20 Cdo 4699/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněného J. V., zastoupeného advokátkou, proti povinnému Ing.
T. P., správci konkursní podstaty úpadce D., a. s., zastoupenému advokátem, pro
67.658,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 9
Nc 1893/2007, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně,
pobočky v Jihlavě, ze dne 10. července 2008, č. j. 12 Co 405/2008-15, takto:
I. Dovolání proti výroku usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze
dne 10. července 2008, č. j. 12 Co 405/2008-15, jímž bylo změněno usnesení
Okresního soudu v Třebíči ze dne 12. prosince 2007, č. j. 9 Nc 1893/2007-5,
tak, že návrh na nařízení exekuce byl zamítnut, se zamítá.
II. Dovolání proti výrokům usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě,
ze dne 10. července 2008, č. j. 12 Co 405/2008-15, jimiž bylo rozhodnuto o
nákladech odvolacího řízení a o nákladech exekuce, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, usnesením ze dne 10. 7. 2008,
č. j. 12 Co 405/2008-15, změnil usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 12.
12. 2007, č. j. 9 Nc 1893/2007-5, jímž byla nařízena exekuce podle rozsudku
Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. 12. 2005, č. j. 5 C 240/2005-39, k
uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 67.658,10 Kč s příslušenstvím a
nákladů předcházejícího řízení ve výši 20.411,- Kč, „jakož i povinnosti
povinného uhradit oprávněnému jeho náklady účelně vynaložené k vymáhání nároku
(náklady oprávněného) a soudním exekutorovi pověřenému provedení exekuce s tím,
že jejich výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím v příkazu k úhradě
nákladů exekuce (§ 87, § 88 exekučního řádu)“, a jejímž provedením byla
pověřena soudní exekutorka, tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, a
oprávněnému uložil nahradit povinnému náklady odvolacího řízení a soudní
exekutorce náklady exekuce. Odvolací soud shledal důvodnou námitku povinného o
nedostatku věcné pasivní legitimace, neboť i když exekuční titul směřuje proti
správci konkursní podstaty, je v řízení pasivně legitimován úpadce, jehož
majetek, dříve patřící do konkurzní podstaty, má být postižen.
Proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání z
důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že v návrhu na
nařízení exekuce vycházel z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. 12.
2005, č. j. 5 C 240/2005-39, v němž byl chybně (v rozporu s právem) označen
žalovaný (povinný), avšak soud prvního stupně jej na nemožnost nařízení exekuce
neupozornil a exekuci nařídil, aniž jej vyzval k doplnění návrhu či návrh
odmítl. Odvolacímu soudu pak vytýká, že se nevypořádal s tím, že návrh na
řízení exekuce podal zcela v souladu s exekučním titulem. Navrhl, aby dovolací
soud napadené usnesení zrušil v plném rozsahu a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Dovolání (ve věci samé) – přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c) a
odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 130 zákona č.
120/2001 Sb. – není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen
hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva
procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V otázce, kdo je pasivně legitimován v exekučním řízení pro vymožení
pohledávky přiznané exekučním titulem vůči správci konkursní podstaty, byla
soudní praxe usměrněna usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.
11. 2003, sp. zn. 21 Co 528/2003, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 1, ročník 2005 pod č. 2, v němž byl vysloven a odůvodněn závěr,
že pasivně legitimovaným je v tomto případě úpadce, neboť i pohledávka za
podstatou může být uspokojena jedině z majetku konkursní podstaty (jehož
vlastníkem zůstává i po prohlášení konkursu úpadce), nikoli z majetku správce
(srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo
17/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005 pod č. 147,
event. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3547/2008).
Závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace povinného je tudíž
nesprávný.
Rovněž namítanou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., spočívající
podle dovolatele v tom, že jej soud prvního stupně „na nemožnost nařízení
exekuce neupozornil“ a exekuci nařídil, aniž „jej vyzval k doplnění návrhu či
návrh odmítl“, dovolací soud neshledal, neboť poučení oprávněného o tom, proti
komu (jakému subjektu) má podat návrh na řízení exekuce, přesahuje poučovací
povinnost soudu podle § 5 o. s. ř. a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků
řízení (srov. např. rozhodnutí publikované v časopise Právní rozhledy č. 5/93,
str. 169, či nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu sv. 10, č. 18, s. 403). Označil-li oprávněný v návrhu na
nařízení exekuce jako povinného správce konkurzní podstaty úpadce a nikoliv
úpadce, nejedná se o vadu podání (vadu v označení účastníka řízení), k jejímuž
odstranění by bylo třeba oprávněného vyzvat postupem podle ustanovení § 43 o.
s. ř.
Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. není dovolání proti
výrodku odvolacího soudu o nákladech exekuce přípustné proto, že usnesení o
nákladech řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, v jejich taxativních výčtech
uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1
o. s. ř., neboť usnesení o nákladech exekuce (stejně jako usnesení o nákladech
řízení) není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
č. 5, ročník 2005, pod poř. č. 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.
2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4).
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů podle § 241 a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. ve výroku,jímž bylo
usnesení soudu prvního stupně změněno, správné, Nejvyšší soud ČR dovolání
oprávněného v tomto rozsahu podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.
zamítl. V části týkající se nákladů odvolacího řízení a nákladů exekuce pak
dovolání podle § 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť povinnému, jež by měl
na jejich náhradu právo, žádné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. července 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu