29 Cdo 1994/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v
právní věci žalobkyně Apston Capital Ltd., se sídlem v Dublinu 2, 4th Floor,
Hanover Building, Windmill Lane, Dublin, Irská republika, identifikační číslo
40 85 79, zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem, se sídlem v Praze 2,
Londýnská 674/55, PSČ 120 21, proti žalovaným 1) společnosti PN
AUTO-MOTO-CENTRUM, s. r. o., se sídlem v Karlových Varech, Závodní 12, PSČ 360
06, identifikační číslo 64 83 04 20, 2) JUDr. P. N., a 3) společnosti PN INVEST
– Holding, a. s., se sídlem v Praze 2, Sokolská č. p. 1868/20, PSČ 120 00,
identifikační číslo 25 20 87 13, všem zastoupeným JUDr. Milanem Zemanem,
advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 20, PSČ 360 01, o námitkách
proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.
zn. 49 Cm 67/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 5. února 2008, č. j. 5 Cmo 514/2007 – 186, ve znění usnesení ze dne 24.
února 2009, č. j. 5 Cmo 514/2002-209 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jež Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl. Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci
samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde],
tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán obsahem dovolání (§ 242 odst. 3
o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam. Otázky, jež dovolatelé předkládají Nejvyššímu soudu, však
napadené usnesení zásadně právně významným nečiní. Tvrzením, jímž dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že poté, co soud prvního
stupně jednal ve věci přes omluvu druhého žalovaného z nařízeného jednání, jeho
rozhodnutí nezrušil, vystihují dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž nemají u dovolání přípustného toliko podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně k dispozici (srov. shodně
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a
ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06); nehledě ani na to, že jak
vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, omluva nepřítomnosti účastníka
u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu § 101 odst. 3
o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998,
pod číslem 25, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 38/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom dovolatelé ani netvrdí, že by druhý
žalovaný požádal o odročení nařízeného jednání. To platí i ohledně námitky druhého žalovaného, že žalobu nepodepsaly osoby,
oprávněné dle jejích stanov jménem žalobkyně jednat. K tomu je třeba dodat, že
z ustanovení § 21 odst. 1 písm. b) o. s. ř. plyne, že v občanském soudním
řízení může za právnickou osobu jednat, a tedy i podat žalobu, i její
zaměstnanec, který tím byl pověřen. Stejný závěr pak je třeba učinit ohledně tvrzení, že odvolací soud porušil
zásadu volného hodnocení důkazů, když neustanovil ve věci znalce. Z ustanovení
§ 120 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že je povinností účastníků označit důkazy k
prokázání svých tvrzení. O tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů
provede, rozhoduje soud (viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2000, sp zn. 29 Cdo 1552/99); shora uvedený závěr se uplatní tím spíše,
jestliže účastník provedení určitého důkazu ani nenavrhl. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka nesprávného právního posouzení
(ne)platnosti bodu 5 vyplňovacího prohlášení, když tvrzení dovolatelů, že
odvolací soud uzavřel, že tento článek je neplatný, není pravdivé. Ohledně
zákazu převodu směnky obsaženého ve vyplňovacím prohlášení odvolací soud pouze
uzavřel, že směnka je neomezitelně převoditelná a směnečné právo žádnou doložku
ve směnce, která by vylučovala převod, nezná.
Pokud by porušením výlučně
smluvní povinnosti směnku nepřevádět vznikla některému z účastníků dohody o
zákazu směnku převést v důsledku převodu škoda, mohl by se domáhat jen náhrady
této škody po tom, kdo případně zákaz převodu porušil. Odvolací soud tedy řešil
pouze důsledky platného zákazu převodu směnky. Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat
jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Z uvedeného plyne,
že přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka dovolatelů, že v
projednávané věci nešlo – ve vztahu ke druhému a třetímu žalovanému – o
blankosměnku, a proto je vyplňovací prohlášení neaplikovatelné, kterým
dovolatelé napadají skutková zjištění ze kterých vycházel odvolací soud. Nehledě ani na to, že tvrzení dovolatelů v tom směru odporují jejich tvrzení
ohledně (ne)platnosti vyplňovacího prohlášení. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a
dovolatelé jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a
§ 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní s ohledem na
výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu