29 Cdo 1664/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka, v právní věci
navrhovatele Mgr. P.P., zastoupeného JUDr. Z. D., advokátem o obnovu likvidace
obchodní společnosti P. s. r. o. – v likvidaci, a jmenování likvidátora,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 92/2003, o dovolání
navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. srpna 2005, č.
j. 5 Cmo 30/2005 – 59, takto:
Dovolání se zamítá.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 14. ledna 2004, č. j. 18 Cm 92/2003 – 37 (ve znění
opravného usnesení ze dne 22. října 2004, č. j. 18 Cm 92/2003 – 47), kterým
tento soud zamítl návrh na obnovení likvidace společnosti P. s. r. o. – v
likvidaci, (dále jen „společnost“) a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.);
zároveň nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (výrok II.).
Odvolací soud – s poukazem na ustanovení § 75b odst. 1, 2
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – uvedl, že z obsahu spisu vyplývá
a navrhovatel nečiní sporným, že společnost byla „usnesením Krajského soudu v
Brně ze dne 19. února 2002, č. j. F 21852/2001/C 15853/4/83“ vymazána z
obchodního rejstříku ke dni právní moci tohoto usnesení, to je ke dni 27.
března 2002. Řízení u Okresního soudu Brno – venkov ve věci sp. zn. 11 C
1142/98, o zaplacení částky 37.800,- Kč s příslušenstvím, bylo zahájeno dne 11.
prosince 1998, tedy před výmazem společnosti z obchodního rejstříku. Odvolací
soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že žalovaná částka bez ohledu na
právní posouzení nároku již pojmově nemůže být „dosud neznámým majetkem“, a
tedy důvodem pro obnovení likvidace vymazané společnosti. Přitom úprava v
odstavci druhém § 75b obch. zák. se vztahuje jen na zjištění dosud neznámého
majetku společnosti, zatímco úprava v odstavci prvním § 75b obch. zák. se
vztahuje jak na zjištění dosud neznámého majetku, tak na jiné důležité případy,
ovšem za stavu, kdy skončila likvidace, a proto společníci sami nemohou již
revokovat své rozhodnutí o likvidaci společnosti (§ 68 odst. 8 obch. zák.), ale
společnost není dosud vymazána z obchodního rejstříku. Protože v dané věci byla
společnost z obchodního rejstříku vymazána, nepřichází užití úpravy uvedené v
odstavci prvním § 75b obch. zák. v úvahu. Pro obnovení likvidace společnosti
podle odstavce druhého § 75b obch. zák. pak nezjistil odvolací soud
předpoklady, protože nebyl zjištěn žádný dosud neznámý majetek společnosti.
Proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně postupem dle § 219 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do důvodů
dovolatel namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel podrobuje kritice „rigorosně restriktivní“ výklad formulace „zjištění
dosud neznámého majetku“ ve smyslu § 75b odst. 2 obch. zák. Vyslovuje názor, že
tento výklad v daném případě má za následek rozhodnutí spočívající na
nesprávném právním posouzení věci, které by ve svých důsledcích mohlo znamenat
porušení ústavně zaručeného práva navrhovatele na spravedlivé soudní řízení
(článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Dovolatel namítá, že až teprve potenciální, resp. vysoce pravděpodobné
přisouzení žalované částky (v důsledku předmětného závazného právního názoru
Krajského soudu v Brně ve věci č. j. 11 C 1442/98) po výmazu společnosti z
obchodního rejstříku zjišťuje tuto částku jako neznámý (nový) majetek, který do
doby rozhodnutí Krajského soudu v Brně – a zejména před výmazem společnosti z
obchodního rejstříku de facto po zamítavém rozhodnutí Okresního soudu Brno –
venkov neexistoval; pokud odvolací soud zastává názor, že pohledávka jako
majetek existovala reálně a bez ohledu na právní posouzení nároku soudy již
před výmazem společnosti a že tedy nelze ustanovení § 75b odst. 2 obch. zák. v
daném případě aplikovat, dovolatel se domnívá, že toto právní posouzení je
nesprávné a že není ani – s ohledem na všechny okolnosti případu – spravedlivé.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené usnesení
odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně a
věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné)
v řešení otázky, zda lze považovat za „dosud neznámý majetek“ ve smyslu
ustanovení § 75b odst. 2 obch. zák. majetek, o který společnost vymazaná z
obchodního rejstříku v době výmazu vedla spor.
K předestřené právní otázce Nejvyšší soud uzavřel, že majetek, o který
společnost vymazaná z obchodního rejstříku v době výmazu vedla spor, za dosud
neznámý majetek ve smyslu ustanovení § 75b odst. 2 obch. zák. zásadně považovat
nelze.
V usnesení ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 540/2004, kde řešil otázku,
zda může likvidátor podat návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku
přesto, že probíhá spor o náhradu škody vzniklé společnosti, uzavřel Nejvyšší
soud, že rozhodnutí o takovém postupu patří plně do působnosti likvidátora,
který také nese za takové rozhodnutí odpovědnost. Tento závěr lze dovodit z
ustanovení § 71 odst. 5 obch. zák. ve vazbě na ustanovení § 194 odst. 5 obch.
zák. Pokud by likvidátor takovým rozhodnutím způsobil společnosti, popřípadě
jejím společníkům škodu, bude za ni odpovídat za podmínek ustanovení § 373 a
násl. obch. zák.
Od tohoto závěru se odvíjí i rozhodnutí v projednávané věci. Podal-li
likvidátor společnosti v době, kdy nebyl ukončen spor o majetek společnosti,
návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku, bylo takové rozhodnutí plně
v jeho působnosti. Povinností likvidátora za takové situace totiž je, aby
posoudil, zda další vedení sporu, a tedy i případné prodloužení likvidace je,
vzhledem ke konkrétním okolnostem případu (např. výši částky, o kterou se vede
spor, pravděpodobný výsledek sporu, jeho očekávané trvání, sporem vyvolané
zvýšení nákladů likvidace apod.), v zájmu společnosti či nikoli. Dospěl-li
likvidátor k závěru, že je pro společnost (a její společníky) výhodnější ve
sporu nepokračovat a podal návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku,
odpovídá, jak shora uvedeno, za škodu způsobenou takovým rozhodnutím
společnosti či jejím společníkům, není to ale důvodem k postupu podle
ustanovení § 75b odst. 2 obch. zák. Takový postup by připadal v úvahu pouze
tehdy, pokud by likvidátor prokázal, že o probíhajícím sporu nevěděl a vzhledem
k okolnostem případu, vědět nemohl.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu