29 Cdo 1366/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobkyně KONFIN, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Davídkova 2375, PSČ 180 00,
identifikační číslo osoby 46507884, zastoupené JUDr. Jiřím Lukášem, advokátem,
se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, PSČ 562 01, proti žalovaným 1)
AUTODOPRAVA JÍRA, s. r. o., se sídlem v Těšanech č. p. 107, PSČ 664 54,
identifikační číslo osoby 26277883 a 2) M. J., o námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích pod sp. zn. 52 Cm 317/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2014, č. j. 2 Cmo 374/2014-131,
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. prosince 2011, č. j. 52 Cm 317/2010-39, ponechal ve vztahu ke druhému
žalovanému v platnosti směnečné platební rozkazy ze dne 16. prosince 2010, č. j. 52 Cm 317/2010-12, č. j. 52 Cm 318/2010-12, č. j. 52 Cm 319/2010-12, č. j. 52 Cm 320/2010-12 a č. j. 52 Cm 324/2010-12 a rozhodl o nákladech námitkového
řízení. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání druhého žalovaného
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, který věc projednal a rozhodl
v nepřítomnosti druhého žalovaného [odkazuje potud na ustanovení § 101 odst. 3
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s tím,
že žádost o odročení jednání, doručená soudu prvního stupně čtyři dny před
nařízeným termínem jednání, není včasná a – se zřetelem k tomu, že druhý
žalovaný tvrzený důvod omluvy (dlouhodobá nemoc) nedoložil – ani důvodná],
uzavřel, že v posuzovaném případě nebyly splněny zákonné podmínky umožňující
věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti druhého žalovaného. Druhý žalovaný
totiž včas požádal o odročení nařízeného jednání, přičemž „vzhledem ke všem
okolnostem projednávané věci“ je třeba mít také důvod, pro který žádal o
odročení jednání, za důležitý. Jelikož soud prvního stupně uvedeným postupem (tím, že projednal námitky
druhého žalovaného v rozporu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v jeho
nepřítomnosti) znemožnil druhému žalovanému „realizovat jeho procesní práva,
zejména vyjádřit se k provedenému dokazování a právní stránce projednávané
věci“, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a
odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen
podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c
odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním předestřené
otázky (posouzení splnění podmínek, za nichž může soud podle ustanovení § 101
odst. 3 o. s. ř. věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka) v
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K otázce důvodnosti omluvy neúčasti účastníka u jednání Nejvyšší soud opakovaně
ve své rozhodovací činnosti vysvětlil, že se nepožaduje, aby ten, kdo se k
nařízenému jednání soudu omlouvá (a žádá o odročení jednání), svůj důvod
neúčasti u jednání soudu také prokázal. K tomu, aby jeho omluva byla důvodná,
postačuje, aby tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze
způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. takové skutečnosti, které mu
znemožňují zúčastnit se jednání a které jsou současně omluvitelné, přičemž
důležitým důvodem způsobilým omluvit neúčast účastníka u jednání je podle
ustálené judikatury (zpravidla) také jeho nemoc (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněné pod
číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne
23. ledna 2001, sp. zn.
20 Cdo 2056/2000, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 10, ročník 2001, pod číslem 124, popř. rozsudek ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013). Dovolání přípustným nečiní ani výhrady dovolatele, podle nichž měl odvolací
soud posoudit – ve shodě se soudem prvního stupně – omluvu druhého žalovaného
„jako nedůvodnou z obstrukčních důvodů“. Potud dovolatel přehlíží, že ani soud
prvního stupně, ani soud odvolací neměly postup druhého žalovaného (omluvu jeho
neúčasti na nařízeném jednání) za obstrukční, nýbrž se lišily (jen) v názoru na
včasnost omluvy a doložení tvrzeného důvodu, pro který druhý žalovaný žádal o
odročení jednání. Jinak řečeno, důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně
nebyl – oproti mínění dovolatelky – odlišný náhled odvolacího soudu na to, zda
druhý žalovaný svým postupem sleduje procesní obstrukce. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda
senátu