29 Cdo 1426/2010

29 Cdo 1426/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci

žalobců a/ JUDr. P. L. a b/ NEW ONTARIO s. r. o., se sídlem v Opavě, Masařská

322/3, PSČ 746 01, identifikační číslo osoby 62300466, proti žalovaným 1/ Ing.

P. G., 2/ AVERSEN ENTERPRISES LIMITED, identifikační číslo 107986, se sídlem

Simis 12, Kiti, P.C. 7550, Larnaca, Kyperská republika, zastoupenému JUDr.

Petrem Voříškem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00 a

3/ Frenn Trading B. V., identifikační číslo 16039519, se sídlem Aarle

Rixtelseweg 14, 5707 GL. Helmond, Nizozemské království, zastoupenému JUDr.

Petrem Voříškem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00,

o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22

Cm 2/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19.

listopadu 2009, č. j 15 Cmo 175/2009-55, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího

řízení.

Rozsudkem ze dne 12. května 2009, č. j. 22 Cm 2/2009-33, zamítl Krajský soud v

Plzni žalobu, kterou se žalobce (JUDr. P. L.) domáhal vůči žalovaným (1/ Ing.

P. G., 2/ AVERSEN ENTERPRISES LIMITED a 3/ Frenn Trading B. V.) určení, že má

za úpadcem MANITOBA s. r. o. v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 54 K

28/2007 pohledávku ve výši 395.350,- Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech

řízení (body II. a III. výroku).

Zamítnutí žaloby odůvodnil soud prvního stupně (odkazuje na ustanovení § 23

odst. 2 a 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen

„ZKV“) tím, že v případě „nevymahatelné“ pohledávky podává konkursní věřitel

žalobu vždy proti správci konkursní podstaty (i když sám pohledávku uzná) a

proti všem popírajícím konkursním věřitelům. Z procesního hlediska mají tito

žalovaní postavení nerozlučných společníků a žalobu, která není podána proti

všem, soud zamítne.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil

rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího

řízení (druhý a třetí výrok).

Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žalobě

nelze vyhovět pro nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaných, proti

nimž žaloba směřuje, neboť ve sporu nejsou pasivně legitimováni konkursní

věřitelé, kteří nevykonatelnou pohledávku žalobce při přezkumném jednání

popřeli, ale společně s nimi žaloba musí směřovat také proti správci konkursní

podstaty bez ohledu na to, zda ji popřel, či nikoliv, jak jednoznačně vyplývá

z ustanovení § 23 odst. 2 ZKV.

To, že žalobce eventuálně nebyl řádně pozván na přezkumné jednání nebo to, že

výzva k podání incidenční žaloby neobsahovala poučení, že žaloba má směřovat i

proti správci konkursní podstaty, má za následek jen to, že ve vztahu ke

správci konkursní podstaty nezačala lhůta určená pro podání incidenční žaloby

vůbec běžet, uvedl dále odvolací soud.

Žalobci proto nic nebránilo, aby při prvním jednání u soudu prvního stupně (na

němž žalovaní uplatnili námitku nedostatku pasivní legitimace) rozšířil žalobu

i proti správci konkursní podstaty, což neučinil. Důkaz výzvou provedl soud

prvního stupně a žalobce netvrdil, že výzva neobsahuje poučení o tom, že má

žalobu podat i proti správci konkursní podstaty.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá

o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního

řádu (dále též jen „o. s. ř.“), požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí

soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že i při absenci

řádné výzvy k podání incidenční žaloby a za situace, kdy nebyl řádně pozván na

přezkumné jednání, při kterém byla pohledávka popřena, je soud oprávněn

incidenční žalobu zamítnout pro nedostatek pasivní legitimace. Přitom uvádí,

že si je vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29

Cdo 2494/99 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 37/2003 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek /dále též jen „R 37/2003“/, které je stejně jako další

rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže veřejnosti k dispozici též na

webových stránkách Nejvyššího soudu), jehož závěry však vyšly z existence

řádného poučení ve smyslu § 23 odst. 2 a 4 ZKV. Dovolatel na základě rozhodnutí (jde o rozsudek) Vrchního soudu v Olomouci ze

dne 8. srpna 207, sp. zn. 6 Cmo 90/2006, dovozuje, že při vadné výzvě mu

neběžela hmotněprávní lhůta k podání incidenční žaloby a nemohla se rozběhnout

tím, že takovou žalobu podá a bez poučení soudu nebo správce konkursní podstaty

ji nerozšíří o správce konkursní podstaty. Dovozuje dále, že existence výzvy

dle 23 odst. 2 a 4 ZKV je podmínkou řízení (§ 103 o. s. ř.), přičemž jde o

odstranitelný nedostatek podmínky řízení. Soud měl k absenci výzvy přihlédnout

z úřední povinnosti a nemohl rozhodnout ve věci samé. Dovolatel rovněž míní, že

neobdržel-li konkursní věřitel řádnou výzvu ve smyslu § 23 odst. 2 a 4 ZKV, pak

jeho žaloba není incidenční žalobou ve smyslu označených ustanovení. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru (se kterým dovolatel

nesouhlasí), že konkursní věřitel má v případě nesprávné výzvy povinnost

tvrzení o tom, že výzva neobsahuje poučení ve smyslu § 34b vyhlášky č. 37/1992

Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, dovolatel zdůrazňuje, že jde

o povinnost procesní, o které jej měl soud poučit dle § 5 a § 118a odst. 1 o. s. ř. (což ve smyslu § 211 o. s. ř. platí i pro odvolací soud). Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním

zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání

(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se

však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a

tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy

(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince

2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k

tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo

3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek). Dovolatel - ač zastoupen advokátem - dovolací argumentaci, kterou pokládá za

rozhodnou (dovolací argumentaci spojovanou s dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. a/ o.

s. ř. uplatňuje jen pro případ, že dovolací soud vyjde při svých

úvahách ze závěru, se kterým dovolatel nesouhlasí), výslovně nepřipíná k

žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.; z obsahového hlediska je však dovolání v dotčeném ohledu především kritikou

správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací

důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. března

2010, č. j. 54 K 28/2007-218, které nabylo právní moci 27. dubna 2010, v

konkursním řízení vedeném na majetek úpadce připustil (podle § 107 odst. 1 a 2

o. s. ř.), aby na místo JUDr. P. L. jako konkursního věřitele pohledávky ve

výši 395.350,- Kč vstoupila v části postoupené pohledávky ve výši 236.430,- Kč

společnost NEW ONTARIO s. r. o. Nejvyšší soud proto ve shodě se závěry, jež k

otázce procesního nástupnictví ve sporech vyvolaných konkursem přijal v

usnesení ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 223/2003, uveřejněném pod číslem

82/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jednal v dovolacím řízení bez

dalšího jako s dovolatelem v rozsahu týkajícím se určení pravosti pohledávky ve

výši 236.430,- Kč se společností NEW ONTARIO s. r. o. a v rozsahu týkajícím se

určení pravosti pohledávky ve výši 158.920,- Kč s původním žalobcem. Nejvyšší soud pak shledává dovolání přípustným dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když napadenému rozhodnutí přisuzuje po právní stránce zásadní význam v

řešení otázky předkládané mu k zodpovězení dovoláním, totiž otázky, zda za

situace, kdy konkursní věřitel nebyl řádně pozván na přezkumné jednání, při

kterém byla popřena jeho nevykonatelná pohledávka co do pravosti a výzva k

podání žaloby o určení pravosti pohledávky neobsahovala poučení o tom, že

incidenční žaloba má být podána i proti správci konkursní podstaty, je soud

oprávněn zamítnout incidenční žalobu podanou jen vůči popírajícím konkursním

věřitelům (a nikoli též proti správci konkursní podstaty úpadce) pro

nedostatek pasivní věcné legitimace. Potud jde o otázku dovolací soudem beze

zbytku nezodpovězenou.

Nejvyšší soud se dovoláním zabýval nejprve v rovině právního posouzení věci

odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním

nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani

nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle ustanovení § 23 ZKV pohledávka se pokládá za zjištěnou, byla-li uznána

správcem a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů. Popření pohledávky

úpadcem se poznamená v seznamu přihlášených pohledávek, ale nemá pro zjištění

pohledávky význam (odstavec 1). Konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek,

které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení

svého práva; žalobu musí podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti

popírajícím konkursním věřitelům i správci; smějí se v ní dovolávat jen

právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku

mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené. O pořadí pohledávky rozhoduje vždy

soud (odstavec 2). K uplatnění popřené nevykonatelné pohledávky stanoví správce

konkursnímu věřiteli, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena, třicetidenní

lhůtu s poučením, že při zmeškání lhůty nelze k popřené nevykonatelné

pohledávce nadále přihlížet (odstavec 2). Dle § 24 odst. 1 ZKV správce je oprávněn popřít nevykonatelný nárok přihlášený

konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom správce

vyrozumí konkursního věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby svůj

nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu, který prohlásil

konkurs, s tím, že jinak nelze k popřenému nevykonatelnému nároku, jeho výši

nebo právnímu důvodu přihlížet. Z ustanovení § 34b vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a

krajské soudy (dále též jen „JŘ“), se dále podává, že v písemné výzvě k

uplatnění popřené nevykonatelné pohledávky ( § 23 odst. 4 zákona o konkursu a

vyrovnání) musí být uvedeno, komu je určena, kdo ji činí, které konkursní věci

se týká (označením úpadce, soudu, který prohlásil konkurs, a spisové značky,

pod kterou se konkursní věc u tohoto soudu vede), a musí být podepsána a

datována. Výzva musí dále obsahovat jméno, příjmení a bydliště (jde-li o

právnickou osobu, její obchodní jméno nebo název, sídlo a identifikační číslo)

popírajícího konkursního věřitele, údaj o výši přihlášené pohledávky a o tom,

zda ji konkursní věřitel popřel co do pravosti, výše nebo pořadí. U pohledávky

popřené co do výše musí být ve výzvě uvedeno, v jaké výši ji konkursní věřitel

popřel, a u pohledávky popřené co do pořadí musí být ve výzvě uvedeno, jaké

pořadí má pohledávka podle popírajícího konkursního věřitele (odstavec 1).

Výzva musí rovněž obsahovat poučení, že nepodá-li konkursní věřitel, jehož

nevykonatelná pohledávka byla popřena, do 30 dnů od doručení výzvy u soudu,

který prohlásil konkurs, vůči správci konkursní podstaty a všem popírajícím

konkursním věřitelům žalobu na určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky,

nebude k pohledávce popřené co do pravosti nadále v konkursu přihlíženo;

pohledávka popřená co do výše se bude pokládat za zjištěnou pouze ohledně

částky, která nebyla popřena, a pohledávka popřená co do pořadí bude mít

pořadí, které při popření uvedl popírající konkursní věřitel. Ve výzvě musí být

obsaženo i poučení, že konkursní věřitel, jehož nevykonatelná pohledávka byla

popřena, se v podané žalobě může dovolávat jen právního důvodu uvedeného v

přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku může uplatnit jen do výše

uvedené v přihlášce (§ 23 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), jakož i

poučení podle § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání (odstavec 2). V této podobě platila výše citovaná ustanovení k 31. prosinci 2007, přičemž

vzhledem k ustanovení § 432 odst. 1 insolvenčního zákona a k tomu, že konkurs

na majetek úpadce byl prohlášen 10. ledna 2008, jde o znění pro věc rozhodná. Z ustanovení § 23 odst. 4 a § 24 odst. 1 ZKV se podává, že osobou, které zákon

o konkursu a vyrovnání svěřuje pravomoc vyzvat konkursního věřitele, jehož

nevykonatelná pohledávka byla popřena při přezkumném jednání co do pravosti, k

podání incidenční žaloby, je správce konkursní podstaty úpadce. V rozsudku ze

dne 24. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3195/2007, uveřejněném pod číslem 90/2009

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 90/2009“), k tomu

Nejvyšší soud vysvětlil, že smyslem změny režimu ve výzvách k podání žalob o

určení sporných pohledávek učiněné (s účinností od 1. května 2000) zákonem č. 105/2000 Sb. (předtím tyto výzvy mohl uskutečnit jen soud, který vedl konkursní

řízení /konkursní soud/) bylo svěření celého režimu nakládání s přihláškami

pohledávek do pravomoci a pod odpovědnost správce konkursní podstaty, když je

rozumné, aby za situace, kdy správce konkursní podstaty sám zpracovává

přihlášky včetně výzev k jejich doplnění a opravě, sestavuje jejich seznam a

pohledávky uznává nebo popírá, též zpracoval a doručil i výzvy k zahájení sporů

o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek. Tamtéž dodal, že v situaci,

kdy jedním ze základních cílů výše zmíněného zákona bylo zjednodušit, zrychlit,

zlevnit a celkově zefektivnit konkursní řízení, nelze - při použití logického a

teleologického výkladu ustanovení § 24 odst. 1 ZKV - než dovodit, že shora

zmíněný účel je naplněn i tehdy, učiní-li výzvu k podání žaloby o určení

pravosti pohledávky konkursní soud, jeho oprávnění v tomto směru lze dovodit z

ustanovení § 12 odst. 2 ZKV. Jakkoli je žaloba o určení pravosti nevykonatelné pohledávky sporem vyvolaným

konkursem, který jako výlučně místně příslušný rozhoduje (v intencích § 88

písm. i/ o. s. ř., ve znění účinném do 31.

prosince 2007) soud, u něhož je

prováděn konkurs, nejde o „konkursní soud“ v tom smyslu, že by o žalobě

rozhodoval soudce, který vede konkursní řízení, z nějž soud vzešel a který

jedině může vykonávat (ve smyslu § 12 odst. 2 ZKV) dohled nad činností správce

konkursní podstaty. To je ostatně zřejmé i z judikatury Ústavního soudu,

konkrétně z nálezu ze dne 1. února 2005, sp. zn. II. ÚS 369/04, uveřejněného ve

Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 36, ročníku 2005, části I.,

pod pořadovým číslem 22, který soudce, jenž vede konkursní řízení, apriori

vyloučil z rozhodování incidenčních sporů, jichž se účastní (má účastnit)

správce konkursní podstaty. Jinak řečeno (ve shodě s R 90/2009), soud, který rozhoduje spor o určení

pravosti nevykonatelné pohledávky v konkursu, není oprávněn nahrazovat výzvu k

podání žaloby o určení pravosti takové pohledávky, učiněnou správcem konkursní

podstaty, vlastní výzvou nebo výzvu správce konkursní podstaty svým procesním

úkonem doplňovat či opravovat. Tomu odpovídá též dovoláním zmíněné R 37/2003, v němž Nejvyšší soud rovněž

uzavřel (v situaci, kdy konkursní věřitel nesprávně podal žalobu o určení

pravosti pohledávky /jen/ proti úpadci), že poučení žalobce o tom, že ve věci

má či může být žalován další žalovaný, není součástí poučovací povinnosti soudu

dle § 5 o. s. ř., výslovně přitom vycházeje ze shodných závěrů Ústavního soudu

o téže otázce (Ústavní soud v již nálezu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS

56/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 5, části

I., pod číslem 2, uvedl, že takové poučení zřetelně vybočuje z mezí procesních

pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak

nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení). Není-li soud ve sporu o určení pravosti nevykonatelné pohledávky v konkursu

oprávněn vlastními procesními úkony napravovat vady výzvy učiněné správcem

konkursní podstaty ani (mimo rámec úvah o nahrazování výzvy) poučovat žalobce o

tom, kdo má být ve věci dále žalován, pak logicky nemůže vada výzvy,

spočívající (v intencích § 34b odst. 2 JŘ) v absenci řádného poučení o tom, že

vedle popírajících konkursních věřitelů žaloba má (musí) být podána i vůči

správci konkursní podstaty, způsobovat jakýkoli nedostatek podmínek řízení (§

103 o. s. ř.) o incidenční žalobě podané jen proti popírajícím konkursním

věřitelům. Závěr, podle kterého se konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které

zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou domáhat určení svého

práva, přičemž žalobu musí podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti

popírajícím konkursním věřitelům i správci konkursní podstaty (jednoznačně

vyplývající i z ustanovení § 23 odst. 2 ZKV), je v judikatuře ustálen a

Nejvyšší soud jej zformuloval nejen v R 37/2003, nýbrž (dříve) i v bodě XXXI. stanoviska svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998,

uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 202-203 (378-379). Jde o tzv. nerozlučné společenství účastníků (žalovaných)

ve smyslu § 91 odst. 2 o. s.

ř., kde to, že žaloba není podána proti některému

z nerozlučných společníků ve sporu, v němž ohledně účastenství platí definice

obsažená v § 90 o. s. ř. (v němž je tedy okruh žalovaných určován tím, že je

žalobce jako žalované v žalobě označí), nutně musí vést k závěru, že žalobě

nelze vyhovět pro nedostatek věcné legitimace na straně žalovaných, plynoucí z

hmotného práva (srov. v literatuře např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský

soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1.vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 591 a v judikatuře mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura

číslo 4, ročník 2004, pod číslem 70 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010, sp. zn. 21 Cdo 5310/2008, uveřejněný v čísle 5, ročníku 2011, téhož

časopisu, pod číslem 67). Dovolací argumentace pak vychází z mylného předpokladu, že důvod k zamítnutí

žaloby proto, že nesměřuje vůči všem osobám (nerozlučným společníkům), o nichž

tak stanoví (v § 23 odst. 2) zákon o konkursu a vyrovnání (pro nedostatek

pasivní věcné legitimace žalovaných), není dán jen proto, že žalobci v důsledku

vadné výzvy dosud neuběhla (nebo vůbec nezačala běžet) lhůta k podání této

žaloby. Nesprávnost tohoto předpokladu lze demonstrovat na příkladu, kdy soud z

věcných důvodů zamítne (může zamítnout) žalobu o určení pravosti nevykonatelné

pohledávky v konkursu, směřující řádně vůči všem nerozlučným společníkům v

rozepři, kterou konkursní věřitel popřené pohledávky podal, aniž vyčkal

příslušné výzvy správce konkursní podstaty (logikou věci je dáno, že by šlo o

žalobu včasnou, jejímuž věcnému projednání absence výzvy nebrání). Platí tedy, že nesměřuje-li žaloba o určení pravosti nevykonatelné pohledávky v

konkursu proti všem osobám (nerozlučným společníkům), o nichž tak stanoví (v §

23 odst. 2) zákon o konkursu a vyrovnání, tedy proti všem popírajícím

konkursním věřitelům i správci konkursní podstaty, který pohledávku sám

nepopřel, soud ji zamítne pro nedostatek pasivní věcné legitimace; to platí

bez zřetele k tomu, že žalobci se dosud nedostalo ve výzvě správce konkursní

podstaty řádného poučení o tom, proti komu má žalobu podat. Podstatné naopak je, že pravomocné soudní rozhodnutí, jímž byla taková žaloba

zamítnuta právě proto, že nesměřuje proti všem osobám uvedeným v § 23 odst. 2

ZKV, nevytváří překážku věci pravomocně rozsouzené (§ 159a o. s. ř.) pro

později (leč vzhledem k vadám výzvy stále včas) podanou žalobu o určení

pravosti téže nevykonatelné pohledávky v konkursu, směřující již řádně proti

všem popírajícím konkursním věřitelům i správci konkursní podstaty, který

pohledávku sám nepopřel (srov. k tomu v obdobných souvislostech u překážky věci

zahájené např. již výše označený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo

5310/2008).

Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže dospěl (stejně jako soud prvního

stupně) k závěru, že žaloba může být zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné

legitimace na straně žalovaných bez zřetele k tomu, že žalobce nebyl výzvou

správce konkursní podstaty řádně poučen o tom, že žalobu musí podat i proti

správci konkursní podstaty. Argument, podle kterého nebyl původní žalobce řádně pozván na přezkumné

jednání, nemá sám o sobě pro věc žádný význam (žaloba by i tak musela být

zamítnuta, protože nesměřuje proti osobám, proti kterým směřovat má), nehledě k

tomu, že žalobce jej podle obsahu spisu poprvé uplatnil až v podaném odvolání

(č. l. 37), tedy v rozporu s účinky zákonné koncentrace řízení ve smyslu § 118b

odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2007, pro řízení přede

soudem prvního stupně rozhodném), založenými řádným poučením, jehož se

účastníkům dostalo v předvolání k jednání soudu prvního stupně (srov. č. l. 9-10). S argumenty vážícími se k dovolacímu důvodu dle § 241as odst. 2 písm. a/ o. s. ř. se Nejvyšší soud vypořádal (jako s nedůvodnými) již v mezích dovolacího

přezkumu věnovaného dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Pro

úplnost lze doplnit, že argumentace poučovací povinností dle § 118a o. s. ř. je

ve vztahu k procesním povinnostem nepřiléhavá již proto, že jde poučovací

povinnost kterou soud plní při jednání, popřípadě při přípravném roku,

nařízeném podle ustanovení § 114c o. s. ř. a která se neposkytuje účastníku,

který se k jednání o své újmě nedostavil (srov. k tomu např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006 nebo rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, uveřejněný v

časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2011, pod číslem 68). O takový

případ šlo podle obsahu spisu i u původního žalobce, který se k jednání u

odvolacího soudu nedostavil (svou neúčast omluvil, s tím, že nežádá o odročení

jednání - srov. č. l. 44). Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z

úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu,

Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),

dovolání zamítl jako neopodstatněné (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem

o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224

odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo zamítnuto a u

úspěšných žalovaných nebyly žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení podle

obsahu spisu zjištěny.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. června 2011

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu