29 Cdo 48/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně A. – C. a. s., proti žalovaným 1) L. M., spol. s r. o., 2) M., spol. s r. o., a 3) H. a. s., zastoupené JUDr. M. W., advokátem, o zaplacení 3,900.000, Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Cm 73/99, o dovolání třetí žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2006, č.j. 7 Cmo 477/2004-245, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání třetí žalované potvrdil rozsudek ze dne 17. srpna 2001, č.j. 5 Cm 73/99-106, jímž Krajský soud v Brně ponechal vůči této žalované v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 29. ledna 1999, č.j. 5 Sm 732/98-35, ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2001, č.j. 4 Cmo 502/99-87 a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti námitek třetí žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu, založeným na aplikaci a výkladu ustanovení čl. I § 45 odst. 1, 2 a 6, § 46 odst. 2 a § 47 odst. 1 a 2 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“). Pro „úplnost“ dodal, že hmotně právní normou, upravující důkazní břemeno ohledně (ne)předložení směnky, je čl. I § 46 odst. 2 směnečného zákona, který „zcela jednoznačně přenáší tíži dokazování na dlužníky“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala třetí žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu ohledně důkazního břemene ve vztahu k řádnému předložení směnky k placení, přičemž ustanovení čl. I § 46 odst. 2 věty druhé směnečného zákona považuje za rozporné „s Ústavním pořádkem ČR“, ustálenou judikaturou a občanským soudním řádem. Současně opakuje výhrady, podle kterých žalobkyně nesplnila oznamovací povinnost o nezaplacení směnky směnečníkem a v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku požadovala plnění „rovnou“ po dovolatelce. Vadu řízení pak spatřuje v postupu soudu prvního stupně, jenž nepřerušil řízení a nepodal návrh Ústavnímu soudu na zrušení čl. I § 46 odst. 2 směnečného zákona. Majíc za nesprávná rovněž skutková zjištění a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci) a oproti očekávání dovolatelky není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud, ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí odvolacího soudu, napadené rozhodnutí z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.
Pro řešení otázky přípustnosti dovolání jsou tak bez právního významu výhrady dovolatelky poukazující na vadu řízení, nesprávná skutková zjištění a hodnocení důkazů, neboť tyto přípustnost dovolání podle § 237 odst 1 písm. c) o. s. ř. - jak uvedeno výše - založit nemohou.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu řešení otázky důkazního břemene, které je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. 29 Odo 900/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 146, jakož i mutatis mutandis důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 62/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Po právní stránce zásadně významným rozhodnutí odvolacího soudu nečiní ani nesouhlas dovolatelky ohledně následků nesplnění oznamovací povinnosti určené čl. I § 45 odst. 1 a 2 směnečného zákona, když dotčená právní úprava obsažená v čl. I § 45 odst. 6 směnečného zákona nevzbuzuje žádných pochybností o tom, že ten, kdo nepodá zprávu včas, neztrácí svá práva. Potud Nejvyšší soud odkazuje na závěry formulované v rozhodnutích ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, podle kterých nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.
Konečně právně nevýznamnými pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. shledává Nejvyšší soud námitky, v nichž dovolatelka považuje uplatnění práv ze směnky za rozporné s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Takové posouzení totiž postrádá potřebný judikatorní přesah (je významné právě a jen pro projednávanou věc), přičemž právní závěry soudů nižších stupňů v tomto směru nejsou ani v rozporu s hmotným právem (viz čl. I § 47 odst. 2 směnečného zákona).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání třetí žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu