U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a Mgr. Milana Poláška v právní věci
navrhovatele Ing. Z. Z., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kupkou, advokátem, se
sídlem v Ostravě, Tichá 464/1, PSČ 721 00, za účasti 1) Ing. J. T., 2) A. Z.,
3) Z.G.R. – SAXA, spol. s r. o., se sídlem v Karviné – Fryštátě, U Tratě
1921/4, PSČ 733 01, identifikační číslo osoby 25852892, a 4) Mgr. M. Z., o
neplatnost plné moci, určení, že navrhovatel je společníkem společnosti, a
vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 164/2008, o dovolání navrhovatele proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2013, č. j. 8 Cmo 339/2012-458,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. května 2012, č. j. 24 Cm
164/2008-405, zamítl návrh o určení, že právní úkon navrhovatele směřující k
udělení plné moci ze dne 25. května 2004, jímž navrhovatel zmocnil A. Z. ke
všem úkonům souvisejícím s převodem jeho obchodního podílu ve společnosti
Z.G.R. – SAXA, spol. s r. o. (dále jen „obchodní podíl“ a „společnost“) na
valné hromadě konané 31. května 2004 (dále jen „valná hromada“) na B. Z., k
zastupování navrhovatele na valné hromadě, k podpisu smlouvy o převodu
obchodního podílu a přijetí návrhu na zápis do obchodního rejstříku, je
neplatný (výrok I.), zamítl návrh na určení, že navrhovatel je společníkem
společnosti s vkladem 1.295.000,- Kč, rozsahem splacení 100 % a výší obchodního
podílu 42,18 % (výrok II.), zamítl návrh na určení, že všechna usnesení přijatá
na valné hromadě jsou neplatná (výrok III.), zamítl návrh na určení, že Ing. J. T. se nestal k 24. září 2003 jednatelem společnosti (výrok IV.), a rozhodl o
nákladech řízení (výroky V. – VIII.). Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu
prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý
výrok). Dovolání navrhovatele proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné
jen podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Přípustnost dovolání dovolatel dovozuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu
má být – podle jeho názoru – v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004 (uveřejněným pod číslem 68/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť se domnívá, že podle výkladu přijatého
soudy v projednávané věci by mělo platit, že „po vydání prvního souhlasu k
podnikání je možno majetek ve společném jmění manželů namísto obvyklé správy
druhému manželovi kdykoliv zcizit bez jeho souhlasu.“
Dovolatel pak má smlouvu o převodu svého obchodního podílu ve společnosti ze
dne 31. května 2004 za neplatnou právě pro absenci souhlasu své manželky Mgr. M. Z. s jejím uzavřením. I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 však platí,
že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k
zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné,
jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo
jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §
237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29
Cdo 2303/2013, které je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího
soudu). Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody,
včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných
důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3
věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu
2009, sp. zn. IV.
ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za
tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako
celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999,
sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo
910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod
číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29
Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). V projednávané věci pak přípustnost dovolání nezakládá námitka, zpochybňující
závěr odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), podle něhož manželka
navrhovatele Mgr. M. Z. uplatnila námitku relativní neplatnosti smlouvy o
převodu obchodního podílu navrhovatele ve společnosti podle § 145 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), po uplynutí
promlčecí doby, neboť tato uplynula již 1. června 2009 (správně 1. června
2007), avšak jmenovaná danou námitku poprvé vznesla až v podání doručeném soudu
prvního stupně dne 20. září 2011. Tato námitka se opírá o tvrzení, podle něhož ke stavení běhu promlčecí doby
došlo již podáním žaloby navrhovatelem dne 12. dubna 2007; správnost výše
uvedeného (odlišného) závěru odvolacího soudu (tedy, že pro stavení běhu
promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se neplatnosti daného právního úkonu
dovolala manželka navrhovatele Mgr. M. Z.) se však zcela zjevně podává z
výslovného znění § 145 odst. 2 ve spojení s § 40a obč. zák. Protože závěr odvolacího soudu o promlčení námitky relativní neplatnosti sám o
sobě obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí návrhu, neotvírá přípustnost
dovolání ani námitka, podle níž je smlouva o převodu obchodního podílu
navrhovatele ve společnosti neplatná pro absenci souhlasu Mgr. M. Z. s uvedenou
dispozicí s obchodním podílem, neboť její řešení se v poměrech dovolatele
nemůže projevit. Uvedené námitky proto přípustnost dovolání nezakládají a jiné okolnosti
zakládající přípustnost dovolání v intencích § 237 o. s. ř. pak dovolatel
nevymezil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. června 2014
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu