29 Cdo
1961/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní
věci žalobce města Bystřice pod Hostýnem, se sídlem v Bystřici pod Hostýnem,
Masarykovo nám. 137, identifikační číslo 00 28 71 13, zastoupeného JUDr.
Lubomírem Holbou, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Osvoboditelů 91, PSČ 760 01,
proti žalované JUDr. B. O.,jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně STAVMONT
spol. s r. o. v likvidaci, identifikační číslo 00 20 87 28, zastoupené Mgr.
Rostislavem Kovářem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Holečkova 31, PSČ 150 00,
o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm
38/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
18. prosince 2007, č. j. 6 Cmo 79/2006-75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. března 2006, č. j. 12 Cm 38/2004-44,
zamítl žalobu o určení, že žalobce má za úpadkyní STAVMONT spol. s r. o. v
likvidaci pohledávku ve výši „10,890.000,- Kč“ (I. výrok), a rozhodl o
nákladech řízení (II. výrok). V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že žalobce se domáhal
určení pravosti pohledávky ve výši 12,396.000,- Kč přihlášené do konkursu na
majetek úpadkyně prohlášeného usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. září
2003, sp. zn. 32 K 1/2003, popřené žalovanou co do pravosti ve výši
10,980.000,- Kč při přezkumném jednání konaném 10. března 2004. Konstatuje, že žaloba na určení pravosti pohledávky ve výši 10,980.000,- Kč
byla podána včas, vzal za prokázané, že žalobce a úpadkyně uzavřeli 9. října
1998 smlouvu o dílo č. 284/1998, ve znění dodatků č. 1 a 2 (dále též jen
„smlouva“) podle ustanovení § 536 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) s
dohodnutou cenou díla 35,649.390,- Kč, v níž se úpadkyně zavázala k dodávce
stavebních prací - zhotovení 33 (správně 39) bytů do 15. listopadu 1999. Soud
prvního stupně považoval za přiměřené, byl-li termín plnění díla značného
rozsahu a hodnoty zajištěn podle ujednání v článku XII bodu 12.1. smluvní
pokutou ve výši 10.000,-Kč za každý den prodlení. V tomtéž článku smlouvy byla
dohodnuta i smluvní pokuta za prodlení s odstraněním vad a nedodělků ve výši
10.000,- Kč za každý den prodlení až do dne, kdy vady a nedodělky budou
odstraněny. Mezi stranami bylo nesporné, že na díle se projevilo více vad
nebránících zřejmě ani v souhrnu jeho užívání, nicméně dílo nemohlo být
považováno za bezvadné. Pohledávku z titulu smluvní pokuty za prodlení s
odstraněním vad a nedodělků vyčíslenou na 10,980.000,- Kč podle článku XII bodu
12.1. smlouvy žalobce přihlásil do konkursu. Soud dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě za prodlení s odstraněním
vad a nedodělků je podle ustanovení § 37 odst. 1 a § 544 odst. 2 občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) neplatné, protože je formulováno nejasně a
neurčitě a umožňuje různý výklad pro výpočet smluvní pokuty. Žalobci proto
nárok na smluvní pokutu nevznikl. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba o
určení pravosti pohledávky ve výši 4,990.000,- Kč (první výrok), ve zbývajícím
rozsahu jej změnil a určil, že žalobce má za úpadkyní pohledávku ve výši
5,990.000,- Kč z titulu smluvní pokuty ze smlouvy o dílo č. 284/1998 ze dne 9. října 1998 (druhý výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů
(třetí výrok). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, nikoliv
však s jeho právním závěrem. Na rozdíl od soudu prvního stupně považoval
ujednání o smluvní pokutě v článku XII bodu 12.1. za dostatečně určité a
splňující náležitosti právních úkonů podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák.
Pochybnosti soudu prvního stupně o tom, zda smluvní pokuta náleží za každou
reklamovanou a neodstraněnou vadu zvlášť nebo za prodlení s odstraněním všech
zjištěných vad, nepovažoval za opodstatněné s tím, že ve smlouvě je použito
množného čísla „vady a nedodělky“. Za použití jazykového výkladu ujednání o
smluvní pokutě vyložil tak, že objednateli vzniká právo na zaplacení smluvní
pokuty ve výši 10.000,- Kč za každý den prodlení zhotovitele s odstraněním
reklamovaných vad či nedodělků díla, a to bez zřetele k tomu, zda je zhotovitel
v prodlení s odstraněním jedné vady či jde o více neodstraněných vad díla. Předmětné ujednání tak není neplatné podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. a
není neplatné ani z důvodu tvrzeného rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §
39 obč. zák. Při hodnocení souladnosti sporného ujednání s dobrými mravy je
nutné zvážit poměr sazby smluvní pokuty a celkové hodnoty díla. Je-li výše
smluvní pokuty za každý den prodlení s odstraněním vad díla 10.000,- Kč a ve
smlouvě vyjádřená hodnota díla činí 35,600.000,- Kč, není zde žádná disproporce
mezi výší smluvní pokuty a významem zajišťované povinnosti. Neodstranila-li úpadkyně vady v dohodnuté lhůtě, vzniklo žalobci podle
ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák. právo na zaplacení smluvní pokuty v ujednané
výši 10.000,- Kč za každý den prodlení, a to pouze jedné smluvní pokuty, bez
ohledu na počet neostraněných vad. Další nárok na zaplacení smluvní pokuty ve
výši 4,990.000,- Kč za vady v bytě č. 3 za dobu od 1. května 2002, kdy již byla
úpadkyně současně v prodlení s odstraněním vady v bytě č. 1, byl uplatněn
nedůvodně, rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení pravosti
pohledávky v této výši je proto správné. V důsledku prodlení úpadkyně s odstraněním vad v bytech č. 1 a 3 vzniklo
žalobci za dobu prodlení při smluvené sazbě právo na smluvní pokutu ve výši
5,990.000,- Kč a v této výši je žaloba o určení pravosti pohledávky důvodná. Odvolací soud přisvědčil námitce žalované, že s ohledem na délku prodlení
úpadkyně s odstraněním vad nastal stav, kdy celková výše smluvní pokuty
mnohonásobně převyšuje možné náklady na jejich odstranění. Tyto okolnosti by ve
sporu o zaplacení smluvní pokuty musely být zohledněny a soud by musel zkoumat,
zda nezakládají důvod k moderaci smluvní pokuty podle ustanovení § 301 obch. zák. Vzhledem k tomu, že žalovaná popřela pouze pravost pohledávky, není možné
v incidenčním sporu zkoumat výši žalobcovy pohledávky. Žalovaná nepopřela
pohledávku zároveň co do výše s tím, že by současně pro případ platnosti
ujednání o smluvní pokutě uvedla podle ní přiměřenou výši smluvní pokuty. Nebyla-li výše pohledávky při přezkumném jednání zpochybněna, nelze výši
pohledávky zkoumat a zabývat se možností aplikace ustanovení § 301 obč. zák. v
incidenčním řízení. K výhradám žalované uplatněným až v incidenčním řízení
nelze přihlédnout. Proti měnícímu výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná
dovolání, odkazujíc co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“), jehož prostřednictvím
zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelka namítá, že ujednání o smluvní pokutě formulované tak, že „za
prodlení s odstraněním vad a nedodělků činí smluvní pokuta 10.000,- Kč za každý
den prodlení až do dne, kdy vady a nedodělky budou odstraněny“, je neplatné
podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. z důvodu nejasnosti a neurčitosti, a
tuto vadu nelze odstranit ani jazykovým výkladem, jak se domnívá odvolací soud. Na rozdíl od odvolacího soudu má za to, že ujednání je též v rozporu s dobrými
mravy a proto neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák., když výše smluvní
pokuty je v hrubém nepoměru se zajišťovanou povinností. Neodstraněné vady byly
pouze drobnými vadami, nebránily řádnému užívání díla a jejich odstranění by si
vyžádalo částku nižší, než je smluvní pokuta sjednaná za jediný den prodlení. Pohledávku přihlášenou do konkursu považuje právě pro výši smluvní pokuty za
výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení §
265 obch. zák. a za šikanózní úkon, který žalobce učinil pouze proto, že
přihláška do konkursu a případná následná žaloba jsou pro něj spojeny s malými
náklady oproti vymáhání pohledávky „standardní cestou“. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nemožnosti použití
moderačního práva podle ustanovení § 301 obch. zák. proto, že pohledávka nebyla
popřena co do výše. Namítá, že ujednání o smluvní pokutě považovala za
neplatné, a neměla proto důvod popírat pohledávku co do výše a určovat
přiměřenou výši smluvní pokuty. Zdůrazňuje, že právo moderovat smluvní pokutu
náleží pouze soudu. Dospěl-li odvolací soud k názoru o platnosti ujednání o
smluvní pokutě, měl se také zabývat možností aplikace ustanovení § 301 obch. zák. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v
napadeném rozsahu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není
však důvodné.Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho
obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí
odvolacího soudu co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Z ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že smluvní pokutu lze sjednat jen
písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob její
určení.
Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,
ve znění účinném do 31. prosince 2007, pro věc rozhodném (dále jen „ZKV“),
konkursní věřitelé přihlásí své pohledávky, a to ve lhůtě stanovené v usnesení
o prohlášení konkursu, i když se o nich vede soudní řízení nebo se prování
výkon rozhodnutí (věta první).
Podle ustanovení § 24 odst. 1 věty první ZKV správce je oprávněn popřít
nevykonatelný nárok přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho
právní důvod.
Z ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že ujednání o smluvní pokutě lze
sjednat jen v písemné formě a nezbytnou náležitostí je uvedení výše pokuty nebo
způsobu, jakým bude stanovena.
Sporné ujednání o smluvní pokutě za prodlení s odstraněním vad a nedodělků
obsažené v článku XII bodu 12.1. smlouvy podle skutkových zjištění soudů
nižších stupňů zní: „Smluvní strany se zavazují z titulu neplnění níže
uvedených závazků z této smlouvy zaplatit oprávněné straně tyto pokuty: … - za
prodlení s odstraněním vad a nedodělků činí smluvní pokuta 10.000,- Kč za každý
den prodlení až do dne, kdy vady nebo nedodělky budou odstraněny…“
Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními § 35 odst. 2 obč.
zák., § 266 obch. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v
důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS
625/03, je nepochybné, že ujednání o smluvní pokutě obsahuje způsob určení
smluvní pokuty a východisky pro určení její výše je počet dnů prodlení a částka
10,000,- Kč za každý den prodlení, kdežto počet vad a nedodělků a případně
závažnost vad či nedodělků není rozhodná. Závěr odvolacího soudu, podle něhož
je ujednání určité, je proto správný. Námitka dovolatelky, že jde o ujednání
nejasné a neurčité, a proto neplatné podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák.,
není opodstatněná.
Neobstojí ani námitka, že předmětné ujednání je neplatné podle ustanovení § 39
obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. K otázce, zda v obchodních závazkových
vztazích lze ujednání o smluvní pokutě považovat za neplatné podle ustanovení §
39 obč. zák., se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia uveřejněném pod číslem 89/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vysvětlil, že ujednání o smluvní
pokutě v obchodněprávních vztazích není možno považovat za neplatné podle
ustanovení § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní
pokuty.
K námitce dovolatelky, že přihlášení pohledávky do konkursu je výkonem práva v
rozporu se zásadami poctivého obchodního styku z toho důvodu, že vymáhání
pohledávky ve sporném soudním řízení by bylo pro žalobce spojeno s vyššími
náklady, Nejvyšší soud uvádí, že podle ustanovení § 20 odst. 1 ZKV věřitelé
přihlásí svou pohledávku, ať vykonatelnou či nevykonatelnou, do konkursu. Jiným
způsobem - po prohlášení konkursu na majetek dlužníka - v souladu se zákonem
věřitelé pohledávek postupovat nemohou. Jde-li o postup upravený zákonem, který
je z hlediska uspokojení uvedené pohledávky za trvání konkursu na majetek
dlužníka jedině možný, je vyloučeno, aby šlo o jednání v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku ve smyslu ustanovení § 265 obch. zák.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož popřela
přihlášenou pohledávku pouze co do pravosti a nikoliv co do výše. Otázkou, jak
lze účinně popřít výši přihlášené pohledávky, se Nejvyšší soud již zabýval ve
stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998,
Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. V něm pod bodem XXXI. dovodil, že výše pohledávky je popřena tehdy,
tvrdí-li se, že tu pohledávka sice je, avšak úpadce dluží méně, než kolik bylo
v přihlášce uvedeno (tvrzení, že úpadce nedluží nic, představuje popření
pravosti pohledávky). Ten, kdo popírá výši pohledávky, musí současně tvrdit,
jaká je ve skutečnosti výše pohledávky. Ke stejnému závěru se Nejvyšší soud
přihlásil i v rozsudku uveřejněném pod číslem 76/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, v němž vysvětlil, že popírá-li konkursní věřitel nebo
správce konkursní podstaty výši pohledávky, musí uvést, jak vysoká je podle něj
přihlášená pohledávka; jinak popření pohledávky nemůže vyvolat zamýšlené
procesní účinky. Z hlediska závěru, zda byla popřena nejen pravost, nýbrž i
výše, případně pořadí pohledávky, je určující obsah popření (důvody popření) v
podobě zachycené právě v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu
přihlášených pohledávek tvořícím jeho součást (srov. dále též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1206/2009, jenž je
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Zjištění, že
při přezkumném jednání správkyně neuvedla, v jaké výši - podle jejího názoru -
je přihlášená smluvní pokuta přiměřená, jednak odpovídá obsahu spisu (včetně
vyrozumění o popření pohledávky, které dovolatelka sama vystavila), jednak
nebylo dovolatelkou zpochybněno. Moderací smluvní pokuty podle § 301 obch. zák.
se soud ve sporu o určení (jen) pravosti pohledávky přihlášené z titulu smluvní
pokuty z úřední povinnosti zabývat nemůže. Závěr odvolacího soudu je tak v
souladu s označeným stanoviskem a rozhodnutími.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani
jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §
243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 25a ZKV, ve
znění účinném do 31. prosince 2007, když dovolání žalované bylo zamítnuto a
žalobci podle tohoto ustanovení právo na náhradu těchto nákladů nevzniklo.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna
2010
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu