29 Cdo 1866/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně K. b., a. s., , proti žalovanému T.H., , zastoupenému Mgr. et Mgr. V.
S., advokátem, , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 41/2005, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2006, č. j. 5 Cmo
99/2006-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. června 2006, č. j. 5 Cmo 99/2006-72, k
odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 5. ledna 2006, č. j. 30 Cm
41/2005-41, jímž Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební
rozkaz ze dne 23. prosince 2004, č. j. 30 Sm 266/2004-15, kterým žalovanému
uložil zaplatit žalobkyni částku 112.936,72 Kč s 6% úrokem od 5. října 2004 do
zaplacení, odměnu 376,45 Kč a náklady řízení.
Odkazuje na ustanovení § 175 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a
na ustanovení čl. I § 7, § 8, § 32 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen
„směnečný zákon“), odvolací soud uzavřel, že žalovanému se prostřednictvím včas
uplatněných a řádně odůvodněných námitek správnost směnečného platebního
rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., spatřuje jeho
zásadní právní význam „ve skutečnosti, že samo směnečné prohlášení o vyplňování
blankosměnky je neplatné pro jeho zřejmou neurčitost“, s tím, že „tato
neurčitost se vztahuje především k otázce týkající se následného vyplnění
platebního místa - domicilu“.
Chyběla-li v blankosměnce podstatná náležitost („místo platební resp.
domicil“), nemohl se nijak dozvědět, že „má z pozice směnečného ručitelství, za
předpokladu jeho platnosti, plnit za hlavního dlužníka - výstavce a hlavně kde
a kdy má plnit“. Přitom shledává nesprávným „názor soudu“, podle něhož nebyla
výhrada „vyplnění platebního místa a domicilu“ uplatněna v námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu.
Setrvává na výhradě neplatnosti směnky (závazku směnečného rukojmího) z důvodu,
že za „směnečníka“ (správně „výstavce směnky vlastní“) Č. s.í a o. a.
společnost směnku nepodepsali - v rozporu se zápisem způsobu jednání v
obchodním rejstříku - všichni členové představenstva.
Konečně akcentuje, že „s ohledem na kauční povahu předmětné směnky neztrácí
avalista s přihlédnutím k jeho samostatnému procesnímu postavení žádnou z
námitek hlavního dlužníka a soud mu tato práva nesmí upírat“. „Je tedy zjevným
pochybením obou soudů, že neprovedly dokazování ve vztahu k existenci samotné
kauzy - závazku kauční směnkou zajišťované“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé,
které není přípustné podle ustanovení § 273 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší
soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.;
proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že posouzení, zda jednotlivé námitky proti směnečnému
platebnímu rozkazu byly odůvodněny (a soudy nižších stupňů se jimi byly povinny
zabývat) postrádá potřebný judikatorní přesah, když jde o posouzení obsahu
konkrétního procesního úkonu, které má význam právě a jen pro projednávanou
věc, přičemž z povahy věci nemůže zakládat rozpor s hmotným právem (k tomu
srov. např. obdobně důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu přitom nelze usuzovat ani
z hlediska dovoláním zpochybněných (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) závěrů
odvolacího soudu ohledně oprávnění žalobkyně doplnit blankosměnku o údaj
platebního místa (resp. domicilu). Rozhodnutí odvolacího soudu (v tomto směru)
totiž spočívá na závěru, podle něhož námitka „následného vyplnění platebního
místa a domicilu“ byla uplatněna v rozporu se zásadou koncentrace řízení o
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, nehledě na to, že dle skutkových
zjištění soudu prvního stupně žalovaný bez dalšího udělil žalobkyni oprávnění
doplnit do blankosměnky i údaj „platebního místa (domicilační
doložky)“ [obdobně k právu doplnit blankosměnku srov. rozhodnutí uveřejněné pod
číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 1621/2006
a ze dne 1. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 721/2006].
Zásadně právně významným neshledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
ani z hlediska výkladu ustanovení čl. I § 32 odst. 2 směnečného zákona. Závěr o
platnosti závazku směnečného rukojmího i v případě, je-li závazek, za který se
zaručil, neplatný (s výjimkou neplatnosti pro vadu formy), totiž z uvedeného
ustanovení jednoznačně vyplývá (k tomu srov. např. závěry formulované v
rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/1999 a
ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, podle kterých nejde o otázku
zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto
jednoznačná, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března
2009, sp. zn. 29 Cdo 3711/2007).
Závěr odvolacího soudu, podle něhož směnečnému rukojmímu námitka, že „podpis
výstavce na směnce výstavce nezavazuje“, nenáleží, když nejde o námitku z
vlastního vztahu směnečného rukojmího vůči majiteli směnky, plně odpovídá
judikatuře Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. února
1999, sp. zn. 32 Cdo 519/1998, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 85).
Po právní stránce zásadně významným konečně nečiní rozhodnutí odvolacího soudu
ani závěr, podle něhož žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně nesprávnosti
údaje směnečné sumy (ve vazbě na směnkou zajištěnou pohledávku a její výši)
[obecně k důkaznímu břemenu ohledně prokázání námitek proti směnečnému
platebnímu rozkazu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. března
1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8,
ročník 1999, pod číslem 84]; výhrada, že soudy neprovedly dokazování ke kauze
směnky, je tak nevýznamná, nehledě na to, že ji obsahově z hlediska
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze
považovat za relevantní dovolací důvod.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto
a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu