Podle § 4 odst. 1 tohoto zákona nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
Předpokladem vzniku objektivní odpovědnosti státu je současné splnění tří podmínek: 1) zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezbytnou podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 4 je, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo příslušným orgánem jako nezákonné zrušeno či změněno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod poř. č. 5, rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný pod C 1000 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo rozsudek ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2598/2006). Rozhodnutím tohoto orgánu je soud ve sporu o náhradu škody proti státu vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4030 a C 2813). Z tohoto důvodu je nepřípustná i námitka dovolatelů, že „rozhodnutí O. ú. B. ze dne 17. 11. 1993, č. j. 2/93/J, je nezákonné a nicotné“; v tomto řízení jde totiž o zkoumání podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím M. ú. v B. ze dne 13. 7. 1993, č. j. ŽP 464/93-67/M1, nikoli rozhodnutím O. ú. B., jehož přezkum byl možný v rámci správního řízení a správního soudnictví, a k němuž ostatně také z procesní iniciativy dovolatelů došlo. V souvislosti s tím je rovněž nutné jako nepodstatnou odmítnout další výhradu v dovolání, že odebráním koček a papoušků došlo k porušení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení; náhrada škody za tato zvířata (19.900,- Kč) totiž byla žalobcům pravomocně přisouzena již výrokem rozsudku soudu prvního stupně, takže jde o argument vztahující se k výroku, který nebyl dovoláním napaden.
Dále platí, že pro založení odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím není předpokladem porušení právní povinnosti orgánem státu, nýbrž fakt zrušení rozhodnutí pro nezákonnost. Příčinná souvislost pak musí být dána mezi majetkovou újmou poškozeného, jakožto následkem, a rozhodnutím, jež bylo pro nezákonnost zrušeno, nikoliv mezi újmou a skutečností, jež byla důvodem, pro který bylo rozhodnutí zrušeno (srov. usnesení NS ČR ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007). Za nezákonné ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. se považuje to rozhodnutí, jež bylo zrušeno, a z tohoto rozhodnutí se dovozuje újma, a nikoliv z jiných skutečností či z rozhodnutí, kterým bylo zrušeno. Ostatně již v rozsudku ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 453/2001, Nejvyšší soud uvedl, že předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím není otázka charakteru pochybení orgánu, který takové (později zrušené) rozhodnutí vydal, ani otázka případného zavinění. Nesprávná je úvaha v dovolání, že zrušené rozhodnutí M. ú. v B. ze dne 13. 7. 1993 nebylo nahrazeno jiným rozhodnutím, které by legalizovalo odebrání zvířat dne 15. 7. 1993 (podle dovolatele by se tak mohlo stát jedině rozhodnutím vydaným ve stejném správním řízení stejným správním orgánem, nikoli orgánem jiným, byť věcně a místně příslušným). Již ze samotné skutečnosti, že rozhodnutí M. ú. v B. ze dne 13. 7. 1993 bylo zrušeno právě z důvodu, že k vydání rozhodnutí o odebrání zvířat je dána pravomoc obce B., nikoli M. ú. v B., vyplývá, že ve věci musel rozhodnout (a také následně rozhodl) jiný – věcně a místně příslušný orgán.
Zákon č. 58/1969 Sb. blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, proto je třeba v této otázce vycházet z ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák., podle nějž se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Za skutečnou škodu je pak nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Soud rozhodující o nároku na náhradu škody je pak povinen zjistit, zda škoda spočívající v žalobou vylíčených skutečnostech ke dni vydání rozhodnutí vznikla (podle § 154 odst. 1 o.s.ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení). Škoda pak musí být ve vztahu příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) k nezákonnému rozhodnutí, neboť tento vztah je dalším nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu; byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává.
V posuzované věci žalobci uplatňují nárok na náhradu škody, který spočívá ve snížení jejich majetkového stavu o hodnotu zvířat, která jim byla nezákonně odebrána. Bylo přitom zjištěno (skutkový stav věci není dovoláním napaden a nepodléhá dovolacímu přezkumu), že obě rozhodnutí M. ú. v B. z 13. 7. 1993 a 20. 7. 1993, na základě nichž byla z obydlí žalobců odebrána týraná zvířata, byla O. ú. v B. dne 19. 11. 1993 zrušena pro nesoulad se správním řádem s tím, že o odebrání zvířat měla rozhodnout obec B., nikoli M. ú. v B.; o odebrání psů žalobcům pak bylo dne 17. 11. 1993 rozhodnuto O. ú. B. Lze tedy dovodit, že v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím orgánu státu (M. ú. v B. ze dne 13. 7. 1993, č. j. ŽP 464/93-67/M1) se snížil majetkový stav žalobců o hodnotu odebraných zvířat (celkem 57 psů, z nichž však jen někteří byli ve vlastnictví žalobců, zbylí byli nedlouho předtím dočasně svěřeni do jejich péče; otázka vlastnictví těchto psů, byť zůstala v řízení nevyřešena, není vzhledem k vymezení rozsahu dovolání pro posouzení věci dovolacím soudem podstatná). Takové snížení majetkového stavu lze ovšem za škodu existující ke dni rozhodování soudu považovat pouze tehdy, jestliže k odebrání psů nemělo vůbec dojít, tj. jestliže k takovému kroku ze strany státního orgánu působícího na úseku ochrany zvířat proti týrání nebyl zákonný důvod. Jinými slovy řečeno, za situace, kdy odebrání zvířat bylo provedeno na základě rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak později vydané rozhodnutí (pro nezákonnost nezrušené) obsahovalo tentýž výrok, nepředstavuje hodnota odebraných zvířat škodu, která by byla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, neboť žalobcům byli psi důvodně a zákonně odebráni na základě rozhodnutí pozdějšího, které pro nezákonnost změněno ani zrušeno nebylo. Ke vzniku případné škody (majetkové újmy) na straně žalobců proto nemohlo dojít.
Odvolací soud tudíž správně dovodil, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu uvedené v § 4 zákona č. 58/1969 Sb. nebyly v daném případě splněny. Dovolateli uplatněný dovolací důvod tak není naplněn a rozsudek odvolacího soudu je z pohledu výhrad vyslovených v dovolání správný; Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu