U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci
navrhovatelky V. F., zastoupené JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou, se
sídlem v Praze 3, Štítného 710/30, PSČ 130 00, za účasti Družstva Zárubova 514,
se sídlem v Praze 4, Zárubova 514, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby
61862592, zastoupeného Mgr. Tomášem Konečným, advokátem, se sídlem v Praze 8,
Nad Šutkou 1811/12, PSČ 182 00, o vyslovení neplatnosti rozhodnutí členské
schůze o vyloučení členky družstva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 80 Cm 137/2010, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 23. dubna 2013, č. j. 14 Cmo 3/2012-33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. září 2011, č. j. 80 Cm 137/2010-16,
zamítl návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí členské schůze Družstva
Zárubova 514 (dále jen „družstvo“), konané 3. června 2010, o vyloučení
navrhovatelky z družstva (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením
potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé, ve výroku II. o nákladech řízení je změnil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok). Navrhovatelka podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší
soud odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho,
v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §
241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Dle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka označila rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezila
rozsah, v němž je napadá, popsala důvody dovolání a formulovala dovolací návrh. K předpokladům přípustnosti dovolání se však nikterak nevyjádřila, pokusila se
toliko o vymezení otázky zásadního právního významu. Dovolatelka se tedy snaží
vymezit přípustnost dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. prosince 2012, přičemž opomíjí skutečnost, že dovolání proti rozhodnutím
odvolacích soudů vydaným po tomto datu projednává dovolací soud podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (viz body 1. a 7.,
článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“ (které je –
stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových
stránkách Nejvyššího soudu). Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části
(v podrobnostech viz např. v R 4/2014 citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu, jímž Ústavní
soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
2488/2013.). Jiný výklad by vedl k zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu
odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy,
když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. shodně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013). Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání tak
dovolatelka v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho
částech) v projednávané věci nedostála.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu