29 Cdo 1584/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce
M. F., zastoupeného JUDr. M. N., advokátem, proti žalované Ing. J. J., jako
správkyni konkursní podstaty úpadkyně N.T. C., a. s. Ch., , zastoupené JUDr. T.
P., advokátem, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 46 Cm 77/2000,
o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října
2006, č. j. 8 Cmo 105/2006-171, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2006, č. j. 8 Cmo 105/2006
171, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2005, č.
j. 46 Cm 77/2000 152, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně dalšímu
řízení.
Ve výroku označeným rozsudkem ze dne 8. listopadu 2005 Krajský soud v Hradci
Králové na základě vylučovací žaloby M. F. podané proti žalované správkyni
konkursní podstaty úpadkyně N. T. C. a. s. Ch. vyloučil ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadkyně čtyři pozemky parcelních čísel 1700/26, 1652/1,
1652/2 a 1655/7 (podrobněji identifikované v rozsudečném výroku).
Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že kupní smlouva o prodeji
nemovitostí uzavřená mezi pozdější úpadkyní jako prodávající a společností H.,
s. r. o. (dále též jen „H.“) jako kupující dne 18. prosince 1997 (dále též jen
„kupní smlouva č. 1“) není absolutně neplatná, pročež není neplatná kupní
smlouva o prodeji týchž nemovitostí uzavřená mezi H. jako prodávající a J. D.
jako kupujícím dne 13. srpna 1999 (dále též jen „kupní smlouva č. 2“) ani kupní
smlouva ze dne 1. října 1999, kterou J. D. jako prodávající převedl
nemovitosti na žalobce jako kupujícího (dále též jen „kupní smlouva č. 3“).
K tvrzení žalované o personálním propojení pozdější úpadkyně a H. a o převodu
majetku pozdější úpadkyně v celkové hodnotě 41,5 miliónů Kč na H. v době, kdy
již byla pozdější úpadkyně mnohonásobně předlužena, soud uvedl, že personální
propojení je mu známo z výpisů z obchodního rejstříku. Tato skutečnost, stejně
jako možnost, že v době převodu nemovitostí pozdější úpadkyně již byla
předlužena, však „nemá přímý vliv na neplatnost smlouvy“.
Dále se zabýval tvrzením žalované o společné vědomé neshodě vůle a projevu,
zdůrazňuje, že tři jednotlivé právní úkony (kupní smlouvu č. 1, smlouvu o
půjčce ze dne 15. října 1997 /dále též jen „smlouva o půjčce“/ a vzájemný
zápočet pohledávek ze 17. září 1998 /dále též jen „dohoda o započtení“/)
podepsaly různé osoby v různé době. Žalovaná proto „nemůže prokazovat“
nepřímými důkazy, že všechny tyto osoby měly již v době uzavření kupní smlouvy
č. 1 společnou vědomou nehodu vůle a projevu. Ten, kdo kupní smlouvu č. 1
uzavíral, totiž v době uzavírání mohl mít vůli zaplatit. K tomu, aby obstálo
tvrzení žalované o simulovaném právním úkonu, by podle soudu musela prokázat,
že v okamžiku uzavírání kupní smlouvy č. 1 obě strany shodně projevily něco
jiného, než ve skutečnosti chtěly, tedy, že jde o nedostatek vážnosti právního
úkonu, který je následkem toho neplatný podle § 37 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Jelikož žalovaná nabídnutými
důkazy toto neprokázala, měl soud za to, že kupní smlouva č. 1 je platná.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem ze dne
13. října 2006 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud (vycházeje z téhož skutkového stavu věci) se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že žalovaná neprokázala vadu vážnosti projevu vůle stran
při uzavírání kupní smlouvy č. 1.
Listina ze dne 10. prosince 1997 (správně 18. prosince 1997) má podle
odvolacího soudu všechny náležitosti kupní smlouvy a je podepsána oprávněnými
osobami. Strany se následně dohodly na započtení vzájemných pohledávek. Kdyby
bylo prokázáno, že na pohledávku z titulu úhrady kupní ceny vzniklou z kupní
smlouvy č. 1 byla započtena neexistující pohledávka (plynoucí z eventuálně
neplatné smlouvy o půjčce), mělo by to dopad pouze na platnost dohody o
započtení, nikoli na platnost kupní smlouvy č. 1.
Soud prvního stupně správně uvedl - pokračoval odvolací soud - že pro úspěch
námitky žalované by bylo zapotřebí prokázat, že v době uzavírání kupní smlouvy
č. 1 alespoň jedna ze stran předstírala vůli uzavřít kupní smlouvu. Důkazy
navrženými žalovanou taková skutečnost nebyla prokázána. Odvolací soud dodal,
že soud prvního stupně žalovanou poučil o její důkazní povinnosti a ta jiné
než soudem provedené důkazy nenavrhla.
Důsledkem závěru, že kupní smlouva č. 1 je platná, je pak závěr o důvodnosti
žaloby, uzavřel odvolací soud. Do konkursní podstaty úpadkyně byly totiž
sepsány nemovitosti, k nimž svědčí právo žalobci.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v tom, že
soudy nižších stupňů řešily v rozporu s hmotným právem otázku platnosti smlouvy
uzavřené mezi spřízněnými personálně propojenými osobami, kterou měl být z
majetku úpadkyně před prohlášením konkursu bezúplatně vyveden majetek.
Konkrétně dovolatelka tvrdí, že kupní smlouva č. 1 byla absolutně neplatná ve
smyslu ustanovení § 37, § 39 a § 40 obč. zák., jelikož vůlí smluvních stran
nebylo nemovitosti prodat a zaplatit za ně kupní cenu, nýbrž pouze zašantročit
majetek úpadkyně a zkrátit věřitele. Právní úkon - pokračuje dovolatelka -
nebyl učiněn vážně (byl „disimulován“ /správně simulován/), odporoval zákonům a
dobrým mravům a zastřený právní úkon byl neplatný pro nedostatek „písemnosti“.
V této souvislosti dovolatelka rekapituluje v dovolání svá skutková tvrzení z
předchozích fází řízení, označujíc důkazy, jejichž prostřednictvím má tato
tvrzení za prokázaná (srov. převážnou část bodu II. dovolání).
Na tomto základě dovolatelka usuzuje, že jde o učebnicový příklad tunelování
společnosti (H. vysála z krachující společnosti /nynější úpadkyně/ veškerý
majetek, který v ní ještě zbyl po hospodaření předchozích majitelů, aniž za něj
poskytla jakoukoli náhradu).
Ve světle výše uvedeného je podle dovolatelky nesprávné tvrzení soudů, že v
době uzavření kupní smlouvy mohly mít obě strany vůli zaplatit. Převedla-li H.
na sebe majetek v hodnotě 41 miliónů Kč a nezaplatila-li za žádný z těchto
převodů, pak zjištěným skutečnostem a logické úvaze odporuje úsudek, že právě v
tomto případě chtěla (mohla chtít) zaplatit.
Osoby ovládající H. použily osvědčený model tunelářů, vytvářejíce formálně
bezvadné doklady bez reálného základu. Takový postup lze napadnout jen tak, že
bude vyslovena neplatnost těchto úkonů pro „disimulaci“ a pro rozpor se zákonem
a s dobrými mravy. Žalovat dávno nefunkční H., která již nemá žádný majetek ani
dosažitelného jednatele, by dle dovolatelky bylo neefektivní a úkolem soudu
musí být nalezení spravedlivého řešení a zajištění toho, aby podvodně odčerpaný
majetek byl navrácen.
Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že se s těmito jejími námitkami,
uplatněnými již v odvolání, nijak nevypořádal a formalisticky uzavřel, že kupní
smlouva má veškeré zákonem stanovené náležitosti a že dovolatelka svá tvrzení
neprokázala.
Závěrem dovolatelka odkazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006,
sp. zn. 29 Odo 699/2005, konkrétně na pasáž, podle níž personální propojení
osob na obou stranách smlouvy, časové souvislosti a okolnosti „úhrady“ ceny
jsou podstatnou okolností pro posouzení platnosti smlouvy ve smyslu § 39 obč.
zák.
Žalobce ve vyjádření především nemá dovolání za přípustné a navrhuje je
odmítnout, s tím, že o dovolatelkou předkládané otázce není v právní teorii ani
rozhodovací praxi soudů sporu a že v posuzovaném případě jsou skutkové
okolnosti zcela jiné.
K dovolatelkou namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci žalobce uvádí, že
podle jeho přesvědčení jde ve skutečnosti o polemiku se skutkovými závěry
soudu. K tomu dodává, že na podporu mnoha tvrzení o údajné neplatnosti
smluvního ujednání mezi právními předchůdci žalobce dovolatelka nabídla v
průběhu letitého sporu pouze chabé důkazy a věc tak vždy zůstala pouze ve
stadiu tvrzení.
Posléze žalobce ve vyjádření polemizuje s jednotlivými skutkovými tvrzeními
dovolatelky a následně uzavírá, že s jednáními, jež jsou předmětem sporu, se
seznámil až po zjištění, že nemovitosti byly zahrnuty do konkursní podstaty.
Jde o události staré více než 10 let, na které nemohl mít a neměl žádný vliv.
Proto se dovolává i své dobré víry a důvěry ve skutečnosti uvedené v katastru
nemovitostí.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř. a to pro posouzení právních otázek dovoláním otevřených, jejíchž
řešení v napadeném rozhodnutí se odchyluje od dřívější judikatury Nejvyššího
soudu.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány, Nejvyšší
soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Dle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 39 obč. zák., neplatný je právní úkon, který svým obsahem
nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Ustanovení § 41a obč. zák. zní:
§ 41a
(1) Má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je
platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli
jednající osoby.
(2) Má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon,
odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti.
Neplatnosti takového právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který
jej považoval za nezastřený.
V této podobě platila citovaná ustanovení občanského zákoníku již v
době uzavření kupní smlouvy č. 1 a dosud nedoznala změn.
Nejvyšší soud především podotýká, že neplatnost právního úkonu spočívající v
tom, že obě smluvní strany jej pouze simulovaly (snažily se jím zastřít právní
úkon jiný), se v praxi prokazuje velmi obtížně a že k takovému závěru lze
zpravidla dospět jen na základě uceleného řetězce nepřímých důkazů.
V posuzované věci pak ani podle Nejvyššího soudu nevede zjištěný skutkový stav
věci k závěru, že úmyslem smluvních stran uzavírajících kupní smlouvu č. 1
bylo ve skutečnosti uzavřít smlouvu darovací (že uzavření úplatné smlouvy kupní
bylo pouze simulováno).
Tento závěr Nejvyšší soud činí přes výhrady k argumentaci soudů nižších stupňů.
Nesprávný je úsudek soudu prvního stupně, podle něhož podepsaly-li tři
jednotlivé právní úkony různé osoby v různé době, žalovaná „nemůže prokazovat“
nepřímými důkazy, že všechny tyto osoby měly již v době uzavření kupní smlouvy
č. 1 společnou vědomou neshodu vůle a projevu. Nejvyššímu soudu není jasné,
proč by podpis právních úkonů různými osobami v různé době měl bránit žalované
v možnosti prokazovat, že šlo o jednání vedená společným úmyslem jednajících
osob. Závěr soud prvního stupně, podle kterého ten, kdo kupní smlouvu č. 1
uzavíral, v době uzavírání „mohl mít vůli zaplatit“, je pak v rovině právní
bezcenný, neboť nemá žádnou vypovídací hodnotu o tom, na jakou vůli
jednajícího lze usuzovat z důkazů v řízení provedených.
Nepřesným je též názor odvolacího soudu, podle kterého by pro úspěch námitky
žalované bylo zapotřebí prokázat, že v době uzavírání kupní smlouvy č. 1
alespoň jedna ze stran předstírala vůli uzavřít kupní smlouvu. Z textu § 41a
odst. 2 věty druhé obč. zák. se naopak podává, že kdyby vůli uzavřít kupní
smlouvu simulovala (namísto skutečné vůle uzavřít smlouvu darovací) pouze jedna
smluvní strana, nebylo by možné se dovolat neplatnosti vůči druhé smluvní
straně, která právní úkon (simulovanou kupní smlouvu) považovala za
nezastřený.
Nejvyšší soud přesto shledává právní posouzení věci odvolacím soudem
nesprávným, a to proto, že je neúplné v posouzení jedné ze skutečností
rozhodných pro závěr, zda osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu
majetku konkursní podstaty, prokázala nejen to, že věc neměla být do soupisu
zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu
majetku konkursní podstaty, svědčí jí (srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího
soudu uveřejněné pod čísly 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci, se odehrály v následujícím
časovém sledu:
1/ 18. prosince 1997 - uzavření kupní smlouvy č. 1,
2/ 18. září 1998 - prohlášení konkursu na majetek úpadkyně
3/ 13. srpna 1999 - uzavření kupní smlouvy č. 2,
4/ 1. října 1999 - uzavření kupní smlouvy č. 3.
Jedním z předpokladů, za nichž lze vyhovět vylučovací žalobě podle § 19 odst. 2
ZKV (a které tudíž musí soud povinně zkoumat), je, že příslušný majetek je
sepsán v konkursní podstatě (není-li sepsán, nemůže být ani vyloučen).
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí k ustanovení § 18 ZKV, ve
znění účinném v době prohlášení konkursu na majetek úpadkyně, soupis majetku
konkursní podstaty představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá
(např. v řízení o zápisu vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru
nemovitostí), že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat
(s účinností od 1. května 2000 plyne totéž výslovně z ustanovení § 18 odst. 3
ZKV).
Soudy nižších stupňů však otázkám týkajícím se soupisu nemovitostí do konkursní
podstaty nevěnovaly náležitou pozornost. Odvolací soud se k této problematice
nevyjadřuje vůbec a soud prvního stupně pouze uvádí, že „dále bylo soudem z
konkursního spisu zjištěno, že předmětné nemovitosti jsou skutečně sepsány v
soupise konkursní podstaty“ (str. 2 odst. 2 odůvodnění jeho rozsudku). Podle
obsahu spisu však důkaz „konkursním spisem“ v řízení vůbec prováděn nebyl (při
jednání konaném 2. listopadu 2005 naopak soud četl k důkazu - v rozsudku
nezmíněné - soupisy majetku konkursní podstaty úpadkyně založené na č. l. 103
115). S přihlédnutím k době bezmála jednoho roku, která uplynula od prohlášení
konkursu na majetek úpadkyně do uzavření kupní smlouvy č. 2, však (nadto v
situaci, kdy soupisy majetku konkursní podstaty tvoří součást spisu a kdy byly
dokonce čteny k důkazu) soudy v žádném případě neměly opomenout otázku, kdy
byly nemovitosti sepsány do konkursní podstaty (kupříkladu soupis konkursní
podstaty na č. l. 109-112 je opatřen nejen datem /31. března 1999/, nýbrž i
prezenčním razítkem konkursního soudu /9. dubna 1999/). Kdyby byly nemovitosti
sepsány do konkursní podstaty před 13. srpnem 1999, pak by kupní smlouvy č. 2 a
č. 3 byly uzavírány prodávajícími v době, kdy právo s nemovitostmi nakládat
náleželo správkyni konkursní podstaty úpadkyně. Tato situace by nutně vedla ke
zpochybnění platnosti obou kupních smluv.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadené rozhodnutí zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i je a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V další fázi řízení soud nepřehlédne, že z vyjádření dovolatelky na č. l. 35 -
37 se podává, že dovolatelka opírala absolutní neplatnost kupní smlouvy č. 1
také o ustanovení § 39 obč. zák., dovolávajíc se rozporu s ustanoveními § 66
odst. 2 a § 567 odst. 2 obch. zák. a rozporu s dobrými mravy, tvrdíc přitom, že
šlo o jednání vedené úmyslem odstranit z pozdější úpadkyně veškerý majetek a
znemožnit upokojení práv věřitelů. Tato argumentace nebyla vypořádána úvahami
soudů o neshodách vůle a projevu.
Přitom vzhledem k argumentaci dovolatelky (jež směšuje neshody vůle a projevu s
neplatností podle § 39 obč. zák.) nepřehlédne závěry, jež o povaze obdobných
argumentů formuloval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. července 2008, sp. zn.
29 Odo 1027/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách
Nejvyššího soudu.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. září 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu