29 Cdo 1838/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce Mgr. M. Ch., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně I. a.
s., proti žalovanému JUDr. M.M., advokátu, jako správci konkursní podstaty
úpadkyně Č. S., a. s., zastoupenému JUDr. A. R., advokátem, o vyloučení
nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 15 Cm 117/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2006, č. j. 3 Cmo 52/2005-186, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince
2006, č. j. 3 Cmo 52/2005-186, a usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 2004, č. j. 15 Cm 117/2004-134, se
ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o zastavení řízení, zrušují a věc se vrací
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. prosince 2004, č. j. 15 Cm
117/2004-134, zastavil řízení, „pokud se žalobce domáhal určení, že žalovaný je
povinen vyřadit ze soupisu konkursní podstaty žalovaného“ ve výroku
specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“).
Soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení § 103, § 104 odst. 1 a § 159 odst.
3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - dospěl k závěru, že „v téže
věci s týmiž účastníky bylo již pravomocně rozhodnuto“ a „tato neodstranitelná
překážka řízení brání tomu, aby tatáž věc byla soudem projednávána znovu“.
Přitom zdůraznil, že Krajský soud v Brně pod sp. zn. 55 Cm 539/2001 rozhodl
(rozsudkem ze dne 3. září 2002, č. j. 55 Cm 539/2001-65) o žalobě, kterou se
žalobce domáhal proti žalovanému vyloučení týchž nemovitostí z konkursní
podstaty.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce usnesením ze dne 6. prosince 2006, č.
j. 3 Cmo 52/2005-186, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a
nepřipustil změnu návrhu učiněnou v podání žalobce ze dne 26. října 2006 (výrok
II.).
Cituje ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř., odvolací soud zdůraznil, že překážka
věci pravomocně rozhodnuté nastává v případě, má-li být v novém řízení
projednána stejná věc. O stejnou věc jde tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž
nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného
předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž
stav nebo nárok vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových
tvrzení, jimiž byl uplatněn (potud odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 5. dubna 20001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněného v časopise
Soudní judikatura č. 9, ročník 2001, pod číslem 113).
Přitom shledal nesprávným názor žalobce, podle něhož překážka věci pravomocně
rozsouzené není dána jen proto, že v posuzované věci, na rozdíl od řízení o
vyloučení nemovitostí, tvrdí nově skutečnost, že složením obvyklé ceny zástavy
ve smyslu § 170 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku mělo dojít k zániku
zástavního práva a odpadnutí důvodů pro další zařazení sporných nemovitostí do
soupisu konkursní podstaty. Nesouhlasil ani s tím, že překážka věci pravomocně
rozsouzené není dána, neboť jeho uplatněný nárok se opírá o skutečnosti, které
tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později. V přezkoumávané
věci - pokračoval odvolací soud - totiž žalobce věděl, že má složit cenu věcí,
kterými je pohledávka zajištěna, již v řízení o jejich vyloučení a mohl tak v
tomto předchozím řízení učinit. „Nevyvratitelná domněnka o oprávněnosti soupisu
a setrvání zástavy v konkursní podstatě, která nastupuje ve smyslu § 27 odst. 5
zákona o konkursu a vyrovnání, pokud zástavy dlužník nevyužije ani dodatečné
lhůty ke složení ceny zástavy (resp. hodnoty zajištěné pohledávky) a je
pravomocně rozhodnuto v jeho neprospěch, činí bezpředmětnými jakékoli změny
skutkového stavu, které nastaly po právní moci rozhodnutí o zamítnutí
vylučovací žaloby.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu o zastavení řízení podal
žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 239 odst. 2
písm. a) o. s. ř. a namítaje, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a
řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.
s. ř.
Dovolatel souhlasí s tím, že „v dané věci byl vznesen tentýž petit a týká se
týchž osob, jako ve věci rozhodnuté pod sp. zn. 55 Cm 539/2001“, protestuje
však proti závěru soudů nižších stupňů, „že se v dané věci jedná o nárok
vyplývající z týchž skutkových tvrzení a že je tedy dána totožnost věci“.
Akcentuje, že oproti řízení, jež bylo vedeno pod sp. zn. 55 Cm 539/2001, se v
dané věci domáhá vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadkyně z důvodu zániku zástavního práva, k němuž došlo až po
pravomocném ukončení řízení vedeného pod sp. zn. 55 Cm 539/2001.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
a je i důvodné.
Podle ustanovení § 159a o. s. ř., nestanoví-li zákon jinak, je výrok
pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). Jakmile
bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku
rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednána znovu (odstavec 5).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně
rozhodnuto, byla znovu projednána. O stejnou věc jde tehdy, jde-li v novém
řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-
li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, má-li
stejná osoba v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např.
vystupovala-li v předchozím řízení jako žalovaná a v pozdějším jako žalobkyně).
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený
žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze
stejného skutku) [srov. např. závěru usnesení Nejvyššího soudu uveřejněných pod
čísly 85/2003 a 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Totožnost účastníků řízení i rozsudečných výroků v projednávané věci a ve věci
vedené pod sp. zn. 55 Cm 539/2001 dána je; jinak je tomu však s totožností
skutkových tvrzení, ze kterých byl žalobní požadavek ve výše uvedených věcech
uplatněn.
Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a
to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben;
následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevu vůle
jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána
překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak soud skutek, který byl
předmětem řízení, posoudil po právní stránce. Překážka věci pravomocně
rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže soud skutek posoudil po právní stránce
nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy,
ačkoli ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení).
Závěr, podle něhož překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána v tom případě,
jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak
opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době
původního řízení a k nimž došlo až později, formulovaný Nejvyšším soudem v
rozhodnutí uveřejněném pod číslem 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a následně např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2007,
sp. zn. 29 Odo 445/2006, jež obstálo i z ústavního hlediska, když ústavní
stížnost proti tomuto Ústavní soud usnesením ze dne 5. ledna 2008, sp. zn. IV.
ÚS 3109/07, odmítl, se přitom uplatní i v projednávané věci.
Je tomu tak proto, že vědomost žalobce o tom, že může odvrátit důsledky soupisu
sporných nemovitostí do konkursní podstaty úpadkyně a jeho nečinnost v tomto
směru v původním řízení, není z hlediska řešení otázky jednoty skutku
rozhodující; naopak podstatné je, že v projednávané věci uplatněný nárok
žalobce opírá o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k
nimž došlo až později (rozuměj o to, že složil obvyklou cenu zástavy do
konkursní podstaty).
Konečně závěr, podle něhož zamítnutí vylučovací žaloby není překážkou pro to,
aby (neúspěšný) vylučovatel v případě, že v dalším průběhu konkursu nastane
skutečnost významná podle hmotného práva pro „setrvání“ věcí v konkursní
podstatě, podal novou vylučovací žalobu, Nejvyšší soud formuloval v rozhodnutí
uveřejněném pod číslem 57/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jelikož žaloba v předchozím řízení a žaloba v projednávané věci
nemají totožný předmět a rozhodnutí v předchozím řízení nezaložilo překážku
pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. pro řízení v dané věci,
Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném a usnesení
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
V další fázi řízení soud prvního stupně při posuzování důvodnosti
žaloby nepřehlédne, že jedním z předpokladů úspěšnosti (i nové) vylučovací
žaloby je, že byla podána ve lhůtě soudem určené (§ 19 odst. 2 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání); v případě, kdy uvedená lhůta marně
uplynula, může se žalobce (úspěšně) domáhat prověření správnosti postupu
správce konkursní podstaty (který sporné nemovitosti ze soupisu majetku
konkursní podstaty poté, co byla do konkursní podstaty složena jejich cena,
nevyloučil) jen postupem podle ustanovení § 12 ZKV.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu