29 Cdo 1668/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně Městské části Praha 17, se sídlem v Praze 6 – Řepy, Žalanského 291,
identifikační číslo osoby 00231223, zastoupené JUDr. Martinem Řezáčem,
advokátem, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 1302/18, PSČ 170 00, proti žalované
B. R., zastoupené JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou, se sídlem v Praze 9,
Freyova 27, PSČ 190 00, o nahrazení souhlasu žalované s právními úkony, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 301/2007, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2009, č. j. 17 Co
243/2009-224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2.760,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jejího zástupce.
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil k odvolání žalované
rozsudek ze dne 9. února 2009, č. j. 13 C 301/2007-59, jímž Obvodní soud pro
Prahu 6 uložil žalované povinnost „podepsat prohlášení vlastníka budovy“
specifikované v rozsudku a uzavřít se žalobkyní ve výroku uvedenou smlouvu o
bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu na budově na žalovanou a o koupi
spoluvlastnického podílu na budovou zastavěných pozemcích.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud –
jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádnou
otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného
rozsudku, nepředkládá. Námitkou, podle níž by samostatnou budovou mohla být v souladu s ustanovením §
2 písm. a/ zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, i pouze jednotlivá sekce,
dovolatelka polemizuje s opačným skutkovým závěrem soudů nižších stupňů, podle
něhož jsou „jednotlivé domy navzájem provozně a funkčně spjaty“ a tvoří jeden
celek. Uplatňuje tak dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž však nemá u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. k dispozici a k jehož prověření
dovolání postupem podle posledně označeného ustanovení připustit nelze (srov. výslovné znění § 237 odst. 3 a § 241a odst. 3 o. s. ř.). Závěr, podle kterého rozsudek ukládající povinnost uzavřít smlouvu, popř. učinit jiný právní úkon, nahrazuje projev vůle žalovaného k uzavření smlouvy či
učinění právního úkonu, je v souladu s ustanovením § 161 odst. 3 o. s. ř. i
ustálenou soudní praxí (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. listopadu 1973, sp. zn. 3 Cz 53/73, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o
rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV,
str. 796, či rozsudek téhož soudu ze dne 25. července 1980, sp. zn. 4 Cz 26/80,
uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních
rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 862-863, stanovisko
občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. července 1993,
Cpjn 50/93, uveřejněné pod číslem 34/93 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
či rozsudek Nejvyššího soudu rozsudku ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo
813/2004, dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu) a napadené
rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. A konečně dovoláním zpochybněné závěry odvolacího soudu, podle nichž má
žalovaná „jako vlastnice bytové jednotky povinnost uvést své vztahy ke
společným částem domu a k pozemku do souladu“ se zákonem o vlastnictví bytů, a
„žalobkyně jako osoba vykonávající spoluvlastnická práva k domu a vlastnická
práva k pozemku se proto podle ustanovení § 31 odst. 3 zákona o vlastnictví
bytů mohla domáhat nahrazení jejího souhlasu na smlouvách, kterými by předchozí
vztahy byly dány do souladu s nyní platným zákonem“ plynou zcela jednoznačně z
ustanovení § 31 odst. 2 a 3 a § 21 odst.
1 zákona o vlastnictví bytů; důvod
připouštět dovolání k jejich potvrzení Nejvyšší soud neshledal. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a
žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni
(dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále
jen „vyhláška“), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení § 7 písm. e/, § 10
odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 vyhlášky činí sazba odměny 4.000,- Kč. Takto určená
sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 2.000,- Kč,
jelikož zástupce žalobkyně učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní
služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané
hodnoty ve výši 460,- Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací
soud přiznal žalobkyni k tíži dovolatelky celkem 2.760,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 8. prosince 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu