 2021 toliko jako právnickou osobu bez údaje, že se
jedná o insolvenčního správce dlužníka.
5. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že z obsahu žaloby bylo zcela
zřejmé, že žalobce vymáhá nárok jako správce majetkové podstaty dlužníka,
ačkoliv tomu neodpovídalo jeho označení v žalobě. Tento nedostatek však byl
nejpozději při jednání u soudu prvního stupně dne 12. února 2013 odstraněn. Na
soudu prvního stupně pak bylo, aby též on ve svých rozhodnutích žalobce
označoval v souladu s jeho postavením ve sporu, které ostatně muselo být
každému, tedy i žalované straně, z obsahu žaloby zřejmé od samého počátku.
6. Soud prvního stupně tak podle odvolacího soudu postupoval správně,
když svou zjevnou chybu v označení žalobce opravil postupem podle § 164 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
7. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které
(posuzováno podle obsahu) směřuje proti prvnímu výroku rozhodnutí, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené
rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu a spolu s ním i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž
neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší
soud podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Učinil tak
proto, že oproti mínění dovolatele je napadené rozhodnutí v posouzení
předpokladů pro vydání opravného usnesení v souladu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu.
9. Podmínkou opravy rozhodnutí jsou pochybení zcela zřejmá, k nimž došlo
zjevným a okamžitým selháním buď v duševní, nebo mechanické činnosti osoby, za
jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozhodnutí, a jež jsou pro
každého snadno poznatelná. Nemusí jít jen o chyby v psaní a počtech, ale i o
chyby obdobného původu, jejichž zřejmost vyplývá zejména z porovnání výroku
rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (srov.
rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. září 1968, sp. zn. 2 Cz
57/68, uveřejněné pod číslem 37/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 879/98,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročník 2000, pod číslem 89).
10. Opravou (dle § 164 o. s. ř.) lze napravit také všechny zřejmé
nesprávnosti, které představují rozpor mezi zněním rozhodnutí, jak bylo
vyhlášeno, a jeho písemným vyhotovením. Nelze však provést opravu výroku
rozhodnutí tak, že by došlo k jeho změně; opravou nemůže být kupř. měněn výrok,
v němž v důsledku pochybení nedošlo k rozhodnutí o celém předmětu řízení, ani
výrok, u něhož není v důsledku jeho nejasnosti a neurčitosti jisto, jak byl
míněn (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 879/98).
11. Nejvyšší soud již vysvětlil, za jakých podmínek bude postižitelný
osobní majetek insolvenčního správce výkonem rozhodnutí nebo exekucí, a sice že
§ 40a část věty za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenčního zákona), se uplatní (a osobní majetek insolvenční správce
bude postižitelný výkonem rozhodnutí nebo exekucí), jestliže v incidenčním
sporu nebo v jiném sporu, kterého se insolvenční správce účastní místo dlužníka
(pro pohledávky nebo jiná práva, která se týkají majetkové podstaty nebo která
mají být uspokojena z majetkové podstaty), bylo proti insolvenčnímu správci
vydáno rozhodnutí (jiný exekuční titul), jímž mu bylo uloženo pořádkové
opatření, nebo rozhodnutí (jiný exekuční titul), jímž mu bylo separátně (vedle
výroku o nákladech řízení mezi účastníky) uloženo hradit náklady řízení, které
by jinak nebyly vznikly a které způsobil svým zaviněním, nebo které vznikly
náhodou, která se mu přihodila (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září. 2017,
sp. zn. 29 Cdo 2446/2017).
12. Stejně tak již Nejvyšší soud objasnil, že označení žalovaného jako
insolvenčního správce dlužníka (v případě, kdy je vyvozována osobní majetková
odpovědnost fyzické osoby za škodu nebo jinou újmu způsobenou při výkonu funkce
insolvenčního správce) zakládá vadu žaloby, jelikož obsahuje rozpor mezi tím,
čeho se žalobce po skutkové stránce domáhá, a tím, že žalovaný je označen jako
představitel majetkové podstaty dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016). Z uvedeného pravidla lze dovodit, že
rovněž rozpor mezi označením žalobce (absencí údaje o tom, že vystupuje jako
insolvenční správce dlužníka) a tím, čeho se žalobce po skutkové stránce domáhá
(vydání plnění do majetkové podstaty dlužníka), zakládá vadu žaloby.
13. Závěry odvolacího soudu se výše shrnuté judikatuře nijak neprotiví.
Neoznačil-li se žalobce v žalobě jako insolvenční správce dlužníka, ačkoliv z
obsahu žaloby bylo zřejmé, že žalobu podává jako insolvenční správce dlužníka,
šlo o vadu žaloby, kterou však žalobce v průběhu řízení (při jednání u soudu
prvního stupně dne 12. února 2013; č. l. 113 p. v.) řádně odstranil. Soud
prvního stupně následně s žalobcem nadále jednal jako s insolvenčním správcem
dlužníka, což se mělo projevit i v záhlaví jeho usnesení o zastavení řízení ze
dne 23. srpna 2021. Nestalo-li se tak, šlo o zřejmou nesprávnost v označení
žalobce, odstranitelnou postupem podle § 164 o. s. ř.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2022
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu