29 Cdo 1828/2024-208
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce L. P., zastoupeného Mgr. Radkem Chaloupkou, advokátem, se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 167/2, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) MAREK DEVELOPMENT J.D.O.O., se sídlem v Bibinje, Petra Zoranića 4, 232 05, Chorvatská republika, identifikační číslo osoby 28397895741, a 2) M. M., oběma zastoupeným Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 31 Cm 48/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2024, č. j. 2 Cmo 130/2023-148, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2024, č. j. 2 Cmo 130/2023-148, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 14. září 2022, č. j. 31 Cm 48/2022-16, uložil žalovaným [1) MAREK DEVELOPMENT J.D.O.O. a 2) M. M.], aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci (L. P.) směnečný peníz 2.500.000,- Kč s 6% úrokem od 31. října 2020 do zaplacení, směnečnou odměnu 8.333,- Kč a náhradu nákladů řízení 181.984,50 Kč. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podali žalovaní včasné námitky, podle nichž: a) jim žalobce nepředložil směnku, o jejímž zaplacení rozhodl směnečným platebním rozkazem [jde o směnku vlastní vystavenou prvním žalovaným v Plzni dne 10.
srpna 2020 na řad žalobce na částku 2.500.000,- Kč, splatnou bez protestu 30. října 2020 v Plzni, avalovanou druhým žalovaným (dále též jen „směnka“)], b) druhý žalovaný směnečný peníz v plné výši uhradil (viz potvrzení o provedení plateb ve výši 2.300.000,- Kč a 200.000,- Kč ze dne 10. října 2022 a 11. října 2022) a c) žalobce zahájil řízení zcela bezdůvodně, pročež mu nelze přiznat nárok na směnečný úrok, odměnu a náhradu nákladů řízení. Usnesením ze dne 19. prosince 2022, č. j. 31 Cm 48/2022-50, soud prvního stupně s odkazem na § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“), zastavil řízení co do povinnosti žalovaných zaplatit žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 2.500.000,- Kč, zrušil v tomto rozsahu směnečný platební rozkaz a rozhodl o vrácení části soudního poplatku ve výši 100.000,- Kč žalobci.
Rozsudkem ze dne 27. dubna 2023, č. j. 31 Cm 48/2022-93, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti co do povinnosti žalovaných společně a nerozdílně zaplatit žalobci 6% úrok z částky 2.500.000,- Kč od 31. října 2020 do zaplacení, směnečnou odměnu 8.333,- Kč a náhradu nákladů řízení v
částce 181.984,50 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.).
Odkazuje na čl. I. § 38, § 46 odst. 2, § 48 odst. 1, § 75 a § 77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), a na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícím závěrům: a) Směnka je platná. b) Právo na zaplacení směnky vůči přímým dlužníkům (zde výstavci a směnečnému rukojmímu) lze uplatnit u soudu, i když směnka nebyla prezentována k placení; nedostatek předložení směnky způsobuje vůči přímým dlužníkům pouze to, že se nedostávají do prodlení se zaplacením směnečné částky. Zaplatí-li směnku bezprostředně po prezentaci, nevznikne jim ani povinnost hradit ostatní postižní nároky. c) Důkazní břemeno o řádném nepředložení směnky s doložkou bez protestu k placení nese ten, kdo se této skutečnosti proti majiteli směnky dovolává. d) Z jediného důkazu, který „nabídli žalovaní k této otázce“, vyplývá, že nebyli přítomni v platebním místě; neprokázali tak „odpovědnost“ být připraveni v platebním místě při splatnosti směnku zaplatit.
Jelikož důkazní břemeno o tom, že směnka s doložkou bez protestu nebyla řádně předložena k placení, nese ten, kdo se této skutečnosti proti majiteli směnky dovolává, přičemž žalovaní důkazní břemeno v tomto směru neunesli, ponechal soud prvního stupně směnečný platební rozkaz (ve výše uvedeném rozsahu) v platnosti.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 26. února 2024, č. j. 2 Cmo 130/2023-148, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz i (ve shora uvedené části) zrušil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). Odvolací soud, odkazuje na výpisy z konverzace žalobce a druhého žalovaného prostřednictvím „sms zpráv“, jakož i na závěry (svého) rozsudku ze dne 12. října 2023, č. j. 12 Cmo 49/2023-119, týkajícího se „jiné“ směnky „mezi týmiž účastníky“, konstatoval, že druhý žalovaný žalobce „vyzval, aby přivezl směnky pro vrácení peněz“, což žalobce odmítl s tím, že směnky se po Evropě nevozí.
Jelikož ještě v srpnu 2022 žalobce odmítl žádost druhého žalovaného o přivezení a předložení směnek, aby mohlo být zaplaceno, odvolací soud uzavřel, že žalobce nesplnil svou povinnost předložit směnku k placení. Za stavu, kdy žalovaní zaplatili směnečnou sumu ve lhůtě k zaplacení dle směnečného platebního rozkazu, když doručením směnečného platebního rozkazu spolu s žalobou v této věci byla poprvé vůči žalovaným splněna povinnost předložit směnku k placení (srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.
ledna 2006, sp. zn. 7 Cmo 115/2005), nebyli v prodlení s placením směnečného peníze a nevznikla jim povinnost platit úroky, útraty a odměnu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné (§ 237 o. s. ř.) k řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud (podle jeho názoru) odchýlil od (označené) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Namítá, že odvolací soud dospěl (v rozporu s § 213 odst. 2 o. s. ř.) k jinému „skutkovému“ závěru než soud prvního stupně, aniž by sám zopakoval dokazování. Současně odvolacímu soudu vytýká „extrémní nesoulad jeho skutkových zjištění ve vztahu k provedeným důkazům“, kdy při absenci jakýchkoli důkazů fakticky prokazujících tvrzení žalovaných o nepředložení směnky k placení, vyhodnotil skutkový stav tak, že „toto prokázáno bylo“; postupem odvolacího soudu tak bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces dle čl.
36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S poukazem na (konkretizovanou) judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu shledává napadené rozhodnutí překvapivým, když při ústním jednání nebyl poučen o odlišném názoru odvolacího soudu, jde-li o hodnocení skutkového stavu, pročež byl zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl, popřípadě aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní považují dovolání za nepřípustné, když dovolatel (podle jejich názoru) neuplatňuje způsobilý dovolací důvod; současně mají dovolání i za nedůvodné.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení právní otázky (posuzováno podle obsahu dovolání) dovolatelem otevřené, týkající se posouzení okolností, z nichž lze usuzovat, že směnka nebyla předložena k placení, kterou odvolací soud zodpověděl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle čl. I. § 38 odst. 1 směnečného zákona směnku splatnou v určitý den nebo v určitý čas po datu vystavení nebo po viděné musí majitel předložit k placení v den platební nebo v jeden den ze dvou následujících pracovních dní. Podle čl. I. § 46 směnečného zákona výstavce, indosant nebo směnečný rukojmí může doložkou „bez útrat“, „bez protestu“ nebo jinou doložkou stejného významu na směnku napsanou a podepsanou zprostit majitele povinnosti, aby k zachování postihových práv dal učinit protest pro nepřijetí nebo pro neplacení (odstavec 1). Doložka nezprošťuje majitele povinnosti směnku včas předložit a dát potřebné zprávy. Prokázat, že lhůty nebyly dodrženy, náleží tomu, kdo se toho proti majiteli dovolává (odstavec 2). Doložka připojená výstavcem je účinná proti všem osobám, které se na směnce podepsaly; doložka připojená indosantem nebo směnečným rukojmím je účinná jen proti nim (odstavec 3 věta první). Podle čl. I. § 77 směnečného zákona, pokud to neodporuje povaze vlastní směnky, platí pro ni ustanovení daná pro cizí směnku o indosamentu (§§ 11 až 20), splatnosti (§§ 33 až 37), placení (§§ 38 až 42), postihu pro neplacení (§§ 43 až 50, 52 až 54), placení pro čest (§§ 55, 59 až 63), opisech (§§ 67 a 68), změnách (§ 69), promlčení (§§ 70 a 71), dnech pracovního klidu, počítání lhůt a zákazu dní odkladu (§§ 72 až 74) [odstavec 1]. Pro vlastní směnku platí dále ustanovení o cizích směnkách splatných u osoby třetí nebo v jiném místě, než je bydliště směnečníka (§§ 4 a 27), o úrokové doložce (§ 5), o nesrovnalostech v údajích směnečné sumy (§ 6), o následcích podpisu směnky za podmínek § 7, o následcích podepsání osobou, která jednala bez oprávnění zastupovat nebo která překročila taková oprávnění (§ 8), a o blankosměnce (§ 10) [odstavec 2]. Pro vlastní směnku platí rovněž ustanovení o směnečném rukojemství (§§ 30 až 32); v případě § 31 odst. 4 platí, že se směnečné rukojemství, není-li udáno, pro koho se přejímá, přejímá za výstavce vlastní směnky (odstavec 3). Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že jeho judikatura je ustálena v následujících závěrech: 1) Právo na zaplacení směnky lze vůči přímému dlužníku (výstavci směnky vlastní a „jeho“ směnečnému rukojmímu) úspěšně uplatnit u soudu i tehdy, jestliže směnka nebyla prezentována k placení. Nedostatek takového předložení způsobuje vůči přímým dlužníkům pouze to, že se nedostávají se zaplacením směnečné částky do prodlení. Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2001, sp. zn. 29 Cdo 1937/2000, ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002, a ze dne 24. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4087/2016. 2) Důkazní břemeno o tom, že směnka (s doložkou bez protestu) nebyla předložena k placení, tíží žalovaného. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. 29 Odo 900/2004, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 806/2010, uveřejněném pod číslem 80/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Za stavu, kdy v poměrech projednávané věci byla směnka vystavena s doložkou bez protestu, tížilo důkazní břemeno ohledně nepředložení směnky k placení (primárně) výstavce směnky (prvního žalovaného) [směnečnému rukojmímu (druhému žalovanému) se směnka k placení nepředkládá; k tomu v podrobnostech srov. opět důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4087/2016], tj. bylo na prvním žalovaném (jako výstavci směnky) a druhém žalovaném (jako směnečném rukojmí), aby prokázali, že prvnímu žalovanému nebyla směnka předložena k placení. Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na závěru o nepředložení směnky k placení, který odůvodnil tím, že žalobce (s odůvodněním, že směnky po Evropě nevozí) odmítl žádost druhého žalovaného, aby směnku přivezl (jinam, než do platebního místa) a předložil, shledává Nejvyšší soud jeho právní posouzení věci nesprávným, když takový závěr nevypovídá nic o tom, zda žalobce vskutku nepředložil prvnímu žalovanému (výstavci směnky) v platebním místě směnku k placení (čl. I. § 38 odst. 1 směnečného zákona). Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení odvolací soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2025
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu