U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci
žalobce Ing. M. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Dudákem, advokátem, se sídlem v
Praze 8, Karolinská 661/4, PSČ 186 00, proti žalovanému Ing. J. B.,
zastoupenému JUDr. Petrem Zimou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská
2127/13, PSČ 120 00, o zaplacení 1.293.524,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 55/2008, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 55 Co
365/2011-271, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího
řízení 16.698,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jeho zástupce.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. května 2011, č. j. 30 C
55/2008-237, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.293.524,- Kč s
příslušenstvím z titulu náhrady škody (výrok I.) a rozhodnuto o nákladech
řízení (výroky II. a III.) [výrok první], a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení [výrok druhý]. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný neporušil žádnou právní povinnost, pročež
žalobci za škodu neodpovídá. I v opačném případě (při porušení právní
povinnosti) by však odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu nebyla dána „s
ohledem na nedostatek příčinné souvislosti mezi eventuálním protiprávním
jednáním žalovaného a vzniklou škodou.“
Proti rozsudku odvolacího soudu („do všech jeho výroků“) podal žalobce
dovolání, jež Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako
nepřípustné. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku
odvolacího soudu, kterou byly potvrzeny výroky II. a III. rozsudku soudu
prvního stupně o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího
soudu o nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci
předvídanou v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací
soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího
soudu zásadně právně významným neshledal. Otázku příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vzniklou škodou posoudil
odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3405/2010, a
rozhodnutí v něm citovaná, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – též na webových
stránkách tohoto soudu). I v projednávané věci se tak uplatní závěr, podle něhož příčina musí mít
nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem
33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jakož i závěr, že příčinná
souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou není dána tam, kde do
děje vstoupila jiná skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující, tedy
je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k
porušení označené povinnosti (k tomu dále viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2656/2010).
Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k
zamítnutí či naopak k vyhovění návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek
nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek
není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci
samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon
808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54). Jelikož závěr, podle něhož mezi jednáním žalovaného a vzniklou škodou není
příčinná souvislost, obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný
důvod zamítnutí žaloby, nečiní dovolání přípustným ani posouzení správnosti
závěru odvolacího soudu, podle něhož žalovaný neporušil žádnou právní povinnost. I kdyby totiž Nejvyšší soud uvedený závěr odvolacího soudu shledal nesprávným,
nemohl by z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a posouzení této
otázky by se tudíž nemohlo projevit v poměrech dovolatele založených napadeným
rozhodnutím.
A konečně vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil procesními
vadami (neprovedením dovolatelem navržených důkazů a nevypořádáním se s
některými odvolacími námitkami), uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., přičemž tvrzené vady nezahrnují podmínku existence právní
otázky zásadního významu, a proto jejich prostřednictvím přípustnost dovolání
založit nelze.
Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být
dovolání přípustné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst.
3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny zástupce žalovaného za jeden úkon právní služby –
vyjádření k dovolání dle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 – jejíž výše podle § 6
odst. 1, § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí 13.500,- Kč, a z
náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300,- Kč.
Společně s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve
výši 2.898,- Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem
16.698,- Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního
tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010,
uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat jeho výkonu.
V Brně 16. dubna 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu