29 Cdo 2656/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobce CDV-2, LTD., se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, Londýn,
EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační
číslo 4434554, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze
1, Revoluční 15, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. J. Š., zastoupenému Mgr.
Petrem Šindelářem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, PSČ
360 01, o zaplacení částky 4.268.360,90 Kč s příslušenstvím, za účasti
Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8,
Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, jako
vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v
Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 319/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 5. února 2010, č. j. 25 Co 166/2009, 25 Co
167/2009-499, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 16. března 2010, č. j. 25 Co
166/2009-505, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. února 2010, č. j. 25 Co 166/2009, 25
Co 167/2009-499, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 16. března 2010, č. j. 25
Co 166/2009-505, se zrušuje s výjimkou té části prvního výroku, kterou odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku. Ve zrušeném
rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 27. ledna 2009, č. j. 10 C 319/2005-434, uložil Okresní soud v
Karlových Varech (dále jen „okresní soud“), ve znění usnesení téhož soudu ze
dne 2. března 2009, č. j. 10 C 319/2005-458, žalovanému (Ing. J. Š.) zaplatit
žalobci (CDV-2, LTD.) částku 1.067.090,- Kč s příslušenstvím (tvořeným
specifikovaným úrokem z prodlení počítaným od 18. dubna 2006) [bod I. výroku],
zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení částky 3.201.270,90 Kč s
příslušenstvím (tvořeným specifikovaným úrokem z prodlení počítaným od 18. dubna 2006 do zaplacení) [bod II. výroku] a rozhodl o nákladech řízení (bod
III. výroku). Okresní soud o věci rozhodl za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, jako vedlejšího účastníka řízení na straně
žalovaného. Šlo o v pořadí druhý rozsudek okresního soudu ve věci. První rozsudek ze dne
23. října 2007, č. j. 10 C 319/2005-323, zrušil Krajský soud v Plzni k odvolání
žalobce (usnesením ze dne 25. června 2008, č. j. 25 Co 41/2008-392) v zamítavém
výroku ohledně požadavku na zaplacení částky 4.268.360,90 Kč s příslušenstvím a
ve výroku o nákladech řízení a věc potud vrátil okresnímu soudu k dalšímu
řízení. Okresní soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména
z toho, že:
1/ Investiční a poštovní banka, a. s. (dále jen „I banka“) jako věřitel,
uzavřela se společností BALT UNION s. r. o. (dále jen „společnost B“) jako s
úvěrovým dlužníkem dne 18. listopadu 1993 smlouvu o úvěru, ve znění dodatků z
1. srpna 1996 a 20. března 1997 (dále jen „úvěrová smlouva“), na základě která
poskytla I banka společnosti B úvěr ve výši 9.360.000,- Kč, se smluvní úrokovou
sazbou 4,5 % ročně. 2/ I banka (jako zástavní věřitel) uzavřela se společností B (jako zástavním
dlužníkem) dne 18. listopadu 1993 smlouvu o zřízení zástavního práva k
nemovitostem vlastněným společností B, v katastrálním území J. (dále jen
„nemovitosti“), k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy (dále jen „zástavní
smlouva č. 1“). Zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí s účinky
vkladu k 19. listopadu 1993. 3/ Banka I (jako prodávající) uzavřela s Československou obchodní bankou, a. s. (dále jen „banka“) jako kupující dne 19. června 2000 smlouvu o prodeji podniku,
na jejímž základě přešla na banku též pohledávka banky I z úvěrové smlouvy. 4/ Rozsudkem ze dne 21. ledna 2003, č. j. 10 C 202/2001-46, který nabyl právní
moci 26. dubna 2003, uložil okresní soud společnosti B zaplatit bance na úhradu
pohledávky z úvěrové smlouvy částku 1.872.000,- Kč na jistině, 1.452.837,- Kč
na úroku z prodlení ke 2. červnu 2001 a úrok z prodlení z přisouzené jistiny ve
výši 17,3 % ročně za dobu od 13. června 2001 do zaplacení a na náhradě nákladů
řízení částku 74.880,- Kč. 5/ Banka (jako postupitel) uzavřela se žalobcem (jako postupníkem) dne 27. února 2004 smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „postupní smlouva“),
jejímž předmětem byla pohledávka banky vůči společnosti B z úvěrové smlouvy, s
tím, že výše pohledávky činila k 30. září 2003 částku 4.070.149,89 Kč (z toho
jistina 1.872.000,-Kč).
6/ Podle výpisu z katastru nemovitostí byly nemovitosti zastaveny (na základě
smlouvy o zřízení zástavního práva z 13. června 1996 - dále jen „zástavní
smlouva č. 2), s právními účinky vkladu k 14. červnu 1996, též ve prospěch
České konsolidační agentury (dále jen „ČKA“). 7/ Usnesením ze dne 14. června 2002, č. j. 29 K 26/2002-8, které nabylo právní
moci dne 18. června 2002, prohlásil Krajský soud v Plzni (dále jen „konkursní
soud“) konkurs na majetek Jáchymovské hotelové společnosti s. r. o. (dále jen
„úpadce J“) a správcem konkursní podstaty úpadce J ustavil žalovaného. 8/ Podle protokolu z přezkumného jednání z 6. listopadu 2002 a k němu přiložené
zprávy o stavu konkursního řízení byly nemovitosti sepsány do konkursní
podstaty úpadce J, s tím, že na nich vázlo (jako druhé v pořadí) zástavní právo
pro pohledávku ČKA. 9/ Podle zprávy o stavu konkursního řízení si byl správce konkursní podstaty
vědom existence „nekonkursního“ věřitele (banky), coby zástavního věřitele,
ohledně jehož zajištěné pohledávky vázlo na nemovitostech (jako první v pořadí)
rovněž zástavní právo. 10/ Podle dopisu žalovaného bance ze dne 23. prosince 2002, vyzval žalovaný
(jako správce konkursní podstaty úpadce J) banku k uplatnění zástavního práva. 11/ Dopisem z 10. září 2002 vyzval žalovaný společnost B k vyplacení pohledávky
ČKA. 12/ Usnesením č. j. 29 K 26/2002-43, doručeným 18. prosince 2002, vyzval
konkursní soud společnost B, aby do 30 dnů od jeho doručení podala vylučovací
žalobu (ohledně nemovitostí). 13/ Dopisem z 6. ledna 2003, doručeným konkursnímu soudu 10. ledna 2003,
uplatnila banka zajištěnou pohledávku vůči společnosti B s tím, že výše
pohledávky činí k 7. lednu 2003 částku 3.833.246,61 Kč. 14/ Dopisem z 10. ledna 2003, doručeným 17. ledna 2003, vyzval konkursní soud
žalovaného, aby se vyjádřil k podání banky z 6. ledna 2003. 15/ Dopisem ze 17. března 2003 (doručeným konkursnímu soudu 18. března 2003)
vyčíslila banka zajištěnou pohledávku vůči společnosti B částkou 7.146.933,58
Kč. 16/ V průběhu konkursu byly nemovitosti vydraženy (21. března 2004), přičemž
čistý výtěžek zpeněžení nemovitostí činil 10.526.132,40 Kč. 17/ Dopisem z 28. března 2003 (doručeným konkursnímu soudu 4. dubna 2003)
uplatnila banka požadavek na vydání výtěžku zpeněžení nemovitostí zajišťujících
její pohledávku z úvěrové smlouvy za společností B. 18/ Žalovaný (jako správce konkursní podstaty úpadce J) se 18. května 2003
vyjádřil k požadavku banky ad 17/ tak, že banka neuplatnila nárok do data
konání prvního přezkumného jednání (byť na nemovitostech vskutku vázne jako
první v pořadí zástavní právo zřízené v její prospěch). 19/ Dopisem z 27. června 2003 (doručeným 30. června 2003) oznámila banka
konkursnímu soudu, že má vůči společnosti B pohledávku pravomocně přiznanou
rozhodnutím Okresního soudu v Karlových Varech, č. j. 10 C 202/2001-46. 20/ Usnesením ze dne 26. ledna 2004, č. j. 29 K 26/2002-128 (které nabylo
právní moci 16. února 2004), zrušil konkursní soud k návrhu úpadce J konkurs na
majetek úpadce J podle § 44 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání (dále též jen „ZKV“).
21/ Exekučním příkazem ze dne 16. června 2004 byla na základě vykonatelného
exekučního titulu (seznamu přihlášených pohledávek sestaveného v konkursu
vedeném na majetek úpadce J k 11. prosinci 2003) k uspokojení pohledávky
oprávněného (Frenn Trading B. V. - dále jen „společnost F“, coby nabyvatelky
pohledávky ČKA) ve výši 45.174.698,31 Kč přikázána pohledávka z účtu povinného
(bývalého úpadce J). 22/ Usnesením ze dne 29. dubna 2004, č. j. 29 K 9/2004-24, zamítl konkursní
soud návrh společnosti B na prohlášení konkursu na její majetek, pro nedostatek
majetku. 23/ Usnesením ze dne 12. května 2005, č. j. 54 K 7/2005-25, prohlásil konkursní
soud k návrhu bývalého úpadce J opět konkurs na majetek úpadce J a správcem
konkursní podstaty úpadce J opět ustavil žalovaného. 24/ Podle zápisu z přezkumného jednání, jež se ve druhém konkursu konalo 22. března 2006, žalovaný akceptoval pohledávku přihlášenou žalobcem vůči úpadci J
z titulu nevyplaceného výtěžku zpeněžení nemovitostí zastavených ve prospěch
právního předchůdce žalobce (banky). 25/ Usnesením ze dne 21. května 2004, č. j. 29 K 9/2004-45, zamítl konkursní
soud (v konkursu vedeném na majetek společnosti B) návrh, kterým se žalobce
domáhal nařízení předběžného opatření, jímž by bývalému úpadci J bylo uloženo
složit do soudní úschovy částku získanou jako výtěžek z prodeje nemovitostí,
přičemž Vrchní soud v Praze toto usnesení zrušil (usnesením ze dne 17. srpna
2004, č. j. 1 Ko 342/2004-65) proto, že k rozhodnutí o návrhu na nařízení
předběžného opatření byl povolán jiný soudce (mimo konkursní řízení). Na tomto základě soud mimo jiné shrnul, že konkursní soud zrušil konkurs na
majetek úpadce J, aniž rozhodl o návrhu banky, aby jí byl vydán výtěžek
zpeněžení nemovitostí nebo o tom, že s bankou nebude jednáno jako s účastníkem
konkursního řízení pro opožděnost přihlášky. Výtěžek zpeněžení nemovitostí
připadl po zrušení konkursu a po odečtení nákladů na konkurs bývalému úpadci J
a tyto peněžní prostředky byly zajištěny exekučním příkazem pro pohledávku
společnosti F vůči bývalému úpadci J. Po zrušení konkursu vyzýval žalobce
bývalého úpadce J k vydání tohoto výtěžku a podával návrhy na nařízení
předběžných opatření směřujících k omezení dispozice s výtěžkem zpeněžení
nemovitostí a žaloby na vydání takového výtěžku proti úpadci a následně proti
společnosti F. Soud následně vyšel z ustanovení § 165, § 415, § 420, § 438 odst. 1, § 441 a §
442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a z ustanovení § 8 odst. 2 ZKV. V intencích těchto ustanovení pak
dovodil, že žaloba je zčásti důvodná. K předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu soud uvedl, že „je zřejmé“, že
žalovaný (jako správce konkursní podstaty úpadce J) nepostupoval v souladu se
zákonem, konkrétně s ustanovením § 165 obč. zák. Při zpeněžení nemovitostí
zajišťujících pohledávku žalobce totiž neměl souhlasit se zrušením konkursu,
aniž by došlo k vypořádání právního předchůdce žalobce (banky).
Tím, že
souhlasil se zrušením konkursu, žalovaný umožnil, aby výtěžek zpeněžení
nemovitostí připadl (bývalému) úpadci J a aby byl následně exekvován ve
prospěch subjektu, který měl na nemovitostech zástavní právo jako (až) druhý v
pořadí. Vzhledem majetkovým poměrům úpadce J v době zrušení konkursu si přitom žalovaný
musel být vědom toho, že reálně hrozí, že se žalobce vůči (bývalému) úpadci J
nedomůže vydání výtěžku zpeněžení. Žalovaný tudíž porušil přinejmenším
prevenční povinnost dle ustanovení § 415 obč. zák. Na vzniku škody se však kromě žalovaného podílely i další subjekty, a to
jednáním, které vedlo ke zrušení konkursu, aniž byla část výtěžku zpeněžení
vyplacena právnímu předchůdci žalobce (bance). Šlo o účastníky konkursního řízení (o úpadce J a o jeho konkursní věřitele),
jejichž souhlasu se zrušením konkursu bylo též zapotřebí a kteří se zrušením
konkursu souhlasili, ačkoli si byli vědomi zástavního práva banky, popřípadě
nároků z něj vyplývajících. Svým jednáním škodu zapříčinil i konkursní soud,
který rozhodl o zrušení konkursu, aniž se vypořádal se žádostí právního
předchůdce žalobce (banky) o vydání výtěžku zpeněžení nemovitostí a který
současně zrušil konkurs a s bankou „vůbec“ nejednal jako s účastníkem
konkursního řízení. Soud dodal, že vzhledem k okolnostem případu je na místě rozhodnout (v
intencích § 438 odst. 2 obč. zák.) o dělené odpovědnosti (ač by všechny zmíněné
subjekty odpovídaly za škodu solidárně), tedy o tom, že žalovaný odpovídá za
způsobenou škodu podle míry své účasti na ní. Při úvaze o míře účasti
žalovaného na způsobení škody soud vyšel z toho, že:
- Žalovaný si byl vědom existence oprávněného nároku předchůdce žalobce
(banky) a nutnosti jeho vypořádání. - Žalovaný (jako správce konkursní podstaty) je osobou, která se profesně
zabývá vyřizováním věcí v konkursním řízení a potud je případná míra jeho
odpovědnosti nepoměrně vyšší než u účastníků konkursního řízení. - Žalovaný se podílel na vzniku škody tím, že souhlasil se zrušením konkursu,
aniž byla vypořádána oprávněná pohledávka žalobce a nijakým způsobem nereagoval
na žádost právního předchůdce žalobce (banky) o vydání výtěžku zpeněžení,
adresovanou konkursnímu soudu (přinejmenším měl poukázat na to, že o žádosti má
být procesně rozhodnuto i negativně). Míra odpovědnosti žalovaného na způsobené škodě tak podle okresního soudu činí
25 %, u dalších účastníků konkursního řízení činí 10 % a u konkursního soudu
činí zbytek (65 %). Přisouzenou částku tak okresní soud vypočetl podle určené
míry odpovědnosti z celkově vyčíslené škody ve výši 4.268.360,60 Kč. K odvolání žalobce (proti zamítavému výroku o věci samé v rozsahu částky
1.920.762,63 Kč), žalovaného a vedlejšího účastníka (proti vyhovujícímu výroku
o věci samé a proti výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Plzni rozsudkem
ze dne 5. února 2010, č. j. 25 Co 166, 25 Co 167/2009-499, ve znění usnesení
téhož soudu ze dne 16. března 2010, č. j.
25 Co 166/2009-505, potvrdil
rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé a v části zamítavého
výroku o věci samé ohledně částky 1.920.762,63 Kč (první výrok) a změnil jej ve
výroku o nákladech řízení (druhý výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (třetí výrok). Odvolací soud po doplnění dokazování výslechem žalovaného úvodem připomenul
závěr, který zformuloval ve svém zrušujícím usnesení ze dne 25. června 2008 (na
něž pro stručnost odkázal), totiž závěr, že ta část výtěžku zpeněžených
nemovitostí, jež připadala na pohledávku žalobce, nemohla tvořit součást
konkursní podstaty úpadce J a správce konkursní podstaty úpadce J měl právo
tuto část výtěžku zpeněžení vyloučit z konkursní podstaty a dobrovolně ji vydat
žalobci. K pochybení „zřejmě došlo i na straně konkursního soudu“ a namístě je
tzv. dělená odpovědnost dle ustanovení § 438 odst. 2 obč. zák. K námitce žalovaného, že banka pohledávku do konkursu včas nepřihlásila, a
kdyby ji přihlásila, stejně by nemohla být uspokojena z majetku konkursní
podstaty, neboť neměla žádnou pohledávku vůči úpadci J, odkázal odvolací soud
na právní názor, jenž zaujal ve zrušujícím usnesení ze dne 25. června 2008. Rozhodnutí soudu prvního stupně proto neměl za nepřezkoumatelné proto, že se
touto otázkou (sám) nezabýval. Odvolací soud „zopakoval“, že banka neměla
povinnost pohledávku přihlásit, neboť úpadce J nebyl jejím dlužníkem, (a)
nebyla (banka) účastníkem konkursního řízení. Stála (banka) mimo konkurs s
lepším právem k zástavě zpeněžené v konkursu. Ta část výtěžku prodeje zástavy,
jež připadala na pohledávku banky zajištěnou „prvním zástavním právem v
pořadí“, nenáležela do konkursní podstaty a měla být vydána bance. Potud
odvolací soud poukázal na „rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo
938/2006“ (jde o rozsudek ze dne 28. srpna 2008, uveřejněný pod číslem 78/2009
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 78/2009“, který je -
stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti
dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu). K námitce žalovaného, že bez souhlasu konkursního soudu (který nebyl dán, ač o
něj banka žádala) nemohl bance vyplatit výtěžek zpeněžení nemovitostí, odvolací
soud uvedl, že v rozsahu takto zajištěné pohledávky banky nešlo o „klasický
výtěžek z konkursní podstaty“, ale o zpeněžení věci, jež v této části do
konkursní podstaty nenáležela. Nelze proto (dle odvolacího soudu) jednoznačně
aplikovat ani ustanovení § 28 odst. 2 ZKV o potřebě souhlasu soudu. Žalovaný
mohl odpovídající část (výtěžku zpeněžení nemovitostí) vyplatit v mezích své
působnosti předtím, než byl zproštěn výkonu funkce správce konkursní podstaty,
uzavřel odvolací soud, odkazuje potud příkladmo na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 961/2006, uveřejněnému pod číslem 72/2007
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 72/2007“).
Odvolací soud připustil, že do určité míry lze chápat opatrnost žalovaného co
do uspokojení banky z titulu lepšího pořadí zástavního práva (bez souhlasu
soudu), dodal ale, že „nelze dovodit správnost zvoleného postupu“ správce
konkursní podstaty, vedl-li k důsledkům nastalým po zrušení konkursu na majetek
úpadce J. Odvolací soud se neztotožnil ani s argumentací žalovaného, že mu žádný předpis
neukládá žádat soud o uvolnění deponovaného výtěžku (zpeněžení nemovitostí),
takže svou právní povinnost neporušil. Zdůraznil, že žalovaný jako správce konkursní podstaty měl postupovat s
odbornou péčí (§ 8 odst. 2 ZKV) a zároveň měl obecnou prevenční povinnost dle
ustanovení § 415 obč. zák. Nelze sice jednoznačně dovodit (pokračoval odvolací
soud), že by žalovaný porušil tyto své právní povinnosti tím, že bez souhlasu
soudu (z opatrnosti) prostředky nevyplatil (ač v tomto případě k vyloučení
části výtěžku /zpeněžení nemovitostí/ z konkursní podstaty a k jejímu vyplacení
bance souhlas soudu nepotřeboval - analogicky jako při vyškrtnutí věci ze
soupisu, zjistí-li se, že věc nepatří do konkursní podstaty), porušení jeho
právní povinnosti (protiprávní jednání) je však dáno tím, že si nepočínal
dostatečně obezřetně v souvislosti se svým souhlasem se zrušením konkursu a
následně (po zrušení konkursu) zejména tím, že získané finanční prostředky
ponechal na účtu úpadce J, ač tomu „zcela evidentně“ nemohly patřit. Z okolností (případu) muselo být žalovanému zřejmé, že situace není zcela
standardní, jestliže někteří věřitelé odkoupili pohledávky ostatních a domáhali
se zrušení konkursu poté, co byly prodány věci nepatřící úpadci. Žádný předpis
neurčuje, za jakých podmínek (nebo zda vůbec) musí správce konkursní podstaty
souhlasit se zrušením konkursu. Žalovaný tento souhlas bez dalšího udělil, aniž
musel. Důsledkem následného zrušení konkursu (kdy se žalovaný nikterak
nepostaral o oddělení příslušné částky od prostředků, jež se posléze dostaly do
dispozice /bývalého/ úpadce J) byla škoda na straně předchůdce žalobce (banky). Žalovaný věděl, že veškeré prostředky na účtu úpadce J jsou získány prodejem
zástav (nemovitostí ve vlastnictví společnosti B), takže je otázkou, proč tyto
prostředky (v situaci, kdy tvrdí, že výtěžek zpeněžení nemohl vyplatit bance)
po zrušení konkursu nepřevedl vlastníku zástavy (společnosti B). Kdyby tak
učinil, mohl by se žalobce uspokojit v exekučním řízení vedeném na majetek jeho
dlužníka (společnosti B). Svého dílu odpovědnosti se žalovaný nemůže zprostit (dle odvolacího soudu) ani
poukazem na nečinnost soudu (kterou dle svého tvrzení nemohl předvídat nebo
předpokládat). Obecně lze této argumentaci přisvědčit, to však samo o sobě neznamená, že sám
(žalovaný) měl být zcela nečinný. Žalovaný totiž:
a/ Nemusel souhlasit se zrušením konkursu (i laikovi muselo být zřejmé, že
snaha věřitelů o zrušení konkursu je podivná). b/ Mohl písemně požádat (tak, aby soud musel reagovat) o souhlas k vyplacení
výtěžku (zpeněžení). c/ Poté, co souhlasil se zrušením konkursu, případně mohl převést odpovídající
prostředky na účet, který nebude k dispozici úpadci J.
V důsledku nečinnosti žalovaného, který měl konat s odbornou péčí (příčinná
souvislost) tak vznikla předchůdci žalobce (bance) škoda, za kterou žalovaný
odpovídá dle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., uzavřel odvolací soud. Dále odvolací soud poznamenal, že již ve svém dřívějším rozhodnutí (ve
zrušujícím usnesení ze dne 25. června 2008) dospěl k závěru, že žalobci vznikla
škoda i nečinností soudu (a nelze vyloučit i odpovědnost státu) a zároveň
uzavřel, že nemůže jít o solidární odpovědnost více škůdců, ale o tzv. dělenou
odpovědnost. Odvolací soud se nicméně neztotožnil se závěrem okresního soudu o
(spolu)odpovědnosti konkursních věřitelů, kteří souhlasili se zrušením
konkursu, podotýkaje, že šlo o osoby, které v konkursním řízení žádné
povinnosti neměly a souhlasem se zrušením konkursu využily svého práva (byť
zřejmě s nekalým úmyslem). Odpovědnost (za způsobenou škodu) je tak dána na straně státu a žalovaného,
přičemž závěr soudu prvního stupně, že míra odpovědnosti žalovaného (na
způsobené škodě) je menší a odpovídá 25 %, je správný. Odvolací soud dodal, že (jím provedený) účastnický výslech žalovaného
nepovažuje za zcela jednoznačný důkaz o tvrzení žalovaného, že věc konzultoval
se soudci. I kdyby tomu tak ale bylo a žalovanému by bylo řečeno, že bez
přihlášky nelze nikoho uspokojit, neznamená to, že neměl mít vlastní úsudek o
situaci, zejména, je-li z jeho podání vůči bance zřejmé, že si jejích nároků
byl vědom a mohl-li i z pouhého laického pohledu vnímat, že věc nelze vyřešit
jen tak, že se banka „přihlásila pozdě, proto nemůže nic dostat“ a (bývalému)
úpadci J připadne částka přes 7 miliónů Kč, kterou před konkursem neměl. Již ve svém dřívějším rozhodnutí (míněno opět zrušující usnesení ze dne 25. června 2008) odvolací soud poukázal na to, že i při zcela neodborném pohledu
mělo být správci konkursní podstaty zřejmé, že logickým nemůže být postup, v
jehož důsledku, vyjde úpadce J z konkursu obohacen o peněžní prostředky získané
prodejem něčeho, co mu nikdy nepatřilo. Ukládalo-li ustanovení § 8 ZKV správci konkursní podstaty postupovat s odbornou
péčí, pak nemůže být důvodná obrana žalovaného, že právní předpisy tuto věc
neřešily, popřípadě že neexistovala judikatura k této otázce. Požadavek odborné
péče znamená mimo jiné i samostatný odborný úsudek. I když tedy správce
konkursní podstaty nevěděl, jak věc řešit, vědět to měl a za případné pochybení
odpovídá (zavinění je dáno minimálně ve formě vědomé nedbalosti). Nedůvodná je
proto i námitka žalovaného, že dovodit jeho odpovědnost za škodu by znamenalo
úkon odporující dobrým mravům, poznamenal odvolací soud. Úkolem správce konkursní podstaty, který má významné postavení v konkursním
řízení (které je zvláštním druhem řízení soudního), musí být, aby „nalézané
řešení“ respektovalo pozitivní právní úpravu a má-li (správce konkursní
podstaty) za to, že (úprava) není dostatečná, hledat taková řešení, která ctí
obecné principy spravedlnosti.
Jestliže se tedy žalovaný domníval, že věc není
dostatečně řešena právním předpisem a vycházel-li z naprosté přednosti zákona o
konkursu a vyrovnání před ostatními právními předpisy (ač tomu tak ve
skutečnosti není, jelikož tento zákon nemůže upravovat postavení někoho, kdo
není věřitelem úpadce), měl se snažit (a s ním zřejmě i konkursní soud) o
takové řešení, které by bylo logické a spravedlivé. Zvolený postup, v jehož
důsledku žalobci vznikla škoda a úpadci se dostalo prostředků v řádu milionů,
které mu nikdy nepatřily, však takovým řešením rozhodně nemohl být. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně zamítavého výroku
rozsudku okresního soudu o věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Vzhledem k poučení o dovolání v
napadeném rozhodnutí (jež ovšem nemá za správné), pak „z opatrnosti“ opírá
přípustnost dovolání též o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení
následujících otázek:
1/ Z čeho má poškozený usuzovat, že soud rozhodne o výjimečné dílčí
odpovědnosti škůdce ve smyslu § 438 odst. 2 obč. zák. a kde je hranice mezi
volnou úvahou a nepřípustnou libovůlí? 2/ Lze rozhodnout o výjimečné dílčí odpovědnosti škůdce, jestliže se takovým
rozhodnutím jednak zhoršuje možnost poškozeného domoci se nároku na náhradu
škody, jednak podíl škůdce na způsobené škodě není nepatrný? 3/ Je přípustné rozhodnutí o výjimečné dílčí odpovědnosti škůdce, jestliže toto
rozhodnutí vlastně chrání škůdce (snižuje jeho odpovědnost oproti obvyklému
stavu) a naopak dále poškozuje poškozeného (nutí jej včas vypátrat a zjistit
všechny škůdce i jejich podíl na způsobené škodě)? 4/ Může být důvodem pro rozhodnutí o výjimečné dílčí odpovědnosti škůdců
skutečnost, že odpovědnost jednotlivých škůdců je založena různými právními
předpisy? 5/ Srovnání úlohy správce konkursní podstaty a úlohy soudu v konkursním řízení
a z toho plynoucí jejich vzájemný podíl na škodě způsobené jejich nesprávným
postupem. 6/ Zda povinnost vydat výtěžek zpeněžení nemovitostí (které úpadce nevlastnil a
které se ocitly v konkursní podstatě postupem dle § 27 odst. 5 ZKV) osobě,
která je v konkursním řízení ve stejném postavení jako byl žalobce v konkursu
vedeném na majetek úpadce, stíhá výlučně správce konkursní podstaty (jenž k
tomu nepotřebuje souhlas konkursního soudu)? 7/ Pro případ, že by odpověď na předchozí otázku zněla tak, že k vydání výtěžku
zpeněžení je třeba souhlas soudu dle § 28 odst. 2 ZKV, je povinností správce
konkursní podstaty o udělení tohoto souhlasu aktivně usilovat a v případě, že
konkursní soud nemá s čím souhlasit, odpovídá za škodu pouze správce konkursní
podstaty? Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu se dovolatel vyslovuje k následujícím
právním otázkám. 1/ K dílčí odpovědnosti více škůdců za způsobenou škodu. Dovolatel potud především uvádí, že když připravoval žalobu, pokládal
žalovaného za hlavního škůdce (což platí stále) a pro případ, že by bylo škůdců
více, vycházel z ustanovení § 438 odst. 1 obč. zák. Proto „legitimně
předpokládal“, že bude případně pouze na žalovaném vypořádat se po úhradě celé
škody dovolateli s ostatními škůdci. Dílčí odpovědnost dle ustanovení § 438
odst. 2 obč. zák. je koncipována jako odpovědnost výjimečná a je pouze na
uvážení soudu, zda v konkrétním případě bude postupovat dle tohoto ustanovení.
Dovolatel si přitom až do vydání zrušujícího usnesení odvolacího soudu nebyl
vědom žádné indicie o tom, že by soudy zamýšlely aplikovat ustanovení § 438
odst. 2 obč. zák. Dovolatel poukazuje na to, že podle literatury (konkrétně podle díla Švestka,
J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2008 /dále jen „Komentář“/, str. 1272) „o případ
odůvodňující vyslovení dělené odpovědnosti zřejmě nepůjde, pokud by se tím
značně zhoršila možnost poškozeného domoci se uspokojení nároku na náhradu
škody. Důvod pro výjimku ze zásady solidární odpovědnosti shledala soudní praxe
v případě, kdy podíl jednoho ze žalovaných na způsobení škody v poměru k
ostatním byl pouze nepatrný“. Napadené rozhodnutí popírá oba zmíněné závěry. Svým rozhodnutím odvolací soud jednoznačně zhoršil možnost dovolatele vymáhat
způsobenou škodu, jelikož jej nutí, aby se obrátil se svým nárokem na stát a
podstoupil opětovně celou vymáhací proceduru, včetně zdlouhavého předžalobního
postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád). Nadto sám odvolací soud dospěl k závěru, že podíl žalovaného na
způsobené škodě rozhodně není nepatrný, nýbrž čtvrtinový (dovolatel však má za
to, že tento podíl je vyšší). Dovolatel je přesvědčen, že jindy, než v případě pouze nepatrného podílu
jednoho ze škůdců na způsobené škodě, není na místě stanovit dílčí odpovědnost
škůdců. V intencích § 438 odst. 1 obč. zák. zákonodárce určil, že přednost má
náhrada celé škody poškozenému; proto může poškozený požadovat její náhradu po
kterémkoli ze škůdců v plném rozsahu a je na škůdcích (osobách, které porušily
právní povinnost), aby se pak případně vzájemně vypořádali (princip
solidarity). Odvolací soud svým rozhodnutím o dílčí odpovědnosti žalovaného za
způsobenou škodu vlastně chrání škůdce (žalovaného) a naopak dále poškozuje
poškozeného (dovolatele). Dovolatel též namítá, že soud musí použití ustanovení
§ 438 odst. 2 obč. zák. podrobně odůvodnit a uvést okolnosti, v nichž spatřuje
výjimečnost případu (Komentář, str. 1272). Odůvodnění napadeného rozhodnutí
však má dovolatel v dotčeném směru za nedostatečné a nedůvodné. Důvodem k rozhodnutí o dílčí odpovědnosti žalovaného nemůže být (dle
dovolatele) skutečnost, že jde o subjekty rozdílného postavení, odpovídající
dle různých právních předpisů. Naopak je třeba vzít v potaz, že oba subjekty
(jejichž postavení je obecně zásadní v každém konkursním řízení) působily ve
stejném konkursním řízení, v němž se vzájemně ovlivňovaly a postupovaly ve
značné vzájemné shodě. Chyby obou subjektů působily na dovolatelův nárok
„naprosto poškozujícím způsobem“ až ve svém souhrnu a ve vzájemné souvislosti. Všechny okolnosti tedy svědčí pro to, aby odpovědnost obou škůdců byla
solidární. 2/ K podílu žalovaného na způsobené škodě. Dovolatel nesouhlasí ani s tím, jak odvolací soud určil výši podílu žalovaného
na způsobené škodě.
Podotýká, že okresní soud dospěl k závěru, podle kterého na
způsobené škodě činí podíl žalovaného 25 %, podíl účastníků konkursního řízení
10 % a podíl konkursního soudu 65 %. Odvolací soud oproti tomu neshledal
spoluodpovědnými účastníky konkursního řízení (úpadce J a konkursní věřitele),
aniž se vypořádal s tím, komu připadne podíl na způsobené škodě v rozsahu oněch
10 %. Odůvodnění podílu žalovaného na způsobené škodě v napadeném rozhodnutí
pokládá dovolatel za nedostatečné a nedůvodné, maje za to, že tento podíl
rozhodně není menší než podíl konkursního soudu, ba naopak je zcela jistě
převažující. Správce konkursní podstaty má v konkursním řízení nejdůležitější úlohu. Je to
samostatný procesní subjekt (v konkursním řízení), který naplňuje cíl konkursu
(poměrné uspokojení věřitelů z majetku konkursní podstaty). Za tím účelem
jednak přezkoumává přihlášené pohledávky a zajišťuje jejich uspokojení dle
daných pravidel, jednak zjišťuje, zajišťuje a zpeněžuje majetek konkursní
podstaty a udává celkový směr a postup v konkursu. Konkursní soud je pak pouze
dozorujícím orgánem, který bdí nad zákonností průběhu konkursu a posuzuje
procesní návrhy správce konkursní podstaty. Správce konkursní podstaty je tak v
konkursním řízení tím aktivním prvkem, který iniciuje rozhodnutí konkursního
soudu a konkursní soud je naopak tím pasívním prvkem, který v zákonem daných
případech posuzuje návrhy správce konkursní podstaty a rozhoduje o nich. Dovolatel odmítá soustavnou obranu žalovaného, že žalobcův nárok (respektive
nárok banky jako žalobcova právního předchůdce) nemohl zohlednit v konkursním
řízení, protože se banka včas nepřihlásila se svým nárokem. Dovolatel je přesvědčen, že v případech obdobných tomuto, kdy jsou do konkursní
podstaty vtaženy postupem dle § 27 odst. 5 ZKV cizí nemovitosti, na nichž vázne
zástavní právo ve prospěch osoby (zástavního věřitele), která jinak nemá s
úpadcem nic společného, nelze aplikovat pro konkursní řízení jinak obecně
platnou zásadu, že bez řádné a včasné přihlášky (která může být přezkoumána)
nemůže být nikdo v konkursu uspokojen. V tomto směru dovolatel (na podporu názoru, že ani Nejvyšší soud neuplatňuje
tuto zásadu bezvýjimečně) odkazuje na bod XXXIV. stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98,
uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 52/1998“) a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 29 Odo 782/2003 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 30/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel dovozuje, že v obdobných situacích
není na místě aplikovat ustanovení § 22 odst. 2 ZKV a upozorňuje, že kdyby
správce konkursní podstaty sepsal nemovitosti do konkursní podstaty po uplynutí
propadné lhůty pro přihlášení pohledávek, nemohli by zástavní věřitelé svá
práva uplatnit vůbec. V této věci sice byly nemovitosti sepsány do konkursní
podstaty před uplynutím propadné lhůty uvedené v § 22 odst.
2 ZKV, banka se
však o této skutečnosti dozvěděla těsně před uplynutím uvedené lhůty a náhoda
daná dobou soupisu nemovitostí do konkursní podstaty nemůže rozhodovat o tom,
kolik má zástavní věřitel času k přihlášení pohledávky. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že po zástavním věřiteli nelze spravedlivě
požadovat, aby monitoroval i cizí konkursy (konkursy jiných osob než svého
dlužníka nebo zástavního dlužníka) za účelem zjištění, zda se v nich výše
uvedeným postupem neocitly zastavené nemovitosti. Současně klade důraz na
charakter zástavního práva coby práva věcného. K tomu dovolatel dodává, že
problému jsou si vědomy také soudy a odkazuje příkladmo na rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 13. května 2003, č. j. 15 Cmo 49/2003-41, s tím, že tam
označený soud dovodil, že kdyby zástavy byly sepsány do konkursní podstaty
třetí osoby (odlišné od dlužníka i od zástavního dlužníka), měl by zástavní
věřitel postavení tzv. nekonkursního odděleného věřitele, který není účastníkem
konkursního řízení, kterého v případě, že má lepší pořadí zástavního práva,
uspokojí správce konkursní podstaty v plné výši a pouze to, co zbude z výtěžku
zpeněžení, lze rozdělit mezi konkursní věřitele dle § 28 ZKV. Na toto zvláštní
postavení nekonkursního odděleného věřitele upozornil banku (dopisem z 23. prosince 2003) sám žalovaný, jenž si vzhledem k obsahu dopisu byl vědom
priority zástavního práva banky i své povinnosti uspokojit zajištěnou
pohledávku banky. Dovolatel míní, že i kdyby nebylo možné (vzhledem k ustanovení § 22 odst. 2
ZKV) přihlížet k nároku banky ze zástavního práva v konkursu, stejně by tato
zásada pozbyla platnosti vzhledem ke zrušení konkursu před konečnou zprávou a
rozvrhem. Potud se dovolává závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 2782/2008 (jde o rozsudek uveřejněný pod
číslem 102/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R
102/2009“). Z uvedeného podle dovolatele plyne, že nárok banky měl být uspokojen v prvním
pořadí a v plné výši (bez zřetele k tomu, zda šlo o nárok přihlášený včas), k
čemuž žalovaný nepotřeboval souhlas konkursního soudu. Jestliže tak žalovaný
neučinil v průběhu konkursního řízení, mohl (a měl) tak učinit v období od
zrušení konkursu do doby, než byl zproštěn funkce (což připustil i odvolací
soud). Potud dovolatel odkazuje též na závěry zformulované „v dalším rozhodnutí
Nejvyššího soudu“. K tomu cituje pasáž z R 102/2009, kterou ovšem nesprávně
přiřazuje k R 72/2007. Žalovanému dovolatel vytýká, že ani nepožádal konkursní
soud, aby schválil uspokojení nároku banky, jestliže (jak uvádí) měl
pochybnosti o tom, že tak může učinit sám. Podle dovolatele bylo v řízení prokázáno (jak uvedl i odvolací soud), že
žalovaný porušil prevenční povinnost, jestliže po zrušení konkursu ponechal
výtěžek zpeněžení nemovitostí v dispozici úpadce, jemuž nenáležel a jestliže
souhlasil se zrušením konkursu, ačkoliv si byl vědom podezřelých nebo
nestandardních okolností zrušení. Žalovaný nadto banku neupozornil, že se
konkurs ruší.
Ze všeho výše řečeného dovolatel dovozuje, že žalovaný si počínal neodborně,
neobezřetně a ledabyle a že jeho podíl na způsobené škodě činí 70 %. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b/ nejde (a dovolatel se mýlí, usuzuje-li opak). Soud prvního stupně byl sice při vydání druhého rozsudku vázán právním názorem
odvolacího soudu, který zrušil (usnesením ze dne 25. června 2008) jeho dřívější
rozhodnutí, dovolání v této věci však směřuje proti výroku rozsudku, jímž
odvolací soud potvrdil druhý rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
ohledně částky 1.920.762,63 Kč. V porovnání s prvním rozsudkem (jímž byla
žaloba zcela zamítnuta) tedy o částce 1.920.762,63 Kč nerozhodl soud prvního
stupně druhým rozsudkem jinak. Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání přípustným dle § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje řešení
otázky, zda a jakým způsobem bylo možné uplatnit v dané věci dělenou
odpovědnost za škodu ve smyslu § 438 odst. 2 obč. zák. Potud jde o otázku v
konkursních souvislostech dovolacím soudem neřešenou. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se
zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle ustanovení § 8 odst. 2 ZKV správce je povinen při výkonu funkce
postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností,
které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Je-li správcem ustavena veřejná
obchodní společnost, odpovídají za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem
funkce správce její společníci společně a nerozdílně. Správce je povinen
uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v
souvislosti s výkonem funkce správce. Z ustanovení § 44 odst. 1 písm. c/ ZKV se dále podává, že soud usnesením zruší
konkurs, ve kterém nedošlo k potvrzení nuceného vyrovnání, též na návrh úpadce,
jestliže všichni konkursní věřitelé vyjádřili svůj souhlas na listině s úředně
ověřeným podpisem a souhlasil-li s tím správce. Podle ustanovení § 420 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti (odstavec 1). Škoda je způsobena právnickou osobou,
anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k
této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto
zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není
tím dotčena (odstavec 2). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu
nezavinil (odstavec 3). Dle ustanovení § 438 obč. zák., způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni
společně a nerozdílně (odstavec 1). V odůvodněných případech může soud
rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na
způsobení škody (odstavec 2). V této podobě (pro věc rozhodné) platila citovaná ustanovení zákona o konkursu
a vyrovnání a občanského zákoníku již v době prohlášení konkursu na majetek
společnosti J (14. června 2002) a později nedoznala změn. Nejvyšší soud ustálil rozhodovací praxi soudů při posuzování odpovědnosti
správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo
třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty
zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce již v rozsudku ze dne
12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněném pod číslem 88/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uzavřel, že za takto vzniklou
škodu odpovídá správce konkursní podstaty podle § 420 odst. 1 obč. zák. Jak se
dále podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn.
29 Cdo
2225/2008, uveřejněného pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům
konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené
správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této
funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty. Podle závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněném pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (dále jen „R 24/2006“), dále platí, že stát neodpovídá za škodu
způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení
(může však nést samostatnou majetkovou odpovědnost za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem konkursního soudu při výkonu jeho dohlédací
činnosti nad správcem konkursní podstaty). V takto ustaveném právním rámci patří k předpokladům vzniku obecné
občanskoprávní odpovědnosti správce konkursní podstaty za způsobenou škodu: 1/
porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2/ vznik škody, 3/ příčinná
souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus) a
4/ zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní
břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Zavinění je subjektivní povahy a jeho
existence ve formě nedbalosti nevědomé se předpokládá (§ 420 odst. 3 obč. zák.); naopak škůdce prokazuje, že škodu nezavinil (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, uveřejněný
pod číslem 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod
číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 33/2008“). K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že obecně vzato je škoda v právní teorii
i soudní praxi chápána jako újma způsobená poškozenému, vyjádřitelná penězi. Skutečná škoda (jejíž úhradu dovolatel požaduje) spočívá ve zmenšení majetku
poškozeného a představuje majetkové hodnoty, které by bylo nutné vynaložit, aby
došlo k uvedení věci v předešlý stav. Mezi protiprávním úkonem a škodou pak
musí existovat vztah příčiny a následku. O vztah příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) jde, vznikla-li škoda následkem porušení povinnosti, tedy je-li
doloženo, že nebýt takového porušení povinnosti, ke škodě by nedošlo. Byla-li
příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou
vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by
škodlivý následek nenastal. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba
zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody
existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném případě spojuje. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody (srov. obdobně opět R
33/2008).
Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou tak
není dána tam, kde do děje vstoupila jiná skutečnost, která je pro vznik škody
rozhodující, tedy je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá
věcný vztah k porušení označené povinnosti. Jak plyne i z R 24/2006, obecně se nepředpokládá, že by se odpovědnost správce
konkursní podstaty za škodu způsobenou tím, že při výkonu funkce nepostupoval s
odbornou péčí a porušil povinnosti, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud (§
8 odst. 2 ZKV) překrývala s odpovědností státu za škodu způsobenou konkursním
soudem způsobem, jenž by dovoloval uzavřít, že tyto subjekty způsobily škodu
společně. K tomu, aby bylo možné určit, co bylo v dané věci rozhodující příčinou vzniku
tvrzené škody, je nutné přesně pojmenovat práva účastníků ve vztahu založeném
tím, že žalobce uplatnil v konkursu vedeném na majetek společnosti J právo na
uspokojení ze zajištění (jako zástavní věřitel s prvním pořadím) mimo rámec
přihlášky pohledávky. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, tak jak na ni odkazuje odvolací soud i
dovolatel, plyne, že:
1/ Má-li v pořadí první zástavní právo na věci, která není majetkem osobního
dlužníka v konkursu, zástavní věřitel, jehož osobní dlužník není v konkursu ani
není dlužníkem zástavním, a zástavní dlužník poskytl zastavenou věc (podle § 27
odst. 5 ZKV) do konkursní podstaty dlužníka, který je v konkursu, může se
takový zástavní věřitel domáhat vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní
podstaty vylučovací žalobou dle § 19 odst. 2 uvedeného zákona. Předpokladem
úspěšnosti takového postupu je, že v řízení o vylučovací žalobě bude prokázáno,
že předpokládaný čistý výtěžek zpeněžení zástavy nepřevýší zajištěnou
pohledávku tohoto zástavního věřitele (R 78/2009). 2/ Jinak se na zajištěnou pohledávku takového zástavního věřitele pohlíží jako
na přihlášenou v konkursu a na jeho postavení se přiměřeně aplikuje ustanovení
§ 28 ZKV o oddělených věřitelích (musí být také /postupem dle § 21 a násl. ZKV/
přezkoumána a může být také popřena při přezkumném jednání správcem konkursní
podstaty nebo některým z konkursních věřitelů). Základní odchylkou v mezích
této přiměřené aplikace je, že takový zástavní věřitel nepodléhá omezení
kladenému míře uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy odděleným věřitelům
ustanovením § 28 odst. 4 ZKV (R 78/2009). 3/ Zajištěný konkursní věřitel, jehož zástavní právo zaniklo v průběhu
konkursu zpeněžením zástavy, má právo na vyplacení příslušné části čistého
výtěžku zpeněžení zástavy, i když po zpeněžení zástavy dojde ke zrušení
konkursu. Výplatu odpovídající části čistého výtěžku zpeněžení připadajícího na
zajištěného konkursního věřitele provede správce konkursní podstaty v mezích
činnosti, k níž je povinen v době od zrušení konkursu do doby, než jej
konkursní soud zprostí funkce. Jde-li o zrušení konkursu vedeného na majetek
osobního dlužníka, vyplatí správce konkursní podstaty příslušnou částku bez
omezení daného 70 % klauzulí uvedenou v § 28 odst. 4 ZKV (R 72/2007).
4/ Jestliže se tak nestalo a peněžní prostředky získané zpeněžením zástavy v
prvním konkursu byly po zrušení konkursu (z pohledu výše řečeného nesprávně)
předány dlužníku, nelze uvedenou situaci řešit tím, že soud v novém konkursu
prohlášeném na majetek stejného dlužníka přizná věřiteli právo na oddělené
uspokojení z titulu zástavního práva, které zaniklo. Jsou-li uvedené peněžní
prostředky v konkursní podstatě úpadce v rámci nového konkursu coby výtěžek
zpeněžení zástavy ještě rozpoznatelné (a nacházejí-li se vůbec v konkursní
podstatě), může se (bývalý zástavní) věřitel domáhat jejich vyloučení ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadce vylučovací žalobou podle § 19 odst. 2
ZKV. Jiná práva ve vztahu k majetku konkursní podstaty z titulu dříve
existujícího zástavního práva již uplatnit nemůže (R 72/2007). Okresní soud v dané věci dovodil spoluodpovědnost státu (čemuž odvolací soud
přitakal) z toho, že konkursní soud rozhodl o zrušení konkursu, aniž se
vypořádal se žádostí právního předchůdce žalobce (banky) o vydání výtěžku
zpeněžení nemovitostí a současně zrušil konkurs a s bankou „vůbec“ nejednal
jako s účastníkem konkursního řízení. Při této úvaze však soudy zcela ponechaly stranou předpoklady odpovědnosti
státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem, jak je upravena v zákoně č. 82/1998 Sb. K tomu, aby bylo možné dovodit (ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. v
rozhodném znění) případnou odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem konkursního soudu, by muselo jít o postup, který se neodrazí
bezprostředně v obsahu soudního rozhodnutí. To ovšem pro danou věc neplatí,
jelikož jednání vytýkané konkursnímu soudu (a zčásti i žalovanému) v době před
vydáním rozhodnutí o zrušení konkursu se projevilo právě v rozhodnutí o zrušení
konkursu (dle § 44 odst. 1 písm. c/ ZKV). K tomu, aby bylo možno uvažovat o
škodě způsobené nezákonným rozhodnutím konkursního soudu (o zrušení konkursu),
pak podle skutkového stavu věci není splněna podmínka, aby takové rozhodnutí
bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (§ 8 zákona č. 82/1998 Sb. v rozhodném znění); srov. v judikatuře dále např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2013, pod číslem 42. K tomu lze
dodat, že měl-li dovolatel v konkursu vedeném na majetek společnosti J
postavení přihlášeného věřitele (R 78/2009), pak byl také tím konkursním
věřitelem, jemuž příslušel opravný prostředek proti rozhodnutí o zrušení
konkursu (přitom ovšem skutkový základ věci spočívá též na tom, že rozhodnutí o
zrušení konkursu na majetek společnosti J nabylo právní moci). Jelikož pro dobu po zrušení konkursu již činnost konkursního soudu jako možná
příčina vzniku škody není uváděna, lze uzavřít, že skutkový stav, na němž oba
soudy své rozhodnutí založily, nedovoloval závěr, že stát se spolupodílel na
vzniku škody se žalovaným (a to dokonce vyšším podílem).
Na jedné straně zde
totiž chybí takový nesprávný úřední postup, který se neprojevil v rozhodnutí o
zrušení konkursu (coby přihlášený konkursní věřitel měl být žalobce tím, kdo
rovněž vyjádří souhlas se zrušením konkursu na návrh úpadce na listině s úředně
ověřeným podpisem) [§ 44 odst. 1 písm. c/ ZKV] a na straně druhé zde není
rozhodnutí konkursního soudu (o zrušení konkursu na majetek společnosti J),
které by bylo pro nezákonnost změněno nebo zrušeno. Z řečeného se logicky podává nepřiléhavost úvahy založené na aplikaci § 438
odst. 2 obč. zák. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž správné není a
dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tak byl již proto uplatněn
právem. Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.), včetně závislých výroků (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), s výjimkou té
části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně v bodě I. výroku a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. V další fázi řízení se odvolací soud vypořádá (v intencích R 72/2007) i s tím,
zda je namístě nepodmiňovat prosazení zbylého nároku na náhrady škody vůči
žalovanému posouzením, zda žalobce měl možnost domoci se ušlých prostředků
žalobou z lepšího práva vůči v pořadí druhému zástavnímu věřiteli (společnosti
F), jemuž se čistého výtěžku zpeněžení zajištění zřejmě dostalo z exekuční
podstaty společnosti J po zrušení konkursu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu