29 Cdo 177/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobce Mgr. P. K., jako správce konkursní podstaty úpadkyně TESLAMP Holešovice
a. s., identifikační číslo osoby 00 00 97 84, zastoupeného Mgr. Luisem
Velázquezem, advokátem, se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Za Poříčskou bránou
390/18, PSČ 186 00, proti žalovanému JUDr. M. N., jako správci konkursní
podstaty úpadkyně TES PRAHA a. s., identifikační číslo osoby 64 94 91 33, o
vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 Cm 6/2009, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2010, č. j. 10 Cmo
86/2010-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek ze dne 19. března 2010, č. j. 41 Cm 6/2009-56, jímž Krajský soud v
Hradci Králové zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku
rozsudku (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadkyně TES PRAHA a. s. (dále jen „úpadkyně“).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 19 a § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) – se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, podle něhož byla žaloba o vyloučení sporných nemovitostí ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, doručená soudu prvního stupně dne
4. dubna 2008, podána opožděně, když třicetidenní lhůta k jejímu podání, určená
usnesením soudu ze dne 28. února 2002 (§ 19 odst. 2 ZKV), uplynula dnem 5.
dubna 2002.
Přitom odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 25.
června 2009, sp. zn. 29 Cdo 1838/2007, podle nichž jedním z předpokladů
úspěšnosti „vylučovací žaloby“ je to, že byla podána ve lhůtě určené soudem,
jakož i na zjištění, podle kterých řízení vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 45 Cm 24/2002, jehož předmětem bylo vyloučení týchž
nemovitostí, soud zastavil pro zpětvzetí žaloby. Uzavřel, že marným uplynutím
lhůty k podání vylučovací žaloby nastala nevyvratitelná právní domněnka o
oprávněnosti zařazení sporných nemovitostí žalovaným do soupisu majetku
konkursní podstaty úpadkyně a žalobce se již nemůže úspěšně domáhat vyloučení
sporných nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud
neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.;
proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím
soudem beze zbytku odpovídá závěru formulovanému Nejvyšším soudem v usnesení
sp. zn. 29 Cdo 1838/2007, které je veřejnosti k dispozici na webových stránkách
Nejvyššího soudu; to platí i ve vztahu k možnosti žalobce domáhat se prověření
správnosti postupu žalovaného podle § 12 ZKV (k tomu dále srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 12/2005,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2007, pod číslem 106 a ze
dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1596/2007).
Bezcenná je přitom i argumentace dovolatele, podle níž nelze včasnost (druhé)
vylučovací žaloby vázat na původní lhůtu určenou konkursním soudem, tj. na
lhůtu, ve které byla podána první vylučovací žaloba. Potud Nejvyšší soud opět
odkazuje na závěry, jež formuloval ve shora zmíněných rozhodnutích a dodává, že
u další (nové) vylučovací žaloby nebude dán důvod pro její zamítnutí z důvodu
opožděnosti (jen) tehdy, byla-li první žaloba podána, aniž k tomu byl žalobce
konkursním soudem podle ustanovení § 19 odst. 2 ZKV vyzván (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 3147/2011).
Představa dovolatele, podle níž v případě, že nastane nová skutečnost, významná
z hlediska (ne)existence důvodu pro ponechání sporných nemovitostí v soupisu
majetku konkursní podstaty, se může bez časového omezení úspěšně domoci (novou)
žalobou vyloučení sporných nemovitostí, je tak zjevně nepřijatelná a odporující
ustanovení § 19 odst. 2 ZKV (zmíněné ustanovení naopak vychází z toho, že
zmeškání lhůty k podání vylučovací žaloby, lhostejno z jakých důvodů, činí
závěr o příslušnosti sepsaného majetku ke konkursní podstatě nevyvratilným).
Přitom je bez právního významu, zda řízení o (první) vylučovací žalobě skončilo
zamítavým rozhodnutím ve věci samé nebo bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby.
Konečně nepřípadným Nejvyšší soud shledává i odkaz dovolatele na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 312/2003, uveřejněný pod
číslem 57/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Je tomu tak proto, že v
jeho důvodech se dovolací soud zmínil o možnosti podat (novou) vylučovací
žalobu (jen) z hlediska (ne)existence „překážky věci pravomocně rozhodnuté“.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a
žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. dubna 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu