Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce DEXTER INTERNATIONAL spol. s r. o., se sídlem v Brně, Gorkého 16, PSČ
602 00, identifikační číslo osoby 25580485, zastoupeného JUDr. Vojtěchem
Hrozou, advokátem, se sídlem v Brně - Veveří, Arne Nováka 4, PSČ 602 00, proti
žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 16, PSČ 120 00, o zaplacení částky 6.032.733,78 Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 253/2008, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2010, č. j. 54 Co
514/2009-76, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února
2010, č. j. 54 Co 514/2009-76, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té
části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech
odvolacího řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 7. května 2009, č. j. 27 C 253/2008-48, zamítl Obvodní soud
pro Prahu 2 žalobu, kterou se žalobce (DEXTER INTERNATIONAL spol. s r. o.)
domáhal vůči žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení
částky 6,032.733,78 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Společnost L J 2000 s. r. o. (dále jen „společnost L“) přihlásila dne 30. srpna 1999 do konkursu vedeného u Krajského soudu v Ostravě (dále jen
„konkursní soud“) pod sp. zn. 33 K 24/99 na majetek úpadce - společnosti
SPINOPA s. r. o. pohledávku ve výši 43.337.638,20 Kč. 2/ Společnost L (jako postupitel) a žalobce (jako postupník) uzavřeli dne 29. srpna 2000 smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „postupní smlouva“),
jejímž předmětem byla pohledávka společnosti L přihlášená do konkursu vedeného
na majetek úpadce. 3/ Postoupení pohledávky oznámil jednatel společnosti L konkursnímu soudu
podáním z 29. srpna 2000. Z podání neplyne, že by k němu byla připojena
postupní smlouva, soudce konkursního soudu však dal pokyn ke změně v osobě
věřitele 17. října 2000. 4/ V seznamu přihlášených pohledávek byla k 29. srpnu 2000 vyznačena změna v
osobě věřitele na základě postupní smlouvy, tak, že jím je žalobce. Tento údaj
byl následně přeškrtnut a jako (konkursní) věřitel byla opět uvedena společnost
L, s tím, že se tak stalo (dle připojené poznámky) na základě pokynu soudce
(konkursního soudu) z 21. února 2001. 5/ Podáním datovaným 26. března 2011, došlým konkursnímu soudu 27. března 2011,
předložil právní zástupce společnosti L ověřenou kopii postupní smlouvy. 6/ Podáním z 18. ledna 2002 požádal žalobce (konkursní) soud o zaslání
rozhodnutí o změně majitele pohledávky. Učinil tak v reakci na postup
(konkursního) soudu, jenž jednateli žalobce neumožnil 17. ledna 2002 nahlédnout
do spisu s odůvodněním, že není majitelem pohledávky. 7/ Dopisem ze dne 13. února 2002 uvědomil (konkursní) soud žalobce, že v
konkursním řízení dosud nebylo vydáno žádné rozhodnutí o tom, kdo je věřitelem
předmětné pohledávky, s tím, že tato otázka bude řešena jako předběžná v rámci
rozhodnutí konkursního soudu, které to bude vyžadovat, např. rozvrhového
usnesení. 8/ S dopisem ze dne 26. srpna 2002 zaslal konkursní soud jednatelce žalobce k
její žádosti ověřené fotokopie protokolu o jednání ze 17. dubna 2000, přezkumný
list konkursního věřitele (společnosti L), zprávu o průběhu konkursu ze dne 14. ledna 2000 a částečné rozvrhové usnesení ze dne 26. července 2000. 9/ Dopisem ze dne 26. února 2004 požádala správkyně konkursní podstaty úpadce
konkursní soud o sdělení, zda účastníkem konkursního řízení je žalobce nebo
společnost L. K tomu jí (konkursní) soud sdělil dopisem ze dne 3. března 2004,
že v rámci případného návrhu na provedení částečného rozvrhu uváděla jako
(konkursního) věřitele společnost L. 10/ Usnesením ze dne 31. března 2004, sp. zn. 33 K 24/99, které nabylo právní
moci dne 8.
května 2004, povolil konkursní soud druhý částečný rozvrh výtěžku
zpeněžení konkursní podstaty úpadce jeho věřitelům tak, že konkursnímu věřiteli
č. 7 (společnosti L) má být vyplacena na uspokojení jeho zjištěné pohledávky ve
výši 42.712.172,90 Kč částka 6.032.733,78 Kč. Konkursní soud se v důvodech
usnesení o druhém částečném rozvrhu zabýval tím, kdo je věřitelem pohledávky,
přičemž poukázal na to, že od přihlašovatele pohledávky (společnosti L) sice
obdržel 13. října 2000 oznámení o postoupení pohledávky žalobci, k oznámení
však nepřipojil postupní smlouvu. Podle ustáleného výkladu zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), v době do 31. prosince
2000 mohlo dojít ke změně v osobě účastníka řízení (v konkursu ke změně v osobě
konkursního věřitele) na základě tzv. procesního nástupnictví, kdy se původní
nebo nový účastník řízení dovolal toho, že došlo např. k převodu pohledávky
postoupením a doložil to příslušnou listinou. V době do 31. prosince 2000 však
nebyla (konkursnímu) soudu doložena postupní smlouva, takže nedošlo ke změně v
osobě konkursního věřitele (ze společnosti L na žalobce). Počínaje 1. lednem
2001 pak mohlo dojít ke změně účastníka řízení při postoupení pohledávky, jen
podal-li původní (konkursní) věřitel návrh na vstup nového věřitele (do řízení)
dle § 107a o. s. ř. Takový návrh však (konkursní) věřitel (společnost L)
nepodal, takže je stále účastníkem (konkursního) řízení a příslušná částka je
proto přikazována jemu. Doložením postupní smlouvy (konkursnímu) soudu dne 27. března 2001 nebyly vyvolány žádné účinky. 11/ Odvolání žalobce proti usnesení o druhém částečném rozvrhu odmítl Vrchní
soud v Olomouci usnesením ze dne 11. listopadu 2004, s odůvodněním, že
odvolatel není z procesního hlediska konkursním věřitelem předmětné pohledávky
a že před vydáním napadeného usnesení nebyla vůči konkursnímu soudu učiněna
procesní podání, na jejichž základě by mohlo dojít ke změně v osobě věřitele. Proto žalobce není účastníkem konkursního řízení a osobou oprávněnou k podání
odvolání. 12/ Rozsudkem ze dne 15. září 2004, č. j. 15 Cm 328/2000-224, který nabyl
právní moci dne 7. listopadu 2005, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se
společnost L domáhala vůči žalobci určení neplatnosti postupní smlouvy. Soud
uzavřel, že společnost L nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. 13/ Skutečnost uvedenou pod bodem 12/ oznámil žalobce konkursnímu soudu dopisem
ze dne 6. února 2006, s tím, že je tak postaveno najisto, že majitelem
pohledávky není společnost L, nýbrž žalobce. 14/ Dopisem ze dne 23. června 2006 sdělila správkyně konkursní podstaty úpadce
právnímu zástupci žalobce, že k uvedenému dni jí konkursní soud nedal žádný
pokyn ohledně záměny společnosti L za žalobce a že podle poslední zprávy
(konkursního) soudu ze dne 3. března 2004 má být považována za účastníka
konkursního řízení společnost L. 15/ Usnesením ze dne 4. prosince 2006, č. j. 50 Cm 9/2000-167, které nabylo
právní moci dne 11. dubna 2007, rozhodl Krajský soud v Brně o návrhu jednatele
společnosti L Ing. Jaromíra Rypela (dále jen „J.
R.“) tak, že prohlásil za
neplatné rozhodnutí společníků společnosti L ze dne 31. srpna 2000 (o
pozastavení výkonu funkce jednatele J. R.) a usnesení valné hromady společnosti
L ze dne 21. září 2000 (o odvolání J. R. z funkce jednatele). 16/ Dopisem ze dne 14. září 2007 sdělil konkursní soud právnímu zástupci
žalobce, že dopady rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2006 na
konkursní řízení bude řešit coby předběžnou otázku k rozhodnutí tam, kde to
bude třeba. 17/ Podáním datovaným 17. října 2007 urgoval žalobce u konkursního soudu vydání
rozhodnutí o procesním nástupnictví a podáním datovaným 29. prosince 2007
sdělil konkursnímu soudu své stanovisko k procesnímu postavení v konkursním
řízení. 18/ Přípisem ze dne 26. března 2008 sdělil předseda senátu Vrchního soudu v
Olomouci jako soudu odvolacího v rámci konkursního řízení právnímu zástupci
žalobce k jeho dotazu, že vzhledem k rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne
4. prosince 2006 vrací odvolací soud spis soudu prvního stupně s tím, aby
podání společnosti L z 25. září 2000 posoudil z hlediska § 107a o. s. ř. v
platném znění, když účinky oznámení o postoupení pohledávky zůstaly zachovány i
po 1. lednu 2001. Změnila se však právní úprava procesního postupu soudu a
rozhodování na místě účastníka řízení s tím, že po 1. lednu 2001 musí být o
této otázce rozhodnuto samostatným rozhodnutím. 19/ Podáním datovaným 2. dubna 2008 požádal žalobce konkursní soud (s odkazem
na přípis odvolacího soudu ze dne 26. března 2008) o vydání rozhodnutí o
procesním nástupnictví. 20/ Usnesením ze dne 23. dubna 2008, sp. zn. 33 K 24/99, konkursní soud
připustil, aby do (konkursního) řízení vstoupil na místo společnosti L žalobce. Učinil tak na základě podání společnosti L ze dne 25. září 2000, ve spojení s
rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2006 a s doručením
postupní smlouvy (k výzvě konkursního soudu z 27. března 2001), při vázanosti
pokynem odvolacího soudu a vzhledem k souhlasu nového věřitele ze dne 6. února
2006. 21/ Usnesením ze dne 4. listopadu 2008, sp. zn. 33 K 24/99, konkursní soud
schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku konkursní podstaty a o
vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty a rozhodl, že se
nepřihlíží k žalobcovým námitkám ze dne 6. října 2008 (o tom, že částku
vyplacenou společnosti L podle druhého částečného rozvrhu měl obdržet on a že
by správce konkursní podstaty měl vymáhat vyplacenou částku od společnosti L). Konkursní soud uvedl, že při vydání usnesení o druhém částečném rozvrhu
předběžně posuzoval otázku procesního nástupnictví žalobce po společnosti L,
zdůrazňuje, že podle onoho posouzení bylo klíčové, zda J. R. byl k 25. září
2000 jednatelem společnosti L a závěr, že jednatelem nebyl, jelikož byl z
funkce odvolán usnesením valné hromady společnosti L ze dne 21. září 2000. Jestliže bylo následně určeno, že usnesení valné hromady společnosti L ze dne
21. září 2000 je neplatné (rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2006, ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu), pak je toto
rozhodnutí v souladu s ustanovením § 131 odst. 7 zákona č.
513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), závazné pro každého, tedy i
pro soudy rozhodující v konkursním řízení, ale až od právní moci rozhodnutí. Zpětně tato rozhodnutí nemají žádné procesní dopady do konkursního řízení. Neexistuje-li v době rozhodování soudu rozhodnutí o předběžné otázce, které je
ale posléze vydáno, může dojít k odlišnosti rozhodnutí (k odlišnému posouzení
dané otázky) např. v důsledku odlišné procesní aktivity účastníků tvrdících
různý rozsah významných skutečností, označujících jiné důkazy a uplatňujících s
jinou intenzitou opravné prostředky. Tato odlišnost je důvodem pro obnovu
řízení, avšak jen ve lhůtě 3 let od právní moci rozhodnutí, jímž byla předběžná
otázka posouzena odlišně. Po této lhůtě již zájem na stabilitě právního
prostředí převažuje nad zájmem na konformitě jednotlivých rozhodnutí. Pro
konkursní řízení je ovšem obnova řízení zcela vyloučena ustanovením § 66b odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), z čehož
plyne, že po případném vyčerpání možnosti odvolání nebo dovolání je posouzení
předběžné otázky konečné a případné odlišné rozhodnutí o předběžné otázce tak v
konkursu nevyvolává žádný procesní následek. 22/ Podle sdělení soudního exekutora v exekučním řízení vedeném žalobcem (jako
oprávněným) proti společnosti L (jako povinnému) nebyl dohledán žádný majetek
podléhající exekuci. Na takto ustaveném základě pak soud - cituje ustanovení § 5, § 7, § 8 odst. 1 a
§ 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád) - neměl uplatněný nárok za důvodný. Soud uvedl, že se ztotožňuje s argumentací žalované, že předpokladem naplnění
odpovědnostního titulu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. je, aby nešlo o úřední
postup, který souvisí s rozhodovací činností (že jde o úkony úředního postupu,
které samy o sobě nevedou k vydání rozhodnutí a je-li rozhodnutí vydáno,
bezprostředně se neodrazí v jeho obsahu). Případné nesprávnosti nebo vady
postupu, které se projeví v obsahu rozhodnutí, mohou být zvažovány jedině v
mezích odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. V daném případě se postup
soudu (spočívající v tom, že s žalobcem nebylo jednáno jako s věřitelem a že
podání původního věřitele nebylo posuzováno jako návrh na vydání rozhodnutí o
procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř.) odrazil v obsahu rozhodnutí o
druhém částečném rozvrhu. Toto rozhodnutí je také bezprostřední příčinou vzniku
škody žalobce (na jeho základě byla vyplacena částka společnosti L a nikoli
žalobci jako hmotně právnímu věřiteli). Odpovědnost státu je tedy nutno posuzovat podle ustanovení § 7 a násl. zákona
č. 82/1998 Sb.; potud však není naplněn předpoklad uvedený v § 8 odst. 1 zákona
č. 82/1998 Sb. (aby rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost); tato podmínka se
přitom týká obou titulů uvedených v § 7 zákona č. 82/1998 Sb. Potud soud
odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 36/2004 (jde o rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14.
dubna 2005, který je - stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Poznamenal, že ačkoli se označené rozhodnutí týká dědického
řízení, okolnost, že byly chybně posouzeny podmínky účastenství v řízení, podle
něj není nesprávností úředního postupu, nýbrž nesprávností samotného
rozhodnutí. I v takovém případě je podmínkou odpovědnosti státu za škodu, aby
toto rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost. Odtud podle soudu vyplývá, že v
daném případě není naplněn žádný z odpovědnostních titulů podle zákona č. 82/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že předpokladem odpovědnosti za škodu je existence
odpovědnostního titulu vzniku škody a příčinná souvislost mezi odpovědnostním
titulem a škodou, není v daném případě naplněn jeden ze základních předpokladů
odpovědnosti za škodu. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. února 2010, č. j. 54 Co 514/2009-76, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci
(proti němuž účastníci nevznášejí námitky), přičemž těžiště sporu spočívá v
právním posouzení věci, konkrétně na řešení otázky, zda škoda vznikla v
důsledku nesprávného úředního postupu nebo v důsledku nesprávného anebo
nezákonného rozhodnutí. Přitom se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že
bezprostřední příčinou vzniku škody bylo rozhodnutí konkursního soudu o druhém
částečném rozvrhu (které nabylo právní moci 8. května 2004). Tvrzený nesprávný
úřední postup konkursního soudu (co do okruhu účastníků - konkursních věřitelů)
se totiž projevil přímo v daném rozhodnutí (tak, že přiznalo právo na výplatu
žalované částky společnosti L místo žalobci, s nímž konkursní soud nejednal a o
jehož právech nerozhodoval). Jde-li o škodu způsobenou rozhodnutím, vyžaduje zákon (§ 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) pro vznik nároku na náhradu škody též to, aby rozhodnutí bylo
zrušeno nebo změněno pro nezákonnost. Jinými slovy, zákon č. 82/1998 Sb. umožňuje nahradit škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím jen v některých
případech, a to tehdy, bylo-li nezákonné rozhodnutí následně zrušeno či
změněno. Neumožňuje tedy soudům posuzovat zákonnost rozhodnutí (z něhož měla
vzejít škoda) jako předběžnou otázku. V daném případě přitom posuzoval
rozhodnutí o druhém částečném rozvrhu (k odvolání žalobce) Vrchní soud v
Olomouci jako soud odvolací. Nezkoumal sice rozhodnutí meritorně, otázkou
okruhu účastníků řízení se však zabýval a dovodil, že žalobce není účastníkem
řízení (proto také odvolání odmítl). Vrchní soud v Olomouci také posuzoval (a měl posuzovat) aktivní věcnou
legitimaci žalobce (který tvrdil a dokládal, že je právním nástupcem původního
konkursního věřitele (společnosti L).
Zákon o konkursu a vyrovnání obsahuje jen
kusou úpravu okruhu účastníků řízení (§ 7 ZKV, ve znění účinném v době
rozhodování Vrchního soudu v Olomouci), která zdaleka nepostihuje všechny
situace ani všechna stadia konkursního řízení (v nichž se okruh účastníků mění
podle povahy věci) a neupravuje otázky právního nástupnictví, takže bylo třeba
přiměřeně použít občanský soudní řád (§ 66a odst. 1 ZKV, v rozhodném znění). Vrchní soud v Olomouci tedy ke svému rozhodnutí nejprve musel posoudit okruh
účastníků řízení (aby mohl učinit závěr, že odvolání podala osoba neoprávněná,
jelikož není účastníkem řízení). V případě nejasnosti o okruhu účastníků řízení (jež mohla vzniknout tím, že
konkursní soud nerozhodl /ať již kladně nebo záporně/ o návrhu na procesní
nástupnictví dle § 107a o. s. ř. nebo nevzal za účastníka řízení osobu, jejíž
procesní nástupnictví bylo uplatněno dle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. prosince 2000) by odvolací soud neměl sám činit závěry o tom,
zda odvolatel je účastníkem řízení. O návrhu na procesní nástupnictví měl totiž
nejprve rozhodnout soud prvního stupně (v případě aplikace § 107a o. s. ř.)
nebo jej měl vzít (či nevzít) na vědomí bez rozhodování (při posouzení návrhu
dle dřívějšího znění občanského soudního řádu). Jelikož tak konkursní soud
neučinil (o procesním nástupnictví žalobce bylo rozhodnuto na základě stejného
důvodu až v roce 2008), mohl to Vrchního soud v Olomouci posoudit jako jinou
vadu, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí (§ 219a odst. 1 o. s. ř.) nebo jako zmatečnostní vadu dle § 229 odst. 3 o. s. ř. (k níž bylo třeba
přihlížet z úřední povinnosti dle § 212a odst. 5 o. s. ř.). Obojí by vedlo ke
zrušení rozhodnutí o částečném rozvrhu a k vrácení věci soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Z výše uvedených závěrů tedy plyne (uzavřel odvolací soud), že škoda vznikla v
důsledku rozhodnutí (nikoli úředního postupu) o druhém částečném rozvrhu, které
mohlo být odklizeno odvolacím soudem. Jelikož se tak nestalo, nutno souhlasit
se soudem prvního stupně, že nebyla splněna zákonná podmínka pro odškodnění ve
smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Bylo věcí žalobce, aby při nesouhlasu se závěry Vrchního soudu v Olomouci podal
proti jeho usnesení mimořádný opravný prostředek (např. žalobu pro zmatečnost
dle § 229 odst. 4 o. s. ř.). Proto nelze akceptovat námitky odvolatele o
nemožnosti dosáhnout nápravy popřípadě o odepření spravedlnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal
žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil 3 právní
otázky, jestliže:
1/ Uplatněný nárok kvalifikoval jako nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a
nikoli jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle
ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb.
2/ Dospěl k závěru, že žalobce měl k dispozici opravný prostředek, kterým se
mohl domoci zrušení usnesení konkursního soudu o druhém částečném rozvrhu.
3/ Nezohlednil dopad norem „nadzákonné“ právní síly na daný případ.
K jednotlivým právním otázkám argumentuje dovolatel následovně:
Ad 1/
Závěr odvolacího soudu, že uplatněný nárok je třeba posoudit jako nárok na
náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle ustanovení § 8 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb. nemá oporu v judikatuře Nejvyššího soudu. Podle
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 804/96 (jde o rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. června 1999, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1,
ročník 2000, pod číslem 4), nezakládají vady řízení, které měly za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, odpovědnost státu za škodu z nesprávného úředního
postupu orgánu státu. Za takové vady ovšem Nejvyšší soud (podle označeného
rozhodnutí) považuje vady při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení
zjištěných skutečností nebo jejich právní posouzení (tedy vady, které se
následně bezprostředně odrazí v obsahu rozhodnutí soudu). Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právní normou pro
počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které
jsou prováděny v rámci jeho rozhodovací činnosti, avšak neodrazí se
bezprostředně v obsahu daného rozhodnutí. Podle označeného rozsudku Nejvyššího
soudu za nesprávný úřední postup je třeba považovat nevydání, či opožděné
vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či
vydáno ve stanovené lhůtě, popřípadě jiná nečinnost státního orgánu či jiné
vady ve způsobu vedení řízení. Tamtéž Nejvyšší soud konstatoval, že skutečnost,
že řízení vedené orgánem státu při výkonu jeho pravomoci vyústilo v rozhodnutí,
sama o sobě nevylučuje odpovědnost státu za škodu způsobenou v průběhu řízení
nezákonným rozhodnutím procesního charakteru nebo nesprávným úředním postupem. V dovolatelově případě je podstatou pochybení konkursního soudu jeho nečinnost
spočívající v nevydání rozhodnutí o procesním nástupnictví, na základě kterého
by dovolatel nastoupil do procesního postavení konkursního věřitele a stal se
účastníkem soudního řízení. Pochybení v postupu konkursního soudu v daném případě nijak nesouviselo ani se
zjišťováním skutkového stavu věci (existence konkursu, přihlášené pohledávky,
její důvodnosti a výše) ani s rozsahem a způsobem provádění dokazování, natož
pak s hodnocením provedených důkazů. Dovolatelem namítaná nesprávnost postupu konkursního soudu nese ryze procesní
charakter. Nečinnost konkursního soudu při rozhodování o procesním účastenství
žalobce v konkursním řízení neměla žádný vliv na věcnou podstatu rozhodnutí
soudu o druhém částečném rozvrhu. Vady v postupu soudu tedy byly zcela jiného
charakteru, než vady, které by se následně zhmotňovaly v samotném rozhodnutí
soudu ve věci samé. Odtud dovolatel uzavírá, že jím uplatňovaný nárok je nárokem na náhradu škody z
nesprávného úředního postupu konkursního soudu podle ustanovení § 13 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb. Ad 2/
Právní prostředky nápravy nesprávného rozhodnutí konkursního soudu o druhém
částečném rozvrhu by dovolatel měl k dispozici, jen kdyby byl účastníkem
konkursního řízení. K procesnímu nástupnictví podle ustanovení § 107a o. s. ř. (ve znění platném od
1. ledna 2001) nedochází ze zákona a soud se jím nezabývá bez návrhu. Může k
němu dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní
skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo
povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti
vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka (svého právního předchůdce) a
jestliže soud tuto změnu v okruhu účastníků řízení připustí; „viz komentář k
ustanovení § 107a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (správně o. s. ř.) C. H. Beck“ (tím je zřejmě míněn odkaz na dílo Drápal, L., Bureš, J. a
kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 736). Jinými slovy, s účinností od 1.
ledna 2001 se jakýkoli
subjekt, který nabude práva, jež je předmětem již zahájeného soudního řízení
(včetně řízení konkursního), může stát účastníkem takového řízení teprve poté,
co soud rozhodne (usnesením) o připuštění změny účastenství v řízení. Jelikož konkursní soud nerozhodoval o připuštění změny účastníků řízení,
ačkoliv se žalobce vydání takového rozhodnutí opakovaně domáhal, nestal se
žalobce účastníkem konkursního řízení a nemohl uplatňovat jakákoli svá procesní
práva, včetně možnosti podávat řádné či mimořádné opravné prostředky. Procesní postavení účastníka konkursního řízení bylo dovolateli přiznáno až
usnesením konkursního soudu ze dne 23. dubna 2008 (tedy v době, kdy již
uplynula lhůta k podání žaloby pro zmatečnost, ale i jakéhokoli případného
jiného relevantního právního prostředku nápravy). Zmatečnosti ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. se může dovolávat pouze
účastník původního řízení, kterému byla nesprávným postupem soudu odňata
možnost jednat před soudem, nikoli však již subjekt, který se v důsledku
nesprávného postupu soudu účastníkem původního řízení vůbec nestal. Ze stejného
důvodu nemohl dovolatel uplatnit ani zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229
odst. 4 o. s. ř. a neměl tak žádnou možnost domoci se zrušení rozhodnutí
konkursního soudu o druhém částečném rozvrhu. Ad 3/
Konkursní soud dovolateli svým postupem (tím, že nerozhodoval o připuštění
„záměny“ účastníků řízení, ač k tomu měl naplněny veškeré procesní podmínky již
v roce 2001), odňal veškeré relevantní právní prostředky nápravy rozhodnutí o
druhém částečném rozvrhu. Soud, který i za této situace odmítá poskytnout dovolateli ochranu před
důsledky nesprávného postupu konkursního soudu, tím dovolateli popírá právo na
spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“) a právo vlastnit majetek vyplývající z článku 11 Listiny. Z celé řady nálezů Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 323/07
/jde o nález ze dne 2. prosince 2008, uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu/) přitom vyplývá povinnost státu umožnit
uplatnění práv v řízení před soudem. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc napadené rozhodnutí za
věcně správné. Dovolání výslovně směřuje proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí, tedy i
proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech
odvolacího řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl
jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve
spojení ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku o věci samé, je Nejvyšší soud shledává přípustným podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř., k posouzení otázek dovoláním
otevřených a dovolacím soudem dosud neřešených. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. S přihlédnutím k tomu, že dovolatel spojuje uplatněný nárok s tvrzením, že
konkursní soud zůstal ve věci (nesprávně) nečinným (do 23. dubna 2008 nerozhodl
o procesním nástupnictví dovolatele ve smyslu § 107a o. s. ř.), je pro další
úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 82/1998 Sb. ve znění
účinném do 28. února 2009, tj. naposledy ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Podle ustanovení § 7 zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí,
z něhož jim vznikla škoda (odstavec 1). Právo na náhradu škody má i ten, s nímž
nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení
jednáno být mělo (odstavec 2). Dle § 8 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy,
pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno
příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě
škody vázán (odstavec 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím
vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud
rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku
(odstavec 2). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu
škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený
využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon
poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný
opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu
řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je
spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (odstavec 3). Konstantní judikatura Nejvyššího soudu zásadně vychází z principu presumpce
správnosti rozhodnutí, podle něhož soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu
není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Tak
např. již v důvodech rozsudku ze dne 19. března 2009, sp. zn.
25 Cdo 917/2007,
uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 10, ročník 2009, pod číslem
142, Nejvyšší soud vysvětlil, že nezákonným je pravomocné nebo bez ohledu na
právní moc vykonatelné rozhodnutí, které bylo příslušným orgánem jako nezákonné
zrušeno či změněno. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud ve sporu o náhradu škody
proti státu vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je
skutečně nezákonné. Z těchto závěrů, založených na odkazech na další četnou
judikaturu Nejvyššího soudu, v níž mají původ, vychází rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu při výkladu zákona č. 82/1998 Sb., byť byly přijaty při
výkladu zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím
orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2009, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009
(uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2012, pod číslem 2)
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010,
uveřejněný pod číslem 37/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které na
výše označené rozhodnutí odkazují. Ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. pak určuje, že stát odpovídá za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také
porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené
lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou
lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit
úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu
škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec
2). Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právní normou pro
počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které
jsou prováděny v rámci jeho rozhodovací činnosti, avšak neodrazí se
bezprostředně v obsahu daného rozhodnutí (srov. v tomto směru vedle přiléhavé
argumentace dovolatele, včetně odkazu na tam zmíněné rozhodnutí Nejvyššího
soudu, v literatuře např. i dílo Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu
veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha. C. H. Beck, 2012, str. 146-147)
Dovolací argumentace se soustřeďuje do polemiky se závěrem odvolacího soudu, že
v daném případě se uplatněný nárok pojí s rozhodnutím (usnesením o druhém
částečném rozvrhu), jež ovšem nebylo zrušeno pro nezákonnost, a nikoli s
nesprávným úředním postupem konkursního soudu. Nejvyšší soud k tomu úvodem
poznamenává, že pro posouzení dovolatelových námitek je významné vymezení
právního rámce, v němž bylo rozhodováno v konkursním řízení o procesním
nástupnictví dovolatele. Jestliže v průběhu občanského soudního řízení (jehož zvláštním druhem je i
řízení konkursní) došlo (podle právní úpravy účinné před 1. lednem 2001) k tzv. singulární sukcesi, přecházela na sukcesora podle závěrů soudní praxe (bez
zřetele k tomu, že tento institut nebyl v občanském soudním řádu ve znění
účinném před 1.
lednem 2001 upraven výslovně) i práva a povinnosti dosavadního
subjektu (dosavadního účastníka řízení) s uplatňováním nebo bráněním
postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních. Šlo o přímé
procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka řízení docházelo, aniž
by o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu bylo, aby singulární sukcese byla
u soudu uplatněna. Od universální sukcese se singulární sukcese lišila jen tím,
že při ní na nabyvatele přecházela jen jednotlivá práva a povinnosti vymezené
předmětem sukcese. Z hlediska přechodu práv a povinností universální sukcese
vyjadřuje (ve srovnání se sukcesí singulární) jen rozsah přechodu, nikoliv jeho
kvalitu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 1996, sp. zn. 2
Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1997, pod
číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon
1495/96, uveřejněný v témže časopise, číslo 10, ročník 1997, pod číslem 82,
jakož i nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. I. ÚS 531/98,
uveřejněný pod číslem 171/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V tomto směru přiléhavě vystihl podstatu procesního nástupnictví konkursní soud
v důvodech usnesení o druhém částečném rozvrhu. Pro dobu od 1. ledna 2001 pak upravuje institut procesního nástupnictví formou
singulární sukcese ustanovení § 107a o. s. ř., jež je podle ustálené
rozhodovací praxe soudů přiměřeně uplatnitelné i pro konkursní řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002,
uveřejněné pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále
jen „R 37/2004“). V R 37/2004 Nejvyšší soud též vysvětlil, že jde-li o tu fázi
konkursního řízení, v níž se účastenství konkursních věřitelů zakládá podáním
přihlášky pohledávky do konkursu, je k podání návrhu podle § 107a o. s. ř. legitimován dosavadní konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky). V posuzované věci jsou veškerá dovolatelova očekávání spjata s posouzením
toho, jak konkursní soud naložil s podáním společnosti L z 29. srpna 2000. Kdyby ve spojení s tímto podáním původní konkursní věřitel (společnost L) v
době do 31. prosince 2000 řádně doložil, že došlo k procesnímu nástupnictví (že
pohledávku postoupil dovolateli), stal by se dovolatel bez dalšího účastníkem
konkursního řízení již před vydáním usnesení o druhém částečném rozvrhu (a před
1. lednem 2001). V takovém případě by ovšem tvrzená škoda neměla původ v
nesprávném postupu soudu, ale v usnesení o druhém částečném rozvrhu, jímž
konkursní soud dovolateli postavení konkursního věřitele dotčené pohledávky
upřel. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se přitom podává, že k naplnění
předpokladů, za nichž bylo možno uvažovat (podle ustálené rozhodovací praxe
soudů při výkladu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince
2000) o procesním nástupnictví dovolatele v konkursním řízení v rozsahu
týkajícím se pohledávky přihlášené společností L, v době do 31. prosince 2000
nedošlo. Dovolatelův procesní postoj je založen na přesvědčení, že v době od 1.
ledna
2001 bylo namístě nakládat s podáním společnosti L z 29. srpna 2000 jako s
návrhem na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. Tento úsudek je ovšem chybný. Zákon č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, kterým byla s účinností
od 1. ledna 2001 vtělena do občanského soudního řádu úprava obsažená v § 107a
o. s. ř., neobsahuje (v hlavě první části dvanácté) zvláštní přechodné
ustanovení o procesním nástupnictví, takže potud platil tam uvedený bod 1.,
podle kterého není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení
zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které
v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají
zachovány. Toto ustanovení vyjadřuje tradiční zásadu procesního práva o
časových mezích procesních zákonů. Z povahy procesního práva plyne, že změny,
které přináší procesní právo nové, mohou působit výlučně ode dne nabytí
účinností nového zákona, a to i pro řízení, jež byla zahájena před jeho
účinností. Účinky procesních úkonů účastníků i soudu, které s nimi spojovala či
nespojovala dřívější procesní úprava, však zůstávají zachovány (srov. mutatis
mutandis např. též bod XII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem
52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže tedy občanský soudní
řád ve znění účinném do 31. prosince 2000 nespojoval s podáním společnosti L z
29. srpna 2000 povinnost vydat (za tam určených předpokladů) rozhodnutí podle §
107a o. s. ř. (což logicky nebylo možné, jestliže úpravu obsaženou v označeném
ustanovení a odlišnou od způsobu, jímž bylo nakládáno s procesním nástupnictvím
ve formě singulární sukcese před uvedeným datem, zavedl až od 1. ledna 2001),
pak účinek spočívající v tom, že nešlo o návrh dle § 107a o. s. ř., zůstal
zachován i po 1. lednu 2001. Přitom podle skutkových reálií dané věci v době od 1. ledna 2001 do vydání
usnesení o druhém částečném rozvrhu společnost L žádný návrh dle § 107a o. s. ř. nepodala. V tom, že konkursní soud do vydání usnesení o druhém částečném rozvrhu nevydal
rozhodnutí o procesním nástupnictví dle § 107a o. s. ř., tudíž nelze spatřovat
ani jeho nesprávný postup. Nadto i zde platí, že závěr, podle kterého zde není
způsobilý návrh dle § 107a o. s. ř., se projevil přímo v rozhodnutí konkursního
soudu (v důvodech usnesení o druhém částečném rozvrhu) i v důvodech usnesení
(ze dne 11. listopadu 2004, sp. zn. 2 Ko 74/2004 ), kterým odvolací soud odmítl
odvolání dovolatele proti usnesení o druhém částečném rozvrhu jako podané
osobou neoprávněnou. Nesprávným z pohledu výše řečeného byl teprve procesní postup odvolacího soudu,
jenž přípisem z 26. března 2008 (odporujícím výše uvedeným principům nepravé
zpětné účinnosti zákona) přiměl konkursní soud k vydání usnesení z 23. dubna
2008. Tento nezákonný pokyn však příčinou vzniku tvrzené škody není. Lze shrnout, že podání, jímž konkursní věřitel (společnost L) v době před 1. lednem 2001 (29. srpna 2000) oznámil (leč do 31.
prosince 2000 nedoložil)
konkursnímu soudu, že přihlášenou pohledávku postoupil jiné osobě (dovolateli),
se k 1. lednu 2001 nestalo způsobilým návrhem na vydání rozhodnutí podle § 107a
o. s. ř. V tom, že soud na základě takového podání v době od 1. ledna 2001
nerozhodoval o procesním nástupnictví na straně konkursního věřitele
(společnosti L) ve smyslu § 107a o. s. ř., nelze spatřovat nesprávný úřední
postup konkursního soudu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž v závěru, že nebyly splněny
předpoklady pro přiznání uplatněného nároku (jelikož nejde o nesprávný úřední
postup a usnesení o druhém částečném rozvrhu a na ně navazující usnesení
odvolacího soudu nebyla zrušena pro nezákonnost), správné a dovolací důvod dle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dán není. K dovolatelem namítanému nezohlednění dopadu norem „nadzákonné“ síly Nejvyšší
soud uvádí, že z výše řečeného plyne, že dovolateli se ve zkoumaném konkursním
řízení dostalo (v důsledku usnesení konkursního soudu z 23. dubna 2008) nakonec
více práv, než mu náleželo a skutečnost, že se v procesní rovině v době
rozhodné pro výplatu sporné částky nestal účastníkem konkursního řízení namísto
společnosti L, měla zjevně původ především v tom, že si nezajistil součinnost
společnosti L (postupitele) nezbytnou k tomu, aby hmotněprávní změnu v osobě
věřitele prosadil i v soudním řízení, v němž byla postoupená pohledávka
uplatněna (v konkursním řízení). Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku
napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku o věci samé, zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 142 odst. 1 (co do zamítnutí dovolání) a § 146 odst. 3 (co do
odmítnutí dovolání) o. s. ř., když u procesně úspěšné žalované žádné
prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.