29 Cdo 1394/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci
úpadce Č. S., a. s., o přihlášce pohledávky č. 12, vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 45 K 79/99, o dovolání společnosti S. I., I., zastoupené Mgr.
J. V., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. srpna
2007, č. j. 2 Ko 33/2007-1512, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. srpna 2007, č. j. 2 Ko
33/2007-1512, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 10. října 2002, sp. zn. 45 K 79/99, přihláška pohledávky č.
12, Krajský soud v Brně (dále též jen „konkursní soud“) - odkazuje na
ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.“) - připustil, aby z řízení o přihlášce pohledávky č.12, v částce
25.986.431,30 Kč vystoupila společnost I. I. s. r. o., (dále též jen
„společnost II“) a na její místo jako nabyvatel pohledávky vstoupila společnost
S. I., I. (dále též jen „společnost S“).
Soud uvedl, že konkursní věřitelka (společnost II) postoupila pohledávku
společnosti S smlouvou o postoupení pohledávky z 21. září 2002 (správně 21.
září 2000) a že podala návrh na vstup společnosti S do řízení (na její místo),
se kterým společnost S souhlasila.
K odvolání konkursního věřitele P. Z., a. s. a Mgr. J. Z., jako správce
konkursní podstaty úpadkyně - společnosti II. Vrchní soud v Olomouci ve výroku
označeným usnesením změnil usnesení konkursního soudu tak, že návrh společnosti
II zamítl.
Odvolací soud poukázal na to, že po vydání napadeného usnesení prohlásil
Krajský soud v Brně konkurs na majetek společnosti II (usnesením ze dne 4.
ledna 2006, č. j. 32 K 28/2002-228).
Odvolací soud souhlasil s konkursním soudem v závěru, že nastala právní
skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práv účastníka řízení
(konkursního věřitele) na společnost S a že konkursní soud mohl vskutku
vyhovět návrhu podanému dle ustanovení § 107a o. s. ř. Důvod pro změnu
napadeného usnesení však shledal v tom, že správce konkursní podstaty
společnosti II tuto pohledávku v mezidobí sepsal do konkursní podstaty
společnosti II, odkazuje potud na ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“).
Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost S dovolání namítajíc, že jsou
dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka namítá, že pohledávku nabyla postoupením (na základě
postupní smlouvy) již 21. září 2000, přičemž na správnosti rozhodnutí
konkursního soudu nemohla mít vliv nová skutečnost spočívající v zahrnutí
pohledávky do soupisu majetku konkursní podstaty společnosti II. Soupis
konkursní podstaty není nabývacím titulem a nemůže tak vyvolat hmotněprávní
singulární sukcesi a zpochybnit platnost a účinnost postupní smlouvy.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
a je i důvodné.
Nejvyšší soud se jím zabýval nejprve v rovině právního posouzení věci.
Podle ustanovení § 107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než
soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil
do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §
107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po
zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s
tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo
toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s
podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).
Ustanovení § 18 odst. 3 ZKV (ve zněním účinném do 31. prosince 2007, pro věc
rozhodném) pak určuje, že jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota
zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal
správce souhlas.
Závěr, z nějž (správně) vycházejí obě rozhodnutí soudů nižších stupňů, podle
kterého ustanovení § 107a o. s. ř. platí přiměřeně (v intencích § 66a odst. 1
ZKV) i pro konkursní řízení, přičemž jde-li o tu fázi konkursního řízení, v níž
se účastenství konkursních věřitelů zakládá podáním přihlášky pohledávky do
konkursu (§ 20 ZKV), je k podání návrhu podle § 107a o. s. ř. legitimován
dosavadní konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky), Nejvyšší soud
zformuloval již v usnesení uveřejněném pod číslem 37/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
Z napadeného usnesení není zcela zřejmé, co je podle odvolacího soudu onou
právní skutečností, která brání vyhovění návrhu na vstup společnosti U do
řízení namísto původního konkursního věřitele. Odkaz na úpravu obsaženou v
ustanovení § 18 odst. 3 ZKV takovou odpověď bez dalšího nedává, když rozhodnutí
konkursního soudu mělo hmotněprávní podklad v právní skutečnosti, která nastala
již v září 2000, kdy společnosti II (coby pozdější úpadkyni) režim § 18 odst. 3
ZKV nebránil v nakládání s pohledávkou. K otázce, zda soupis pohledávky do
konkursní podstaty úpadce (věřitele), je právní skutečností, která bez dalšího
zbavuje práva usilovat o vymožení pohledávky vůči úpadcově dlužníku jinou
osobu (jež má za to, že je sama oprávněným věřitelem), se přitom Nejvyšší soud
již vyjádřil v usnesení ze dne 24. července 2008, sp. zn. 29 Cdo 5349/2007
(jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V něm
uvedl, že skutečnost, kdy jiný správce konkursní podstaty sepsal do soupisu
podstaty pohledávku, kterou věřitel již dříve přihlásil do konkursu, není ve
smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. tou právní skutečností, s níž právní předpisy
spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti. Jakkoli v označeném
usnesení šlo o poznámku přičiněnou coby obiter dictum, Nejvyšší soud shledává
vyslovený závěr přiléhavým a pro výsledek dovolacího řízení v této věci
určujícím.
V praxi může dojít (a dochází) k tomu, že různé osoby vedou spor o to, kdo je
majitelem pohledávky vůči konkrétnímu dlužníku (kdo je pro danou pohledávku
věřitelem tohoto dlužníka). Odpověď na takovou otázku zpravidla dává výsledek
sporu, který některý z těchto věřitelů (nebo oba) vede vůči dlužníkovi a v němž
prokazuje svou aktivní věcnou legitimaci. Skutečnost, že jeden z účastníků
takového sporu (jeden z tvrzených věřitelů) skončí v konkursu (že na jeho
majetek je prohlášen konkursu) a že správce jeho konkursní podstaty sepíše
tvrzenou pohledávku do konkursní podstaty, na povaze takového sporu ničeho
nemění. Soupis takové pohledávky není právní skutečností, se kterou právní
předpisy spojují (v rovině hmotného práva) převod nebo přechod pohledávky na
úpadce.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy správné není.
Nejvyšší soud tudíž, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), zrušil napadené usnesení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu