29 Cdo 1759/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce STOMIX CZ s. r. o., se sídlem v Olomouci, Technologická 840/3, PSČ 772 00, identifikační číslo osoby 25 86 84 11, proti žalovanému M. P., zastoupenému JUDr. Janem Streličkou, advokátem, se sídlem v Brně, Slovákova 279/11, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm 229/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2013, č. j. 7 Cmo 127/2013-76, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně k žalobě žalobce (STOMIX CZ s. r. o.), došlé soudu dne 8. června 2012, směnečným platebním rozkazem ze dne 20. září 2012, č. j. 21 Cm 229/2012-22, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 6.590.817,- Kč s 6% úrokem od 8. července 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu 21.969,40 Kč a náklady řízení 533.032,- Kč. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný včasné námitky, v nichž mimo jiné uvedl, že ke dni vydání směnečného platebního rozkazu žalobce již neexistoval.
Krajský soud v Brně následně usnesením ze dne 18. února 2013, č. j. 21 Cm 229/2012-55, směnečný platební rozkaz zrušil a řízení zastavil (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci (výrok III.). Přitom zdůraznil, že z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě, oddílu C, vložky 23545, zjistil, že žalobce byl k 1. červenci 2012 vymazán z obchodního rejstříku, neboť zanikl v důsledku fúze sloučením se společností STOMIX, spol. s r. o. (dále jen „společnost“), která je jeho univerzálním právním nástupcem; rozhodným dnem fúze byl dle obchodního rejstříku 1. leden 2012.
Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobce nemá způsobilost být účastníkem řízení, protože nemá způsobilost mít práva a povinnosti; proto podle ustanovení § 103 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), směnečný platební rozkaz zrušil a řízení zastavil. V souvislosti s výrokem o vrácení „příslušné části zaplaceného soudního poplatku“ (ve výši 264.512,- Kč) uvedl, že žalobci bude soudní poplatek vrácen poté, co soudu sdělí číslo účtu nebo oznámí požadovaný způsob jeho vrácení. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného, jež směřovalo pouze proti výroku
o náhradě nákladů řízení, usnesením ze dne 30. května 2013, č. j. 7 Cmo 127/2013-76, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Cituje ustanovení § 107 odst. 1, 3 a 5 věty první a ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odvolací soud v prvé řadě zdůraznil, že odvolání směřuje pouze proti výroku o nákladech řízení a nemá tak suspenzívní účinek ve vztahu k výroku, jímž byl zrušen směnečný platební rozkaz a řízení zastaveno.
Dále akcentoval, že žalobce byl k 1. červenci 2012 vymazán z obchodního rejstříku z důvodu zániku fúzí sloučením se společností, která je jeho univerzálním právním nástupcem. V situaci, kdy žalobce uplatnil nárok na zaplacení směnečné pohledávky u soudu dne 8. června 2012, tj. v době, kdy „byl ještě právnickou osobou“, avšak již nebyl nositelem práv a povinností ze směnky, jejíž úhrada byla předmětem řízení (dále jen „sporná směnka“), jelikož práva a povinnosti přešly na společnost rozhodným dnem fúze – 1.
lednem 2012, uplatnil nárok ze sporné směnky u soudu v době, kdy „již nebyl nositelem tohoto právního vztahu“.
Vzhledem k tomu, že žalobce v době svého zániku již nebyl nositelem práv a povinností ze sporné směnky, nemohl mít žádného právního nástupce; za tohoto stavu „povaha věci neumožňovala v řízení pokračovat a postup soudu prvního stupně, pokud řízení zastavil, byl správný“.
Konečně shledal nedůvodnou námitku žalovaného, podle níž „měl soud rozhodnout podle ustanovení § 107 o. s. ř. o procesním nástupnictví na straně žalobce a toho pak zavázat k náhradě nákladů řízení, s ohledem na jeho procesní zavinění na zastavení řízení. Takovýmto postupem by byl nepřípustně dodatečně zhojen nedostatek věcné legitimace žalobce, který tu byl již v době zahájení řízení a který může být v řízení odstraněn jen postupem podle ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř.“. Přitom odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 4.
listopadu 2004, sp. zn. 21 Cdo 1676/2004 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2004, pod číslem 211), podle nichž ztratí-li žalovaný po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení, soud řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. zastaví, je-li prokázáno, že povinnost, o kterou v řízení jde, převzala již před zahájením řízení jiná osoba. Dále je z obsahu spisu zjevné, že v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu společnost podáním datovaným 27. května 2013 požádala o vrácení „zbylé“ části soudního poplatku ve výši 66.128,- Kč s tím, že (celý) soudní poplatek v projednávané věci uhradila dne 20.
srpna 2012, aniž se stala účastníkem řízení; soudní poplatek tak zaplatila osoba, která k tomu nebyla povinna. Jelikož část soudního poplatku ve výši 264.512,- Kč soud prvního stupně již zaslal na účet společnosti, zůstává k vrácení výše uvedených 66.128,- Kč. Ke shora uvedené žádosti společnosti soud prvního stupně usnesením ze dne 29. července 2013, č. j. 21 Cm 229/2012-88, soudní poplatek v označené částce společnosti vrátil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to jde-li o řešení „otázky procesního nástupnictví právnických osob“, která nebyla v rozhodovací praxi „v těchto souvislostech“ dosud vyřešena. Namítá, že procesní nástupnictví na straně žalovaného (správně „žalobce“) odvolací soud posoudil nesprávně, když „navázal přechod práv a povinností ze směnky k rozhodnému dni (fúze) a nikoli ke dni zápisu přeměny do obchodního rejstříku“. Dále se odvolací soud – pokračuje dovolatel ? odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce nákladů řízení, když se nezabýval tím, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno.
Dovolatel snáší argumenty na podporu závěru, podle něhož „právní účinky přeměny nastávají až zápisem přeměny do obchodního rejstříku a rozhodný den fúze je pouze „účetním a daňovým datem“, pročež byl žalobce k datu podání žaloby „řádným“ nositelem práv a povinností vyplývajících ze sporné směnky. Odvolací soud proto měl rozhodnout „o procesním nástupnictví na straně žalobce, a to že společnost vstupuje do řízení na místo dosavadního účastníka“ a následně přiznat náhradu nákladů „té straně, která zastavení řízení nezavinila a které vznikly prokazatelné náklady řízení“.
Následným podáním (došlým soudu prvního stupně 5. listopadu 2013) žalovaný soudu sdělil, že žalobce (správně „společnost“) v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Cm 278/2013 uplatňuje proti žalovanému požadavek na zaplacení sporné směnky, byť v rozsahu nižším, než v projednávané věci. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když v daných souvislostech nebyla otázka práva na náhradu nákladů řízení Nejvyšším soudem dosud řešena; vzhledem k výši dovolatelem požadovaných (jakož i v úvahu přicházejících) nákladů řízení před soudy nižších stupňů není dán důvod nepřípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Podle ustanovení § 103 o.
s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Podle ustanovení § 107 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší.
O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1).
Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde (odstavec 3). Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (odstavec 4). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (odstavec 5 věta první).
Podle ustanovení § 146 o. s. ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení a) mohlo být zahájeno i bez návrhu; to neplatí, odůvodňují-li okolnosti případu přiznání náhrady nákladů řízení; b) skončilo smírem, pokud v něm nebylo o náhradě nákladů ujednáno něco jiného; c) bylo zastaveno (odstavec 1). Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení) [odstavec 2].
Za stavu, kdy dovolatel řádným opravným prostředkem (odvoláním) nenapadl usnesení, jímž soud prvního stupně řízení podle ustanovení § 104 a § 107 odst. 5 o. s. ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastavil, nemůže (důvodně) argumentovat důsledky univerzální sukcese na straně žalobce (jen) pro účely rozhodování o nákladech řízení. Jinými slovy, nesprávnost aplikace ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jde-li o rozhodování o náhradě nákladů řízení, mohl žalovaný ve vazbě na ustanovení § 107 odst. 1, 3 a 5 o.
s. ř. po právu uplatnit jen tehdy, kdyby řádný opravný prostředek neomezil jen na výrok o nákladech řízení. Přitom nelze přehlédnout, že proti výroku, jímž soud prvního stupně zrušil směnečný platební rozkaz a řízení zastavil, nebrojila – poté, co se toto rozhodnutí dostalo do její dispozice – ani společnost, která naopak požadavek na zaplacení směnky, byť v menším rozsahu, uplatnila (znovu) v jiném řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl, když rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích o nákladech řízení je věcně správné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud zamítl a jiné osobě v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.