NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 462/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobkyně K. spol. s r. o., proti žalovanému JUDr. A. M., jako správci
konkursní podstaty úpadkyně K. spol. s r. o., za účasti vedlejšího účastníka
na straně žalovaného K., s. r. o., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 27 Cm
51/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
20. prosince 2004, č.j. 3 Cmo 75/2003-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. prosince 2004, č.j. 3 Cmo
75/2003-114, potvrdil „ve správném znění“ rozsudek ze dne 7. ledna 2003, č.j.
27 Cm 51/2001-49, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu na vyloučení ve výroku
specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadkyně K. spol. s r. o. (dále jen „úpadkyně“) a nepřiznal
vedlejšímu účastníku právo na náhradu nákladů řízení (výroky I. a II.); ve
výroku o nákladech řízení mezi hlavními účastníky jej zrušil a věc v tomto
rozsahu soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení (výrok III.).
Odvolací soud - cituje ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“) -
přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žaloba na vyloučení sporných
nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty byla žalobkyní podána po
uplynutí k tomu určené lhůty.
Přitom zdůraznil, že se zcela ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně, podle kterých Krajský soud v Brně žalobkyni usnesením ze dne 24. dubna
2001, č.j. 27 K 4/2000-479, které bylo žalobkyni doručeno 7. května 2001,
vyzval, aby proti správci konkursní podstaty ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení
tohoto usnesení podala žalobu na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu
majetku konkursní podstaty. Jelikož soudem určená třicetidenní lhůta marně
uplynula 6. června 2001, přičemž žaloba v předmětné věci byla soudu doručena
osobně až 8. června 2001, odvolací soud uzavřel, že byla podána poté, co již
nastaly zákonné důsledky ustanovení § 19 odst. 2 věty poslední ZKV.
Výhrady žalobkyně akcentující, že jí soud prvního stupně nedoručil předvolání k
jednání ani poučení podle ustanovení § 118b občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), považoval odvolací soud za neopodstatněné. Žalobkyně byla v řízení
zastoupena advokátem, pročež v intencích ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř. měl
soud povinnost doručit „písemnosti“ tomuto zástupci, když o případ, že by
účastník (žalobkyně) měl v řízení sám něco osobně vykonat, nešlo.
Zpochybnila-li žalobkyně - v rámci podaného odvolání - své vlastní skutkové
tvrzení, podle něhož výzvu k podání vylučovací žaloby převzala 7. května 2001
(srov. žalobu č.l. 1 - 3) a navrhla-li v této souvislosti důkazy, jimiž „mělo
být toto doručení zpochybněno“, odvolací soud zdůraznil, že takové důkazy
směřují „k jinému zjištění skutkového stavu věci“ a nikoli ke zpochybnění
věrohodnosti důkazních prostředků, na jejichž základě soud prvního stupně
skutkový závěr o datu doručení výzvy učinil.
Proto odvolací soud, aniž dokazování žalobkyní požadovaným způsobem doplnil,
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jakožto věcně správné potvrdil.
Usnesením ze dne 27. ledna 2005, č.j. 27 (34) Cm 51/2001-126, pak soud prvního
stupně znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do
jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů
na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím
namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřuje ve
výkladu ustanovení § 115, § 118b, § 119a a § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve
spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněné pod č. 209/1992
Sb., jakož i ve výkladu ustanovení § 19 odst. 2 ZKV.
Dovolatelka namítá, že jí nebylo řádně doručeno usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 24. dubna 2001, č.j. 27 K 4/2000-479, když „výzvu“ převzala jí neznámá
osoba (podpis na dokladu o doručení není podpisem osoby oprávněné za žalobkyni
přebírat písemnosti), což potvrzuje odvolacímu soudu předložené „odborné
vyjádření PHDr. J. V. ze dne 25. května 2004“, podle kterého s velkou
pravděpodobností nejde o pravý podpis jednatele žalobkyně. Dále dovolatelka
poukazuje na skutečnost, že jí nebylo doručeno předvolání k jednání soudu
prvního stupně na den 7. ledna 2003 (k tomuto jednání byl předvolán pouze její
zástupce - advokát), ačkoli se práva osobní účasti na jednání nevzdala. Potud
dovolatelka poukazuje na závěry formulované v nálezu Ústavního soudu ze dne 1.
listopadu 2001, sp. zn. III. ÚS 189/01, jakož i na rozhodnutí Vrchního soudu v
Praze ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 70/92.
V situaci, kdy soud prvního stupně žalobkyni v rozporu s ustanovením § 115 o.
s. ř. a výše citovanými rozhodnutími k jednání nepředvolal, odňal jí možnost
jednat před soudem, jakož i právo určené ustanovením § 119a o. s. ř.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v
potvrzujícím výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení
vedlejšího účastníka zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu
dovoláním i v potvrzujícím výroku ohledně náhrady nákladů řízení vedlejšího
účastníka, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda je dovolání v této části
přípustné. Uvedený výrok, ač součástí rozsudku, má povahu usnesení, přičemž
přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského
soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto
dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu
výroku rozsudku ve věci samé.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) a c) o. s. ř.
O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu
prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci). Oproti očekávání dovolatelky není
dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud, ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze
usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí z pohledu
dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí
ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností
uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.,
nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne
7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní
stránce zásadní význam, může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky,
které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a
odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko
s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle
obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě
argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je dána povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že
konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o
rozpor s hmotným právem tu nejde.
Výhrady dovolatelky, jejichž prostřednictvím soudům nižších stupňů vytýká, že
jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před
soudem, které jsou podřaditelné ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., způsobilým
dovolacím důvodem (§ 241b odst. 2 a 3 o. s. ř.) nejsou. Jejich prostřednictvím
totiž dovolatelka namítá existenci tzv. zmatečnostní vady, k níž Nejvyšší soud
u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
jejíž existence ale přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. způsobilá založit není (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné
pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z
pohledu výkladu ustanovení § 19 odst. 2 ZKV. Závěr, že ustanovení § 19 odst. 2
věty druhé ZKV upravuje nevyvratitelnou domněnku správnosti soupisu a že k
zachování lhůty pro podání žaloby o vyloučení majetku ze soupisu konkursní
podstaty úpadce (§ 19 odst. 2 ZKV) je nezbytné, aby žaloba nejpozději
posledního dne lhůty došla soudu, je totiž standardně soudní praxí zastáván
(srov. např. bod XXIX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem
52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího
soudu uveřejněný pod číslem 9/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Po právní stránce zásadně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani
argumentace dovolatelky, že v řízení nebyla doložena ověřená plná moc
osvědčující její zastoupení advokátem a že neautorizovala ani žádné písemné
podání ve věci. Nejvyšší soud totiž již v usnesení ze dne 29. dubna 1999, sp.
zn. 2 Cdon 1383/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000,
pod číslem 10, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého ani v případě, že
plnou moc v řízení před soudy České republiky udělí tuzemskému zástupci
účastník v cizině, není třeba zastoupení ověřovat veřejnou listinou, s tím, že
má-li plná moc povahu listiny soukromé, nemusí být ani opatřena „předepsanými
ověřeními“. Dovolatelkou kladená otázka, zda soud může vydat rozhodnutí bez
jakéhokoli ověření otázky existence, pravosti, věrohodnosti a způsobilosti
účastníka (posuzováno ve vztahu k samotné žalobkyni) pak - podle přesvědčení
Nejvyššího soudu - postrádá jakýkoli smysl, když soudy nižších stupňů tím, že
ve věci meritorně rozhodly, pozitivně posoudily i otázku právní subjektivity a
procesní způsobilosti obou účastníků řízení.
Za zásadně právně významné nelze považovat rozhodnutí odvolacího
soudu ani z pohledu dovolatelkou zastávaných právních názorů co
do doručování usnesení podle ustanovení § 118b o. s. ř. (a nutnosti jeho
doručení nikoli pouze zástupci s plnou mocí - advokátu, nýbrž i zastoupenému
účastníku) a co do možnosti uplatňovat v odvolacím řízení nová tvrzení a důkazy
(při absenci poučení podle § 119a o. s. ř.).
Je tomu tak již proto, že doručování písemností účastníku zastoupenému
zástupcem s procesní plnou mocí upravuje jednoznačně ustanovení § 49 odst. 1 o.
s. ř. a stejně tak úprava obsažená v ustanovení § 32 odst. 3 o. s. ř.
nevzbuzuje žádných pochybností o tom, že povinnost soudu poskytnout účastníku
potřebná poučení, výzvy nebo upozornění lze splnit tím, že budou poskytnuty
jeho zástupci s procesní plnou mocí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a v něm formulovaný názor, že nejde
o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je
naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti). Z
hlediska tvrzení dovolatelky o tom, že nebyla poučena podle ustanovení § 119a
o. s. ř., je takový závěr opodstatněný také proto, že poučení podle tohoto
ustanovení směřuje pouze vůči těm účastníkům, resp. jejich
zástupcům, kteří byli přítomni u jednání (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2003, pod číslem 76).
Konečně po právní stránce zásadně významným rozhodnutí odvolacího soudu nečiní
ani výtka dovolatelky o možnosti „zpochybnit“ v rámci odvolacího řízení nově
navrženými důkazy závěry soudu prvního stupně o datu doručení výzvy k podání
vylučovací žaloby podle ustanovení § 19 odst. 2 ZKV. V poměrech projednávané
věci totiž dovolatelka v odvolání (viz č.l. 64 až 68) a v následných podáních
zpochybnila správnost (pravdivost) svého skutkového tvrzení o datu doručení
výzvy k podání vylučovací žaloby, přičemž navrhla důkazy, jimiž hodlala
zpochybnit pravost podpisu svého jednatele na dodejce. Potud ale nejde o
zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž rozhodnutí soudu
prvního stupně spočívá, nýbrž o to, aby nově navrženými důkazy byl skutkový
stav zjištěn jinak, než ho zjistil soud prvního stupně (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175).
Účelovost zmíněné výhrady je navíc - podle Nejvyššího soudu - evidentní i z
toho důvodu, že žalobkyně navrženým důkazem vyvrací svá vlastní žalobní tvrzení.
Lze tedy uzavřít, že v rovině právního posouzení věci důvod založit přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dán není a co do
tvrzené zmatečnostní vady přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení založit
nelze; Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. i v této části odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když
dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu