29 Cdo 2446/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Tomáše Brauna v exekuční věci
oprávněného Mysliveckého spolku Kateřinky, se sídlem v Mníšku, Mníšecká 173,
PSČ 463 31, identifikační číslo osoby 22862293, zastoupeného Mgr. Pavlem
Drumevem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, PSČ 110 00, proti
povinnému KOPPA, v. o. s., se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, PSČ 460 01,
identifikační číslo osoby 25428578, zastoupenému Mgr. Kateřinou Korpasovou,
advokátkou, se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, PSČ 460 01, pro částku
122.416,60 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené
u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 70 EXE 60313/2016 a u soudního
exekutora JUDr. Milana Suchánka, Exekutorský úřad Praha 9, se sídlem v Praze 9,
Pod Pekárnami 245/10, PSČ 190 00, pod sp. zn. 085 EX 4903/16, o dovolání
oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci
ze dne 20. ledna 2017, č. j. 83 Co 451/2016-62, takto:
I. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v
Liberci ze dne 20. ledna 2017, č. j. 83 Co 451/2016-62, se odmítá v rozsahu, v
němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil
usnesení soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku o nákladech exekučního
řízení a o nákladech exekuce, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti druhému
výroku o nákladech odvolacího řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Liberci (dále jen „okresní soud“) usnesením ze dne 26. září
2016, č. j. 70 EXE 60313/2016-52:
[1] Zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 9
JUDr. Milanem Suchánkem (dále jen „soudní exekutor“) [pod sp. zn. 085 EX
4903/16], na základě pověření okresního soudu ze dne 5. května 2016, č. j. 70
EXE 60313/2016-15 (bod I. výroku). [2] Uložil oprávněnému (Mysliveckému spolku Kateřinky) zaplatit povinnému
[KOPPA, v. o. s. (dále též jen „veřejná obchodní společnost“)] do 3 dnů od
právní moci usnesení na náhradě nákladů exekučního řízení částku 8.010,20 Kč
(bod II. výroku). [3] Uložil oprávněnému zaplatit k rukám soudního exekutora do 3 dnů od právní
moci usnesení na náhradě nákladů exekuce částku 7.865 Kč (bod III. výroku). Okresní soud vyšel z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 18. května 2012, č. j. KSLB 76 INS 22654/2011-A-29,
zjistil Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci úpadek dlužníka JUDr. Ing. J. J., LL. M., Ph. D. (dále jen „J. J.“), prohlásil konkurs na majetek
dlužníka, s tím, že bude řešen jako konkurs nepatrný a insolvenčním správcem
dlužníka ustanovil veřejnou obchodní společnost. [2] Exekučním návrhem ze dne 13. dubna 2016 žádal oprávněný o nařízení exekuce
vůči veřejné obchodní společnosti coby povinnému na základě rozsudku okresního
soudu ze dne 8. ledna 2015, č. j. 13 C 123/2013-103 (jenž se stal vykonatelným
28. února 2015), coby exekučního titulu. [3] V exekučním titulu je povinný označen jako KOPPA, v. o. s., insolvenční
správce dlužníka J. J. [4] Veřejná obchodní společnost se návrhem ze dne 21. května 2016, doplněným
dne 23. května 2016, domáhala zastavení exekuce pro nepřípustnost. Na tomto základě dospěl okresní soud - vycházeje z ustanovení § 142, § 147 a §
268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), z ustanovení § 40a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a z ustanovení § 36 odst. 3 a 4
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního
řádu), a o změně dalších zákonů - k následujícím závěrům:
[1] V exekučním řízení je rozhodující, čí majetek má být exekvován. Z
exekučního titulu ani exekučního spisu neplyne, že by pohledávka nákladů
nalézacího řízení (pro niž byla vedena exekuce) byla „pohledávkou shora
označeného povinného“ (správně pohledávkou, k jejíž úhradě je povinna veřejná
obchodní společnost). [2] Jde o náklady řízení vzniklé ohledně pohledávky týkající se majetkové
podstaty, jejichž vznik nezavinil insolvenční správce. [3] Podle exekučního titulu jde o náklady uložené neúspěšnému účastníku řízení
podle § 142 o. s. ř., nikoli o náklady, které zavinil insolvenční správce podle
§ 147 o. s. ř. [4] Z rozsudku (exekučního titulu) nevyplývá, že by šlo o šikanózní výkon
práva; náklady nelze považovat za „zaviněné“ jen proto, že insolvenční správce
neúspěšně vymáhal „majetek za podstatou“. [5] Pohledávka „za podstatou“ může být uspokojena v exekučním řízení jedině z
„majetku konkursní podstaty“, jehož vlastníkem zůstává i po prohlášení konkursu
„úpadce“.
Taková pohledávka nemůže být uspokojena z majetku „správce“. [6] Podle závěrů obsažených v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
28. listopadu 2003, sp. zn. 21 Co 528/2003 [jde o usnesení uveřejněné pod
číslem 2/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 2/2005“)], a
v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2009, sp. zn. 20 Cdo 4699/2008
[usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže)
dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu] nelze vést exekuci na
majetek správce; jde-li o pohledávku za podstatou, je povinným subjektem vždy
úpadce. Okresnímu soudu tedy nezbylo, než zastavit exekuci podle § 268 odst. 1
písm. h/ o. s. ř. K odvolání oprávněného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
usnesením ze dne 20. ledna 2017, č. j. 83 Co 451/2016-62:
[1] Potvrdil usnesení okresního soudu (první výrok). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(druhý výrok). Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím
závěrům:
[1] V dané věci vede soudní exekutor exekuci k vymožení pohledávky ve výši
122.416,60 Kč přiznané oprávněnému rozsudkem okresního soudu ze dne 8. ledna
2015. Tímto rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce KOPPA, v. o. s., insolvenční správce dlužníka J. J., domáhal proti žalovanému Kateřinkám,
o. s. (nyní Mysliveckému spolku Kateřinky) zaplacení částky 1.800.000 Kč a
uložil žalobci zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradě
nákladů řízení částku 122.416,60 Kč. [2] V exekučním řízení je tedy vymáhána pohledávka přiznaná exekučním titulem
proti insolvenčnímu správci. Jde o pohledávku za majetkovou podstatou (§ 168
odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), která se uspokojuje z majetkové
podstaty (§ 203 odst. 3 insolvenčního zákona); otázkou je, zda takovou
pohledávku lze vymáhat proti insolvenčnímu správci. [3] Judikatura se již dříve ustálila na závěru, že v případech, kdy byla
exekučním titulem přiznána pohledávka proti správci konkursní podstaty a jde-li
o pohledávku za podstatou, nemůže být výkonem rozhodnutí nebo exekucí nikdy
postižen osobní majetek správce konkursní podstaty a pasivně legitimován při
nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) je úpadce. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněný pod číslem 63/2009
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 63/2009“), nebo usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4699/2008 a R 2/2005 (na něž přiléhavě odkázal
okresní soud). Tyto závěry platí i pro pohledávky za podstatou přiznané proti
insolvenčnímu správci dlužníka, jelikož ani insolvenční zákon na nich nic
nezměnil. [4] Ustanovení § 40a insolvenčního zákona výslovně zakotvuje pravidlo, že nelze
exekučně postihnout osobní majetek insolvenčního správce na základě exekučních
titulů směřujících proti insolvenčnímu správci, jde-li o pohledávky nebo jiná
práva, která se týkají majetkové podstaty nebo která mají být uspokojena z
majetkové podstaty. Povinným je v takových případech zásadně „úpadce“.
Výjimka
se týká pouze pořádkových opatření uložených insolvenčnímu správci (§ 81
insolvenčního zákona) a nákladů řízení uložených hradit insolvenčnímu správci,
jde-li o náklady řízení, které způsobil svým zaviněním nebo které vznikly
náhodou, která se mu přihodila (§ 202 odst. 2 insolvenčního zákona). Jde o tzv. „separované náklady“, tedy o případy, kdy je insolvenčnímu správci uloženo
hradit náklady řízení, které způsobil (ať již zaviněně nebo jen náhodou, která
se mu přihodila), bez ohledu na výsledek řízení. Jde např. o náklady vzniklé
protistraně s marnou cestou k jednání tím, že se insolvenční správce nedostavil
k jednání, ke kterému byl řádně obeslán, bez důvodné a včasné omluvy, a jednání
muselo být proto odročeno apod. Takovými náklady však nejsou ty, které bylo
uloženo hradit insolvenčnímu správci v řízení, v němž neúspěšně vymáhal
pohledávku do majetkové podstaty „úpadce“. V takovém případě nelze vést dle §
40a insolvenčního zákona exekuci na majetek insolvenčního správce, jenž se v
nalézacím řízení nedomáhal svých práv jako kterákoli jiná fyzická či právnická
osoba, ale hájil zájmy majetkové podstaty, jejímž vlastníkem je i nadále
„úpadce“ [nikoliv insolvenční správce, který za „úpadce“ v době po prohlášení
konkursu pouze vykonává dispoziční práva k majetkové podstatě (§ 229 odst. 3
písm. c/ insolvenčního zákona)]. [5] Je-li tedy na základě exekučního titulu směřujícímu proti KOPPA, v. o. s.,
insolvenčnímu správci dlužníka J. J., vedena exekuce proti insolvenčnímu
správci (a nikoliv proti „úpadci“) pro vymožení pohledávky za majetkovou
podstatou (která má být uspokojena z majetkové podstaty), pak je exekuce
nepřípustná, neboť je vedena proti osobě, která není pasivně legitimována. Okresní soud proto postupoval správně, jestliže k návrhu povinného zastavil
exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podal
oprávněný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237
zákona o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní
otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech
souvislostech vyřešena, konkrétně otázky zavinění insolvenčního správce z
hlediska ustanovení § 40a insolvenčního zákona (části věty za středníkem).
Konkrétně dovolatel uvádí, že náklady, jež mu vznikly v nalézacím soudním
řízení, vznikly výlučně zaviněním insolvenčního správce (povinného) minimálně
pro jeho nedbalost. Insolvenční správce totiž zahájil soudní řízení nedůvodně a
v rozporu s názorem dlužníka, ač si byl vědom toho, že majetková podstata
nedisponuje dostatečnými prostředky ke krytí případných nákladů protistrany
(oprávněného), a nepodmínil podání žaloby složením odpovídající zálohy na krytí
těchto případných nákladů jednotlivými věřiteli. Takto vzniklé náklady je tedy
možné vymáhat v exekučním řízení přímo na insolvenčním správci, neboť jde o
výjimku dle § 40a části věty za středníkem insolvenčního zákona. Dovolatel
nesouhlasí s názorem, že označené ustanovení pouze odpovídá ustanovení § 147 o.
s. ř. o „separovaných nákladech“, tedy pouze případům, kdy je insolvenčnímu
správci bez ohledu na výsledek řízení uloženo hradit náklady řízení, které
způsobil. Míní, že ustanovení § 40a části věty za středníkem insolvenčního
zákona má a musí mít širší obsah a rozsah, jelikož nelze připustit výklad,
podle kterého insolvenční správce (zvláště, je-li si vědom nedostatečnosti
majetkové podstaty) podá „zcela nedůvodnou (šikanózní)“ žalobu, aniž by nesl
jakoukoli odpovědnost. Odtud dovolatel dovozuje, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s.
ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v této věci. V dané věci může být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (nejde o žádný z případů uvedených v § 238a o. s. ř.), které určuje, že není-li
stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Dle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání
požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.,
je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo i důvody rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu
2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Dovolatel výslovně podal dovolání proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu,
tedy i proti druhému výroku napadeného usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o
nákladech odvolacího řízení, a proti té části prvního výroku napadeného
usnesení, jíž odvolací soud potvrdil usnesení okresního soudu v bodě II. výroku
(o nákladech exekučního řízení) a v bodě III. výroku (o nákladech exekuce). Ve
vztahu k těmto výrokům však přípustnost dovolání nijak nevymezil (dovolání je
argumentačně ignoruje a na řešení dovolatelem předestřené právní otázky právní
posouzení věci ohledně těchto výroků ani nespočívá). Nejvyšší soud tudíž v
tomto rozsahu dovolání bez dalšího odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř., neboť potud nelze pokračovat v dovolacím řízení (pro vadu
spočívající v nevymezení přípustnosti dovolání). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného
usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení okresního soudu ve výroku o
zastavení exekuce, je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky
dovolatelem předestřené a dovolacím soudem v insolvenčních souvislostech
nezodpovězené. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 36 exekučního řádu proti jinému, než kdo je v rozhodnutí
označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen
jako oprávněný, lze vést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla
povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu (odstavec 3). Přechod povinnosti nebo přechod či převod práva lze prokázat jen listinou
vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z
právního předpisu (odstavec 4). Dle ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak,
použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Ustanovení § 55 exekučního řádu dále určuje, že o zastavení exekuce rozhodne
exekutor i bez návrhu, souhlasí-li se zastavením oprávněný. Nesouhlasí-li
oprávněný, požádá exekutor o zastavení exekuční soud, který při rozhodování
postupuje podle odstavce 5 (odstavec 4). O zastavení exekuce může rozhodnout
exekuční soud i bez návrhu (odstavec 5). Podle ustanovení § 147 o. s. ř. účastníku nebo jeho zástupci může soud uložit,
aby hradili náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je
způsobili svým zaviněním nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se
jim přihodila (odstavec 1). Soud může uložit svědkům, fyzickým osobám uvedeným
v § 126a, znalcům, tlumočníkům nebo těm, kteří při dokazování měli nějakou
povinnost, jestliže zavinili náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, aby
je nahradili účastníkům (odstavec 2). Z ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. vyplývá, že výkon rozhodnutí bude
zastaven i tehdy, je-li nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který
rozhodnutí nelze vykonat. Podle ustanovení § 40 insolvenčního zákona insolvenční správce jedná svým
jménem na účet dlužníka, pokud na něho přešlo oprávnění nakládat s majetkovou
podstatou. Označuje se způsobem, z něhož je patrno, že tak činí při výkonu
funkce insolvenčního správce; součástí jeho označení je i nezaměnitelné
označení dlužníka, s jehož majetkovou podstatou nakládá (odstavec 1). Jednáním
podle odstavce 1 jsou zejména právní úkony, jimiž insolvenční správce zpeněžuje
majetkovou podstatu nebo s ní jinak nakládá, a jeho úkony v incidenčních
sporech, jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka (odstavec
2).
Dle ustanovení § 40a insolvenčního zákona na základě rozhodnutí a jiných
exekučních titulů vzniklých v průběhu insolvenčního řízení proti insolvenčnímu
správci pro pohledávky nebo jiná práva, která se týkají majetkové podstaty nebo
která mají být uspokojena z majetkové podstaty, nelze vést výkon rozhodnutí na
majetek insolvenčního správce; to neplatí, jde-li o pořádková opatření uložená
insolvenčnímu správci v souvislosti s takovými řízeními, a o rozhodnutí, jimiž
bylo insolvenčnímu správci uloženo nahradit náklady řízení, které způsobil svým
zaviněním nebo které vznikly náhodou, která se mu přihodila. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení v době vydání
napadeného usnesení (a ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního
zákona i v době vydání exekučního titulu). Úvodem budiž poznamenáno, že ačkoliv bylo ustanovení § 40a vtěleno do
insolvenčního zákona až s účinností od 1. ledna 2014 [novelou insolvenčního
zákona provedenou zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění
pozdějších předpisů], není pravidlo v něm obsažené insolvenčnímu právu nové. Jak se (totiž) podává z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 294/2013
Sb. [vládní návrh tohoto zákona projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu
České republiky ve svém 6. volebním období (2010 - 2013) jako tisk č. 929/0],
konkrétně ze zvláštní části důvodové zprávy k bodům 19 a 155 (§ 40a a § 267
odst. 3), pravidlo formulované v novém § 40a se převzalo (přesunulo) z
dosavadního ustanovení § 267 odst. 3 insolvenčního zákona (kde se dosud
prosazovalo jen pro konkurs), když veřejná konzultace ozřejmila, že jde o
pravidlo obecně platné bez zřetele ke zvolenému způsobu řešení dlužníkova
úpadku. Text obsažený dosud v § 267 odst. 3 insolvenčního zákona byl z týchž
příčin vypuštěn. Insolvenční správce vystupuje v insolvenčním řízení jako zvláštní procesní
subjekt (§ 9 písm. d/ insolvenčního zákona), který je v insolvenčním řízení
vedeném na majetek dlužníka, jehož úpadek byl řešen konkursem (§ 4 odst. 1
písm. a/, odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona), ve vztahu k majetkové
podstatě dlužníka osobou s dispozičními oprávněními (§ 229 odst. 3 písm. c/, §
246 odst. 1 insolvenčního zákona). Zjednodušeně řečeno je správcem cizího
majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných
osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na
dlužníkův majetek (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, který byl na jednání
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jež se konalo 17. května 2017, schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Tam, kde na insolvenčního správce přešlo oprávnění nakládat s majetkovou
podstatou (jako je tomu při řešení úpadku dlužníka konkursem), jedná
insolvenční správce svým jménem na účet dlužníka (§ 40 odst.
1 insolvenčního
zákona), přičemž k takovým jednáním patří i jeho úkony v incidenčních sporech,
jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka (§ 40 odst. 2
insolvenčního zákona). Již z toho, že insolvenční správce činí úkony v incidenčních sporech, jakož i v
dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka, „na účet dlužníka“,
jednoznačně vyplývá, že nároky, k jejichž (s)plnění byl v těchto sporech
zavázán „jako insolvenční správce dlužníka,“ nemohou (nesmějí) být uspokojovány
(exekučně vymáhány) z osobního majetku insolvenčního správce. Jak správně rozpoznal odvolací soud (srov. jeho poukaz na R 2/2005 a R
63/2009), stejné postavení (jako dnes insolvenční správce) měl v poměrech
upravených zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do
31. prosince 2007, správce konkursní podstaty úpadce. Zákaz obdobný tomu, jenž
se nyní nachází v § 40a insolvenčního zákona, však v zákoně o konkursu a
vyrovnání nebyl obsažen, což (při nepochopení postavení správce konkursní
podstaty některými obecnými soudy) vedlo k nutnosti řešit předmětnou otázku
judikatorně (R 2/2005, R 63/2009). Úpravou obsaženou v době od přijetí
insolvenčního zákona do 31. prosince 2013 v § 267 odst. 3 insolvenčního zákona
(pro konkurs) a v době od 1. ledna 2014 v § 40a insolvenčního zákona (pro
všechny způsoby řešení úpadku dlužníka) tedy zákonodárce
„vysvětlil“ („doplnil“), jak se úkony, jež insolvenční správce v incidenčních
sporech, jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka, „činí na
účet dlužníka“, promítají na poli vykonávacího řízení (nebo exekučního řízení),
jestliže z těchto sporů vzešla v průběhu insolvenčního řízení rozhodnutí a jiné
exekuční tituly proti insolvenčnímu správci pro pohledávky nebo jiná práva,
která se týkají majetkové podstaty nebo která mají být uspokojena z majetkové
podstaty. Úprava obsažená v § 40a části věty za středníkem insolvenčního zákona
nedovoluje soudu výkonu rozhodnutí nebo exekučnímu soudu (případně jinému k
tomu povolanému exekučnímu orgánu) jinou interpretaci exekučního titulu (při
zkoumání, čí majetek lze podle exekučního titulu postihnout výkonem rozhodnutí
nebo exekucí), nýbrž respektuje fakt, že v incidenčním sporu nebo v jiném
sporu, kterého se insolvenční správce účastní místo dlužníka (pro pohledávky
nebo jiná práva, která se týkají majetkové podstaty nebo která mají být
uspokojena z majetkové podstaty), může být vydáno (vydává se) též rozhodnutí,
které má sankční povahu (postihuje osoby, které v řízení vystupují za účastníka
řízení, aniž by takový postih měl jít k tíži účastníka řízení). V civilním
soudním řízení se takový postup projevuje především úpravou obsaženou v § 53 o. s. ř. co do pořádkových opatření a v § 147 o. s. ř. pro hrazení nákladů řízení,
„které by jinak nebyly vznikly“, jestliže je taková osoba způsobila svým
zaviněním nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se jí přihodila.
Ustanovení § 40a části věty za středníkem insolvenčního zákona se tedy uplatní
(a osobní majetek insolvenční správce bude postižitelný výkonem rozhodnutí nebo
exekucí), jestliže v incidenčním sporu nebo v jiném sporu, kterého se
insolvenční správce účastní místo dlužníka (pro pohledávky nebo jiná práva,
která se týkají majetkové podstaty nebo která mají být uspokojena z majetkové
podstaty), bylo proti insolvenčnímu správci vydáno rozhodnutí (jiný exekuční
titul), jímž mu bylo uloženo pořádkové opatření nebo, rozhodnutí (jiný exekuční
titul), jímž mu bylo separátně (vedle výroku o nákladech řízení mezi účastníky)
uloženo hradit náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly a které způsobil
svým zaviněním, nebo které vznikly náhodou, která se mu přihodila. V dané věci je exekučním titulem rozsudek okresního soudu ze dne 8. ledna 2015,
podle kterého insolvenční správce dlužníka neúspěšně vymáhal vrácení půjčky,
kterou měl dovolateli (údajně) poskytnout dlužník, konkrétně druhý výrok tohoto
rozsudku, jímž soud uložil žalobci (insolvenčnímu správci dlužníka) nahradit
žalovanému (dovolateli) v určené lhůtě náklady řízení ve výši 122.460,60 Kč. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn (v rozsudku) poukazem (jen) na ustanovení
§ 142 odst. 1 o. s. ř. Na tomto základě lze uzavřít, že předmětná věc je (oproti mínění dovolatele)
vzorovým příkladem toho, že oprávněný z exekučního titulu (dovolatel) podal
exekuční návrh proti insolvenčnímu správci dlužníka (jako povinnému) za účelem
postižení osobního majetku insolvenčního správce ve zjevném rozporu s
ustanovením § 40 a § 40a insolvenčního zákona. Exekuční titul (rozsudek
okresního soudu) totiž neobsahuje žádný výrok, který by oprávněnému
(dovolateli) umožňoval takovou exekuci vést podle ustanovení § 40a části věty
za středníkem insolvenčního zákona. Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže
přitakal závěru okresního soudu, že byl důvod zastavit exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., jelikož byla nesprávně vedena (mimo situace, kdy je to
přípustné) proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný (§ 36
exekučního řádu). Tvrdí-li dovolatel že nelze připustit výklad (§ 40a insolvenčního zákona),
podle kterého insolvenční správce (zvláště, je-li si vědom nedostatečnosti
majetkové podstaty) podá „zcela nedůvodnou (šikanózní)“ žalobu, aniž by nesl
jakoukoli odpovědnost, pak jde o argumentaci založenou na nepochopení úpravy
odpovědnosti insolvenčního správce za řádný výkon funkce. Ta je obsažena
(především) v ustanovení § 37 insolvenčního zákona. Má-li dovolatel za to, že
vedením sporu, jenž vyústil ve vydání exekučního titulu, insolvenční správce
porušil některou z povinností, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím
soudu, nebo že tím nepostupoval s odbornou péčí, a způsobil mu tak škodu nebo
jinou újmu, může se náhrady takové škody nebo jiné újmy domáhat vůči subjektu,
jenž byl (je) insolvenčním správcem v nalézacím řízení (k vymezení odpovědnosti
insolvenčního správce srov. dále opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn.
29
ICdo 49/2014); úprava obsažená v § 40a části věty za středníkem insolvenčního
zákona náhradou těchto postupů není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti té části prvního výroku napadeného usnesení, kterou
odvolací soud potvrdil usnesení okresního soudu ve výroku o zastavení exekuce,
zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 (co do zamítnutí) a 146 odst. 3 (co do odmítnutí) o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a zamítnuto a u povinného žádné prokazatelné
náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. září 2017
JUDr.
Zdeněk K r č m á ř
předseda
senátu