Podle § 4 odst. 1 tohoto zákona nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud
pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno
příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě
škody vázán.
Předpokladem vzniku objektivní odpovědnosti státu je současné splnění tří
podmínek: 1) zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, 2) vznik škody a 3) příčinná
souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezbytnou podmínkou
odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 4 je, aby
pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo příslušným
orgánem jako nezákonné zrušeno či změněno (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní
judikatura, ročník 2000, pod poř. č. 5, rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25
Cdo 430/2000, uveřejněný pod C 1000 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, nebo rozsudek ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2598/2006). Rozhodnutím
tohoto orgánu je soud ve sporu o náhradu škody proti státu vázán a není
oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005,
nebo usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, uveřejněná v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4030 a C 2813). Z tohoto důvodu je
nepřípustná i námitka dovolatelů, že „rozhodnutí O. ú. B. ze dne 17. 11. 1993,
č. j. 2/93/J, je nezákonné a nicotné“; v tomto řízení jde totiž o zkoumání
podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím M. ú. v
B. ze dne 13. 7. 1993, č. j. ŽP 464/93-67/M1, nikoli rozhodnutím O. ú. B.,
jehož přezkum byl možný v rámci správního řízení a správního soudnictví, a k
němuž ostatně také z procesní iniciativy dovolatelů došlo. V souvislosti s tím
je rovněž nutné jako nepodstatnou odmítnout další výhradu v dovolání, že
odebráním koček a papoušků došlo k porušení zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení; náhrada škody za tato zvířata (19.900,- Kč) totiž byla žalobcům
pravomocně přisouzena již výrokem rozsudku soudu prvního stupně, takže jde o
argument vztahující se k výroku, který nebyl dovoláním napaden.
Dále platí, že pro založení odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím není předpokladem porušení právní povinnosti orgánem státu, nýbrž
fakt zrušení rozhodnutí pro nezákonnost. Příčinná souvislost pak musí být dána
mezi majetkovou újmou poškozeného, jakožto následkem, a rozhodnutím, jež bylo
pro nezákonnost zrušeno, nikoliv mezi újmou a skutečností, jež byla důvodem,
pro který bylo rozhodnutí zrušeno (srov. usnesení NS ČR ze dne 27. 1. 2009, sp.
zn. 25 Cdo 490/2007). Za nezákonné ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. se považuje
to rozhodnutí, jež bylo zrušeno, a z tohoto rozhodnutí se dovozuje újma, a
nikoliv z jiných skutečností či z rozhodnutí, kterým bylo zrušeno. Ostatně již
v rozsudku ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 453/2001, Nejvyšší soud uvedl, že
předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím není otázka charakteru pochybení orgánu, který takové (později
zrušené) rozhodnutí vydal, ani otázka případného zavinění. Nesprávná je úvaha v
dovolání, že zrušené rozhodnutí M. ú. v B. ze dne 13. 7. 1993 nebylo nahrazeno
jiným rozhodnutím, které by legalizovalo odebrání zvířat dne 15. 7. 1993 (podle
dovolatele by se tak mohlo stát jedině rozhodnutím vydaným ve stejném správním
řízení stejným správním orgánem, nikoli orgánem jiným, byť věcně a místně
příslušným). Již ze samotné skutečnosti, že rozhodnutí M. ú. v B. ze dne 13. 7.
1993 bylo zrušeno právě z důvodu, že k vydání rozhodnutí o odebrání zvířat je
dána pravomoc obce B., nikoli M. ú. v B., vyplývá, že ve věci musel rozhodnout
(a také následně rozhodl) jiný – věcně a místně příslušný orgán.
Zákon č. 58/1969 Sb. blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její
náhrady, proto je třeba v této otázce vycházet z ustanovení § 442 odst. 1 obč.
zák., podle nějž se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně
vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná
poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Za skutečnou škodu je pak
nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu
poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové
hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu (srov.
stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Soud rozhodující o nároku na
náhradu škody je pak povinen zjistit, zda škoda spočívající v žalobou
vylíčených skutečnostech ke dni vydání rozhodnutí vznikla (podle § 154 odst. 1
o.s.ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení). Škoda pak musí
být ve vztahu příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) k nezákonnému
rozhodnutí, neboť tento vztah je dalším nezbytným předpokladem vzniku
odpovědnosti za škodu; byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost,
odpovědnost za škodu nenastává.
V posuzované věci žalobci uplatňují nárok na náhradu škody, který spočívá ve
snížení jejich majetkového stavu o hodnotu zvířat, která jim byla nezákonně
odebrána. Bylo přitom zjištěno (skutkový stav věci není dovoláním napaden a
nepodléhá dovolacímu přezkumu), že obě rozhodnutí M. ú. v B. z 13. 7. 1993 a
20. 7. 1993, na základě nichž byla z obydlí žalobců odebrána týraná zvířata,
byla O. ú. v B. dne 19. 11. 1993 zrušena pro nesoulad se správním řádem s tím,
že o odebrání zvířat měla rozhodnout obec B., nikoli M. ú. v B.; o odebrání psů
žalobcům pak bylo dne 17. 11. 1993 rozhodnuto O. ú. B. Lze tedy dovodit, že v
příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím orgánu státu (M. ú. v B. ze dne
13. 7. 1993, č. j. ŽP 464/93-67/M1) se snížil majetkový stav žalobců o hodnotu
odebraných zvířat (celkem 57 psů, z nichž však jen někteří byli ve vlastnictví
žalobců, zbylí byli nedlouho předtím dočasně svěřeni do jejich péče; otázka
vlastnictví těchto psů, byť zůstala v řízení nevyřešena, není vzhledem k
vymezení rozsahu dovolání pro posouzení věci dovolacím soudem podstatná).
Takové snížení majetkového stavu lze ovšem za škodu existující ke dni
rozhodování soudu považovat pouze tehdy, jestliže k odebrání psů nemělo vůbec
dojít, tj. jestliže k takovému kroku ze strany státního orgánu působícího na
úseku ochrany zvířat proti týrání nebyl zákonný důvod. Jinými slovy řečeno, za
situace, kdy odebrání zvířat bylo provedeno na základě rozhodnutí, které bylo
pro nezákonnost zrušeno, avšak později vydané rozhodnutí (pro nezákonnost
nezrušené) obsahovalo tentýž výrok, nepředstavuje hodnota odebraných zvířat
škodu, která by byla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, neboť
žalobcům byli psi důvodně a zákonně odebráni na základě rozhodnutí pozdějšího,
které pro nezákonnost změněno ani zrušeno nebylo. Ke vzniku případné škody
(majetkové újmy) na straně žalobců proto nemohlo dojít.
Odvolací soud tudíž správně dovodil, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu
uvedené v § 4 zákona č. 58/1969 Sb. nebyly v daném případě splněny. Dovolateli
uplatněný dovolací důvod tak není naplněn a rozsudek odvolacího soudu je z
pohledu výhrad vyslovených v dovolání správný; Nejvyšší soud proto dovolání
žalobců podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř. jako
nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť
žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu