29 Cdo 137/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci navrhovatelů a/ Ing. P. D., a b/ Ing. L. M., obou zastoupených JUDr. Jiřím
Žákem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Masarykovo náměstí 3125/11, PSČ 787 01,
za účasti 1/ Ing. B. N., 2/ Ing. P. H., a 3/ Pars HOLDING s. r. o., se sídlem v
Zábřehu, Nemilská 2212/30, PSČ 789 01, identifikační číslo osoby 25840053,
všech zastoupených JUDr. Jaroslavem Němečkem, advokátem, se sídlem v Šumperku,
Blahoslavova 4, PSČ 787 01, o zaplacení 1,953.578,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, pod sp. zn. 30 Cm 81/2008, o
dovolání Ing. B.N. a Ing. P. H. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
15. června 2010, č. j. 8 Cmo 341/2009-321, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. června 2010,
č. j. 8 Cmo 341/2009-321, se v měnícím výroku ve věci samé, jakož i v
závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi navrhovateli a/ a b/ a
účastníky 1/ a 2/, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 17. června 2009, č. j. 30 Cm 81/2008-285, Krajský soud v
Ostravě - pobočka v Olomouci, zamítl návrh navrhovatele a/, aby mu Ing. B. N. a
Ing. P. . zaplatili společně a nerozdílně částku 976.789,- Kč s úrokem z
prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok I.), zamítl návrh
navrhovatele b/, aby mu Ing. B. N.a Ing. P. H. zaplatili společně a nerozdílně
částku
976.789,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok
II.), zamítl návrh navrhovatele a/, aby mu společnost Pars HOLDING s. r. o. zaplatila částku
976.789,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok
III.), zamítl návrh navrhovatele b/, aby mu společnost Pars HOLDING s. r. o. zaplatila částku
976.789,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok
IV.), zamítl návrh, podle něhož plněním Ing. B. N. Ing. P. H. zanikne v tomto
rozsahu plnění povinnosti Pars HOLDING s. r. o. (výrok V.), zamítl návrh, podle
něhož plněním Pars HOLDING s. r. o. zanikne v tomto rozsahu plnění povinnosti
Ing. B. N. a Ing. P.H. (výrok VI.), a rozhodl o nákladech řízení před soudem
prvního stupně (výrok VII. a VIII.). Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným usnesením změnil usnesení soudu
prvního stupně ve výrocích I. a II. ohledně částek 901.426,46,- Kč tak, že
zavázal Ing. B. N. a Ing. P. H., aby zaplatili společně a nerozdílně každému z
navrhovatelů částku 901.426,46 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku
rozhodnutí (výrok první), potvrdil ve zbývající části výroky I. a II. a též ve
výrocích III. až VI. usnesení soudu prvního stupně (výrok druhý a třetí) a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok čtvrtý až sedmý). Soudy vyšly z toho, že:
1/ Dne 3. února 2006 uzavřeli navrhovatelé, Ing. B.N., Ing. P. H. a Ing. F. P. „Dohodu o vytvoření předpokladů pro další podnikání společností a vzájemném
vypořádání jejich společníků“ (dále též jen „dohoda“), jejímž předmětem byly
závazky jednotlivých účastníků dohody učinit v dohodě specifikované právní
úkony s cílem „ukončit majetkové účasti ve společnostech, společné podnikání a
společné rozhodování ve společnostech Pars nova a. s. a Pars HOLDING s. r. o. a
taktéž ve společnostech, kde má majetkovou účast společnost Pars HOLDING s. r. o.“
2/ K naplnění účelu dohody se Ing. P. H. a Ing. B. N. podle článku III. bodu 9
dohody zavázali, že „zajistí do 31. července 2006 výplatu 50 % podílů na
hospodářských výsledcích roku 2005, z výše nároku připadajícího na společnost
Pars HOLDING s. r. o. ze společenských smluv nebo stanov společností, ve
kterých Pars HOLDING s. r. o. vlastní majetkový podíl… (mimo jiné společnosti
SULKO s. r. o.) …a to Ing. P. D.i, Ing. L. M. a Ing. F. P., každému dle jeho
podílu na společnosti Pars HOLDING s. r. o.“
3/ Valná hromada společnosti Pars HOLDING s. r. o. (dále též jen „společnost“)
konaná dne 12. dubna 2006 schválila rozdělení podílu na zisku za rok 2005
společnosti SULKO s. r. o. stávajícím společníkům společnosti podle společenské
smlouvy a dohody společníků ze dne 3. února 2006 (dále též jen „usnesení valné
hromady“).
4/ Smlouvou o převodu obchodních podílů uzavřenou dne 12. dubna 2006 převedli
Ing. P. D., Ing. L. M. a Ing. F. P. své obchodní podíly ve společnosti na Ing. P. H. (dále též jen „smlouva o převodu obchodních podílů“). 5/ Z článku V. písm. b/ smlouvy o převodu obchodních podílů se podává, že
dohodnutá cena za převod každého z obchodních podílů výslovně neobsahuje
„pohledávky ze zdaněného zisku společnosti SULKO s. r. o. za rok 2005, když
způsob výpočtu zisku k rozdělení je uveden ve společenské smlouvě společnosti
SULKO s. r. o. a valná hromada společnosti Pars HOLDING s. r. o. dnešního dne
rozhodla, že budou vyplaceny stávajícím společníkům ve výši 50 % nároku
společnosti Pars HOLDING s. r. o. za společností SULKO s. r. o., když výpočet
výše pohledávky každého převodce je uveden v zápise z jednání valné hromady
společnosti Pars HOLDING s. r. o.“
6/ Mimořádná valná hromada společnosti konaná dne 28. dubna 2006 rozhodla o
zrušení rozhodnutí valné hromady ze dne 12. dubna 2006 týkajícího se výplaty
nerozděleného podílu na zisku. 7/ Valná hromada společnosti SULKO s. r. o. konaná dne 16. června 2006
rozhodla, že z čistého zisku společnosti za rok 2005 bude vyplaceno 15 %, tj. společnosti Pars HOLDING s. r. o. 7,5 % a Ing. L.S.i 7,5 % z čistého zisku. 8/ Dne 26. července 2006 odeslala SULKO s. r. o. částku 4,558.000,- Kč
představující podíl společnosti na zisku SULKO s. r. o. za rok 2005 na účet
společnosti. 9/ Mimořádná valná hromada společnosti konaná dne 1. prosince 2006 schválila
usnesení ukládající „vyplatit maximální možnou částku, kterou umožňuje platná
legislativa ČR, tj. 250.959,31 Kč v poměrech podílů tehdejších společníků na
základním kapitálu společnosti Pars HOLDING s. r. o.“ tak, že navrhovatelům a
Ing. B. N. bude vyplaceno každému 75.287,80 Kč a Ing. F. P. 25.095,91 Kč. Soud prvního stupně uvedl, že závazek vyplývající z článku III. bodu 9 dohody
je pro neurčitost obsahu absolutně neplatný, neboť z dohody není zřejmé, co je
míněno závazkem Ing. H. a Ing. N.„zajistit“ výplatu podílů na hospodářských
výsledcích, jaké byly povinnosti uvedených osob, ani kdo má plnit a z jakého
majetku budou peníze poskytnuty. Z jeho porušení proto navrhovatelům nemohlo
vzniknout ani právo na náhradu škody, neboť Ing. N. a Ing. H. neporušili žádnou
právní povinnost. Obsah tohoto závazku přitom nelze podle soudu prvního stupně určit ani při
použití výkladových pravidel uvedených v § 266 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a dalších ustanoveních, neboť
zatímco Ing. D. a Ing. M. jej vnímali jako závazek Ing. N. a Ing. H. učinit
blíže nespecifikované kroky směřující k plnění od Pars HOLDING s. r. o., Ing. P. jej vnímal jako přímý závazek jmenovaných finančně plnit. Úmysl Ing. P. při
uzavírání dohody byl tudíž odlišný od úmyslu ostatních účastníků a nemohl být
Ing. N. a Ing. H. znám, když tito byli srozuměni s úmyslem Ing. D. a Ing. M.. I kdyby soud dospěl k závěru, že šlo o závazek Ing. N. a Ing. H.
jakožto
jednatelů společnosti provést výplatu k tíži společnosti, šlo by o závazek
jmenovaných fyzických osob, nikoliv společnosti, neboť tato účastnicí dohody
nebyla, dovodil soud. Uplatněný nárok nelze dle soudu prvního stupně navrhovatelům přiznat ani z
titulu bezdůvodného obohacení, neboť na projednávanou věc se nevztahuje žádná
ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení uvedených v § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), když ke zvýšení
hodnoty obchodních podílů Ing. N. a Ing. H. ve společnosti (došlo-li k němu
vůbec) došlo důvodně a legálně, neboť k vyplacení nějakého plnění navrhovatelům
ze strany společnosti nebyl žádný důvod. Uplatněný nárok neshledal soud prvního stupně důvodným ani vůči společnosti s
tím, že ani na vztah mezi společností a navrhovateli „nedopadá žádná ze
skutkových podstat bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák.“ Závazek
společnosti nemohl vzniknout ani na základě smlouvy o převodu obchodních
podílů, neboť společnost jejím účastníkem nebyla, a usnesení valné hromady
společnosti ze dne 12. dubna 2006, z něhož by předmětný závazek společnosti
teoreticky vzniknout mohl, bylo zrušeno usnesením valné hromady společnosti ze
dne 28. dubna 2006. Společnost je nadto v projednávané věci žalována pouze z
titulu vydání bezdůvodného obohacení, nikoliv zaplacení podílu na zisku. Odvolací soud uvedl, že obsah předmětného závazku byl všem účastníkům dohody
jasný, a to rovněž ohledně částky, která měla být navrhovatelům vyplacena,
neboť účastníci „připustili, že si byli vědomi povinností vyplývajících z
tohoto článku, avšak ty nemohli splnit v navrhovateli požadované výši, neboť by
to odporovalo účetním předpisům s ohledem na množství peněz na účtu
nerozděleného zisku minulých období společnosti, kde byla pouze částka
250.959,31 Kč, a proto společnost na nárok uplatněný v tomto řízení vyplatila
mimo jiné každému z navrhovatelů částku 75.287,80 Kč.“
Jelikož společnost nebyla účastníkem dohody (a sama z ní zavázána nebyla), k
výplatě uvedené částky došlo v rámci plnění povinností Ing. N. a Ing. H. vyplývajících vůči navrhovatelům z dohody. Z částečného plnění závazku a z usnesení valné hromady ze dne 12. dubna 2006,
které bylo přijato nikoliv jako rozhodnutí o rozdělení zisku společnosti, ale
jako „rozhodnutí o rozdělení majetku, jehož přijetí společnost očekávala“, a
které bylo přijato jednomyslně všemi společníky společnosti, tedy rovněž Ing. P., podle názoru odvolacího soudu plyne, že obsah daného závazku byl - se
zřetelem ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, zejména s ohledem na
následné chování stran - smluvním stranám dohody znám. Odvolací soud zdůraznil, že navrhovatelé nepožadovali výplatu uplatněných
částek z titulu rozdělení zisku společnosti, ale na základě dohody, podle níž
jim měla být poskytnuta část majetku společnosti, jejímiž jedinými společníky a
jednateli se stali Ing. N. a Ing. H., což není v rozporu s právními předpisy. Jelikož Ing. N. a Ing. H.
vznikla povinnost zajistit navrhovatelům výplatu
uplatněných částek, kterou nesplnili, přičemž z provedeného dokazování
vyplynulo, že společnost svůj podíl na zisku společnosti SULKO s. r. o. obdržela již na konci července 2006, vznikla navrhovatelům škoda, jejíž
příčinou je zmíněné porušení povinností jmenovaných účastníků a jejíž výše
odpovídá dosud nevyplaceným podílům. K náhradě škody zavázal odvolací soud Ing. N. a Ing. H. společně a nerozdílně,
přestože je jejich podíl ve společnosti různý, neboť oba jmenovaní svým
hlasováním na valné hromadě konané dne 1. prosince 2006 způsobili, že tato
rozhodla jednomyslně o změně usnesení valné hromady ze dne 12. dubna 2006, když
v jiném případě by dané rozhodnutí - s ohledem na znění společenské smlouvy
společnosti - přijato být nemohlo, a proto zavinili vznik škody rovným dílem. Nárok navrhovatelů uplatněný vůči společnosti odvolací soud důvodným neshledal,
neboť to, že bylo přiznáno právo navrhovatelů na náhradu škody vůči Ing. N.a
Ing. H., současně vylučuje „úspěch“ navrhovatelů vůči společnosti. Ani nárok na
vydání bezdůvodného obohacení uplatněný navrhovateli vůči společnosti soud
důvodným neshledal, neboť podíl na zisku SULKO s. r. o. obdržela společnost
oprávněně a k výplatě podílu z této částky se společnost nezavázala a ani ze
zákona jí takový závazek nevyplývá. Ing. B. N. a Ing. P. H. napadli výrok první a závislé výroky čtvrtý až šestý
rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírají o ustanovení §
237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ohlašujíce přitom dovolací důvody dle § 241a
odst. 2 a 3 o. s. ř. a navrhujíce, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo v
napadené části zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož navrhovatelé
neuplatňují předmětné částky z titulu podílu na zisku společnosti, ale jako
„nárok svého druhu vyplývající z dohody“, což není v rozporu s právními
předpisy. Namítají, že odvolací soud neuvedl, z čeho vyvozuje svůj závěr o
charakteru plnění, což způsobuje nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Navrhovatelé dle dovolatelů neunesli břemeno tvrzení ani břemeno důkazní
ohledně skutečnosti, že šlo o závazek svého druhu. Poukazujíce na jednotlivé, v
dovolání specifikované, důkazy dovolatelé naopak uvádí, že fakticky šlo o
rozdělení zisku společnosti. Taktéž společenská smlouva společnosti neupravuje
žádná jiná plnění společníkům než podíl na zisku, a je proto nelogické, aby se
na ni usnesení valné hromady odvolávalo, netýkalo-li by se rozdělení zisku mezi
společníky. Podle názoru dovolatelů se vyplacený podíl na zisku společnosti SULKO s. r. o. stal součástí hospodářského zisku společnosti za rok 2006, a mohl tak být
rozdělen (při splnění dalších podmínek) mezi společníky společnosti nejdříve v
roce 2007. Částka vypočtená podle článku III.
bodu 9 dohody, kterou společnost
přijala, nemohla být společníkům rozdělena, neboť na účtu nerozděleného zisku
byla k rozhodnému dni pouze částka 250.939,30 Kč a tato byla řádně rozdělena;
společníkům přitom nelze vyplatit jakýkoliv příjem společnosti, který tvoří
zisk společnosti, aniž by byly splněny podmínky pro výplatu podílu na zisku dle
§ 123 obch. zák. ve spojení s § 178 obch. zák. Bez ohledu na charakter předmětného plnění se měl odvolací soud zabývat rovněž
tím, zda byly splněny podmínky pro jeho poskytnutí s ohledem na omezení
vyplývající z § 123 odst. 2 a § 178 odst. 2 a 6 obch. zák. (společnost byla v
roce 2006 ve ztrátě), neboť tato ustanovení se dle názoru dovolatelů vztahují
nejen na rozdělení zisku, ale též na plnění poskytovaná společníkům z jiných
vlastních zdrojů společnosti. Opačný názor by totiž vedl k obcházení zákona
ohledně podmínek rozdělení zisku, když tento by stačilo označit za „majetek,
který společnost získala (očekávala získat)“, čímž by mohlo docházet k
„tunelování“ společnosti. Dovolatelé dále namítají, že závěr odvolacího soudu, podle něhož jim byl obsah
závazku vyplývajícího z článku III. bodu 9 dohody znám, neboť jmenovaní tento
závazek částečně uhradili a taktéž hlasovali na valné hromadě společnosti dne
1. prosince 2006 o rozdělení předmětného podílu na zisku, nevyplývá z
provedeného dokazování. Uvedený závěr odvolacího soudu vychází z výpovědi Ing. B. N. ze dne 1. dubna
2009 (a závěrečné řeči dovolatelů), soud však nezohlednil rovněž druhou část
výpovědi jmenovaného účastníka, v níž tento uvedl, proč mohlo být každému z
navrhovatelů vyplaceno pouze 75.287,80 Kč a nikoliv celá výše jejich podílů dle
dohody. Poskytnutí plnění ve výši 75.287,80 Kč každému z navrhovatelů nepředstavuje dle
názoru dovolatelů uznání závazku dle článku III. bodu 9 dohody, ale šlo o
„dobrou vůli účastníků a snahou poskytnout maximální možnou částku, když bylo
zřejmé, že ... nebude možno rozdělit zisk dle dohody a společenské smlouvy“. Dovolatelé zpochybňují rovněž závěr odvolacího soudu, podle něhož mělo být
podle dohody plněno pouze navrhovatelům a Ing. P.. Odvolací soud se dle jejich
názoru nevypořádal s námitkou, podle níž podíl na zisku společnosti SULKO s. r. o. měl být rozdělen též ve prospěch Ing. B. N., neboť ten byl k rozhodnému dni
taktéž společníkem společnosti. Navrhovatelé ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky a
navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl a přiznal
navrhovatelům právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné. Jelikož v projednávané věci je dovolání přípustné, zabýval se Nejvyšší soud
nejprve tím, zda řízení netrpí vadami uvedenými v ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí mimo jiné uvedl, že „spor v
této věci se vede ohledně obsahu dohody uzavřené mezi navrhovateli a Ing. F. P. na jedné straně a účastníky 1/ a 2/ na straně druhé, konkrétně článku III.,
9...“ a poté, co zopakoval dokazování mimo jiné též dohodou ze dne 3. února
2006, uzavřel, že na základě dohody měla být poskytnuta část majetku
společnosti..., když výplaty podílu na nerozděleném zisku se navrhovatelé v
tomto řízení, jak opakovaně upozorňovali, nedomáhali (s. 12 odst. 3 odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu). S ohledem na právě uvedené má dovolací soud za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu nepřezkoumatelné není, neboť jeho odůvodnění nepostrádá žádnou z
obligatorních náležitostí uvedených v § 157 odst. 2 o. s. ř., přičemž je
zřejmé, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jaký učinil závěr o
skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Jelikož z obsahu spisu nevyplývají žádné další vady, k jejichž existenci
dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), zabýval se Nejvyšší soud - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - tím, zda je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v
řízení učiněných skutkových závěrů (bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry
jsou rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř.). S ohledem na dobu uzavření dohody je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodné
znění níže uvedených ustanovení účinné k 3. únoru 2006, tedy občanského
zákoníku naposledy ve znění zákona č. 359/2005 Sb. a obchodního zákoníku
naposledy ve znění zákona č. 413/2005 Sb. Ke dni přijetí usnesení valné hromady
přitom uvedená ustanovení nedoznala žádných změn. Podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. právní úkon, jehož předmětem je plnění
nemožné, je neplatný. Podle § 51 obč. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není
zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona. Z ustanovení § 125 odst. 1 písm. b/ obch. zák. vyplývá, že valná hromada je
nejvyšším orgánem společnosti. Do její působnosti patří schvalování řádné,
mimořádné a konsolidované a v případech stanovených zákonem i mezitímní účetní
závěrky, rozdělení zisku a úhrady ztrát. Podle § 123 obch. zák.
společníci se podílejí na zisku určeném valnou hromadou
k rozdělení mezi společníky v poměru svých obchodních podílů, nestanoví-li
společenská smlouva jinak (odstavec 1). K výplatě zisku nelze použít základního
kapitálu, rezervního fondu ani ostatních kapitálových fondů ani prostředků,
které podle tohoto zákona, společenské smlouvy nebo stanov mají být použity k
doplnění těchto fondů. Ustanovení § 178 odst. 1 věty třetí, odst. 2, odst. 3 a
odst. 5 až 7 se použijí přiměřeně (odstavec 2). Z ustanovení § 178 odst. 6 obch. zák. vyplývá, že částka určená k vyplacení
jako podíl na zisku společnosti nesmí být vyšší, než je hospodářský výsledek
účetního období vykázaný v účetní závěrce snížený o povinný příděl do
rezervního fondu podle § 217 odst. 2 a o neuhrazené ztráty minulých let a
zvýšený o nerozdělený zisk minulých let a fondy vytvořené ze zisku, které
společnost může použít dle svého volného uvážení. Z obsahu návrhu na zahájení řízení v projednávané věci plyne, že navrhovatelé
požadují po Ing. N. a Ing. H. žalobou uplatněné částky z titulu náhrady škody
vzniklé porušením povinnosti vyplývající z článku III. bodu 9 dohody, podle
něhož byli Ing. N. a Ing. H. povinni „zajistit“, aby byla Ing. P. D., Ing. L. M. a Ing. F. P., každému dle jeho podílu na společnosti, vyplacena část z 50 %
podílu společnosti na zisku společnosti SULKO s. r. o. za rok 2005. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu obsahem závazku Ing. N. a Ing. H. bylo učinit (blíže nevymezené) úkony tak, aby specifikované části podílu
společnosti na zisku společnosti SULKO s. r. o. byly vyplaceny Ing. D., Ing. M.a Ing. P. z majetku společnosti (ve výši vymezené v článku III. bodu 9
dohody). Z ustanovení § 125 odst. 1 písm. b/ obch. zák., v rozhodném znění, vyplývá, že
valná hromada společnosti s ručením omezením může - za podmínek vymezených v §
123 obch. zák. ve spojení s § 178 obch. zák. - rozhodnout o vyplacení podílu na
zisku společnosti společníkům. Novelou provedenou zákonem č. 215/2009 Sb. přitom bylo ustanovení § 125 odst. 1 písm. b/ obch. zák. doplněno, když do
působnosti valné hromady bylo výslovně svěřeno též oprávnění rozhodnout o
rozdělení „jiných vlastních zdrojů“ společnosti. Důvodová zpráva k zákonu č. 215/2009 Sb. přitom příkladem uvádí, že může jít např. o příplatky společníků
podle § 121 obch. zák. či obdobu emisního ážia. Bez ohledu na to, zda jde o výplatu podílu na zisku, či rozhodnutí o rozdělení
jiných vlastních zdrojů společnosti, tak s ohledem na výše uvedené ustanovení
platí, že daná rozhodnutí je oprávněna učinit (pouze) valná hromada
společnosti. Z obsahu dohody však vyplývá, že jejími účastníky jsou
navrhovatelé, Ing. B. N., Ing. P. H. a Ing. F. P.; společnost účastníkem dohody
není, a nemůže z ní být proto nikterak zavázána. Podle obchodního rejstříku byli společníky společnosti ke dni uzavření dohody
Ing. P. D., Ing. L. M., Ing. B. N. (každý s obchodním podílem ve výší 30 %) a
Ing. F. P. (s obchodním podílem ve výši 10 %). Jmenovaní byli současně
jednateli společnosti. Jestliže se Ing. N.a Ing. H. v článku III. bodu 9 dohody zavázali, že zajistí
Ing. P. D., Ing. L. M.a Ing. F.
P.výplatu podílu na zisku společnosti SULKO s. r. o. vyplacenému společnosti, ačkoli sami nemohli výplatu předmětných částek
zajistit, neboť o jejich vyplacení je oprávněna rozhodnout pouze valná hromada
společnosti, šlo o právní úkon, jehož předmětem bylo plnění (od počátku)
nemožné. Počáteční nemožnost plnění má za následek absolutní neplatnost
převzatého závazku. Nelze totiž přehlédnout, že Ing. H. nebyla ani společnicí
ani jednatelkou společnosti a Ing. N. - s ohledem na výši svého podílu ve
společnosti - sám o sobě, resp. ani společně s Ing. H., převzatý závazek taktéž
splnit nemohl. Z neplatného právního úkonu nemůže vzejít jiný nárok na náhradu škody, než
nárok z odpovědnosti za neplatnost. Ten, kdo způsobil neplatnost právního
úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže
tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla (§ 268 obch. zák.). Při
posouzení této otázky ovšem nelze přehlédnout, že – jak vyplývá ze skutkových
závěrů soudů nižších stupňů – to byli právě navrhovatelé spolu s Ing. P., kteří
v průběhu kontraktačního procesu znění článku III. bodu 9 dohody navrhli. V projednávané věci se přitom neuplatní závěr, podle něhož tomu, aby si
společníci, mají-li pro to rozumný důvod (kterým může být i to, že vypořádání
mezi účastníky smlouvy o převodu obchodního podílu neodpovídá skutečné hodnotě
obchodního podílu), sjednali vyrovnání nad rámec stanovený zákonem, přičemž
taková dohoda by byla neplatná pouze tehdy, byl-li by dán některý z důvodů
neplatnosti stanovený zákonem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 17/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 331/2002, jež jsou veřejnosti dostupné na
webových stránkách tohoto soudu), neboť bylo prokázáno, že vůlí účastníků
dohody bylo zavázat k výplatě předmětných částek společnost, nikoliv Ing. N. a
Ing. H. jako fyzické osoby. Jelikož se odvolací soud nezabýval tím, zda závazek vyplývající Ing. N. a Ing. H. z článku III. bodu 9 dohody byl jmenovanými převzat platně, přičemž pouze
porušení platného závazku by mohlo založit eventuální nárok na náhradu škody (s
výše uvedenou výjimkou náhrady škody podle § 268 obch. zák.), je jeho právní
posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné. Dovolací důvod dle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, pročež Nejvyšší soud usnesení odvolacího
soudu v odpovídajícím rozsahu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3
o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
druhá o. s. ř.), aniž zkoumal, zda je dán i dovolací důvod dle ustanovení §
241a odst. 3 o. s. ř. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první a § 226 odst. 1 o. s. ř.). V další fázi řízení soud posoudí, zda závazek vyplývající Ing. N.a Ing. H. z
článku III. bodu 9 dohody byl jmenovanými převzat platně, přičemž se bude
zabývat i tím, zda dohoda a smlouva o převodu obchodních podílů nejsou
smlouvami vzájemně závislými (§ 275 odst. 2 obch. zák.).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.