29 Cdo 147/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze, Letenská
15, PSČ 118 10, zastoupené JUDr. Janem Nekolou, advokátem, se sídlem v Praze 2
– Novém Městě, Trojanova 2022/12, PSČ 120 00, proti žalovanému Mgr. Lukáši
Raidovi, jako správci konkursní podstaty úpadkyně Union banky, a. s. „v
likvidaci“, identifikační číslo osoby 41 03 42 61, o určení pravosti
pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 91/2008, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. září
2010, č. j. 6 Cmo 16/2010-73, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. září 2010, č. j. 6 Cmo 16/2010-73,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 17. září 2009, č. j. 32 Cm 91/2008-34, Krajský soud v Ostravě
určil, že pohledávka žalobkyně vůči úpadkyni Union bance, a. s. „v likvidaci“
ve výši 7.139.927,35 Kč je po právu (bod I. výroku), žalobu o určení pravosti
další pohledávky ve výši 183.193.565,88 Kč zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o
nákladech řízení (bod III. výroku). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku tak, že určil pravost
pohledávky žalobkyně v částce 183.491.830,14 Kč (první výrok) a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Soudy při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšly zejména z
toho, že:
1/ Právní předchůdkyně žalobkyně Česká finanční, s. r. o. (dále jen „společnost
Č“) uzavřela (jako věřitelka) s pozdější úpadkyní (jako dlužnicí) dne 31. prosince 1998 smlouvu o půjčce zajištěnou převodem cenných papírů (dále jen
„smlouva o půjčce“), na jejímž základě poskytla pozdější úpadkyni půjčku ve
výši 946.664.987,51 Kč, s tím, že půjčka bude vrácena (spolu se smluveným
úrokem ve výši 11,5 % p. a.) dne 18. prosince 2004. 2/ Dopisem ze dne 16. dubna 2003 společnost Č od smlouvy o půjčce odstoupila
pro porušení smluvních povinností pozdější úpadkyně. 3/ Usnesením ze dne 29. května 2003, sp. zn. 33 K 10/2003, prohlásil Krajský
soud v Ostravě konkurs na majetek Union banky, a. s.; správcem konkursní
podstaty úpadkyně je nyní žalovaný. 4/ Přihláškou ze dne 23. června 2003, doplněnou podáním ze dne 11. října 2007,
společnost Č přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadkyně pohledávky v
celkové výši 190.631.757,49 Kč, z čehož 189.975.950,10 Kč činila pohledávka
vzniklá v důsledku vypořádání vzájemných pohledávek a závazků ze smlouvy o
půjčce a 655.807,39 Kč činily neuhrazené úroky z prodlení. 5/ Žalovaný při přezkumném jednání konaném dne 18. srpna 2008 uvedl, že popírá
jak pravost pohledávek žalobkyně, tak jejich (celou) výši. Na tomto základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který měl
za to, že popřel-li žalovaný jako správce konkursní podstaty na přezkumném
jednání pohledávky žalobkyně též co do jejich „plné výše“, mohl se v daném
sporu zabývat nejen právním důvodem popřených pohledávek, ale rovněž jejich
výší – dospěl k závěru, že soudu v projednávané věci – se zřetelem k rozsahu
popření přihlášených pohledávek žalobkyně – nepříslušelo výši pohledávek
zkoumat. Přitom zdůraznil, že pro závěr o tom, zda žalovaný jako správce konkursní
podstaty popřel na přezkumném jednání konaném dne 18. srpna 2008 nejen pravost,
nýbrž i výši žalobkyní přihlášených pohledávek, je určující obsah popření (jeho
důvody) v podobě zachycené v seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří
součást protokolu o přezkumném jednání. Z něj je pak podle odvolacího soudu
zřejmé, že výše pohledávek uplatněných žalobkyní správcem konkursní podstaty
popřena nebyla, když součástí popěrného úkonu žalovaného není tvrzení
popírajícího správce konkursní podstaty, jak je vysoká přezkoumávaná pohledávka
(tedy tvrzení o její skutečné výši).
Potud též odkázal na závěry formulované
Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98,
uveřejněném pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 76/2002“) [rozsudek je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu
zmíněná níže – veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. V probíhajícím sporu o určení pravosti popřených pohledávek se proto soud
námitkami žalovaného, jimiž ve skutečnosti zpochybňoval jen výši žalobkyní v
konkursu uplatněných pohledávek (podle nichž byla žalobkyně oprávněna požadovat
sjednané úroky z půjčené částky jen za dobu od poskytnutí půjčky do okamžiku
účinnosti odstoupení od smlouvy o půjčce, nikoli za celou původně sjednanou
dobu trvání půjčky), zabývat nemohl. Odvolací soud v této souvislosti rovněž přisvědčil názoru žalobkyně, podle
kterého nejsou pro posuzovanou věc použitelné závěry vyslovené Nejvyšším soudem
v rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1206/2009 (rozhodnutí bylo
uveřejněno v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2012, pod číslem 54),
neboť žalobkyní uplatněný nárok je „vybudován na jiných skutkových zjištěních a
závěrech, když zejména správce konkursní podstaty nepopřel pohledávky z důvodu
jejich zániku započtením (a) v průběhu existence pohledávek žalobkyně nedošlo
ani k rozštěpení právního základu pohledávek, jehož zpochybněním je popírána
pravost“. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je
dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Dovolatel setrvává na názoru, že při přezkumném jednání konaném dne 18. srpna
2008 popřel výslovně jak pravost žalobkyní přihlášených pohledávek (maje za to,
že vůbec nevznikly), tak jejich výši (s tím, že „neexistence přihlášené
pohledávky se týká každé jednotlivé koruny této přihlášené pohledávky“). Soudy
se tak v posuzovaném případě mohly zabývat nejen právním důvodem sporných
pohledávek, ale rovněž jejich výší „jako takovou“.
Postup odvolacího soudu, který se „formalisticky“ odmítl zabývat otázkou, v
jaké výši je přihlášená pohledávka po právu (tj. posouzením otázky, za jaké
období žalobkyni vznikl nárok na úhradu úroků z půjčky), by ostatně podle
dovolatele nemohl obstát ani tehdy, kdyby správce konkursní podstaty popřel
pohledávky žalobkyně jen co do jejich pravosti. Ze závěrů formulovaných
Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1206/2009, jež měl odvolací soud
nesprávně v poměrech dané věci za neaplikovatelné, se totiž podává, že ukáže-li
se popření pravosti pohledávky jako opodstatněné jen ve vztahu k části
pohledávky, musí soud žalobu o určení pravosti této části pohledávky zamítnout.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání – dále též jen „ZKV“ (§ 433 bod 1. a § 434), s
přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a
vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory
vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona
o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský
soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010,
uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány, Nejvyšší soud
se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda
je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení
věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že nemá za opodstatněné výhrady
dovolatele, podle nichž při přezkumném jednání konaném dne 18. srpna 2008 byla
popřena nejen pravost, ale též výše pohledávek, jež žalobkyně uplatnila v
konkursu vedeném na majetek úpadkyně.
Již v R 76/2002 (na které v daných souvislostech přiléhavě odkazoval rovněž
odvolací soud) Nejvyšší soud formuloval – zabývaje se výkladem ustanovení § 23
a § 24 ZKV – závěr, podle něhož popření pohledávky přihlášené do konkursu je
procesním úkonem, pro nějž (při absenci výslovné úpravy v zákoně o konkursu a
vyrovnání) přiměřeně platí ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových
náležitostí úkonu ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. Popírá-li konkursní věřitel
nebo správce konkursní podstaty výši pohledávky nebo její pořadí, musí uvést,
jak vysoká je podle něj přihlášená pohledávka, popř. jaké pořadí má pohledávka
v konkursu mít; jinak popření pohledávky nemůže vyvolat zamýšlené procesní
účinky. Popřít pravost, výši nebo pořadí pohledávky lze i eventuálním procesním
úkonem. Popření pravosti pohledávky umožňuje soudu ve sporu o určení pravosti
pohledávky zkoumat pouze základ nároku, nikoli již jeho výši nebo pořadí. Pro
závěr o tom, zda byla popřena nejen pravost, nýbrž i výše, případně pořadí
pohledávky, je určující obsah popření (jeho důvodu) v podobě zachycené v
protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, který
tvoří součást tohoto protokolu.
Přitom závěry obsažené v R 76/2002 vycházejí ze závěrů obsažených již ve
stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího sudu ze dne 17.
června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud (pod bodem XXXI.) dovodil, že výše
pohledávky je popřena tehdy, tvrdí-li se, že tu pohledávka sice je, avšak
úpadce dluží méně, než kolik bylo v přihlášce uvedeno (tvrzení, že úpadce
nedluží nic, představuje popření pravosti pohledávky).
S těmito závěry je – oproti mínění dovolatele – právní posouzení věci odvolacím
soudem (co do závěru, že žalovaný popřel při přezkumném jednání jen pravost
pohledávek žalobkyně) v souladu, když z popěrného úkonu žalovaného (jak byl
jeho obsah zjištěn soudy nižších stupňů) nelze – při absenci údaje o odlišné
(jiné než nulové) výši přihlášených pohledávek – dovodit, že by jím měla být
popřena (vedle pravosti) též výše přihlášených pohledávek.
Výše řečené však oporou pro závěr odvolacího soudu, podle kterého popřel-li
správce konkursní podstaty pouze pravost pohledávky, nemůže se soud (ve sporu o
určení pravosti popřené pohledávky) zabývat námitkami, jimiž popírající správce
konkursní podstaty zpochybňuje existenci (základ nároku) jen části přihlášené
pohledávky, bez dalšího není.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1206/2009 (navazuje potud
na výklad podaný v R 76/2002 k účinkům popěrných úkonů), popření pravosti
pohledávky (tj. pouze jejího základu) soudu nebrání, aby – zjistí-li, že základ
nároku je dán (poměřováno důvody popření) pouze u části pohledávky a u části
již nikoliv – vyhověl žalobě o určení pravosti pohledávky pouze zčásti a ve
zbytku žalobu zamítl. Jinak řečeno, ukáže-li se popření pravosti jako
opodstatněné (pouze) ve vztahu k části pohledávky, musí soud zamítnout žalobu o
určení pravosti této části pohledávky.
Tyto závěry Nejvyšší soud v označeném rozsudku zformuloval ve věci, kde důvodem
popření pravosti pohledávky bylo, že žalobce pohledávku postoupil jiné osobě (a
kde odvolací soud dovodil, že část pohledávky nebyla předmětem postoupení).
Tamtéž dodal, že stejná situace nastane, je-li namítán zánik přihlášené
pohledávky v důsledku jejího započtení a v průběhu incidenčního řízení vyjde
najevo, že započtena byla pouze část přihlášené pohledávky.
V rozsudku ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4265/2010, uveřejněném ve
zvláštním čísle II. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a
insolvenční), ročník 2012, pod číslem 8, pak Nejvyšší soud doplnil, že uvedené
závěry se plně prosadí i tehdy, je-li namítáno promlčení přihlášené pohledávky,
avšak v průběhu incidenčního sporu vyjde najevo, že promlčena je pouze část
přihlášené pohledávky. Stejně tak i v případě, kdy věřitel uplatňuje
pohledávku, jejíž vznik se váže k určitému období, přičemž soud dospěje k
závěru, že nárok vznikl pouze za část vymezeného období. Ani v těchto případech
skutečnost, že byla popřena pouze pravost pohledávky, nebrání tomu, aby soud v
příslušném rozsahu žalobu na určení pravosti pohledávky částečně zamítl. Dovodí-
li totiž, že pohledávka přihlašovateli náleží (či není promlčena) jen za určité
období, pak tím ve skutečnosti neposuzuje výši pohledávky, nýbrž její pravost.
Podstatné opět je, že důvod, pro který bylo možné popřít pravost pohledávky
jako celku, se prosadil byť i jen zčásti (srov. dále též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 4704/2010, uveřejněný pod číslem
81/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že odvolací soud se měl
zabývat námitkou žalovaného správce konkursní podstaty (jíž v průběhu sporu o
určení pravosti pohledávek žalobkyně odůvodnil své popření ve vztahu k
pohledávce přihlášené z titulu vypořádání vzájemných pohledávek a závazků ze
smlouvy o půjčce), podle níž žalobkyni vznikl nárok na zaplacení smluvených
úroků z půjčky jen za období od poskytnutí finančních prostředků do okamžiku,
kdy od smlouvy o půjčce odstoupila. Neučinil-li tak (vycházeje z nesprávného
právního názoru, podle něhož mu v tom brání účinky, jež zákon o konkursu a
vyrovnání spojuje s popřením „jen“ pravosti pohledávky), není jeho právní
posouzení věci správné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadené rozhodnutí zrušil, a to včetně závislého výroku o nákladech
řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2014
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu