29 Odo 699/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobkyně D. T., spol. s r. o., proti žalované Ing. J. J., jako správkyni
konkursní podstaty úpadkyně D. o., spol. s r. o., v likvidaci, o vyloučení
nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 23/2002, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2005, č.j. 4 Cmo 39/2004-149,
I. Dovolání proti výrokům rozsudku ze dne 13. ledna 2005, č.j. 4 Cmo
39/2004-49, jimiž Vrchní soud v Praze rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů, se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2005, č.j. 4 Cmo
39/2004-149, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. října 2003, č.j. 42 Cm
23/2002-128, zamítl žalobu o vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí
(dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně
D. o., spol. s r. o v likvidaci (dále jen „úpadkyně“) a žalobkyni uložil
zaplatit žalované na nákladech řízení částku 11.500,- Kč.
Soud prvního stupně - jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí - přitom vyšel
ze skutkových zjištění, podle kterých:
1) dne 22. února 1999 byla mezi žalobkyní (kupující) a pozdější úpadkyní
(prodávající) uzavřena kupní smlouva, kterou pozdější úpadkyně prodala
žalobkyni sporné nemovitosti (dále též jen „kupní smlouva“), přičemž vlastnické
právo žalobkyně bylo vloženo do katastru nemovitostí ke dni 15. března 1999;
2) dne 3. března 1999 byla mezi týmiž subjekty uzavřena dohoda o splatnosti
kupní ceny, s tím, že tato se měla stát splatnou na základě faktury vystavené
prodávající;
3) kupní smlouvu i dohodu o splatnosti kupní ceny „uzavíral“ za žalobkyni P. M.
a za úpadkyni L. M.;
4) prodávající vyúčtovala kupní cenu včetně daně z přidané hodnoty kupující
fakturou č. 1000002629, a to částkou 10,901247,- Kč dne 31. července 1999;
5) podle zápisu z mimořádné valné hromady úpadkyně konané 15. února 1999 byl
prodej sporných nemovitostí projednán a odsouhlasen, s tím, že kupní cena
odpovídá ceně určené znaleckým posudkem;
6) podle výpisu z účtů žalobkyně a pozdější úpadkyně za období od 6. do 11.
srpna 1999 žalobkyně z titulu úhrady kupní ceny zaplatila úpadkyni 9,011.000,-
Kč a v témže období bylo z účtů úpadkyně vybráno 11,084.000,- Kč;
7) usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. října 2001, sp. zn.
40 K 29/2001, byl na majetek úpadkyně prohlášen konkurs a správkyní konkursní
podstaty ustavena Ing. J. J., která sporné nemovitosti sepsala do soupisu
majetku konkursní podstaty úpadkyně;
8) žalobu na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadkyně žalobkyně podala v třicetidenní lhůtě určené usnesením ze dne
19. února 2002, sp. zn. 40 K 29/2001, které bylo žalobkyni doručeno 22. února
2002;
9) jednateli žalobkyně jsou P. M. (od 2. října 1996) a J. K. a P. P. (od 4.
září 2000);
10) L. M. byla jednatelkou pozdější úpadkyně od 1. července 1998 do 15. srpna
2000 a P. P. byl jejím jednatelem od 25. července 1996 do 11. února 1997;
11) L. a P. M. byli v době uzavření sporné kupní smlouvy manžely.
Soud prvního stupně na základě hodnocení provedených listinných důkazů a
výpovědí P. a L. M. a P. P. dospěl k závěru, podle kterého strany kupní smlouvy
(žalobkyně a pozdější úpadkyně) nevysvětlily soudu „uspokojivým způsobem
okolnosti, jež provázely jejich postup při placení kupní ceny“. Zdůraznil, že
prodej výrobního areálu je možno pokládat za obchod natolik významný a pro
účastníky smlouvy výjimečný, aby si jednatelé smluvních stran a majoritní
společník kupující zapamatovali jeho okolnosti. Potud vyhodnotil výpovědi P. a
L. M. a P. P. jako nevěrohodné a dospěl k závěru, že úmyslem smluvních stran
nebylo uzavřít kupní smlouvu, jejímž obsahem by byla „vyvážená“ práva a
závazky, tj. na jedné straně převod vlastnického práva ke sporným nemovitostem
na kupující a na druhé straně řádné zaplacení dohodnuté kupní ceny prodávající,
nýbrž „vyvést z vlastnictví“ úpadkyně majetek, ze kterého by mohli uspokojit
věřitelé své pohledávky, aniž by za tento majetek byla poskytnuta jakákoli
náhrada. Pro rozpor mezi úmyslem jednajících stran a obsahem písemně uzavřené
kupní smlouvy shledal soud prvního stupně kupní smlouvu neplatnou podle
ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve spojení s
ustanovením § 41a obč. zák. Postup žalované, která sporné nemovitosti sepsala
do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, tak považoval za správný.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. ledna 2005, č.j.
4 Cmo 39/2004-149, rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci
samé změnil tak, že žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí především uvedl, že soud prvního stupně
shledal kupní smlouvu pro rozpor mezi úmyslem jednajících stran a obsahem
písemně uzavřené smlouvy absolutně neplatnou, „aniž výslovně uvedl, který
právní úkon měl být právním úkonem předstíraným (simulovaným), jímž by měl být
zastřen jiný právní úkon, který ostatně rovněž blíže nepojmenoval“. Nicméně
vzhledem k odkazu na ustanovení § 41a obč. zák. - pokračoval odvolací soud - je
zřejmé, že soud prvního stupně měl za to, že žalobkyně a úpadkyně shodně
projevily něco jiného než ve skutečnosti chtěly, tj. byla zde absence vůle,
která by měla být základem kupní smlouvy, a jelikož „smlouvě chybí vážnost
vůle, nemá náležitost podle § 37 odst. 1 obč. zák.“, pročež je neplatná.
Odvolací soud však - vycházeje ze skutkových zjištění soud prvního stupně -
shora uvedený závěr nesdílí. „Znění písemně uzavřené kupní smlouvy“ totiž
nevzbuzuje pochybnosti o shodě vůle a jejího projevu smluvními stranami, nejde
o jednání „naoko“. Kupní smlouva obsahuje rovněž všechny podstatné náležitosti
vyžadované ustanovením § 588 obč. zák., přičemž bylo prokázáno i zaplacení
kupní ceny, když „pohyb peněžních prostředků na účtech obou smluvních stran v
časovém období po uzavření kupní smlouvy není pro posouzení perfektnosti kupní
smlouvy významný a nemůže být podkladem pro vyslovení závěru o její
neplatnosti“.
Jelikož „nebylo prokázáno, že kupní smlouva je svým obsahem nebo účelem v
rozporu se zákonem“, popř. zákon obchází či se příčí dobrým mravům, odvolací
soud uzavřel, že ji „nelze považovat ve smyslu § 39 obč. zák. za neplatnou“.
Maje za splněné - ve shodě se soudem prvního stupně - zbývající předpoklady, za
nichž lze vyhovět žalobě na vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní
úpadkyně, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobě
vyhověl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do
jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a §
241a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka považuje kupní smlouvu za neplatnou, když vůlí smluvních stran
nebylo nemovitosti prodat a zaplatit za ně kupní cenu, ale „pouze zašantročit
majetek a zkrátit věřitele“. Potud dovolatelka poukazuje na svá tvrzení, podle
kterých: a) počátkem roku 1999 měla úpadkyně dluhy ve výši mnoha milionů korun,
které nehodlala splácet; b) žalobkyně a úpadkyně byly osobami přímo personálně
propojenými, když v době uzavření kupní smlouvy byly jejich společníky totožné
osoby; c) kupní cena byla zaplacena fiktivně a peněžní prostředky byly pouze
„přelévány“ na účet úpadkyně a zpět.
Dovolatelka opětovně vyjadřuje přesvědčení, že úmyslem smluvních stran nikdy
nebylo kupní cenu zaplatit a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Se zřetelem k bodu 3., článku II., zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu
dovoláním v celém rozsahu, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání
je přípustné proti těm výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu
usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení
občanského soudního řádu (srov. např. usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto
rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývající části, tj. v rozsahu měnícího výroku rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé, je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. a je i důvodné.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných dovoláním. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jinou vadou řízení je postiženo i odvolací řízení v této věci.
Podle ustanovení § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak
jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může opakovat
dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je
provést bez průtahů (odstavec 2 věta první).
Jinou vadou řízení je i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu
než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s.
ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popř.
aniž dokazování doplnil.
Zásada vyjádřená v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. neznamená - zejména s
přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez
dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z
výpovědí účastníků řízení (popř. svědků), a to především proto, že při
hodnocení těchto důkazů spolu působí vedle věcného obsahu výpovědí i další
skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností vypovědí -
nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. např. rozhodnutí bývalého
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení
soudů ČSSR). Chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které
učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu
(rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám
opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro
případné odlišné hodnocení takového důkazu (srov. např. rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení
soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20
Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod
číslem 11 a rozsudek ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 727/2004).
Jak je zřejmé z obsahu spisu soud prvního stupně založil svůj závěr o úmyslu
stran kupní smlouvy (žalobkyně a pozdější úpadkyně) vyvést z vlastnictví
úpadkyně majetek ke škodě jejích věřitelů mimo jiné na nevěrohodnosti výpovědí
P. a L. M. a P. P. Dospěl-li odvolací soud v tomto směru k závěru opačnému,
aniž zopakoval důkazy výpověďmi těchto osob, zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto, aniž se výslovně zabýval dalšími dovolatelkou výslovně
uplatněnými dovolacími důvody, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3
věta první o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že otázkou (ne)platnosti
smlouvy uzavřené s úmyslem znemožnit (nebo alespoň podstatně ztížit) věřitelům
dosáhnout uspokojení jejich pohledávek, se Nejvyšší soud zabýval - a to v
poměrech žaloby podle ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů - v rozsudku ze dne 31.
srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 184/2005. Při řešení této otázky přitom neopomene
přihlédnout k personálnímu propojení žalobkyně a úpadkyně, k časovým
souvislostem, za nichž došlo k převodu sporných nemovitostí, ve vazbě na podaný
návrh na prohlášení konkursu, a zejména k okolnostem „úhrady“ ceny (viz pohyby
na účtech smluvních stran a jejich důvody).
Právní názor dovolacího soud je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný
(§ 243d odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu