NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Cdo 1982/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatelky O. P., zastoupené JUDr. Danielem Musilem, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Mezibranská 1579/4, PSČ 110 00, za účasti Santo - Service and Co s. r.
o., se sídlem v Praze 5 - Stodůlkách, 5. máje 57/272, PSČ 150 00, identifikační
číslo osoby 25086821, zastoupené opatrovníkem Mgr. Petrem Řehákem, advokátem,
se sídlem v Praze 3, Domažlická 1256/1, PSČ 130 00, o neplatnost usnesení valné
hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 158/2006, o dovolání
navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010,
č. j. 7 Cmo 16/2010-100, takto:
I. Dovolání proti té části prvního výroku usnesení odvolacího soudu, jíž byl
změněn výrok III. usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti
druhému, třetímu a čtvrtému výroku usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením ze dne 30. října 2009, č. j. 3 Cm 158/2006-69, Městský soud v Praze
vyslovil neplatnost všech usnesení valné hromady společnosti Santo-Service and
Co s. r. o. (dále jen „společnost“) konané dne 10. května 2006 (dále též jen
„valná hromada“) [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení [výrok II. a III.]. V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze změnil usnesení soudu prvního
stupně tak, že zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a
přiznal opatrovníkovi společnosti Mgr. P. Ř. právo na odměnu a náhradu nákladů
řízení před soudem prvního stupně ve výši 6.240,- Kč (výrok první), a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok druhý, třetí a čtvrtý). Soudy vyšly z toho, že:
1/ Dopisem ze dne 13. října 2005 požádala zástupkyně společníka V. P. Mgr. P. K. navrhovatelku jakožto jedinou jednatelku společnosti o svolání mimořádné
valné hromady společnosti ve věci odvolání navrhovatelky jakožto stávající
jednatelky společnosti a jmenování I. B. novým jednatelem společnosti (dále též
jen „žádost o svolání valné hromady“). Žádost o svolání valné hromady byla
zaslána navrhovatelce na adresu Praha 10, Vykáňská 4 (dále též jen „pražská
adresa“), následně uložena na poště po dobu 15 dnů a poté, pro nevyzvednutí
zásilky, zaslána zpět odesílatelce. 2/ Z pozvánky ze dne 6. dubna 2006 (dále též jen „pozvánka na valnou hromadu“)
vyplývá, že společník V. P. svolal řádnou valnou hromadu společnosti na 10. května 2006 v 10:30 hod; jako bod pořadu jejího jednání je uvedeno též odvolání
navrhovatelky z funkce jednatelky společnosti. 3/ Pozvánka na valnou hromadu byla navrhovatelce a společníku A. P odeslána na
adresu Vagonostroitělej dům 59, byt 172, Nižnji Tagil 622052, Ruská republika
(dále též jen „ruská adresa“). Podle potvrzení Pošty Ruska Nižnij Tagil 52 byla
uvedená zásilka vrácena zpět odesílateli, a to z důvodu odmítnutí jejího
převzetí. Soud prvního stupně uvedl, že společník V. P. (jehož podíl ve společnosti činí
25%) byl oprávněn svolat valnou hromadu, neboť žádost o svolání valné hromady
byla navrhovatelce řádně doručena, když byla odeslána doporučeně na pražskou
adresu, daná zásilka byla uložena, avšak navrhovatelka si ji nevyzvedla, což
nelze přičítat k tíži společníka. Pozvánka na valnou hromadu však podle soudu prvního stupě nebyla navrhovatelce
řádně doručena, neboť tato jí byla odeslána na ruskou adresu, nikoliv na
pražskou adresu, když obě adresy jsou sice uvedeny v obchodním rejstříku, avšak
pražská adresa byla zapsána do obchodního rejstříku později (až v roce 2000). Soud poukázal na to, že z odmítnutí převzetí zásilky obsahující pozvánku na
valnou hromadu doručované na ruskou adresu není zřejmé, zda jej učinila
navrhovatelka, či jiná osoba žijící v daném bytě, a V. P. tak měl pozvánku
znovu odeslat na pražskou adresu, neboť mohl předpokládat, že navrhovatelka,
jakožto jednatelka české společnosti, se na této adrese zdržuje. Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, podle něhož V. P. byl
oprávněn sám svolat valnou hromadu, neboť žádost o její svolání ze dne 13.
října 2005 byla doručena na adresu uvedenou v obchodním rejstříku v rámci údajů
o navrhovatelce jako jednatelce společnosti, uložení zásilky na poště bylo
navrhovatelce oznámeno dne 14. října 2005, čímž se žádost o svolání valné
hromady dostala do její dispoziční sféry, a skutečnost, že se navrhovatelka s
jejím obsahem fakticky neseznámila, nelze přičítat k tíži odesílatele. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, podle něhož
byla navrhovatelce řádně doručena také pozvánka na valnou hromadu, neboť jí
byla doručena na adresu uvedenou v obchodním rejstříku v rámci údajů o
navrhovatelce jakožto společnici společnosti. Převzetí dané zásilky její
adresáti odmítli, což je projev vůle, který společnost nemohla nijak ovlivnit,
a adresáti jím dali najevo, že se s obsahem zásilky odmítli seznámit, ačkoliv
objektivně tuto možnost měli. Z potvrzení ruské pošty přitom jasně vyplývá, že
důvodem vrácení předmětné zásilky odesílateli bylo odmítnutí jejího převzetí,
nikoliv skutečnost, že by se adresáti na uvedené adrese nezdržovali. Za této
situace neměl Vladimír Petaev důvod doručovat pozvánku na další adresu
společnice uvedenou v obchodním rejstříku, neboť zásilka se dostala do
dispoziční sféry navrhovatelky. Odvolací soud poukázal rovněž na to, že navrhovatelka jako jednatelka
společnosti byla povinna vést seznam společníků a jako společnice byla povinna
oznámit společnosti případné změny doručovacích adres. Neučinila-li tak, jde
tato skutečnost k její tíži a Vladimír Petaev postupoval správně, když pozvánku
na valnou hromadu doručoval pouze na jemu známé adresy společníků zapsané v
obchodním rejstříku. Navrhovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním,
opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.,
uplatňujíc přitom dovolací důvody dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a navrhujíc, aby
rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k
dalšímu řízení. Vada řízení, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívá dle
názoru dovolatelky v tom, že účastníkem řízení měl být v projednávané věci
rovněž I. B., neboť napadeným usnesením valné hromady byl tento jmenován novým
jednatelem společnosti, bylo tedy rozhodováno též o jeho právech a
povinnostech. Dále dovolatelka namítá, že na jednání před odvolacím soudem konaném dne 10. listopadu 2010 označila a navrhla provést důkazy k prokázání skutečnosti, že
ostatní společníci (tedy i V. P.) věděli o tom, že navrhovatelka se z adresy
Vagonostroitělej dům 59, byt 172, Nižnji Tagil 622052, odstěhovala, a zároveň
znali adresu, na které se nyní zdržuje, odvolací soud však navržené důkazy pro
nadbytečnost neprovedl. Poukazuje na to, že v projednávané věci se uplatňuje zásada vyšetřovací, soud
však žádné důkazy k prokázání skutečnosti, zda se dovolatelka zdržovala na
uvedené adrese, nevyhledával, ani ji nepoučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti a nenavrhla důkazy k
prokázání svých tvrzení. Uvádí, že jinak by předložila důkazy o tom, že se v
daném čase na daném místě vůbec nezdržovala.
V uvedeném postupu soudu spatřuje
dovolatelka další vadu řízení, jež měla dle jejího názoru za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož postačuje, aby
pozvánka na valnou hromadu byla zaslána na jednu z adres společníka uvedených v
obchodním rejstříku v případě, že je vedle této adresy zapsána ještě další,
„novější“ adresa a je-li možné prokázat, že odesílatel pozvánky věděl o tom, že
společník se na dané adrese nezdržuje. Namítá, že v takovém případě znalost
„správné adresy“ vylučuje připuštění doručování výlučně na adresu zapsanou v
obchodním rejstříku. Pro případ, že by se Nejvyšší soud přiklonil k závěru, že je možné doručovat na
poslední známou adresu zapsanou v obchodním rejstříku, poukazuje dovolatelka na
to, že pozvánka na valnou hromadu jí byla zaslána na adresu, která byla do
obchodního rejstříku zapsána jako první, nikoliv jako poslední (nejnovější). Je
přitom podle jejího názoru nerozhodné, zda je daná adresa zapsána v rámci údajů
o navrhovatelce jakožto jednatelce, nebo jako společnici společnosti, když jde
stále o totožnou osobu. Dovolání proti té části prvního výroku usnesení odvolacího soudu, jíž byl
změněn výrok III. usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti
druhému, třetímu a čtvrtému výroku usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl
jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; není však důvodné. Jelikož v projednávané věci je dovolání přípustné, zabýval se Nejvyšší soud
nejprve tím, zda řízení netrpí vadami uvedenými v ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací námitka, podle níž se řízení měl účastnit I. B., může být podle svého
obsahu jedině poukazem na (údajnou) zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř., tj. že nesprávným postupem soudu byla jmenovanému odňata možnost jednat
před soudem. I kdyby se však o zmatečnostní vadu jednalo, mohl by ji úspěšně
uplatnit jen ten, koho se důvod zmatečnosti týká (tj. v projednávané věci právě
I. B.). K vadě podle § 229 odst. 3 o. s. ř. totiž přihlíží soud příslušný k
rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost jen tehdy, byla-li v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem tomu, kdo podal
žalobu pro zmatečnost (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod
číslem 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry, byť
vztažené k právní úpravě platné do 31. prosince 2000, se v uvedeném ohledu plně
prosadí i pro úpravu § 229 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001). V projednávané věci ovšem o zmatečnostní vadu ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. nejde. Řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením
omezeným je statusovou věcí obchodní společnosti ve smyslu § 9 odst. 3 písm. b/
o. s. ř., v níž se účastenství podle § 200e odst.
3 o. s. ř. řídí ustanovením §
94 odst. 1 větou první o. s. ř. Podle § 94 odst. 1 o. s. ř. v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu,
jsou účastníky navrhovatel a ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v
řízení jednáno. Jde-li však o řízení o neplatnost manželství nebo o určení, zda
tu manželství je či není, jsou účastníky pouze manželé. V řízení o vyslovení (určení) neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s
ručením omezeným je jednáno především o právech a povinnostech společnosti,
jejíž valná hromada napadené rozhodnutí přijala. Dalším osobám, jejichž práva
nebo povinnosti mohou být v řízení dotčeny, zakládá obchodní zákoník v
ustanovení § 131 odst. 1 aktivní legitimaci k podání návrhu. Námitka, podle níž
účastníkem řízení v projednávané věci měl být kromě navrhovatelky a společnosti
také I. B., který byl napadeným rozhodnutím valné hromady jmenován jednatelem
společnosti, důvodná není; účastníkem řízení o vyslovení neplatnosti usnesení
valné hromady společnosti s ručením omezeným totiž kromě navrhovatele je (tj. pasivně věcně legitimována je) pouze společnost, jejíž valná hromada napadené
usnesení přijala. Tento závěr nikterak jmenovaného neomezuje v ochraně jeho práv (jak mylně
dovozuje dovolatelka). Ten se totiž řízení účastnit může, ale nemusí. Jinými
slovy, jednatel jmenovaný usnesením valné hromady společnosti s ručením
omezeným do funkce je vždy aktivně věcně legitimován k podání návrhu na
vyslovení jeho neplatnosti ve smyslu § 131 obch. zák. Rozhodne-li se tohoto
svého práva nevyužít (obvykle proto, že s usnesením valné hromady souhlasí),
pak jeho případná neúčast v řízení (neboť zásadně jedná v řízení jménem
společnosti) nemůže představovat vadu řízení již proto, že uplynutím lhůty
stanovené § 131 odst. 1 větou druhou obch. zák. pro jeho uplatnění právo
domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zaniká prekluzí. Nadto nelze přehlédnout, že jako další prostředek ochrany práv jednatele
společnosti s ručením omezeným slouží úprava § 200db odst. 6 a 7 o. s. ř. Osoba, jíž se zápis v obchodním rejstříku týká (zde jednatel společnosti s
ručením omezeným), se může v řízení vedeném podle zmíněného ustanovení domáhat
změny zápisu, jenž byl na základě napadeného usnesení valné hromady proveden
(viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo
4753/2009, jež je veřejnosti, stejně jako další rozhodnutí citovaná níže,
dostupné na webových stránkách tohoto soudu a mimo to bylo uveřejněno v
časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2011, pod číslem 132). Vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. není ani to, že
odvolací soud pro nadbytečnost neprovedl dovolatelkou navržené důkazy ohledně
prokázání skutečnosti, že Vladimír Petaev věděl o tom, že se dovolatelka z
ruské adresy odstěhovala, a znal adresu, na které se nyní zdržuje, sám ohledně
této skutečnosti neprovedl žádné důkazy a dovolatelku nepoučil podle § 118a
odst. 3 o. s. ř. o tom, aby dané tvrzení prokázala. Z ustanovení § 120 o. s. ř.
totiž plyne, že soud, a to i v řízení ovládaném
zásadou vyšetřovací, provádí dokazování pouze ohledně skutečností, jež jsou pro
rozhodnutí ve věci určující. Okolnost, zda V. P. věděl o tom, že se dovolatelka
na ruské adrese již nezdržuje, či nikoliv, však pro rozhodnutí v projednávané
věci významná není (viz níže); jinak řečeno, na závěru, podle něhož V. P. nevěděl, že se navrhovatelka na ruské adrese již nezdržuje, odvolací soud své
rozhodnutí nezaložil. Jelikož z obsahu spisu nevyplývají žádné další vady, k jejichž existenci
dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), zabýval se Nejvyšší soud - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - tím, zda je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 129 odst. 1 obch. zák. termín a program valné hromady se oznámí
společníkům ve lhůtě určené společenskou smlouvou, jinak nejméně 15 dnů přede
dnem jejího konání, a to písemnou pozvánkou, nestanoví-li společenská smlouva
jinak. Záležitosti neuvedené v pozvánce lze projednat, jen jsou-li přítomni na
valné hromadě všichni společníci. Společník se může vzdát práva na včasné
svolání valné hromady, popřípadě na její svolání způsobem, který stanoví zákon
nebo společenská smlouva, prohlášením, které musí být obsaženo v zápisu z valné
hromady, popřípadě v notářském zápisu o rozhodnutí valné hromady, jinak musí
mít formu notářského zápisu.
Z ustanovení § 135 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že jednatelé jsou povinni
zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků
a informovat společníky o záležitostech společnosti.
Již v usnesení ze dne 20. září 2006, sp. zn. 29 Odo 634/2005, Nejvyšší soud při
řešení otázky, zda je akciová společnost povinna provést změnu adresy v seznamu
akcionářů, je-li jí známo, že akcionář přebírá poštu na jiné adrese, než je
uvedena v tomto seznamu, dospěl k závěru, podle něhož nepožádal-li akcionář,
aby společnost poté, co se změnila jeho adresa, promítla tuto změnu do seznamu
akcionářů, ač takovou možnost měl, zanedbal sám ochranu svých práv a takové
zanedbání nelze interpretovat v neprospěch společnosti. Tento závěr se přitom
obdobně prosadí i v případě společníků společnosti s ručením omezeným.
Z úplného výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že v rámci údajů o dovolatelce
jakožto společnici společnosti byly v rozhodné době zapsány obě adresy jejího
pobytu (ruská a pražská adresa).
Byly-li v obchodním rejstříku zapsány dvě adresy místa pobytu dovolatelky,
nebylo povinností V. P. zjišťovat, zda se dovolatelka na uvedených adresách
skutečně zdržuje, či nikoliv. Naopak, povinností dovolatelky jakožto společnice
bylo oznámit bezodkladně (případnou) změnu v doručovacích adresách. Neučinila-
li tak, je bez významu (srov. obdobně závěry rozsudku sp. zn. 29 Odo 634/2005),
zda ostatním společníkům bylo známo, kde se skutečně zdržuje, či nikoli.
V projednávané věci přitom nelze přehlédnout ani to, že povinností dovolatelky
jakožto jednatelky společnosti bylo vést seznam společníků, včetně aktuálních
doručovacích adres. Jelikož dovolatelka tuto svou povinnost neplnila,
společníku při svolání valné hromady nezbylo než vycházet z doručovacích adres
uvedených v obchodním rejstříku.
Skutečnost, že dovolatelka změnu doručovacích adres bezodkladně neoznámila,
resp. že tak učinila teprve podáním ze dne 18. září 2006, v němž požádala o
doručování veškerých písemností na nové adresy v České republice a Ruské
federaci, tedy po odeslání pozvánky na valnou hromadu, tak nemůže jít k tíži
společnosti a na správnosti závěru, podle něhož bylo doručení pozvánky na
valnou hromadu na ruskou adresu řádné, nemůže za dané situace ničeho změnit.
Jelikož dovolací důvody dle § 241a odst. 2 o. s. ř. nejsou dány, Nejvyšší soud
dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání navrhovatelky bylo
zamítnuto, společnosti však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2012
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu