29 Cdo 1481/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka ve věci žalobkyně
GARIJA TRADE s. r. o., se sídlem v Brně, třída Generála Píky 1996/3, PSČ 613
00, identifikační číslo osoby 25333445, zastoupené Mgr. Marcelou Bako,
advokátkou, se sídlem v Brně, Slovákova 2, PSČ 602 00, proti žalovaným 1/ J.
H., narozenému a 2/ V. O., zastoupenému JUDr. Danuší Špačkovou, advokátkou, se
sídlem v Brně, Cejl 875/66, PSČ 602 00, o zaplacení částky 40.537,40 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 36/2004, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2008,
č. j. 44 Co 321/2006-55, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2008, č. j. 44 Co
321/2006-55,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil výroky II. a
V. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. června 2006, č. j. 17 C
36/2004-29, tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby prvnímu a
druhému žalovanému bylo uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně částku
40.537,40 Kč s příslušenstvím (první výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení
(druhý a třetí výrok). Soudy obou stupňů shodně vyšly z toho, že HARTL STAVEBNÍ, a. s. (dále
jen „společnost“ nebo „pozdější úpadkyně“) byla od roku 1999 v úpadku pro
platební neschopnost a od počátku roku 2003 i v úpadku pro předlužení. Žalobkyně (zhotovitelka) uzavřela se společností (objednatelkou) dne 20. září
2001 smlouvu o dílo,
na jejímž základě provedla pro společnost stavební práce a vyúčtovala celkovou
cenu těchto prací ve výši 90.537,40 Kč, z níž společnost uhradila dne 7. května
2002 pouze 50.000,- Kč. Společnost podala dne 27. února 2003 návrh na
prohlášení konkursu na svůj majetek, ten však byl zamítnut usnesením Krajského
soudu v Brně ze dne 16. dubna 2003, č. j. 31 K 12/2003-114, pro nedostatek
majetku. Odvolací soud nejprve přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož první
žalovaný (jako předseda představenstva společnosti) a druhý žalovaný (jako člen
představenstva společnosti) porušili svou povinnost dle § 3 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) podat bez zbytečného
odkladu návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti (společnost byla v
úpadku pro platební neschopnost již v průběhu roku 1999, přičemž návrh na
prohlášení konkursu podala až 27. února 2003). Posléze však odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně, který uzavřel,
že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku
40.537,40 Kč (odpovídající neuhrazené části ceny za provedené dílo) z titulu
náhrady škody, neboť pokud by neporušili svou povinnost podat bez zbytečného
odkladu návrh na prohlášení konkursu, nevstoupila by žalobkyně do závazkového
vztahu se společností a její majetek by se nezmenšil v důsledku neúplného
zaplacení ceny za provedené stavební práce - neshledal příčinnou souvislost
mezi majetkovou újmou tvrzenou žalobkyní a protiprávním nekonáním žalovaných. Odvolací soud - vycházeje z toho, že kdyby žalobkyně smlouvu o dílo se
společností neuzavřela, nevznikla by jí povinnost provést dílo a nevzniklo by
tudíž ani její právo
na obdržení peněžitého plnění - dovodil, že „pokud přesto žalobce uvedenou
smlouvu uzavřel (ač neměl), mohou být jeho bezprostřední majetkovou újmou pouze
veškeré náklady, které v souvislosti s plněním svého závazku zbytečně
vynaložil, a to též může být jedině jeho škodou, a to škodou skutečnou.“. Za bezprostřední příčinu újmy tvrzené žalobkyní považoval odvolací soud zánik
pozdější úpadkyně (výmazem z obchodního rejstříku), nikoliv dřívější nekonání
žalovaných. Nekonání žalovaných totiž „působilo“ i v době, kdy společnost svůj
závazek částečně plnila, příčinou újmy tak mohlo být „leda nekonání žalovaných
po 7.
květnu 2002 a takto definovaná újma škodou z hlediska odpovědnostního
závazku leda v případě (teoretického) uspokojení
v konkursním řízení, které by po 7. květnu 2002 bylo vyvoláno.“
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu včasným dovoláním, opírajíc
jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc přitom dovolací
důvod dle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil v
prvním a třetím výroku a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, dle něhož není dána
příčinná souvislost mezi výše uvedeným porušením povinnosti žalovanými a
vznikem škody. Za příčinu vzniku škody považuje porušení právní povinnosti vyplývající pro
žalované
z § 3 odst. 2 ZKV, neboť pokud by tito splnili danou povinnost včas,
dovolatelka by předmětnou smlouvu neuzavřela vůbec, nebo by ji sice uzavřela,
ale za jiných platebních podmínek či s využitím některého ze zajišťovacích
institutů. Odkazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 33/2008“) a 29 Odo 1395/2005 (tento
rozsudek je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu),
dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně zpochybňuje výši uplatněné
škody. Akceptací názoru odvolacího soudu, že vzniklou škodu mohou představovat
pouze náklady, které žalobkyně v souvislosti s plněním svého závazku
vynaložila, by byl žalobkyni upřen nárok na náhradu ušlého zisku jako součásti
náhrady škody, což by bylo v rozporu z § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku. Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu
za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek co do prvního a
třetího výroku „potvrdil“. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i
důvodné. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou,
tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Již v R 33/2008 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož
skutečnou škodou, jež věřitelům může vzniknout tím, že nebyl podán návrh na
prohlášení konkursu,
ač se tak mělo stát dle § 3 ZKV ve znění účinném do 31. prosince 2007, se
rozumí rozdíl
mezi částkou, jíž by se věřitelům dostalo na úhradu jejich pohledávek v
konkursu,
kdyby návrh byl podán včas, a částkou, kterou nakonec na úhradu svých
pohledávek v konkursu obdrželi; to platí i pro věřitele, jejichž existující
pohledávky v době, kdy měl být podán návrh na prohlášení konkursu, ještě nebyly
splatné. U věřitelů, jejichž pohledávky vznikly až v době prodlení osob
uvedených v § 3 odst. 2 ZKV ve znění účinném
do 31. prosince 2007 se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu,
se takovou škodou rozumí rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývá splnit věřiteli v
době, kdy je návrh
na prohlášení konkursu podán, a částkou, kterou věřitel posléze obdržel v
konkursu na úhradu této pohledávky.
Názor odvolacího soudu, podle něhož jedinou škodou, která mohla žalobkyni
ze smlouvy o dílo uzavřené s pozdější úpadkyní vzniknout, jsou zbytečně
vynaložené náklady, je s uvedeným judikatorním závěrem v rozporu.
Nesprávný je i závěr o tom, že příčinou vzniku škody je zánik dlužníka.
Skutečnost,
že pozdější úpadkyně byla - poté, co byl návrh na prohlášení konkursu na její
majetek zamítnut pro nedostatek majetku - vymazána z obchodního rejstříku, je
naopak až důsledkem rozhodnutí konkursního soudu podle § 12a odst. 4 ZKV.
Příčinou škody vzniklé žalobkyni je právě porušení povinnosti žalovaných podat
(včas) návrh na prohlášení konkursu
na majetek společnosti, které - jak uvádí i odvolací soud - trvalo i poté, co
společnost svůj závazek částečně plnila (tj. po 7. květnu 2002).
Zbývá dodat, že zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu na majetek společnosti
byl její úpadek osvědčen (srov. i v tomto směru závěry R 33/2008), přičemž z
povahy rozhodnutí je zjevné, že na úhradu své pohledávky žalobkyně v konkursu
společnosti nemohla obdržet ničeho.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o.
s. ř. zrušil
včetně závislých výroků o nákladech řízení a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. července 2010
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu