29 Cdo 1864/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
Fondu pojištění vkladů, se sídlem v Praze 1, Týn 639/1, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 49 71 03 62, zastoupeného JUDr. Richardem Tomankem,
advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, PSČ 603 00, proti žalované
Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150,
PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, o zaplacení částky
11.011.357,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 19 C 17/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 8. února 2013, č. j. 14 Co 6/2013-297, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2013, č. j. 14 Co 6/2013-297,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. srpna 2012, č. j. 19 C
17/2005-258, jsa vázán právním názorem vysloveným v usnesení ze dne 22. října
2010, č. j. 14 Co 76/2010-172, jímž Městský soud v Praze zrušil jeho předchozí
rozsudek ze dne 20. března 2008, č. j. 19 C 17/2005-121, uložil žalované
zaplatit žalobci částku 9.534.247,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 1. února
2002 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 1.477.110,- Kč „s
požadovaným zákonným úrokem z prodlení od 1. února 2002 do zaplacení“ zamítl
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Zaplacení žalované částky se žalobce po žalované domáhal z titulu účasti
žalované v systému pojištění pohledávek z vkladů a příspěvků do Fondu pojištění
vkladů (dále též jen „příspěvky“ a „Fond“) podle zákona č. 21/1992 Sb., o
bankách, a to jde-li o vklady u pobočky žalované ve Slovenské republice (dále
jen „zahraniční pobočka“) za období od 7. září 2001 do 31. prosince 2001 (dále
jen „rozhodné období“). 2) Průměrný objem pojištěných pohledávek z vkladů za rozhodné období u
zahraniční pobočky žalované činil 11.011.357.205,- Kč, čemuž odpovídá výše
příspěvků do Fondu ve výši 33.034.071,- Kč. 3) Žalovaná příspěvky z vkladů u zahraniční pobočky do Fondu za rozhodné období
nezaplatila; příspěvky zaplatila ve Slovenské republice (podle zákona č. 118/1996 Z. z., o ochrane vkladov a o zmene a doplnení niektorých zákonov –
dále jen „zákon o ochrane vkladov“) do Fondu ochrany vkladov. 4) Rozhodnutím ze dne 21. prosince 1999, č. ÚBD-369/2-1999, udělila Národná
banka Slovenska povolení pro zřizující zahraniční banku (žalovanou) působit
jako banka pro její pobočku. 5) Dopisem ze dne 5. října 2004 žalobce upozornil žalovanou na její povinnost
zaplatit příspěvek do Fondu za vklady u zahraničních poboček, a to za období od
1. května 2004 včetně a následným přípisem ze dne 31. ledna 2005 vyzval
žalovanou k zaplacení příspěvku za rozhodné období. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení § 41a odst. 3 a § 41c
odst. 1 a 6 zákona o bankách (ve znění účinném do 30. dubna 2002) a vycházeje z
ustanovení § 226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“) – zdůraznil, že žalovaná je bankou se sídlem na území České
republiky, která měla území Slovenské republiky v rozhodném období svou pobočku
(organizační složku). Jelikož zahraniční pobočka žalované nemá právní
subjektivitu, vztahuje se na ni zákon o bankách; proto žalovaná byla povinna v
rozhodném období přispívat do Fondu i z titulu vkladů u zahraniční pobočky. Dále se soud prvního stupně zabýval (ne)důvodností námitky promlčení vznesené
žalovanou, přičemž s odkazem na ustanovení § 41c odst. 8 zákona o bankách, na
ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a na
ustanovení § 100 odst. 1 a § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
shledal tuto námitku ohledně požadavku na zaplacení částky 1.477.110,- Kč s
příslušenstvím (o tuto částku žalobce rozšířil původní žalobu při ústním
jednání dne 11. července 2012) opodstatněnou; tříletá promlčecí lhůta ohledně
tohoto „nároku“ totiž marně uplynula dnem 31. ledna 2005.
Současně nepovažoval
uplatnění námitky promlčení žalovanou za výkon práva v rozporu s dobrými mravy,
neboť žalobce o zmíněnou částku rozšířil žalobu až po sedmi letech od uplynutí
promlčecí doby, byl mu znám postoj žalované k placení příspěvků do Fondu za
vklady u zahraniční pobočky a sám začal zjišťovat rozhodné údaje (týkající se
objemu pojištěných vkladů u zahraniční pobočky) až po uplynutí promlčecí lhůty
a ani v žalobě neoznačil žádný důkaz ke zjištění této skutečnosti. Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 8. února 2013,
č. j. 14 Co 6/2013-297, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve
věci samé změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 9.534.247,- Kč s
příslušenstvím zamítl (první výrok), v zamítavém výroku ve věci samé jej
potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (třetí a čtvrtý výrok). Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně
? zdůraznil, že v době po vydání předchozího kasačního rozhodnutí (ze dne 22. října 2010) „došlo k posunu v judikatorním vývoji, konkrétně k vyhlášení
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 815/2009“ (jde
o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2012, pod
číslem 118). Jakkoli se toto rozhodnutí „zabývá obdobím roku 2002 a násl.“,
mají jeho právní závěry „relevanci“ i pro období předcházející, tj. pro
rozhodné období (od 7. září do 31. prosince 2001). „V tomto rozhodnutí je
výslovně uvedeno, že až novelou zákona o bankách provedenou zákonem č. 126/2002
Sb. s účinností od 1. května 2002 bylo v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o
bankách jednoznačně deklarováno (viz důvodová zpráva k novele), že se zákon
vztahuje i na organizační složky (pobočky) tuzemských bank působících v
zahraničí. Tedy až v souvislosti s touto novelou je možné vykládat ustanovení §
41a odst. 3 zákona o bankách tak, že všechny banky a pobočky zahraničních bank
jsou povinny zúčastnit se systému pojištění pohledávek z vkladů a přispívat ve
stanoveném rozsahu do Fondu, aniž z této povinnosti vylučuje vklady u
zahraničních poboček tuzemských bank“. „Důkazem a contrario je tedy třeba dovodit, že před 1. květnem 2002 povinnost
zahraniční pobočky tuzemských bank přispívat do pojistného fondu v České
republice nebyla stanovena jednoznačně. Pak platí, že na základě
nejednoznačného znění zákona nelze narušovat ústavněprávní principy, zde
zejména zásadu uvedenou v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky, že nikdo nesmí
být nucen činit, co mu zákon neukládá (nález Ústavního soudu ze dne 15. prosince 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02)“. Proto odvolací soud uzavřel, že žalované nelze za dobu před 1. květnem 2002
uložit povinnost přispívat (z titulu vkladů u zahraniční pobočky žalované) „v
rozsahu stanoveným zákonem“ do Fondu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje za to, že spočívá
na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího
soudu řešena, a to navíc za situace, kdy shodná právní otázka, která však
vyvstala v souvislosti s pozdější právní úpravou, byla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu (v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 815/2009) posouzena jinak.
Dovolatel akcentuje, že odvolací soud „zcela chybně postavil své rozhodnutí na
tezi, že bylo-li novelou zákona deklarováno, že se zákon vztahuje i na
organizační složky (pobočky) tuzemských bank v zahraničí, lze dojít automaticky
bez dalšího k závěru, že před účinností novely nebyla povinnost zahraniční
pobočky tuzemských bank přispívat do Fondu jednoznačně stanovena“. Z důvodové
zprávy k zákonu č. 126/2002 Sb. přitom jednoznačně plyne, že úmyslem
zákonodárce bylo „deklarovat, nikoli konstituovat“ působnost zákona o bankách
na zahraniční pobočky (tuzemských) bank. Rozhodl-li se zákonodárce „v rámci
novely upřesnit znění zákona a zjednodušit aplikaci ustanovení zákona, nelze
automaticky usuzovat na nejednoznačnost předchozí úpravy“.
Odvolací soud tak nesprávně vyložil závěry formulované Nejvyšším soudem v
rozsudku sp. zn. 29 Cdo 815/2009; pominul totiž skutečnost, že ve zmíněném
rozsudku Nejvyšší soud řešil otázku (ne)existence povinnosti odvádět příspěvky
do Fondu v letech 2003 až 2006, a to „ve vztahu k ustanovení § 41c zákona o
bankách, jehož znění bylo novelizováno již zákonem č. 319/2001 Sb., účinným od
7. září 2001. Zmíněnou novelou zákona byla povinnost odvádět příspěvky do Fondu
rozšířena i na vklady v cizí měně“.
Konečně dovolatel odkazuje na ustanovení § 41l zákona o bankách (ve znění
účinném od 7. září 2001), z něhož – podle jeho názoru ? lze dovodit, že „česká
právní úprava počítá se situací, kdy banka může být povinna za vklady vedené na
své organizační složce odvádět příspěvky ve dvou zemích (v místě sídla banky a
v místě organizační složky). Stejnou situaci pak ve slovenském právu upravuje
ustanovení § 4 zákona o ochrane vkladov. Neměla-li by zahraniční pobočka
tuzemské banky povinnost odvádět příspěvky z vkladů dle práva státu sídla
banky, nemohlo by dojít k situaci, kdy by byla povinna tyto příspěvky odvádět
ve dvou státech a ustanovení umožňující vyhnout se dvojí povinnosti by byla
zcela nesmyslná“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení
otázky dovoláním otevřené, v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud
nezodpovězené, tj. zda v rozhodném období měla žalovaná povinnost platit
příspěvky Fondu i z titulu vkladů u zahraniční pobočky žalované.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 815/2009 při
výkladu zákona o bankách, ve znění účinném od 1. května 2002, tj. ve znění
zákona č. 126/2002 Sb. (dále též jen „zákon o bankách ve znění novely“), při
řešení otázky pojištění pohledávek z vkladů u pobočky žalované ve Slovenské
republice dospěl k následujícím závěrům:
Právní úprava pojištění pohledávek z vkladů byla do zákona o bankách včleněna s
účinností od 29. července 1994 zákonem č. 156/1994 Sb. Novelou provedenou
zákonem č. 126/2002 Sb. byla tato úprava uvedena do souladu s požadavky
směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994, o
systémech pojištění vkladů (Úřední věstník L 135, 31.5.1994, s. 5-14, zvláštní
vydání v českém jazyce kapitola 6, svazek 2, s. 252-261) [srov. k tomu
důvodovou zprávu k návrhu zákona posléze vyhlášeného pod č. 126/2002 Sb.; dále
též jen „důvodová zpráva“]. Označená směrnice ukládá členským státům, aby zavedly alespoň jeden systém
pojištění vkladů (článek 3 odst. 1 směrnice). Podle článku 4 odst. 1 směrnice
chrání tyto systémy pojištění vkladů zavedené a úředně uznané v některém
členském státě i vkladatele u poboček, zřízených úvěrovými institucemi v jiných
členských státech. Pojem pobočky i úvěrové instituce je pak pro účely směrnice
definován v jejím článku 1 odst. 4 a odst. 5. Novela zákona o bankách, provedená zákonem č. 126/2002 Sb., doplnila do jeho
ustanovení § 1 odst. 1 větu, podle které „tento zákon upravuje některé vztahy
související se vznikem, podnikáním a zánikem bank se sídlem na území České
republiky, včetně jejich působení mimo území České republiky, a dále některé
vztahy související s působením zahraničních bank na území České republiky.“
Uvedený text (slovy důvodové zprávy) jednoznačně deklaruje, že tento zákon se
vztahuje i na organizační složky (pobočky) tuzemských bank působící v
zahraničí. V souladu s výše popsanými požadavky směrnice o systémech pojištění
vkladů pak zákon o bankách v ustanovení § 41a odst. 3 určuje, že: „Všechny
banky a pobočky zahraničních bank jsou povinny účastnit se systému pojištění
pohledávek z vkladů a přispívat v rozsahu stanoveném tímto zákonem do Fondu“,
aniž z této povinnosti vylučuje vklady u zahraničních poboček tuzemských bank. Pobočky zahraničních bank se sídlem v členských státech Evropské unie, které
požívají výhod jednotné licence, systému pojištění vkladů v České republice (s
výjimkou možnosti připojištění podle ustanovení § 41m odst. 1 a odst. 2 zákona
o bankách) nepodléhají (srov. ustanovení § 5a odst. 4 zákona o bankách).
Ostatní pobočky zahraničních bank se nemusí účastnit systému pojištění
pohledávek z vkladů, pokud svůj záměr oznámí České národní bance a současně jí
prokáží, že systém pojištění pohledávek z vkladů, na kterém jsou účastny,
zaručuje oprávněným osobám nejméně stejný stupeň ochrany jako systém pojištění
pohledávek z vkladů podle tohoto zákona (§ 41l odst. 1 zákona o bankách)
Taktéž ustanovení § 41c odst. 1 zákona o bankách nečiní rozdílu mezi vklady v
České republice a vklady u poboček tuzemských bank, umístěných v jiných
státech, když stanoví, že: „Pojištěny jsou veškeré pohledávky z vkladů včetně
úroků vedených při splnění požadavků na identifikaci stanovených v odstavci 3 v
české měně nebo v cizí měně, evidovaných jako kreditní zůstatky na účtech či
vkladních knížkách nebo potvrzených vkladovým certifikátem, vkladním listem či
jiným obdobným dokumentem, nejde-li o pohledávky uvedené v odstavci 2.“
Jinými slovy, systém pojištění pohledávek z vkladů, upravený v ustanoveních §
41a a násl. zákona o bankách, se (v souladu s požadavky směrnice o systémech
pojištění vkladů) vztahuje na veškeré pohledávky z vkladů u tuzemských bank (ve
smyslu ustanovení § 41c odst. 1 zákona o bankách), bez ohledu na to, zda jde o
vklady v tuzemsku či vklady u zahraničních poboček tuzemských bank. A veškeré
tyto vklady jsou také podkladem pro výpočet výše příspěvku banky do Fondu
pojištění vkladů. Okolnost, zda pobočka žalované poskytovala bankovní služby na základě tzv. jednotné bankovní licence či zda i po 1. květnu 2004 vykonávala tyto činnosti
na základě licence (povolení působit jako banka) vydané Národnou bankou
Slovenska, je pro shora učiněné závěry nepodstatná; zákon o bankách (a ostatně
ani směrnice o systémech pojištění vkladů, jež problematiku jednotné bankovní
licence nereglementuje) s touto skutečností žádné následky nespojuje. Konečně ani skutečnost, že žalovaná se (dobrovolně) účastnila (v rozsahu vkladů
u její pobočky) slovenského systému pojištění vkladů, nemá pro posouzení její
povinnosti platit příspěvek do Fondu pojištění vkladů žádný význam; zákon o
bankách (v souladu se směrnicí o systémech pojištění vkladů) ani s touto
skutečností žádné důsledky (např. v podobě snížení příspěvku o podíl
připadající na vklady u dotčené zahraniční pobočky) nespojuje. Pro poměry dané věci tak zbývá posoudit, zda se shora citované závěry uplatní i
pro rozhodné období (od 7. září do 31. prosince 2001). Rozhodná ustanovení zákona o bankách ve znění novely (tj. ve znění účinném od
1. května 2002):
Podle ustanovení § 1 odst. 1 tento zákon upravuje některé vztahy související se
vznikem, podnikáním a zánikem bank se sídlem na území České republiky, včetně
jejich působení mimo území České republiky, a dále některé vztahy související s
působením zahraničních bank na území České republiky. Bankami se pro účely
tohoto zákona rozumějí právnické osoby se sídlem v České republice, založené
jako akciová společnost, které a) přijímají vklady od veřejnosti, a b)
poskytují úvěry, a které k výkonu činností podle písmen a) a b) mají bankovní
licenci (dále jen „licence“) [§ 4].
Ustanovení obchodního zákoníku o akciové
společnosti se pro ně nepoužijí, pokud tento zákon stanoví jinak. Podle ustanovení § 41a tímto zákonem se zřizuje Fond pojištění vkladů (dále jen
„Fond“), který je právnickou osobou. Fond se zapisuje do obchodního rejstříku
(odstavec 1). Fond není státním fondem ve smyslu zvláštního zákona. Na
pojištění pohledávek z vkladů se nevztahují zvláštní předpisy o pojišťovnictví
(odstavec 2). Všechny banky a pobočky zahraničních bank (dále v této části jen
„banky“) jsou povinny účastnit se systému pojištění pohledávek z vkladů a
přispívat v rozsahu stanoveném tímto zákonem do Fondu. Ustanovení § 41l tím
není dotčeno (odstavec 3). Podle ustanovení § 41c pojištěny jsou veškeré pohledávky z vkladů včetně úroků
vedených při splnění požadavků na identifikaci stanovených v odstavci 3 v české
měně nebo v cizí měně, evidovaných jako kreditní zůstatky na účtech či
vkladních knížkách nebo potvrzených vkladovým certifikátem, vkladním listem či
jiným obdobným dokumentem, nejde-li o pohledávky uvedené v odstavci 2 (odstavec
1). Příspěvek do Fondu je banka povinna zaplatit za předchozí kalendářní rok
nejpozději do 31. ledna běžného roku. Příspěvek se platí v českých korunách. O
nezaplacení příspěvku informuje Fond neprodleně Českou národní banku (odstavec
8). Podle ustanovení § 41l pobočky zahraničních bank se nemusí účastnit systému
pojištění pohledávek z vkladů, pokud svůj záměr oznámí České národní bance a
současně jí prokáží, že systém pojištění pohledávek z vkladů, na kterém jsou
účastny, zaručuje oprávněným osobám nejméně stejný stupeň ochrany jako systém
pojištění pohledávek z vkladů podle tohoto zákona (odstavec 1). Povinnost
pobočky zahraniční banky zaplatit příspěvek do Fondu za příslušnou část
kalendářního roku, ve kterém učinila oznámení podle odstavce 1, tím není
dotčena (odstavec 2). Rozhodná ustanovení zákona o bankách ve znění účinném do 30. dubna 2002:
Podle ustanovení § 1 odst. 1 bankami se pro účely tohoto zákona rozumějí
právnické osoby se sídlem v České republice založené jako akciová společnost,
které a) přijímají vklady od veřejnosti a b) poskytují úvěry a které k výkonu
činností podle písmen a) a b) mají povolení působit jako banka (§ 4). Ustanovení § 41a odst. 1 až 3, § 41c odst. 1 a 8 a § 41l nedoznala k 1. květnu
2002 změn. Ze srovnání rozhodných ustanovení zákona o bankách ve znění účinném do 30. dubna 2002 a od 1. května 2002 je zjevné, že změnou bylo dotčeno (jen)
ustanovení § 1 (zejména v odstavci 1 doplněna věta, podle které „tento zákon
upravuje některé vztahy související se vznikem, podnikáním a zánikem bank se
sídlem na území České republiky, včetně jejich působení mimo území České
republiky, a dále některé vztahy související s působením zahraničních bank na
území České republiky“). K „povaze“ této změny se přitom Nejvyšší soud vyjádřil již ve shora citovaném
rozsudku sp. zn. 29 Cdo 815/2009, když s odkazem na důvodovou zprávu dovodil,
že uvedený text jednoznačně deklaruje, že tento zákon se vztahuje i na
organizační složky (pobočky) tuzemských bank působící v zahraničí.
Pro poměry dané věci (a řešení otázky, zda žalovaná měla povinnost platit
příspěvky Fondu i z titulu vkladů u pobočky ve Slovenské republice) je tak
zjevné, že s účinností od 1. května 2002 nebyla práva a povinnosti Fondu a
žalované (plynoucí z ustanovení § 41a odst. 1 a 3, § 41c odst. 1 a 8 a § 41l
zákona o bankách) upravena jinak, než v rozhodném období (od 7. září 2001 do
31. prosince 2001); samotné vymezení rozsahu „působnosti“ zákona o bankách,
které v době předcházející datu 1. května 2002 zmíněný zákon (vůbec)
neobsahoval, na povinnosti žalované účastnit se systému pojištění pohledávek z
vkladů a platit příspěvky do Fondu (a na této povinnosti odpovídajícímu právu
Fondu na „inkaso“ příspěvku), a to bez ohledu na skutečnost, zda šlo o vklady u
žalované v České republice nebo u zahraniční pobočky žalované ve Slovenské
republice, nic nezměnilo. Jinými slovy, neobsahoval-li zákon o bankách (ve znění účinném v rozhodném
období) žádné ustanovení, které by určovalo (jiná) pravidla pro placení
příspěvků do Fondu, vztahujících se k vkladům u zahraničních poboček tuzemských
bank a upravoval-li (jen) obecnou povinnost bank účastnit se systému pojištění
vkladů (a práva a povinnosti Fondu a bank s touto účastí spojených), nelze než
uzavřít, že žalovaná měla i v rozhodném období povinnost platit příspěvky do
Fondu, a to i z titulu vkladů u pobočky ve Slovenské republice. A ještě jinak, při absenci zákonem reglementované výjimky (pro vklady u
zahraniční pobočky tuzemské banky) z obecného pravidla (povinnosti banky platit
příspěvky do Fondu ve vazbě na výši vkladů u banky, a to bez rozlišení, zda jde
o vklady v tuzemsku nebo u zahraniční pobočky tuzemské banky) není žádný důvod
pro to, aby právní úprava (zákon o bankách ve znění účinném v rozhodném období)
co do rozsahu povinnosti banky přispívat do Fondu (potud, že se tato povinnost
vztahuje i na vklady u zahraniční pobočky tuzemské banky) byla považována za
nejednoznačnou. Konečně Nejvyšší soud dodává, že na nejednoznačnost (či nejasnost) zmíněné
právní úpravy nelze usuzovat ani na základě argumentace dovolatelky vztahující
se k zákonu č. 319/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve
znění pozdějších předpisů. Změna ustanovení § 41c odst. 1 zákona o bankách
(účinná od 7. září 2001) ? spočívající v tom, že pojištěnými pohledávkami z
vkladů jsou nejen pohledávky z vkladů v české měně, nýbrž i pohledávky z vkladů
v cizích měnách – se totiž projevila v rozsahu povinnosti bank přispívat do
Fondu jen z hlediska měny, ve které byly vklady vedeny, nikoli z hlediska
„umístění“ vkladu (tj. zda šlo o vklad u banky v České republice nebo u
zahraniční pobočky tuzemské banky). Předpoklady pro aplikaci závěrů formulovaných Ústavním soudem např. v nálezu
sp. zn. IV. ÚS 666/02 tak naplněny nejsou. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný.
O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.